REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

MICHAELA PAVLÁTOVÁ: POCHYBUJI POŘÁD

Děti noci získaly na festivalu v Karlových Varech dva Křišťálové glóby za nejlepší herecký výkon. Řeč je samozřejmě o stejnojmenném filmu a jeho hereckých protagonistech Marthě Issové (Ofka) a Jiřím Mádlovi (Ubr). Pod filmem je podepsána režisérka Michaela Pavlátová, známá i svými vynikajícími počiny na poli filmu animovaného. Děti noci jsou jejím druhým hraným celovečerákem, přičemž rolí u něj měla víc.

Co všechno je ve snímku vaše dílo?

  vvJsem režisérka filmu, ale nedalo mi jinak, a hodně jsem šťourala i ve scénáři. Myslím si, že to bylo zásadnější než nějaké režisérské úpravy, které se dělají vždycky; měla jsem pocit, že ten scénář musím celý překopat. Scenáristka Irena Hejdová tomu byla naštěstí otevřená, dokonce sama říkala, že se tam mají udělat různé změny. Tu její krásnou literární povídku jsem tak za její pomoci a spolupráce trochu přepisovala. Možná jsem původnímu literárnímu scénáři ubrala něco poezie, ale to tak bývá, když se literatura převádí do něčeho, co se pak točí.

Vy jste ale, pokud vím, i autorkou Ofčiných kreseb, je to tak?

To je pravda, Ofka má zálibu v kreslení, takže jsem vymýšlela, jakýtyl kreseb by se k ní hodil. Dalo mi to překvapivě hodně práce; ona měla být holka, která si jen ráda kreslí, ne výtvarnice, ne nějaký zapomenutý, talent. Když něco umíte, je někdy těžké tvářit se, že to neumíte, asi tak, jako člověk nikdy správně nenapodobí dětskou kresbu. Já jsem tady potřebovala udělat kresby ve stylu někoho, kdo není tak zručný jako já. Přeci jenom už zručnost v kresbě mám.

Jako herečku jste samu sebe do Dětí noci neobsadila?

Ne, ale hraje tam můj bratr, můj muž, moje neteř a dcera mého muže. To byl takový můj drobný rozmar, chtěla jsem, aby se tam objevili, byť v maličkých, epizodních rolích. Zdůvodňuji si to Věrou Chytilovou: ona říkala, že chce mít kroniku svých dětí, tak je obsazovala do svých filmů. 

Bytové scény jsou navíc natáčené ve vašem bytě!

Ano, to je náš vinohradský byt, který jsme opustili asi půl roku před začátkem natáčení. Museli jsme se vystěhovat, protože celý dům šel do rekonstrukce. Když jsme hledali vhodný byt na natáčení, vzpomněli jsme si na něj. Byl prázdný, navíc ideální v tom smyslu, že je v přízemí. To filmaři mají vždycky rádi, když můžou svítit okny. Mně osobně bylo milé, že jsem ten byt znala. Když jsem pracovala na scénáři a připravovala jsem technický scénář, mohla jsem si jednotlivé scény lépe představit a zasadit do konkrétních  místností. Na druhou stranu ale pro mě bylo někdy těžké si uvědomit, že vlastně nikdo jiný ten byt nezná, neví, jak je velký, jak má vůči sobě situované pokoje. Tak se stávalo, že jsem někdy třeba trvala na tom, že určitý dialog z místnosti do místnosti nemůže proběhnout, protože dcera matku nemůže slyšet - vždyť mezi těmi pokoji je obrovská předsíň! Ostatní mi říkali, že to ale nikdo neví, že prostě ten byt nikdo nezná.

A tenhle byt jste situovala do Karlína.

Nakonec to působí dokonale - herci vcházejí do domu v Karlíně a vstupují do našeho vinohradského bytu. Dokonce jsem tak zmátla nějaké novináře, že se mě ptali, jak dlouho jsem v Karlíně žila, že ho tak dobře znám. Věděli totiž, že se film natáčí v našem bytě.

A když jsme mluvili o příbuzných:  maminku a dceru ve filmu hrají skutečná maminka s dcerou - Lenka Termerová a Martha Issová.

Ano, já jsem přemýšlela, kdo by Marthě mohl hrát maminku, chtěla jsem někoho, kdo by jí byl podobný, s kým by měla něco společného. Vzápětí mě napadla Lenka Termerová, ony si sice možná s Marthou vizuálně tak podobné nejsou, nakonec to ale je její maminka a hotovo. Ale to nebyl jediný důvod obsazení Lenky Termerové. Tím druhým byla moje touha předvést ji zase na plátně.

Ve filmu si jsou Ofka s maminkou možná až nečekaně blízké; bylo to tak ve scénáři od začátku?

Lenka s Marthou se ve skutečnosti mají hodně rády a z toho filmu to je znát. Původně ve scénáři si měly být tak trochu odcizené, ale z každého gesta bylo vidět, jaký hezký k sobě mají vztah, prostě to nešlo zastavit. (smích) Tak jsem to nechala plynout. No a nedávno jsem někde četla, že konečně je tu film, kde matka s dcerou nejsou v neustálém napětí, jak tomu je ve většině filmů z poslední doby. 

Ovšem podobně přátelský vztah matka - dcera je i ve filmu Tajnosti, kde shodou okolností také hraje Martha Issová. Oba dva snímky napsaly a režírovaly ženy - je typické, že ženy popíšou vztah matka - dcera lépe než kdyby ho popisovali chlapi?

Myslím si, že ženy - autorky možná mohou lépe poznat vztah matek a dcer, a nemusí přitom ani záležet na tom, jak to samy zažívají. Ze svého okolí znám spoustu vztahů matek s dcerami, které rozhodně tak růžové nejsou. Já jsem třeba měla vztah se svojí mámou velice komplikovaný. Velice jsem ji milovala, zároveň jsem se jí velmi bála ? no, ale zase ne tak moc. Ovšem blízké kamarádství mezi námi vzniklo až později, až když jsem byla dospělá. Když už jsme od sebe měly větší odstup. 

Pro mnohé asi nezvyklou roli má ve vašem filmu Jiří Mádl!

To zřejmě byla jedna z věcí, pro které do toho filmu šel. Já jsem si teprve asi  před měsícem přečetla, že se mu do toho původně moc nechtělo, že scénáři nijak zvlášť nerozuměl a nevěděl, proč by to měl tedy zrovna točit. Ta možnost, že Ubr je něco jiného, než doposavad hrál, ho asi přesvědčila. Ubr je takový  outsider, nechtěný, ukoptěný, odstrkovaný, věčný přítel z dětství - my jsme si ho charakterizovali jako kluka, se kterým nechcete být vidět. Jako když jste holka, ten kamarád jde s vámi a vy si dáváte velký pozor, aby to snad nevypadalo, že s vámi chodí; a přitom ho máte docela rádi, protože to je fajn kluk. Já jsem Jirkovi slibovala, že bude moci být divný, že si bude moci tu svoji postavu sám vymyslet - maskou, pohybem, mluvou nebo oblečením - a to ho zlákalo. Máte pravdu, mnohé překvapil.

Překvapoval i vás?

Překvapoval. S jeho obsazením jsem přitom asi ze všech nejvíc váhala právě já. My jsme si na Jirku vzpomněli až dost pozdě, protože nás prostě nenapadl. Pak přišel na casting, byl hodně šikovný a důležité bylo i to, že Marthě Issové se s ním dobře hrálo. Já jsem ale pořád měla jsem pocit, že je to takový úspěšný mladý muž, kterému se všechno daří a říkala jsem si, že potřebuji spíš kluka, ze kterého je cítit trocha nejistoty, váhání, něco trochu divného. Občas zapomínám, že herci jsou herci a že určité věci umějí zahrát. Tak jsem váhala, Jirka se trochu urazil, že to tedy nechce hrát, já jsem se urazila, že když on to nechce hrát, tak já nechci jeho. Dost složitě jsme se namlouvali, a nakonec jsem byla ráda, že jsem ho dohonila a že jsme si řekli své ano.

Jak Jiří Mádl tak Martha Issová získali v Karlových Varech Křišťálový glóbus za nejlepší herecký výkon; berete tu cenu nebo byste ji vyměnila za nějakou jinou cenu pro film Děti noci?

Já mám pocit, že nic lepšího ten film dostat nemohl. Děti noci jsou takový malý film, který se nevnucuje. V karlovarské soutěži byly přitom filmy se silnými tématy, takže si myslím, že herecká cena, navíc zdvojená, je velký úspěch - že víc už brát nemůžeme. Já jsem byla absolutně nadšená. Když jsem se to dozvěděla, běhala jsem po zahradě a křičela jsem, vůbec jsem nebyla k utišení.

Takže jste to asi nečekala ? 

Já už za ty roky trochu vím, jak to s těmi cenami je. Že když máte nějakou cenu dostat v sobotu, už ve čtvrtek před tím kolem vás nastane takový drobný cvrkot a i kdyby to nebyla cena pro mě, že bych se o tom dozvěděla. Já jsem se hrozně bála, že nezavolají, tak jsem si vypnula mobil. Ještě předtím jsme se bavili s Marthou a já jsem jí říkala, jak jsem ten film natočila špatně a že jsem všechno zkazila. No a Martha byla taky smutná, tedy ještě před tím, než jsem jí volala, a říkala, že ona mi zkazila film, protože špatně hrála. Tak jsme se podporovaly v tom, jak se nám to nepovedlo a jak je to všechno smutné. No a vypnula jsem si ten mobil, abych neviděla, že z Karlových Varů nevolají. A další den za mnou přiběhl můj muž s mobilem, že mě volá bratr, že mu volají, jestli se mi něco nestalo. Já jsem totiž ještě předtím napsala mail naší produkci, že mi je líto, jak jsem natočila tak blbý film. Nevím, co se mi to stalo, měla jsem slabou chvíli. No a v produkci usoudili, že po tomhle smutném mailu a při vypnutém mobilu už na sobě páchám něco hrozného, že už jsem snad i sešla ze světa. Nakonec se mě takhle složitě,přes bratra, dopátrali. A byla mi sdělena radostná zpráva, že pro tentokrát můžu zapomenout na to, že je ten film tak úplně blbý, protože - přinejmenším - jsou v něm dva dobří herci.

Jak často vás přepadají takové pochybnosti po dokončení nějakého díla?

Vždycky! Myslím si, že pochybnosti přepadají víc lidí, jenom ne všichni to dávají takhle najevo. Muži to nedávají najevo vůbec a ženy to dávají najevo míň. Já když jsem s něčím hodně spokojená, tak je to tak 80 procent, ale to už je hodně. Vždycky je tam nějaká pochyba, vždycky jsem si vědoma věcí, které se daly udělat líp. Vím, že není dobře dávat najevo pochybnosti, ale pořád se nemůžu naučit je najevo nedávat. Snažím se je trochu tlumit, ale někdy to na mě sedne.

U Dětí noci vás to tedy zřejmě přešlo, ostatně - přijetí filmu bylo vlídné. Řekla jste, že během testovacích projekcí především mezi ženami a dívkami?

Já moc nemám ráda takovéhle škatulkování, nemám ani ráda, když se o tomhle filmu říká, že je především pro ženy a dívky - přestože jsem to sama zmínila! Zdá se mi totiž, že tímhle označením už se ten film tak trochu uzavírá okruhu kluků a mužů. Naštěstí jsem slyšela, že Děti noci oslovily i nějaké ty muže. Když jsme ten film dělali, nemysleli jsme vůbec na nějakou věkovou hranici, na pohlaví publika, vůbec na žádné publikum. Snažili jsme se udělat ho nejlépe, jak to v danou chvíli bylo možné. Je ale pravda, že jak Irena Hejdová, tak já těm mužům přeci jenom trochu míň rozumíme. Je pro nás tedy o něco jednodušší psát a točit o holkách.   

Když jsme si povídali ještě během natáčení Dětí noci, zpochybnila jste svůj návrat k animovanému filmu; doslova jste řekla, že nevíte, jestli na něj ještě budete mít trpělivost. Jak to vidíte teď?

Teď doufám v novou inspiraci: zase začínám učit na FAMU animovaný film. Vždycky je důležité mít kolem sebe lidi, kteří mají do animovaného filmu energii. Když děláte animovaný film sám, a já jsem takový solitér, tak vlastně ten film můžete dělat - nebo taky nemusíte. U nás moc nefunguje, že bychom se my, animátoři, vzájemně podněcovali, hecovali k dalším animovaným filmům. Hodně lidí udělá jeden, dva filmy, pak dělají seriály nebo něco úplně jiného. Není tady takové to tvůrčí podhoubí. To ale bývá na školách! Těším se tedy, že tam budu z mladých duší studentů sát jejich chuť do filmu. Na nich je navíc báječná ještě jedna věc: oni nemají běžnou obranu profesionála, nevědí, jak ty věci trvají dlouho, nešetří silami a do věcí se vrhají bezhlavě. A to vás zapálí.

Co děláte jinak?

Já jsem, myslím si, člověk devatera řemesel - což neznamená, že je všechny ovládám, ale baví mě. Baví mě věnovat se více věcem a je fajn, když se ty věci doplňují. Občas se poštěstí dělat hraný film, pak přijdou třeba ilustrace, to je taková ztišená práce, kde máte nějakou předlohu, děláte si sám u stolu a zodpovědnost je tam menší. Někdy je fajn vést, být v čele štábu, a někdy je fajn být sám za sebe. Když zrovna nemám nápady na scénář, tak píšu povídky a dělám si k nim ilustrace. A teď jsem dělala nějaké komiksy. Nevím, jestli z toho něco bude, ale snad ano. Většinou se všechny takové moje aktivity do něčeho přetavily. Příklad: nápad z povídky může být přetaven do animace nebo do hraného filmu. Co já vím? Já neumím odpočívat. Jsem workholik, takhle jsem naučená žít, mám za to, že se pořád musí něco dělat. Až je to pro mě někdy obtížné.                          

Přečetli jste si v TV 14 dní 19/08                                                        TOMÁŠ PILÁT

REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

 Redakce: Martek, s.r.o., Děkanská 2, Praha 4       tel.: 222 351 551, 724 780 180-1, martek@martek.cz    Copyright © 2008 Martek, s.r.o.