Herec Václav Vydra je úplně jiný, než jeho policajt Pepa z Kameňáků: tichý, přemýšlivý, skromný. Alespoň se mi tak jevil. Syn slavných rodičů Václava Vydry a Dany Medřické má přitom být na co pyšný: v krvi má nejen herectví (a za sebou spoustu rolí v divadle, televizi i ve filmu), ale i obchod, sport a lásku ke zvířatům. Setkali jsme se v "jeho" Divadle Na Vinohradech, začali jsme ale Na Třebešíně v Praze 10. Václav Vydra totiž přednedávnem pokřtil tři studijní obory zdejší Střední průmyslové školy: strojírenství, informační technologie a technické lyceum.     

Kde jste se vlastně "na Třebešíně" vzal?

K těmhle oborům jsem měl vždycky hodně daleko. Matematika, fyzika, chemie - to pro mě byly smrtelné předměty, díky kterým jsem se vlastně stal hercem: na konzervatoři se totiž neučily. Ale: syn mojí ženy Jany Bouškové, dá se říct náš syn, vždyť jsme ho vychovávali společně, na Třebešín začal chodit do školy.

Pro něj zřejmě jmenované předměty smrtelné nejsou ...

Nejsou, on je na tom v tomhle ohledu daleko líp, než já, taky proto si vybral právě tuhle cestu. Třebešínskou školu absolvoval celkem bez problémů.

Tudy tedy vedla cesta k vašemu kmotrovství!

Ano, díky Honzovi jsem vlastně zjistil, že tahle škola existuje. Občas jsem ho tam přivezl nebo pro něj zajel. A když už jsem tuhle úžasnou školu objevil, požádal jsem ji o pomoc. Bylo to v době, kdy jsem se zabýval obchodem a oni mi tady na moji prosbu vyrobili jednu součástku. A velice dobře. Bylo příjemné zjistit, jak skvěle to tady funguje.

Honzu to k herectví netáhne?

Netáhne, to ho, myslím si, minulo. Po učilišti vystudoval vysokou školu v Suchdole, obor technologie odpadů. Dnes se zabývá nebezpečnými odpady.

Je kolem nás hodně nebezpečných odpadů? Máme se bát?

Je jich, myslím si, dost. Na strach to není, ale na nějaké sebeuspokojení taky ne.

Když jste říkal, že jste šel na konzervatoř kvůli tomu, že tam nebyla matematika, asi to byla trochu nadsázka, ne? Vždyť mít za rodiče Václava Vydru a Danu Medřickou - to se na vás muselo podepsat!

Víceméně to je nadsázka, ale ne stoprocentně. Já jsem totiž nebyl vždycky přesvědčen, že musím dělat zrovna herectví, rozhlížel jsem se všude jinde, než po tom, co jsem měl doma. Nakonec jsem se ale na herectví dal. To prostředí přeci jenom člověka poznamená, byl jsem jím nasáklý a když došlo na lámání chleba, stejně mě nic jiného nenapadlo.    

Jak vy vzpomínáte na svá žákovská a studentská léta?

Do školky i základky jsem chodil na Vinohradech. Školku jsem měl kousek od Vinohradského divadla, v ulici Anny Letenské, byla to mateřská škola Československého rozhlasu. Pak jsem chodil na základní školu na Smetanku, v roce 1971 jsem nastoupil na konzervatoř. To mi bylo patnáct let. Myslím si, že jsem nebyl moc problémový žák, ale velice nerad jsem se učil. Víceméně jsem tedy žil z toho, co jsem pochytil na hodinách, i když samozřejmě před zkoušením nebo písemkou jsem se něco musel naučit i doma. Co se týče chování, problémy se mnou nebyly, výrazně jsem nezlobil. A nikde jsem netrajdal, okamžitě ze školy jsem byl zvyklý chodit domů - asi se mi tam líbilo. 

Typicky a neodolatelně hrála vaše maminka scény, kdy spráskla ruce, obrátila oči v sloup a zalamentovala. Stávalo se něco podobného v reálu u vás doma třeba s tím, že by řekla: Vašíku, měl by ses víc učit!

Určitě se takové věci stávaly, ale já mám naštěstí jednu vzácnou vlastnost: nepříjemné věci si nepamatuji, situace, na které chci zapomenout, vytěsňuji z paměti.

Chodil jste do nedaleké restaurace Na Smetance?

Ne, možná jsem v ní nebyl vůbec nikdy. Když jsem byl větší a rodiče nebyli doma, domluvili mi večeře v restauraci Demínka. Na tu moc rád vzpomínám. Dnes je zrekonstruovaná jako typický plzeňský restaurant. Dokonce mě pozvali, abych tu zrekonstruovanou restauraci spoluotevřel. Tak jsem ji spoluotevřel - a dneska tam mám místo u stolu štamgastů, i s cedulkou. Jenže od toho znovuotevření jsem tam zase nebyl. Budu to muset napravit.

Jak často vás zvou na nejrůznější křty nebo otevírání jako kmotra?

Na křty knížek a cédéček poměrně často, ale co se týká učebních oborů, byl Třebešín výjimkou. Teď budu křtít nějaký produkt pro psy (i jiná zvířata) proti klíšťatům.

Jakého máte psa vy?

Boxera Ferdu, už třetího. Boxery mám od chvíle, kdy jsem šel na kon-zervatoř. Toho prvního jsem dostal výměnou za motorku. Měl jsem ji slíbenou za to, že nebudu mít trojku z matiky a budu mít v devítce na konci roku pěkné vysvědčení. To jsem splnil, jenže máma se motorky bála, měla strach, abych si neublížil nebo se třeba i nezabil, a tak mi nabídla psa. A já jsem se toho chytil.

Má o vás dneska strach Jana Boušková - třeba na jachtě nebo na koni?

Nevím, jestli má strach přímo o mě, na té jachtě je to spíš strach o celou posádku. Když se objeví nějaká dramatická situace, těžce to nese. Zatím ale všechno přežila ve zdraví. Na koni už, bohužel, nejezdí, měla několik úrazů a bojí se zranění. O mě se, myslím, nijak zásadně nebojí. Za ta léta, co je se mnou, si zvykla na to, že většinou ze všeho vyváznu poměrně slušně.

Učil jste někdy někde?

Neučil jsem nikde. Teď mě možná čeká přednáška na brněnské vete-rinární univerzitě o kopytech a chovu koní ve volném ustájení. A obec-ně o jiném přístupu ke koním, než je běžné. To bude moje premiéra před žáky.

Jak to u nás vypadá s běžným ustájením?

Podle konvenčních měřítek je v pořádku, nic zlého se neděje. Myslím si ale, že bychom měli uvažovat v jiných dimenzích a začít se snažit o to, abychom měli ta zvířata zdravá a šťastná. Toho můžeme dosáhnout tím, že jim alespoň částečně nasuplujeme přírodní podmínky, ve kterých můžou žít zdravě a nebudeme je nutit žít v podmínkách tak-zvaně tradičních. V těch, které vytvořil člověk a pro koně jsou extrémně nezdravé.

Kolik máte koní?

Čtyři. Chov se tomu nedá říkat, nějaký pán u Votic jich prý má šedesát. Tolik koní ale mají lidé, kteří s nimi obchodují. To já nedělám.   

Byl o vás někde zájem jako o učitele herectví?

Nedávno mi zrovna jeden režisér tvrdil, že musím učit, abych předal svoje genetické schopnosti po rodičích. Že v Rusku je to prý normální. Já ale, alespoň prozatím, herectví učit nemůžu. Nemám na to čas. Věnuji se jiným věcem.

Prý jste učil Arnošta Lustiga střílet ...

Arnošt Lustig má už léta touhu pořídit si malý revolver, který viděl u mě a moc se mu líbil. Nějak se nám to ale pořád nedaří, zatím pořád nesložil zkoušky na zbrojní průkaz. Už to měl několikrát vyjednané, ale vždycky z toho z různých důvodů sešlo.

Nepřekvapuje vás tahle touha u člověka, který zažil německý koncentrační tábor a za války přišel o většinu příbuzných?

Ne, to s tím v zásadě nemá nic společného. V současnosti si normální člověk nepořizuje zbraň proto, aby s ní někoho zabil. Opatřuje si ji proto, že se mu to líbí a případně, pokud se jí naučí používat, mu dává určitou jistotu, že ji může použít v případě nutné sebeobrany. To nikdy není k zahození. Obzvlášť po zkušenostech, kterými zrovna on prošel.

Dá se říct, že jste s Arnoštem Lustigem přátelé?

Myslím si, že se máme rádi, že bychom si toho měli a chtěli říct daleko víc, než jsme dosud zvládli. Ale zase: je to otázka času. Vidíme se jednou, dvakrát za rok, opravdu zběžně. Mrzí mě to, opravdu ho mám moc rád - a to i jako spisovatele. Četl jsem spoustu jeho knih a moc se mi líbí. 

Kde jste k sobě vlastně přišli?

V roce 1994 jsem hrál v televizní adaptaci jeho románu Modrý den, s Janou Paulovou. Mám za to, že to byla docela hezká inscenace, režírovala ji Eva Sadková.

Co říkáte občasným hlasům popírajícím holocaust a pochodům ve výročí křišťálové noci?

Přijde mi to absurdní a do určité míry nebezpečné. Lidská paměť je krátká. Dneska už někomu mladému těžko vysvětlíte, že jsme potřebovali jakési divné poukázky, abychom si mohli v Tuzexu koupit džíny. Že jsme nemohli vyjet za hranice. Že jsme spoustu věcí nesměli. To, že někdy někde nějací lidé vraždili jiné lidi a národy, je pro dnešní mládež už hodně daleko. Asi jako pro mě bylo daleko, když mi vyprávěli o bitvě u Hradce Králové. Pokud se o věc nezajímají sami, nic jim neříká. Ať je to ale jak chce, mělo by to oslovit alespoň jejich schopnost empatie, měli by se dokázat vžít do pocitů lidí, kteří jsou někam odvedení z normálního života bez jakéhokoliv východiska, bez jakékoliv představy o jejich budoucnosti s tím, že jediné východisko, které mohli vidět, byla smrt. To je hrozná představa. Popírat to je samozřejmě absurdní. Ani vlastně nevím, co k tomu ty lidi vede.

Zmínil jste bitvu u Hradce Králové; na vašich internetových stránkách je mimo jiné petice vyzývající k zachování posádkové hudby v Hradci Králové. Jak to celé dopadlo?

Myslím, že špatně. V Hradci mám jednoho kamaráda a několik výborných muzikantů, kteří pravidelně hrají na mojí akci Memoriál generála Custera. Druhá věc je, že jsem sám sloužil u Ústřední hudby Československé armády. Jsem přesvědčen, že jestli něco k armádě patřilo, patří a bude patřit, je to muzika. Odjakživa. Pokud tohle od naší armády odbouráme, uděláme z ní jenom výkonný nástroj buď obrany nebo preventivního úderu (agresi v našich končinách už nikdo nepředpokládá). Má - li mít armáda u veřejnosti nějaký kredit, vedle toho, co dokáže na bitevním poli, měla by to být třeba prezentace formou vojenské hudby. Když vám někde hraje vojenská kapela pochody, je to síla. Má to vnitřní náboj. A člověk by si měl představit všechny ty situace, kdy ona hudba hrála a povzbuzovala, kdy armády šly s hudbou do bitev. Ty bitvy už, zaplaťpánbůh nebudou, ale už jenom z tradice a vděčnosti bychom měli vojenské hudby zachovat a umožnit jim hrát. Ta muzika je pěkná a k armádě patří. Bez ní je to nanic.

U té muziky na vojně jste byl jako konferenciér?

Ano. Ústřední hudba Československé armády měla hlavně koncerty - a pro mě to vlastně bylo první setkání s velkým orchestrem. Pochopil jsem, co takový orchestr obnáší, poznal jsem lidi z toho ansáblu. Ač to byli většinou vojáci z povolání, byli to především muzikanti. Nakonec to tedy nebyly tak špatné dva roky. Tu muziku jsem poslouchal moc rád.

Co nějaká veselá historka z vojny?

Jednou jsem byl přistižen, že nespím v kasárnách. Dostal jsem "tři dny s dekou", šel jsem tedy vždycky na noc do vězení. To bylo o patro níž, hned pod hudbou, a hodní kolegové z hudby mi odnaproti z Obecního domu nosili v kastrůlku večeři. Ta byla pochopitelně lepší, než v kasárnách.

V Divadle Na Vinohradech je před premiérou hra Na krásné vyhlídce; můžete ji přiblížit?

Je to taková zvláštní hra, napsal ji Ödön von Horváth jako jednu ze svých prvních. Na mě působí jako hodně zajímavá, je ale z úplně jiného ranku, než hry, které v současnosti hraji. Není příliš optimistická, svým způsobem je krutá a ti, kteří v ní vystupují, jsou okolnostmi poznamenaní a podivní. Dramaturgie nám tvrdila, že by to mohla být i komedie, že by to mohlo být směšné, já jsem během zkoušek ten pocit nezískal. Pokud to bude směšné, tak krutě směšné. Uvidíme, jak se k tomu postaví diváci.

Jakou roli ve hře máte vy? 

Je to role hoteliéra neprosperujícího horského hotelu. Ten hotel má v podstatě jedi-ného hosta, je to dáma ze šlechtických kruhů, a ostatní se z ní snaží vytřískat peníze, protože na tom jsou existenčně závislí. A pak jsou tam zápletky bývalého milostného vztahu, který nezůstal bez následků, a snahy bratra oné dámy získat od ní peníze, které prohrál v kartách a na kterých je taky existenčně závislý. V takovém prostředí se tedy ta hra odehrává a nemá moc optimistické rozuzlení.

Závěrem zpátky k Vinohradům jako čtvrti: dá se říct, že díky svému dětství, školní docházce a současnému působení máte k Vinohradům blíž, než k jiným částem Prahy?

Jako dítě jsem byl vinohradský patriot, to se u dětí ve škole stává, byl jsem hrdý na to, že jsem právě z Vinohrad. Tyhle pocity jsem už dávno opustil. Je nesmysl být hrdý na to, že je člověk z Vinohrad, to je přece kravina. Navíc jsem posledních několik desítek let žil na Smíchově, takže teď mám bližší vztah ke Smíchovu - který je navíc ve směru, kterým odjíždím z Prahy za svými koňmi. Je to tedy taková moje pražská základna.

Na co jste hrdý?

Svoje pocity bych nenazýval hrdostí - hrdost vždycky trošičku zavání pýchou, je to takový její předstupeň. Hrdosti se tedy snažím cíleně vyhnout, spíš říkám, že jsou věci, kterých si cením a za které jsem rád. Jsem rád, že jsem v tomhle divadle, že tady byli všichni moji předkové, jsem rád, že se dokážu domluvit se svými koňmi tak, jak se s nimi dokážu domluvit. Jsem rád za život, jaký žiju.                 

Tomáš Pilát

Přečetli jste si v TV 14 dní 5/08