Máte toho hodně; co je pro vás nejdůležitější?

Musím říci, že prioritou je pro mě práce. Maminkovskou funkci už dnes plnit nemusím ? vždyť moje dcera má sama tři děti; no a babičkovskou funkci plním, řekla bych, ochotnicky. Druhá babička se angažuje více. Já jsem občas vodila vnuka do školy ? to ovšem skončilo jeho nástupem na osmileté gymnázium.

Zabývá se vaše dcera také filmem?

Ano, moje dcera Klaudie má k filmu velmi blízko. Její otec, Ivo Hepner, mě vlastně k filmu dostal. Když jsem s ním začala chodit, studovala jsem na filosofické fakultě jazyky. On tenkrát studoval FAMU a já jsem s ním chodila na nejrůznější projekce. V té době jsem poznala spoustu filmů ? většinou už poválečné kinematografie. Tu taky znám daleko lépe než kinematografii dřívější a dokonce jsem ji jeden čas na fakultě přednášela. No a Klaudie je dcerou svého otce, odmalička se ve filmovém prostředí pohybovala a rostla v něm. Když odmaturovala, začala pracovat nejdříve jako klapka a později jako skriptka. Nakonec ale zvolila jinou cestu seberealizace: má tři kluky a hodně se jim věnuje. A samozřejmě je učí také poznávat dobré filmy. Má velmi dobrý vkus a přenáší ho i na své děti.

Co se týče toho vkusu a názorů na umění ? shodnete se s dcerou?

V názorech na film, na literaturu a umění vůbec ano. Já jsem takové štěstí se svými rodiči neměla ? oni byli velmi měšťácky založení a některé umělecké směry a projevy je dráždily. Tohle já, myslím si, nemám a moje dcera už vůbec ne. Nicméně se občas samozřejmě i pohádáme. Ona má pořád syndrom dcery a trochu se bouří proti tomu, co pokládá za kritiku. A upřímně: já možná někdy něco pronesu takovým hlasem, že jí to představu kritiky může vnuknout. Občas tak jsme "v sobě", ale nikdy to není vážné. 

Jezdí či jezdila s vámi do Karlových Varů?

Samozřejmě; dokud to šlo, tak pravidelně. V poslední době je to ale složitější. Má malého chlapečka ? ještě mu nejsou čtyři roky. Kromě toho jí komplikuji život tím, že jsem se před deseti lety ujala psa, který není příliš společenský a nemohu ho tedy do Karlových Varů brát s sebou; to bych opravdu zešílela. Dcera tedy je nucena sebrat psa, děti a kocoura a odjet hned na začátku prázdnin do Rožmberka, kde máme chalupu. Filmy, festival a jeho atmosféru ale stále miluje a jistě by tam ráda byla. Mimo jiné díky mě ale nemůže; zatím tam totiž, z pozice své funkce, opravdu musím být já.

Co máte za psa?

Je to kříženec, ale hezký! Má v sobě hodně z belgického ovčáka, je zlatavý, má dlouhé chlupy a je skutečně krásně vybarvený, místy zlatě, místy do běla, někde má špičky chlupů černé. Pouze ocas ukazuje na to, že je to z části vořech.

Vaše povolání se zdá být opravdu atraktivním ? vidíte několik set filmů ročně, jezdíte po světě ? je vám co závidět?

Myslím si, že ano. Denně si uvědomuji, že mám obrovské štěstí: živí mě totiž to, co mě baví. K současnému stavu jsem se ale dopracovávala postupně. Po fakultě jsem začínala něčím, co mě trošku bavilo, ale za nějaký čas mě to bavit přestávalo. Dala jsem se na novinařinu a přes ní jsem se dostala až tam, kde jsem dnes. Není to tak, že by funkce chodily ke mně, spíš jsem na sobě hodně pracovala, abych případně mohla dělat něco jiného. Od tlumočení jsem se dostala k překládání knížek, od překládání knížek ke psaní o filmu. Jako filmová novinářka jsem začala jezdit po festivalech a přes to ježdění jsem byla požádána, abych se stala členkou Nadace filmového festivalu Karlovy Vary. Tak jsem už dvanáctý rok uměleckou ředitelkou festivalu.

Jak často se vracíte k novinařině?

Občas. Někdy mě noviny požádají, abych napsala recenzi filmu, který jejich redaktoři neviděli. Píšu i do některých časopisů, například do Cinemy. Dřív to ale bylo častější ? to jsem přispívala každý týden. Dnes už pravidelně píšu jen do časopisu Film a doba. To je časopis, který se nám (tedy Standovi Ulverovi a mně) podařilo udržet přes všechny tlaky i přes to, že už dnes nemá vydavatele.

Jaký má časopis Film a doba náklad?

Asi dva a půl, tři tisíce výtisků. Ovšem ani v Německu nebo ve Francii nemají takhle specializovaná periodika vysoký náklad. U nás nastala situace, která je na Západě běžná: vychází tolik časopisů, že podobně specializované tituly nemohou vycházet v nějakém obrovském množství. Ale takhle to funguje všude ve světě.

Jako novinářka máte tedy k novinářům blízko. Projevuje se to nějak v Karlových Varech, jinými slovy ? mají tam novináři protekci?

V Karlových Varech funguje tiskové oddělení (to ovšem funguje po celý rok) a s ním spolupracuji velmi úzce. Ani ne tak jako jeho šéfka (i když to do mojí kompetence spadá), ale proto, že hodně novinářů osobně znám. Samozřejmě především kolegy své generace a generace tak o deset let mladší. Mladé novináře už osobně znám daleko méně a neznám ani novináře z bulvárního tisku. Ten za mého mládí neexistoval. Kromě toho naše nabídka směřuje spíše k těm, kteří mají rádi film, než k těm, kteří mají rádi senzace. Bulvární novináři samozřejmě na festival jezdí taky, někdy plní i popularizační funkci, ovšem občas nám i pořádně zkomplikují život.

Například?

Vzpomínám si například na tu "senzaci", když jsme před čtyřmi lety promítali Václavu Havlovi film Intimita, který byl těsně předtím oceněn v Berlíně. Jedna televize (nechci jmenovat) tenkrát zveřejnila, že prezident přijel do Karlových Varů jenom proto, aby si promítl pornografický film. Velmi obtížné pak bylo vysvětlovat všem těm, kteří to převzali, že to tak vůbec nebylo.

Jaký je váš vztah k bulváru?

Bulvár nečtu, na bulvární pořady se nedívám ani je neposlouchám, ale rozhodně bulvár nezavrhuji. Jednak má, jak už jsem řekla, určitou popularizační funkci, jednak ho lidé milují, protože je nenutí myslet.

Vy sama jste jako novinářka dosáhla mezinárodního renomé a dodnes vás ve světě jako novinářku znají. To je asi příjemné ?

Ano, je. Já si to dokonce vědomě udržuji, chci být vnímána jako novinářka. Novinářkou se totiž cítím být daleko více, než "funkcionářkou". Stejně tak, jako má Jiří Bartoška profesi hereckou ? a ta je nejméně na stejné úrovni jako funkce prezidenta festivalu, tak já mám profesi žurnalisty. Je mi blízká, vždycky jsem se v ní cítila dobře. Až přestanu dělat programovou ředitelku, možná se vrátím k novinařině a budu zase daleko více psát.

Trochu do historie: vystudovala jste francouzštinu a italštinu; patříte k lidem, kterým "šly jazyky do hlavy samy" nebo je máte vydřené?

Ani tak, ani tak. Musím říct, že k francouzštině jsem se na vysoké škole dostala tak trochu náhodou. Po maturitě jsem totiž začala studovat architekturu (můj otec byl architekt a moc stál o to, abych ji vystudovala). Zakrátko jsem ale zjistila, že mi to nic moc neříká. V kreslení jsem sice byla dobrá, ale deskriptivní geometrie a statika ? to mě k smrti nebavilo. Jeden kamarád mi tenkrát poradil: chodila jsi do francouzské mateřské školy, tak studuj francouzštinu! Přestoupila jsem tedy na Filosofickou fakultu. Proti svým spolužákům jsem ale měla handicap ? většina z nich měla francouzské gymnázium nebo ve Francii žila a uměla tak praktickou francouzštinu daleko lépe, než já. A praktickou řeč se během vysoké školy nenaučíte, zejména tehdy ne, protože jsme nemohli jezdit do Francie. Po fakultě jsem ale začala tlumočit ? a to se mluvit naučíte. Musíte.

Kdy jste byla poprvé ve Francii?

Až asi deset let po absolutoriu školy! Mezitím jsem se naučila italsky ? spíše ze soukromého zájmu a taky proto, že ve své funkci tlumočnice jsem se do Itálie dostala. Výbor československých žen měl tehdy totiž velmi úzké styky s organizací komunistických žen v Itálii ? a tak jsme jezdily například na jejich kongresy či zasedání organizovaná k různým příležitostem. Musela jsem se tedy doučit italštinu, studovala jsem ji na jazykové škole. Ovšem nikdy neříkám, že nějaký jazyk umím perfektně. Perfektně neumíte ani česky. Tlumočníci, co si do dotazníků psali, že ovládají perfektně čtyři a více jazyků, ve mně vyvolávali spíše podezření. Ale popravdě: dnes už se to tak často neděje.

A ještě k té francouzštině: pyšníte se někdy tím, že jste rytířkou, na kterou vás pasovala francouzská vláda?

Víte, tím se vlastně ani pyšnit nedá. K tomu totiž neexistuje žádný papír, jenom ten, kterým mi to bylo oznámeno. Jinak je to medaile, o které ani nevím, kdy si ji mám připínat. Tak se mi stalo, že jsem byla pozvána k francouzskému velvyslanci na večeři se státní návštěvou. Hodně jsem tehdy spekulovala, zdali se ode mne očekává, že ten řád budu mít. Na rozdíl od Čestné legie totiž u tohoto řádu neexistuje nic malého, co by se dalo připnout na hruď. Jenom takový malinký proužek, a když říkám malinký, tak myslím hodně malinký, který moc nikam připnout nejde. Určitě ne na letní šaty. Snad na kostým, ale to bych zase měla strach, že ho někde ztratím. Jako teď v květnu v Elysejském paláci na setkání kulturních pracovníků. Kolega mi říkal, že si ho tam musím vzít, ale všem, kteří tam byli, to bylo úplně jedno. Nikdo po mně kvůli tomu řádu nekoukal ? ani Jacque Chirac.

Setkávala jste se někdy, coby překladatelka, se "svými" žijícími autory?

To ani ne, ale já jsem toho v životě zase tolik nepřeložila. Z francouzštiny jsem přeložila snad jednoho nebo dva žijící autory ? a setkat se s nimi, to by bylo za socialismu posuzováno velmi negativně! Ještě by pak za to po vás někdo něco chtěl! A z italštiny jsem překládala především autory už nežijící. Jediný, s kterým jsem se setkala, byl Michelangello Antonioni. To se stalo ale dávno před tím, než jsem ho překládala. On byl totiž v roce 1965 v Praze a já jsem ho doprovázela jako tlumočnice. Za ten týden v Praze jsem ho mohla trochu blíže poznat, později jsme se ale setkávali už jen letmo. 

Setkala jste se ovšem se spoustou filmařů!

Ano, například s režisérem Pietrem Paolem Pasolinim. Tenkrát jsem byla v Sienně na stipendijním pobytu pro zahraniční studenty. Ten pobyt pro mě byl velmi důležitý a užitečný: jednak jsem se zdokonalila v italštině, jednak jsem po určité přímluvě vyjela za Pasolinim. Ten tenkrát zrovna natáčel svůj věhlasný film Prasečinec, takže jsme mluvili o tomhle filmu a taky o filmu Oidipus. Kromě Passoliniho jsem se setkala ? ať už jako novinářka nebo jako zástupkyně karlovarského festivalu se spoustou dalších lidí od filmu. Například s Bibi Anderssonovou, Michaelem Douglesem či Monicou Vittiovou. A taky třeba s Marcellem Mastroiannim. To bylo docela legrační: on byl tenkrát v Československu jako představitel města, které mělo družbu s Pardubicemi. Tak jsem za ním přijela do Pardubic. Mastroianni byl hrozně unavený ? horkem, jídlem a možná i pitím ? ale velice disciplinovaně mi poskytl rozhovor.

Když už jme zase u filmu: bude letošní 40. ročník karlovarského festivalu slavnostnější nebo jinak odlišný, než ty předcházející ročníky?

Ono se to samozřejmě nabízí, ale, popravdě řečeno, já si to moc neumím představit. My se snažíme vždycky udělat festival co nejlépe, co nejkvalitněji, a tak se ten letošní ročník asi od těch minulých moc lišit nebude. Čtyřicítka se jistě občas připomene, ale spíš na různých společenských akcích. Filmové části se to, podle mého názoru, nedotkne.

Ovšem hosté letos přijedou do Karových Varů opravdu hvězdní ?

To je pravda, letos s nám podařilo získat hned několik hostů opravdu světového jména. Norská herečka Liv Ullmannová, američtí herci Robert Redford a Sharon Stoneová a žijící legenda české filmové režie Jiří Krejčík převezmou v Karlových Varech ocenění za přínos světovému filmu. Vedle dalších hvězd pak přijede ? jako host velmi oblíbené sekce Fórum nezávislých ? americký režisér Alexander Payne. Jmenovat bych ale mohla i další.

Jaká je úroveň letošní hlavní soutěže?

Myslím si, že velmi dobrá. Sešlo se nám čtrnáct kvalitních filmů, vypíchnu snad jen dva. Polský snímek Můj Nikifor ukazuje přátelství dvou malířů, z nichž jeden se vzdal své kariéry proto, aby podporoval toho druhého: rusínského naivního výtvarníka známého jako Nikifor Krynicki. Ten žil v dřevěném domku v polském lázeňském městečku Krynice, nedaleko hranic se Slovenskem. Další snímek popisuje poslední měsíce maďarského komunistického premiéra Imrého Nagye, který byl popraven po neúspěšném povstání Maďarů v roce 1956. Tyhle dva snímky jsem vybrala proto, že mají svým způsobem blízko k naší zemi. 

Jaký je dnes vztah našeho státu ke karlovarskému festivalu?

Začnu zeširoka. Nadaci karlovarského festivalu zakládali zástupci Ministerstva kultury, města Karlovy Vary a grandhotelu Pupp. Ambicí ministerstva bylo, že postupně budou úplně odbourány všechny státní dotace. Ale financovat festival jenom ze soukromých zdrojů by bylo velice obtížné. Časem ovšem i ministerstvo přišlo na to, že festival je skvělou reprezentací, skvělou vizitkou naší republiky v zahraničí. Galupův ústav například nedávno zorganizoval výzkum týkající se naší země. Ptal se lidí, co jim naskočí při vyslovení jména Česká republika. Náš festival se v konečném vyhodnocení výsledků ocitl na 6. místě! Je vidět, že za tu dobu, co se mu věnujeme, velmi silně stoupl v povědomí evropské i americké kulturní veřejnosti.

A trochu osobně: máte za sebou více manželství; napadá mě, že tak trochu "v manželství" žijete už dvanáct let s prezidentem karlovarského festivalu Jiřím Bartoškou?

Dalo by se to tak říci, ale to manželství trvá jenom v době festivalu. Ovšem pokud trvá, tak klape. Myslím si, že oba máme podobný smysl pro humor a oba se nebereme zase až tak vážně. Kromě toho se báječně doplňujeme: já se mu nepletu do jeho prezidentské funkce, on se mi neplete do mé funkce programové. Ale stejně se vždycky po festivalu zase rozvedeme!