Jitka Zelenková už ve vodách české populární hudby uplavala mnohý kilometr. Pamatuje i mnohé kolegy, někteří přišli, zazářili a odešli, jiní zůstali na vrcholu. Dlouho bylo její jméno spojeno s Karlem Gottem a Ladislavem Štaidlem, po čase se vydala na úspěšnou sólovou dráhu. Její desky se vždycky dobře prodávaly a koncerty rozhodně netrpěly (a netrpí) nezájmem posluchačů. Jitka Zelenková přitom umí přecházet z popu do jazzu, rozumí si s triem, popovou skupinou, big bandem i symfonickým orchestrem. Je zkrátka muzikantkou každým coulem.

K rozhovoru jsme se sešli v jedné pražské kavárně s nádherným výhledem na Olšanské hřbitovy. A tak se ptám:

Mnozí lidé chodí na hřbitovy rádi, pro uklidnění i k načerpání nových sil. Patříte k takovým lidem i vy?

Určitě; mám dokonce svoje oblíbené hřbitovy. Tak třeba jeden takový na Krétě. Když se tam někdy dostanu, například na dovolenou, půjčím si kolo a musím si na ten hřbitov zajet. Řecké hřbitovy jsou obecně krásné, jsou nádherně vyzdobené. Řekové jsou věřící a hřbitovy mívají hezky upravené. No a když se stmívá, západ slunce a hory - to je něco nádherného. Od toho "mého" hřbitova vede polní cesta ke kapličce, když kolem ní projdete, dostanete se k otevřenému moři. A tohle všechno, hřbitov, kaplička a moře, to mě ohromně nabíjí. Je to pro mě něco, jako meditace, něco, co potřebuji.

Co nějaký hřbitov u nás v Česku?

I tady mám jeden oblíbený, je ve Skryjích. Skryje - to je vesnička u Berounky, kde máme chatičku, kterou kdysi stavěl můj tatínek se svým kamarádem. Na mě teď spadlo to, že se o ni musím starat. To mi ale vůbec nevadí, já si tam ráda "samotařím" a často chodím na místní hřbitůvek. Ten je v polích a zase: ve správný čas je od něj k vidění nádherný západ slunce. Je to úžasná nostalgicko-meditačně-uklidňující nálada, atmosféra, kterou si ráda vyvolávám. Takové věci se těžko vysvětlují, ale je to tak.

Představujete si lidi, kteří jsou na těch hřbitovech pochováni a jejichž jména si čtete na náhrobních kamenech?

To ani ne. Každopádně jsou ale pro mě hřbitovy místem klidu, kde je třeba dopřávat klid a mír i duším pochovaných lidí. Věřím, že jsou stále místa, kde si lidé oddechnou od věčných hádanic, štěkání a přetahování se o moc, a věřím, že takovými místy jsou právě hřbitovy. V Řecku, ve Skryjích nebo třeba na Vyšehradě.

Vaše zcela nové album Pod kůží vychází v celkem neznámém vydavatelství. Proč?

S muzikanty, kteří se mnou hrají, tedy hlavně s kontrabasistou Františkem Rabou a pianistou Lvem Rybalkinem, jsme se na přelomu jara a léta rozhodli, že vydáme desku a že ji chceme mít rychle. Vydavatelství West Records nám vyšlo vstříc. My jsme přitom chtěli natočit živou desku, téměř jako záznam živého vystoupení. I v tomhle byla spolupráce s rokycanským vydavatelstvím báječná. Jeho studio je vynikající, mimo jiné dokáže zaznamenat hlas přesně tak, jak zní. S výsledkem nahrávky jsem velmi spokojená. Já celou svojí kariéru stavím na barvě hlasu - a ve West Records ji umějí natočit přesně takovou, jaká je ve skutečnosti. Mají tam totiž skvělý australský mikrofon, který bere hlas v celé jeho barvě. Kromě toho je vynikající i posádka studia - právě hlas umějí tamní technici natočit perfektně.

Jak probíhalo natáčení?

Způsobem, který u nás není moc běžný, ale je správný. Sešla se rytmika, spolu jsme nazpívali písničky - třeba i v pěti verzích jednu. Muzikanti se mi přitom přizpůsobovali, zrychlovali nebo zpomalovali tak, jak bylo potřeba. Vlastně jako při koncertu. Takhle má nahrávka úplně jiný ráz, jinou atmosféru. Když máte hudební podklady, na které zpíváte a nemůžete je nijak ovlivňovat, je to úplně jiné. My jsme pracovali jiným, živým způsobem. Do studia přišly texty, František Raba se Lvem Rybalkinem udělali aranžmá a společně jsme hledali výraz, řekla bych tvář každé písničky, přičemž jsme se tomu textu přizpůsobovali. Byla bych ráda, kdyby posluchači měli z té desky pocit, že sedí někde v klubu a že jim tam hraje a zpívá živá kapela.

Jaké písničky na desce najdou?

Jsou to písničky, na které jsem si už dávno myslela. Už dlouho jsem je měla v hlavě a chtěla je natočit. Jsou to světové standarty, například Staré dobré slunce, Tam pod nebeskou bání, Já se tiše odporoučím či Muž a žena.

Až na prvním místě jsou dnes mnohdy peníze, jakou hrály roli při vydání téhle desky?

Samozřejmě důležitou. Trochu mi komplikovalo život, že jsem na některé věci sama, musela jsem si hledat i sponzory. Měla jsem ale jedno velké štěstí - a je spojené s dávným příběhem. Kdysi jsem se seznámila s Hanušem Bunzelem, člověkem, který si hrdě mohl říkat manager, i když v té době se tohle slovo nesmělo ani vyslovit. To byl člověk na svém místě, hodně pomáhal například Vaškovi Neckářovi, ale i jiným, třeba Olympicu nebo Karlu Gottovi. Škoda, že se nedožil doby po Listopadu 1989. Tenhle Hanuš Bunzel mě měl rád od mých začátků, od mého příchodu do Prahy. Chodil za mnou do Rokoka i na jiná místa a říkal, že se mnou má velké plány. Pomáhal mi sestavovat a pořádat samostatné koncerty. A měl jedno velké hobby - koníčky. Denně chodil do Chuchle, koně miloval. A teď, po letech, se kruh uzavírá: mám skvělé přátele právě ze závodiště ve Velké Chuchli, kteří mi s novou deskou pomohli. Hanuš by z toho měl určitě velkou radost. Nic není náhoda.

Věříte v telepatii?

Určitě, u mě to funguje. Když na někoho myslím, zavolá mi. Nebo obráceně. Zřejmě v sobě mám nějaké vlny. Kdyby neexistovaly, asi by se mi tak nedařilo. Já totiž musím zatraceně bojovat, aby se kolem mě něco dělo. Nepatřím k těm popovým zpěvákům, kteří jsou oslovováni televizí a bulvárními časopisy; mě stojí desetkrát víc práce, aby se o mně lidi dozvěděli. Každý den se musíte drát o svoje místo na slunci. Obzvlášť, když jsem na všechno sama. Teď se to snad trochu změní: mám konečně kluka, je to bývalý tanečník z Una Štěpán Kadlec, který mi slíbil pomáhat s organizačními záležitostmi. Není to přímo můj manager, ale ta pomoc je vítaná.

Ještě zpátky k desce. Tam je řada písniček, které už nazpívali jiní čeští zpěváci - Eva Olmerová, Jitka Vrbová, Karel Gott, Judita Čeřovská. Máte ty jejich verze naposlouchané?

Ne. Znám je, ale před nahráváním své desky jsem je schválně neposlouchala, chtěla jsem vytvořit svoje verze. I když jsem si schválně nenechala dělat nové texty, protože ty původní jsou dobré. Byla bych ráda, kdyby u nás byla běžná jedna věc, jako třeba v Americe: tam vznikne písnička a po svém si ji udělá třeba padesát (i víc!) zpěváků nebo kapel. Ono se řekne: převzatá věc, ale většinou ta verze, kterou lidi pokládají za originál, originální není. Já na své nové desce mám například písničku Till There Was You (česky se jmenuje Teď, když tě mám); tuhle písničku proslavili Beatles, ale není to jejich písnička. Nebo The Air That I Breathe (Dýchat a žít) - to je písnička, kterou napsal Albert Hammond a existuje v tolika verzích, že se to ani nedá spočítat. A takhle bych to chtěla dělat i s našimi písničkami, sáhnout občas po dobré české věci. Proto jsem si třeba vybrala písničku Já se tiše odporoučím. Vždyť to je nádherná a neprávem zapomenutá záležitost! A všechny ty písničky jsme oblékli do moderního kabátu a natočili jsme je, jak nejlíp jsme uměli, s co největším porozuměním.

Jdete jim tedy pod kůži, jak říkáte i v názvu alba?

Určitě. A vlastně je mám pod kůží už dávno. Proto jsem je teď natočila. Když jsme pro album hledali název, řekli jsme si, jak často se v mluvě vyskytuje slovo kůže. Člověk má něco pod kůží. Má husí kůži. Něco mu jde na kůži. Jde s kůží na trh. A tak. Proto tenhle název.

Vaše spolupráce s českými textaři je vyhlášená, jistě byla intenzivní i u alba Pod kůží ....

Textařů si vážím a mám na ně štěstí. Když mi odešel Eduard Pergner, hodně pro mě psal například Eduard Krečmar, kterému to v textech dobře swinguje. A Pavel Vrba. Teď teprve zraji k textům Pavla Vrby! Teprve teď. Rozumím mu jako člověku, on je to nesmírně inteligentní a vzdělaný chlap. A musím být zatraceně ve střehu, abych jeho myšlenky pochytala. A on zase má vztah k jazzu a má vztah k mému hlasu. Teď už ví, že mi může do pusy vložit i filosoficky zaměřenou věc a já mu ji zazpívám. Ne, že bych ji dřív nezazpívala, ale teď možná s větším pochopením. A k té spolupráci: s textaři jsem vždycky spolupracovala hodně úzce. Někdy z toho pak vznikají i úsměvné momenty.

Třeba?

Na mojí nové desce je i jedno takové blues, Eda Krečmar mi k němu přinesl slova a řekl: Jíťo, tak jsem ti přinesl text, ty už žádného chlapa nechceš, ty jsi taková ta samostatná a pořád to říkáš, tak jsem ti to tam napsal. V těch slovech stálo něco jako už jdi pryč, stačilo, a tak dál. Seděli jsme s Eduardem Krečmarem na balkóně, padal soumrak (já dám na tu nostalgii) a mně najednou přišlo líto, že bych měla zpívat "už jdi pryč, já už nikoho nechci". Tak jsem Edovi řekla, že na tenhle text je možná ještě brzo. On odpověděl, že mě ale takovou zná, a já zase, že to úplně tak není, aby ten text změnil.

A změnil ...

Ano. V originále téhle písně se zpívá, že jakýsi chlap ještě nechce skončit, a vrať se, vrať se ... Eduard Krečmar vytvořil tedy text nový, v zásadě podle originálu. Vznikla tak písnička Ještě to zkus. A takhle já obecně pracuji s textaři. Jsou to kamarádi a já jim můžu leccos říct. Já mám vůbec potřebu být obklopena takovými lidmi a netýká se to jen textařů nebo muzikantů. Chci zmínit třeba televizního režiséra Františka Poláka. A kameramana Jiřího Lebedu. Tomu by se všechny zpěvačky měly povinně skládat na lázně, aby nám dlouho vydržel! On totiž umí zabrat ženskou tak, aby vypadala dobře. A pořád je ještě fanda do své věci. Takové lidi potřebuji. Všichni stárneme a nikdo neví dne ani hodiny, může mě zítra přejet auto, ale nedej bože, když se to děje lidem okolo mě. Když odcházejí lidé mně blízcí.

Máte ten původní text Eduarda Krečmara, kde už nikoho nechcete, schovaný - buď na památku nebo že byste se k němu vrátila až budete mít koncert k vašim osmdesátinám?

Ne, nemám. Za prvé si myslím, že se osmdesátky nikdy nedožiju, za druhé si ten text Eda zase odnesl. Ale i kdyby si ho neodnesl, bůh ví, jestli bych ho našla. Měla bych si doma ve všech věcech, to se týká třeba i fotek a not, udělat pořádek. A k textům vám řeknu jednu docela zajímavou věc. Na nové desce je i písnička s názvem Přístav. Eda Pergner mi k ní kdysi napsal nádherný text. Jenže on mi nikdy nedával texty na papíře - většinou mi je diktoval do telefonu. Na tuhle písničku jsem si vzpomněla a chtěla jsem ji na desce mít. Ten Pergnerův text jsem ale nemohla nikde najít. A představte si, že jsem si ho pamatovala, celý jsem si ho vybavila, takže jsem ho na album mohla zařadit. Je to taková pěkná přídavková věc. Asi ji budeme i na koncertech dávat jako přídavky.

Před několika dny jste zpívala s Ústřední hudbou Armády České republiky. Je pro vás obtížnější dorozumívat se s tak obrovským tělesem?

Pro mě to těžké není, já jsem vycvičená i ke zpívání s takovými tělesy. Můj tatínek byl dirigentem Symfonického orchestru v Poděbradech a když mi bylo šestnáct, umožnil mi si s ním zazpívat. Zkušenosti s velkými orchestry jsem tedy měla už od mlada. Kromě toho jsem ale zběhlá i v komořině, ráda si zazpívám se samotným klavírem nebo s triem. A pestrý je i můj repertoár. 

Čemu se (kromě chození na hřbitovy) věnujete ve volném čase?

Na ty hřbitovy bohužel nemám moc času, což je smutné i z osobního důvodu. Tatínek, který byl hlavním motorem mých hudebních začátků, a babička s dědou jsou pochováni v Poděbradech nikoliv na hřbitově, ale v kolumbáriu a já se tam málokdy dostanu, když je otevřeno. Snažím se o to, občas přijedu, ale často už je zavřeno. To mi je líto. A jinak ve volných chvílích ulítávám na časopisech všeho druhu, na ženských, společenských, módních, stavebních, bytových i architektonických. Přiznám se, že to mě moc baví. Ráda se dívám na trendy v bydlení, na byty, na domy. I v televizi sleduji pořady o architektuře. Každý má nějakou slabost - někdo alkohol, já časopisy. A pak se také věnuji turistice s hůlkami, takzvanému nordic walkingu. Je to báječný sport s velkou výhodou: ty hůlky jsou teleskopické, dají se dobře složit do auta a vy pak můžete chodit prakticky kdekoliv. Třeba i po Vinohradech. Když je mi nejhůř a stýská se po pohybu, počkám na tmu, vezmu hůlky a oběhnu si vinohradský domovní blok.

V čem je výhoda chození s hůlkami oproti chození bez hůlek?

S hůlkami jdete rychleji, tím pádem se vám rychleji prokrví tělo a rozhýbají svaly. Všechny svaly. To je výhoda hůlek. Já nemám ráda takový ten systematický sport, například do posilovny mě nikdo nedostane, na to jsem příliš líná. Ráda si zaplavu, zaběhám na běžkách, projdu se s hůlkami. Ty hůlky mi nahrazují běžky. A jak říkám: mohu si je vzít všude - na Vinohrady, do Průhonic, do Šárky, na Vyšehrad, do Skryjí. I když tím riskuji, že na mě lidi pokřikují, kde jsem nechala lyže. Ale stojí to za to; všem doporučuji!

Když jsme spolu mluvili před dvěma lety, posteskla jste si, že si i věci do auta nakládáte sama. Platí to stále?

Platí. Když to vezmeme pracovně, tak mi teď s těmi věcmi snad pomůže už zmíněný Štěpán Kadlec. Ale soukromě si je nakládám sama pořád. Každý se mě ptá, proč nemám partnera, já už to snad ani neumím vysvětlit. Občas mi někteří kamarádi řeknou, že ho ani nechci. Je to ale pravda jenom napůl. Na jednu stranu jsem pyšná na to, že jsem sama, že všechno zvládnu, a dělá mi to dobře. Na druhou stranu jsou ale chvíle, kdy je mi smutno. Nebudu si hrát na žádného hrdinu. Já jsem sama vlastně z donucení. Vždyť ani nemám čas si nějakého toho partnera najít. Pámbůh ví, jak to se mnou vlastně je. Ale upřímně: někdy je mi smutno a někoho k sobě bych potřebovala.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 23/06