Těžko říct, je-li Miroslav Žbirka populárnější u nás (kde žije) nebo na Slovensku (odkud pochází). V Česku i na Slovensku získal zlatou desku za svoje aktuální album Dúhy, kromě toho je čerstvým slovenským slavíkem. Jeho koncerty bývají vyprodané a jeho písničky si publikum zpívá spolu se zpěvákem. V současné době se chystá turné ? zase v českých zemích i na Slovensku. A Žbirka pomalu začíná pracovat na nové desce.

K povídání jsme se sešli v pražském hotelu Radisson SAS - Alcron, doslova pár metrů od zpěvákova bytu.

Víte o tom, že tady v roce 1965 bydlel Louis Armstrong?

Opravdu? To fakt nevím.

Často zmiňujete, že jste odchovaný Beatles. Co vy a jazz?

Pozor, jazz jsem ještě, coby malý chlapec, odchytil také! Dodnes mě zajímá spousta hudebních směrů. Zmiňovat Beatles v souvislosti se mnou - z toho se stalo tak trochu klišé. Je to logické, mnohé Lennonovy, McCartneyho a Harrisonovy skladby jsou opravdu výjimečné a občas o tom mluvím, takže když mě někdo spojí s Beatles, nenaštve mě to. Hodně mi ale říkají i jména jako Louis Armstrong, B. B. King nebo George Gershwin. Jsem sběratelem cédeček (kdysi elpíček) a člověk nemůže zůstat jen u úzkého okruhu hudby; musí si doplňovat vzdělání. A nesouvisí to jenom se sběratelstvím - mám zájem o hudbu celkově; nejen o hudbu 60. let, jak by se někdo mohl mylně domnívat.

Co vážná hudba?

I tu občas poslouchám. Když jsem unavený a mám náladu na něco jiného než je nějaký bezprostředně nezadržitelný moderátor, tak si v rádiu naladím například Vltavu nebo Classic. A když jedu v noci autem mezi Bratislavou a Prahou, tak rád poslouchám mluvené slovo. Obzvláště v noci se z tohoto ranku vysílají pěkné věci, které si ve dne rádia zřejmě dovolit nemohou.

Beatles v souvislosti s vámi vás, jak říkáte, nenaštvou. Co, když s vámi spojují, vás naštve?

Nedávno mě naštvali v jednom rádiu: chtěli, abych šel do ranního vysílání a pak tam se mnou začali doslova cvičit. Měl jsem si třeba představit, že jsem v trolejbusu, a něco zazpívat. Takové jakoby srandičky. Někdy už mě unavuje touha dramaturgů, redaktorů a moderátorů být neustále vtipný. V některých rozhlasových nebo televizních pořadech mám občas touhu říct: Tak pozor, tohle už ne! Ze slušnosti to ale většinou neudělám. Ve zmíněném rádiu jsem se ale ozval. Prohlásil jsem, že nejsem cvičená opice, aby po mně chtěli takové voloviny. Přestože si o sobě myslím, že mám smysl pro humor a dokážu si ze sebe udělat legraci, nemám na takovéhle věci vždycky náladu.

Obecně: obtěžují vás žádosti novinářů o rozhovory?

Ne, to mě vůbec neobtěžuje. Kdybych měl porovnat obtížnost tvorby a natočení alba s obtížností poskytnutí rozhovoru, tak je to album jednoznačně těžší. Sednout si a odpovídat na otázky - to je opravdu jednoduché. Přitom to pokládám za součást svojí práce. Ne, že bych bez toho nemohl být, ale tak to prostě funguje a já jsem na tato pravidla přistoupil. A navíc - pokud ten rozhovor není laděný úplně nesmyslně, bývám v pohodě.

Dokázal byste si sám sebe představit jako novináře?

Ano, ale bylo by to velice těžké. Doba se vyvíjí směrem k bulváru a pro mě by bylo obtížné plnit podmínky šéfredaktora (na kterého by zase samozřejmě tlačil majitel, který chce noviny nebo časopis prodat). Doba se mění a posunul se i bulvár. Když se podívám například na Anglii, tak i tam se bulvár vyvíjel určitým směrem. Kdyby moje maminka Angličanka viděla dnešní anglické noviny, možná by je nepoznala. Jistě by našla velké rozdíly mezi dnešním a poválečným bulvárem. Ne, že by mě to pohoršovalo; myslím si ale, že by mě nebavilo například dva dny viset na stromě, abych vyfotil syna Elizabeth Taylor (pokud ho vůbec má - to jsem použil jenom jako příklad). Nebo se hrabat v popelnici, abych ukázal, co do odpadků vyhodil Robbie Williams. Takhle bych si novinařinu nepředstavoval a asi by mě to nenaplňovalo. Svým způsobem není novinářům co závidět. Jsou tlačeni k něčemu, co pro mnohé z nich musí být stresující.

Je rozdíl mezi českým a britským bulvárem?

Myslím si, že ten britský je o hodně drsnější. Dokonce to proniklo i do pop-music. Všiml jsem si, že i v prestižních hudebních časopisech se už píše podobným způsobem. V jednom rozhovoru s Keith Richardsonem a Rolling Stones se neustále vraceli k velikosti penisu Micka Jaggera. To už je, podle mě, pro hudební časopis naprosto absurdní téma! Ukazuje to na zoufalství a touhu list prodat. Editor totiž ví, že když se v článku nebo rozhovoru bude psát o hudbě, o akordech a kompozici, nebude to pro čtenáře zajímavé. Lidi asi opravdu víc zajímá, jak velký má Mick Jagger penis. Opakuji: je to absurdní; obzvláště když jde o takové osobnosti, které už mají něco za sebou.

Když (vzdáleně) zůstaneme u novinařiny: zahrál jste si v seriálu Redakce. Jaké to bylo?

Zajímavé. V Redakci jsem hrál sám sebe, takže jsem se s režisérem dobře shodl. Když jsem se na to ale později díval, musel, jsem se smát: hrál jsem sice sebe, ale jako někoho úplně jiného. Když vám řeknou Hrajte, tak začnete hrát a přestanete být sám sebou. To se mi právě stalo - nebyl jsem tak spontánní, jak bych mohl být.

Vaše minulé album bylo Modré, obal toho nynějšího (Dúhy) je laděn do zelena. Přešel jste ve svých sympatiích od modré k zelené?

To ani ne, vždyť na tom obalu jsou i jiné barvy. Celé to mělo svůj vývoj. Začali jsme natáčet, album mělo svůj pracovní název a do toho pan Troskov vymyslel tenhle obal, který se mi líbí. Při jeho tvorbě vycházel z brýlí, kterým se říká "mouchy". Jsou to moje sluneční brýle. Až později jsem přišel na to, že když se na albu podílí tolik producentů, hudebníků a textařů, když je ta deska tak košatá a barevná, mohla by se jmenovat podle jedné z písniček - Dúhy. Název desky přišel tedy vlastně až na konec.

Pozorujete rád duhu?

Ano, vždyť duha je fascinující záležitost. Člověk má málokdy možnost si ji plně vychutnat, ale je to chyba. Pořád se za něčím honíme a nemáme čas; přitom duha je vzácnost. Stálo by za to zastavit se a dívat se na ty krásné barvy. Duha je jeden z těch příjemnějších úkazů kolem nás.

Na obalu desky jsou brýle. Odkdy je nosíte vy?

Brýle jsem začal nosit kolem 14. roku. Během své kariéry jsem pak měl období, kdy jsem je zase odložil. Bylo to v době alba Nemoderný chalan. Tenkrát to lidi přijímali různě, někteří mě bombardovali otázkami, proč už brýle nemám. Dnes jsem rád, že to tak tenkrát bylo. Já se totiž příliš neměním, a tady byla doba, kdy jsem byl "jiný". Z toho období dokonce existují i nějaké klipy. Je to něco jiného než předtím i potom. Jen u někoho jsem narážel na určité předsudky: někteří lidé si mě spojili s určitou vizáží, znali mě s brýlemi a vyžadovali, abych je měl už pořád. Když jsem se objevil bez nich, u části svého publika jsem narazil na odpor. Přesto si myslím, že to bylo správné. Byla to změna. A bylo to jedno z mála období, které si hned vizuálně oddělíte od těch jiných.

Měl jste někdy s brýlemi nějaké trable?

Ani ne. Většinou jsem totiž měl nějaké brýle v záloze, takže když se mi s nimi něco stalo, vzal jsem si náhradní. Vidíte - přestože brýle jsou v zásadě dost háklivá věc, žádná nepříjemná vzpomínka mě v souvislosti s nimi nenapadá. Musím to zaklepat na dřevo. (klepe)

Před koncem roku jste zpíval na Koncertě pro světlušku, tedy na koncertě určeném nevidomým dětem.

Když mě někdo k něčemu takovému vyzve, snažím se vyhovět. Mám za to, že je to skoro až povinnost. A přitom příjemná. Když se něčeho takového zúčastním, mívám z toho dobré pocity. Takové pocity potřebuji, jinak bych měl výčitky svědomí. Ty výčitky mám dokonce i teď, když vám na tuto otázku odpovídám - uvědomuji si, že bych toho mohl dělat víc, ne jenom čekat, až mě někdo osloví. Možná bych něco podobného mohl sám vymyslet.

Hitem vaší minulé desky - Modrého alba - byla písnička Čo bolí to prebolí (nazpívaná s Marthou). Nedávno jste se vyjádřil, že všechno v životě přebolet nemůže. Lidé ale zřejmě potřebují naději a povzbuzení, které jim tahle písnička dává.

Spoustu věcí čas vyléčí nebo přetaví do jiné polohy, ale všechny ne. Ani Kamil Peteraj, když k té písni psal text, neměl na mysli, že přebolí úplně všechno; to je samozřejmě nesmysl. Ukázalo se ale, že je to věta, kterou lidé potřebují slyšet; i když si uvědomují, že všechno nepřebolí. Ta věta v sobě obsahuje něco, co oslovuje. A oslovuje víc, než jsem si uvědomoval, když jsem tu písničku nezpívával. Rezonance písničky v lidech může samozřejmě souviset s melodií a interpretací, ale text na ní má velký podíl.

Je něco, co u vás nepřebolelo?

Dodnes se těžko vyrovnávám se smrtí bratra. Tehdy to pro mě bylo opravdu těžké období. Byl to pro mě šok a bylo to na mně i vidět: nezajímal jsem se o školu ani o nic jiného. Zmínil jsem se o svém stavu otci. Pamatuji se, že jsme byli v kuchyni a já jsem mu říkal, že je to asi opravdu vážné; to jsem byl schopen si uvědomit. On mě potom dovedl k psychologovi. Tam jsem seděl v čekárně a jeden pacient, byl už starší, mi říkal: Proboha, běžte pryč, s tímhle se raději nezaplétejte! Já jsem tam ale pořád seděl a cítil jsem, že bude správné jít do ordinace. Pamatuji si, že mi předepsali melipramin. Od té doby si tenhle lék pamatuji - vlastně ani nevím, jestli ještě existuje. Můžu říct, že mi tehdy ten doktor pomohl. Dostal mě z traumatu a já jsem zase vběhl do života. Od té doby jsem pomoc psychologa nebo psychiatra nevyhledal.

Jak se daří Marice Gombitové - vrací se do nahrávacích studií, případně na pódia (na albu Dúhy s ní opět máte duet)?

To bych vám velmi rád potvrdil, ale netvrdil jsem to ani tehdy, když jsme tuhle písničku nahrávali. Věděl jsem, že to, co pro mě znamená práce na celém albu, znamená pro Mariku práce na jedné jediné písničce. Ona se do toho vloží a písničku, tedy text, melodii i aranžmá, detailně rozpitvá. Tím se velice vyčerpá. Už když jsme natočili tuhle jednu písničku, považoval jsem to za zázrak. Od té doby jsem jí zatím další nenabídl - vím, že Marika potřebuje nějakým způsobem vstřebat, že natočila novou píseň.

 V téhle době u ní nepřichází série dalších písní - i když bych byl velmi rád. Znovu se potvrdilo, že pěvecky to pro ni není žádný problém; je to věc energie, kterou je potřeba vložit. Marika se do věci zřejmě nechce vkládat tolik, aby natočila celé album. Možná i proto, že populární hudba pro ni neznamená střed světa.

Pro vás ano?

Když ji stále děláte a jste v neustálém koloběhu (a to jsem), tak do jisté míry ano. Neříkám, že o ničem jiném nepřemýšlím nebo že bych se ničím jiným nedokázal zabývat, ale určitý fanatismus v tom je. Logická odpověď totiž vlastně neexistuje. Dnes můžete například podnikat, můžete dělat spoustu jiných věcí, a být v nich úspěšný, ale mě stále drží ta hudba. Stále chci psát a zpívat písně. A stále mě udivuje, že mě to drží tak dlouho. Dokud budu chtít psát nové písničky jen tak, proto, že to mám rád (a ne proto, že musím vydat album), je to dobré. Tahle činnost mi připadá smysluplnější než množství jiných nabídek, které jsem dostal, například k moderování. Moderaci nemůžu ani vzdáleně přirovnat k tomu, co mi dává psaní písniček.

S Marikou Gombitovou jste už v 80. letech nazpíval píseň V slepých uličkách. Tahle písnička teď zní v americkém filmu Hostel, který je v tamních kinech ohromně úspěšný!

Ano a jsem velmi překvapený. Nevěděl jsem, že se tahle písnička tak skvěle hodí do hororu! (smích) Se svolením jsem si přitom dával na čas. Před několika měsíci mě kontaktovali z produkce filmu. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem na to vůbec zareagoval. Telefonáty a maily se ale množily. Nakonec jsem si vyžádal ty dvě části filmu, kde je moje píseň použitá. Po shlédnutí úryvků jsem tvůrcům a producentům svůj souhlas udělil, bylo to ale na poslední chvíli, těsně před plánovanou premiérou filmu ve Spojených státech. Přiznám se, že to nebylo lehké rozhodování, protože jsem měl o filmu jen povrchní informace. Právě proto jsem byl tak šokován, když jsem zjistil, že Hostel je číslo 1 v americkém žebříčku filmů.

Na albu Dúhy vám v jedné písničce pomáhá i Iva Frühlingová. Přemýšlí Iva o písničkách podobně, jako Marika Gombitová?

Ano, taky o nich přemýšlí. Na naši nabídku nezareagovala hr, hr, ano, beru. Písničku si vyžádala, poslechla, a až poté se rozhodla. Iva je rozhodně typ zpěvačky, která přemýšlí o tom, co bude mít na albu nebo co nazpívá.

Její desku Litvínov jste prý poslouchával v autě.

Ano. Já jsem se o téhle desce dozvěděl dost včas. Ivu jsem uváděl na Andělech v Ostravě, trochu jsem si nechal povyprávět i její příběh - jak se uplatnila v Paříži a Belgii. Ta Ostrava se mi vryla do paměti a asi i proto jsem si pak koupil Litvínov. A líbil se mi - jinak bych Ivu neoslovil s tím, aby zpívala na mojí desce. Potěšilo mě, že bylo víc takových lidí, které Iva zajímala taky.

Zpíváte duety rád?

Určitě a taky jsem jich dost nazpíval. Duet je příležitost poznat i jiný hlas. Já mám v písničkách jiné hlasy rád a mám rád i ženské hlasy jako kontrast. Album je s nimi daleko pestřejší.

Když skládáte písničky, tak si zpíváte anglicky. Proč?

Ta naše "svahilština" je pro skladatele obrovskou výhodou. Představte si, jak těžké musí být pro anglického autora složit si melodii. On totiž nemůže zpívat tou svahilštinou, jako my, musí zpívat nějaký text, který mu v angličtině dává smysl. To je jako byste si u skládání zpíval česky nebo slovensky "stůl je nekrásnější měsíc v roce ?" nebo něco podobného. To ruší, protože to nedává logiku. V našem regionu jsme se naučili zpívat takové nesmysly v angličtině a neruší nás to. Naopak: dává to obrovskou svobodu při psaní melodie. Nejdřív ji složím, teprve pak si písničku otextuji nebo dám otextovat - ať už ve správné angličtině nebo ve slovenštině.

Stále vám je zřejmě bližší, i po letech v Česku, slovenština než čeština.

Ano, protože je to můj rodný jazyk a protože většinu písniček zpívám ve slovenštině. Když se soustředím, umím zazpívat i česky; nemyslím si ale, že bych to měl dělat. Připadá mi to jako nosit dříví do lesa. Je tady spousta interpretů a textařů, kteří tvoří v češtině; já bych měl přijít s něčím, co je pro mě originálnější, s něčím, v čem spočívá můj rukopis. Zpívat česky bych začal až ve chvíli, kdy bych zjistil, že mi tady už nikdo nerozumí.

Kdesi zaznělo, že se vaše kapela jmenuje Masakr?

Zaznělo, ale nejmenuje se tak. Tahle fáma vznikla náhodou. Jednou jsem šoféroval, manželka seděla vedle mě a syn vzadu, jak už to často bývá. Já jsem se manželce zmínil, že vlastně nemám název pro kapelu. Po chvíli se zezadu ozval David, že by se kapela mohla jmenovat Masakr. To mě ohromně rozesmálo. Pobavený jsem to pak říkal klukům z kapely a těm se to moc zalíbilo. Pak jsem se o téhle věci zmínil v nějakém rádiu ve vysílání. V Liberci na koncertě se potom objevili diváci s obrovským transparentem, na kterém stálo, že kapela Masakr, to je ono. Oficiálně tenhle název ale oznámen nebyl. Ovšem musím říct, že mě ten návrh pobavil - obzvlášť v souvislosti Žbirka - Masakr.