Málokdo v české populární hudbě má na kontě tolik hitů, jako Hana Zagorová. Mnohonásobná zlatá slavice, která se z rozhlasového éteru nevytratila ani v době, kdy nekoncertovala a nevydávala nová alba, přichází teď s deskou nejúspěšnějších duetů. Zpívá je jak s kolegy zpěváky, tak některými herci. Album nazvané Dávné lásky je příjemným na poslech a současně i dokumentem nedávných dob a taky některých televizních pořadů. 

Rozhovor jsme začali přiťuknutím sektem, a tak se nejdřív ptám:

Máte ráda sekt?

Vidím bublinky a jsem nadšená. Miluji je, obzvláště, když jsou k pití.

Nedávno jste se vrátila ze Sicílie, jak jste řekla, do české zimy. Jste spíš letní typ, který má rád teplo?

Mám ráda všechno; když se ráno probudím, už tím faktem jsem prakticky vždycky nadšená. Nejsem závislá na počasí. Potíž je jenom v tom, že když se vrátím odněkud z velkého tepla, najednou nevím, jak se mám obléknout. Prostě nevím, jak velká je zima. Ale jinak je všechno dobré. Voní to tady, právě teď je období, kdy je nádherně zbarvené listí. Miluji podzim.

Pohled na teploměr vám tedy neřekne, jak se obléknout?

Musím se přiznat, že s tím mám trochu problém. Vylezu sice na terásku, ale stejně nevím, co si vzít. Dnes jsem vyšla ven a klepla mě zima; asi jsem se oblékla málo.

Patříte k interpretům, kteří si hlídají dramaturgii a obal i u takzvané bestovky od začátku do konce nebo to necháváte na jiných?

První fázi výběru nechávám, a to s velkou radostí, na někom jiném, v tomto případě to byli pánové Drvota a Brouček ze Supraphonu a pan Svoboda z České televize. Ti udělali dramaturgický předvýběr, nad kterým jsme se pak sešli a dolaďovali ho. No a pak přijde finální výběr písniček na desku a ten už si musím udělat sama. I když v případě spolupráce s těmi lidmi, které jsem jmenovala, bych to asi mohla nechat i na nich. My se totiž známe dlouho a máme stejné cítění.

To už je ale radost, probírat se tím, co jste vytvořila, a vybírat; nebo ne?

Přiznám se, že to pro mě zase taková radost není. Udělat první větší seznam, to je ještě dobré; ovšem určovat, které písničky už se nevejdou, tedy ta poslední selekce, to už je docela náročné. Ke každé písničce máte vztah, tuhle máte kvůli něčemu rád a tamtu máte rád zase kvůli něčemu jinému a ony se nakonec nevejdou! No jo, život!

Album rámují duety s vaším současným manželem Štefanem Margitou - to bylo vaše přání?  

Ne, s tím přišel pan Svoboda. Ale nakonec mi ta deska ani nepřijde takhle zarámovaná. Jmenuje se totiž Dávné lásky a Dávné lásky jsou duet, který jsem zpívala s Karlem Gottem. Že tam tedy na začátku a na konci zpívá Štefan, mi z toho už ani tolik nevystupuje.

Na albu jsou i dueta s herci, kteří dnes už nežijí s Helenou Růžičkovou, Borisem Rösnerem a Josefem Vinklářem. Myslíte na ně?

Určitě. Myslím na ně, všechna ta tři natáčení byla úžasná a je mi líto, že se ti báječní lidé téhle desky nedožili - to možná zní dost nabubřele, ale tak to nemyslím. Je mi líto, že se nedožili dnešního dne. A jsem ráda, že jsme ty duety natočili. Všichni tři byli opravdovými mistry ve svém oboru a spolupráce s nimi byla krásná. Jsem vděčná za to, že jsem je mohla poznat.

Z duetu s Helenou Růžičkovou čiší obrovská pohoda?

To byla velmi radostná spolupráce, legrace, prosmály jsme se celým dnem. Helena Růžičková byla prostě taková.

Na desce jsou i písně, které dosud nevyšly. Kde se vzaly?

Jsou to nahrávky původně vzniklé pro televizi. Vlastně takové rarity, které byly vytvořeny pro určitý televizní pořad a zpívám je s kolegy, které mám ráda (mimochodem - velkým kladem televizních pořadů je právě setkávání se s kolegy, se kterými na sebe jinak nemáme čas). Příklad: píseň Kdyby se vrátil čas jsem zazpívala v pořadu Hogo fogo s Helenou Vondráčkovou. Taky moc hezká spolupráce. Ostatně kdybych s nějakou písní nesouhlasila nebo s někým točit nechtěla, neudělala bych to.

A kdyby se vrátil čas, třeba o dvacet let zpět, co byste dělala?

Když už by se měl vrátit, tak ať se vrátí o patnáct let. Nechtěla bych se totiž smířit s tím, že bych neznala Štefana, se kterým jsme manželé skoro sedmnáct let. Do téhle doby bych se tedy vrátila. Ale jinak? Chyběl by mi v mém životě. 

Říká se, že když hraje herec s nehercem, musí se přizpůsobit herec; jak je to, když zpívá duet zpěvák s hercem?

Tady se, myslím si, zpěvák nepřizpůsobuje, ale funguje tak trošku jako rádce. Mám za to, že je to velice důležité. Jsou třeba herci, kteří si zpívat netroufají a když má zpěvák dlouhou praxi, tak skutečně může poradit. Třeba jak být blízko u mikrofonu, co si vzít jako poslech do sluchátek a jak silně. To jsou věci, které přijdou dlouholetému zpěvákovi samozřejmé, ale ti, kteří běžně ve studiu nezpívají, to můžou cítit jinak a dezorientovat se vlastním hlasem. Tohle jsou tedy oblasti,  kde můžeme poradit. Poradila jsem; ovšem to, jakým způsobem oni zpívají, jak se v těch písničkách prezentují, to je věc jejich osobnosti. Všichni byli báječní.

A jak je to s přizpůsobováním se v duetu dvou zpěváků?

Občas se někdo přizpůsobí, třeba sbor, co se týče frázování, jinak je každý sám za sebe. Když jsme zpívali s klukama, tedy s Petrem Kotvaldem a Standou Hložkem, tak oni se mi přizpůsobovali hlavně v těch pasážích písně, které jsme zpívali společně. Znali jsme se tak, že jsme dýchali a frázovali úplně stejně. 

Vzpomínám si, že s Petrem Kotvaldem jste se nějak nepohodli; spolupracujete se Stanislavem Hložkem?

My spolu spíš kamarádíme, než že bychom spolupracovali. Nikdy jsme spolu žádný duet nezpívali, s dvojicí Kotvald - Hložek jsme zpívali ve třech, to byla vlastně terceta, se Standou se tak chodíme navštěvovat, on chodí na moje vystoupení a já na jeho. Naposledy jsem byla na muzikálu Tři mušketýři, kde hraje a zpívá. Musím říct, že se se Standou máme rádi. Dokonce tvrdí, že jsem jeho další sestra.  

Vaším zásadním "duetovým" partnerem byl Petr Rezek. Vzpomínáte si na to, jak jste k sobě přišli?

Vybírali jsme tenkrát zpěváka, který by se ke mně hlasově hodil. Karel Vágner oslovil na zkoušku Petra Rezka, něco jsme natočili a čekalo se, jak ty naše hlasy budou dohromady znít. A zněly dobře. Dodnes lidé chtějí některé naše duety slyšet, obzvláště Duhovou vílu, takže se bojím, že ji budeme zpívat do konce života. 

Proč ne třeba Dotazník. Vždyť to je vtipná, svižná písnička?

Těžko říct, na koncertech jsme ji už dvacet let nezpívali. Ale na albu Dávné lásky Dotazník je. A klip k téhle písničce je zaznamenán i na DVD, které také vydal Supraphon.  

Vzpomínám si na vyprávění Karla Černocha o nahrávání jeho duetu s Peterem Dvorským. Prý byl nalepený na mikrofon a Peter hodně daleko od mikrofonu, aby se vyrovnala síla jejich hlasů. Znáte něco podobného nebo jste duety vždycky natáčeli s partnerem odděleně?

Takovou věc neznám, vždycky jsme natáčeli odděleně. Nejsem si jistá, zdali by tohle bylo možné. Hlasový potenciál operního zpěváka je takový, že nahrávat ho se zpěvákem populární hudby najednou je pro zvukaře ohromný oříšek. Já osobně dávám přednost oddělenému natáčení.

Obecně: co pro vás znamenají dueta?

Většinu jich mám spojenou s nějakým televizním pořadem, který jsem dělala, kde host vždycky zpíval jednu svoji písničku a jeden duet se mnou. Byla to tedy do značné míry věc dramaturgie. Samozřejmě ale platí, že kdyby kdokoliv z té dvojice onen duet nechtěl zpívat, tak by ho nezpíval. A nesmírně si vážím toho, že mám zaznamenané duety s takovými lidmi, jakými byli třeba právě pánové Rösner a Vinklář a paní Růžičková. Jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho, kdy stojíme vedle sebe a děláme na stejném úkolu s takovými velikány českého divadla!

A když si vás pozve k natočení duetu na svoji desku některý z vašich kolegů, je to pro vás významné nebo to berete jako, nehezky řečeno, kšeft?

Kšeft to není v žádném případě. Čím více interpretů na desce účinkuje, tím míň je to "kšeft", jak říkáte. Ale pozvání si vážím.   

Máte svoje oficiální webové stránky a vedle toho se na internetu najdou i neoficiální, které vždy vytvoří nějaký váš fanoušek. Co vy na to?

Co můžu říct? Ti lidé mě většinou neosloví, s tím se nedá nic dělat. Teď mi ale volali nějací dva mládenci, kteří udělali moje další neoficiální stránky. Řekli mi, ať se na ně podívám, že jsou lepší, než ty oficiální. To je normální konkurenční boj.

Takže zakázat to nemůžete?

Ne, s tím nemůžu nic dělat. Samozřejmě si vážím jejich zájmu, ty stránky vznikají proto, že mě ti lidé mají rádi. Kdyby vznikaly nějaké "anti-stránky", nemáme rádi Hanu Zagorovou, bylo by to něco jiného. Tihle lidé to ale dělají ze zájmu o mojí osobu; a když to dělají proto, že mě a mojí práci mají rádi, přece nebudu kazit jejich práci.

Se Štefanem Margitou máte společný fanklub!

Ano, původně to byl fanklub můj a oni pak Štefana přibrali pod svá křídla. Štefana to těší, ale nijak zvlášť to neřeší. Jeho stěžejní práce je všude ve světě, tady vystoupí v divadlech tak desetkrát za rok. Jinak jezdí po celé zeměkouli.

Stýkáte se se svým fanklubem?

Ano, pravidelně. Slíbila jsem, že s ním budu nadosmrti dělat vánoční setkání, letos bude 7. prosince.    

Před časem jste řekla, že si pěstujete trému; stále to platí?

Slovo pěstovat možná není úplně přesné; v každém případě mě ale před každým vystoupením tréma lehce, někdy trochu víc, přepadá. Myslím si ovšem, že to není na škodu. Možná si ji opravdu lehoučce pěstuji, ale nechtěla bych ji podnítit k tomu, aby mě přepadávala víc, než by bylo zdrávo.

Váš tatínek byl stavební inženýr; je někde v Česku k vidění plod jeho práce?

Spíš to, co díky němu nespadlo. Pamatuji si třeba, jak pro tatínka jednou přijeli, že někde na Moravě padá jakýsi komín, a přemlouvali ho, aby ho jel zachránit. On byl báječný statik! Často ho budívali i uprostřed noci, třeba že se někde objevila nějaká prasklina a že se s tím musí něco udělat.

O staticích se dnes poměrně často mluví, například po povodních nebo požárech; třeba nedávno po požáru části Průmyslového paláce na Výstavišti.

To mi bylo moc líto, objevila se u mě lehká nostalgie, protože jsme v Průmyslovém paláci často vystupovali. Točilo se tam pár Silvestrů, naše koncerty, pár velkých televizních pořadů. Vzpomínky na Průmyslový palác mám tedy příjemné.

Přečetl jsem si, že jste byla na operaci se dvěma mateřskými znamínky pod nosem a že jste měla strach, aby to nebyla třeba rakovina kůže?

Lež jako věž! Jediná pravda je ta, že mě tenkrát chtěli nafotit, jak vítám Štefana, když se vrátil z nějaké zahraniční cesty. Já jsem na to tenkrát řekla, že jsem si právě nechala odstranit znamínko, takže se nechci fotit. Něco jako rakovina kůže mě ani nenapadlo. Stejně tak jsem se netrávila plynem, jak jsem tuhle četla. Možná by si ti lidé, kteří tohle píšou, mohli zjistit, jestli doma vůbec máme plyn. A taky není pravda, že jsem se dusila kouřem při vystoupení v Hybernii. Kdyby raději napsali, že to byl úžasný koncert, který byl vyprodán měsíc dopředu; že tam byla skvělá atmosféra; a že jsem tam využila z pásku hlas pana Vinkláře, který četl moje básničky. Ne, oni napíšou, že jsem se dusila kouřem, který tam foukali. Milé! Není to pravda. Nic z těchto věcí není pravda! A doufám, že si to lidi přeberou a nevěří blbostem.                                                                              

Přečetli jste si v TV 14 dní 22/08                                                        TOMÁŠ PILÁT