Honza Vyčítal je po léta symbolem dobré country muziky a báječných kreslených vtipů. Obojí umí dokonale. Kytarista a zpěvák s?charakteristickým hlasem a projevem spoluzaložil kapelu Greenhorns,  kterou dodnes prošla řada skvělých muzikantů (tak to prostě je ? v?kapelách se holt lidé scházejí a rozcházejí, říká k?tomu). Nepřehlédnutelné a ihned k poznání jsou i Vyčítalovy kresby a styl humoru (jsem hrdý na to, že jsem si všechny hlody vždycky vymýšlel sám, komentuje tuto oblast své tvorby). Sečteno: Jan Vyčítal je na české kulturní scéně jenom jeden. Přednedávnem si Greenhorni (ke čtyřicátinám!) vydali novou desku. Jmenuje se Těm, kteří tu už nejsou.     

Koho konkrétně máte na mysli?

Ten název je všeobjímající. Na desku jsme vybrali písničky velikánů, kteří nás hudebně ovlivňovali. U mě to konkrétně byli Louis Armstrong (přestože to byl jazzman), Johnny Cash či Hank Williams. S?jejich písničkami jsme, dá se říct, začínali. Mimo ně jsme samozřejmě mysleli i na další lidi a také na události, které jsme v?mládí vstřebávali. Myslím tím třeba dobu poválečnou a válečnou. Na albu máme song věnovaný politickým vězňům a krásný příběh o dvojníkovi generála Montgomeryho.

Ten příběh je skutečně nádherný!

Ano. Existoval člověk, herec, který se stal Montgomeryho dvojníkem; vlastně ho zastupoval a tak mátl německé výzvědné služby. To se dělo hlavně kvůli Invazi ? Němci podle pohybu "Montgomeryho" odhadovali pravděpodobný čas i místo vylodění. A Clifton James je dokonale zmátl.

Vy ovšem deskou vzpomínáte i na české muzikanty.

Konkrétně na dva členy původních Greenhornů: Pepíka Šimka a Michala Tučného. Ti už tu, tedy myslím tím na tomto světě fyzicky, s námi nejsou.

Z Michala Tučného se postupem času stala countryová legenda. Když se vysloví jeho jméno, co vám dnes, tedy v roce 2005, vytane na mysli ze všeho nejdřív?

Jelikož jsem se s Michalem dost kamarádil a byli jsme spojeni nejen přes muziku, tak mi na mysl přijdou všelijaké kravinky, které jsme spolu vyváděli například na zájezdech.

Řeknete nějakou konkrétní kravinku?

Konkrétní kravinku? To jsou většinou záležitosti, které nejsou moc zveřejnitelné. Byl bych nerad, aby to vrhalo nějaké špatné světlo ? copak na mě, to by ani nevadilo, vždyť se můžu obhájit; ale na Michala. Ten už se hájit nemůže. Můžu ale říci, že to často byly pěkné kočičárny.

Není něco, co byste říci mohl?

Michal měl obrovskou zásobu neobvyklých slovních rčení. A povídal je. Tak byl třeba schopen říkat: "tak tak tak, ? tak tak tak ? tak tak tak ?" pořád dokola, třeba deset minut, až když zahlédl hospodu, řekl: "Zde!" Musím se přiznat, že jsem to od něj přijal a často tak na něj vzpomínám. Někdy tedy začínám: "tak tak tak ? tak tak tak ?" a jsem už netrpělivý. I když dnes je situace trochu jiná, než byla tenkrát. Hospod od té doby přibylo.

Michal Tučný prý prožíval velice silný vztah s Evou Olmerovou.

V těch intimních chvílích jsem s nimi sice nebyl, vím ale, že se dozajista odehrávaly. To bylo přesně v té době, kdy jsme byli na vrcholu popularity ve smíchovských salonech. Eva Olmerová tam za námi docházela a pak jsme společně občas chodívali ještě do Violy. Můžu tedy dosvědčit, že mezi Michalem a Evou Olmerovou to láska byla.

Netrvala ovšem dlouho.

Nechal jste se slyšet, že na rozdíl od odchodu Michala Tučného vás vůbec nemrzelo, když z Greenhornů odešel jeho bratr Vít. Byl mezi nimi tak velký rozdíl?

Myslím si, že nebetyčný! Vít byl úplně jiný člověk, než Michal, a (aniž bych mu chtěl křivdit) Michalova kalibru zdaleka nedosahoval.   

Jaký byl mezi oběma bratry vztah? Vít Tučný před několika lety vydal desku s názvem Brácho, zpívej dál.

No, a právě tady v?některých rádoby vzpomínkových písničkách zcela vědomě překroutil historii. Michal ho neměl příliš v lásce. Alespoň co já vím.

Na koho ze čtyřicetileté historie kapely naopak vzpomínáte rád?

Už jsem se zmínil o Pepíkovi Šimkovi. Toho jsem znal snad odjakživa, vždyť jsme byli spolužáky na výtvarné škole. Měli jsme společné koníčky, například čundry, takže naše přátelství bylo bezmezné. Když jsem nastoupil jako grafik do Československé televize, dostal jsem tam taky Pepíka. I s Pepíkem jsme vyváděli kočičárny. Příležitostí jsme k tomu měli dost, například v?televizi jsme byli zaměstnáni ve stejném oddělení.

Co jste v televizi vytvořil je něco z toho možné vidět ještě dnes?   

My jsme tam vytvořili spoustu věcí a několik kreslených filmů. Z nich asi nejznámější je Pratonda.

A když jsme u filmu, Greenhorni měli zásadní roli v kultovním snímku Balada pro banditu.

Natáčení tohoto filmu to byl velmi krásný čas. Vytvořila se tam totiž báječná symbióza pozitivních věcí a lidí. Ten film režíroval báječný člověk pan režisér Sís a kolem byla spousta dalších skvělých lidí řekl bych "ze stejného vrhu". Například známý brněnský silák Franta Kocourek a herci Divadla Na provázku. Komunističtí cenzoři se pak činili, seč mohli, na kráse ovšem Baladě pro banditu neubrali.

Co Jan Vyčítal filmový divák?

Filmy mám velice rád. Co ale velice rád nemám, to jsou akční filmy. Jsou většinou dost hloupé a já se nerad dívám na hloupé filmy. Naproti tomu zbožňuji filmy panů Menzela a Svěráka. Tihle tvůrci dělají přesně ten typ filmů, který mám rád. Moc se těším na to, až Jiří Menzel natočí film podle Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále.    

Jak se v 60. a 70. letech snášeli Greenhorni s Rangers? 

Já bych řekl, že dobře, jestli někdo na někoho brojil, byli to spíš naši fanoušci, kterých měly obě kapely tenkrát požehnaně. My jsme ale dokonce jeden čas hrávali s Rangers na jejich domovské scéně  v Dopravních podnicích. To bylo v letech 1969-70. Do muziky pak samozřejmě zasáhla sovětská invaze v roce 1968. Jednak musely kapely změnit své americké názvy, jednak silně přitvrdila cenzura textů. No a Greenhorny postihl navíc zákaz vztahující se k mé osobě, který na pár let oproti Plavcům vymazal Zelenáče například z televizní obrazovky.

Kolik času věnujete dnes kreslení a malování?

Stále dost vždyť je to moje původní profese. Ilustruji knížky ať už svoje nebo od jiných autorů, a také přispívám (byť už ne do pravidelných) časopiseckých rubrik. Pravidelně se pak mohou lidé setkávat s mými obrázky v časopise Pivní kurýr. A pracuji i na kalendáři na rok 2006, který bude složen pouze z vtipů.

Co vaše olejomalby?

Musím se přiznat, že tuhle činnost jsem teď trochu zanedbával. Ne proto, že bych byl lenošný, ale měl jsem dost práce s kreslením a muzikou. Hotové mám tři oleje a další tři jsou rozdělané. Koukají se na mě jako Bratrstvo kočičí pracky. Měl bych s nimi zase hnout.

Máte ty hotové u sebe nebo je prodáváte?

Mám je u sebe. Ty se mi totiž tak líbí, že je zatím nechci nikomu dát. (smích) Z jejich zrodu jsem byl celý nadšený a tak jsem si je nechal. Ani jsem je moc nevystavoval. Nakonec jich zatím ani není tolik, abych je cpal do nějaké galerie. I když sem tam slýchám různé výhružky, co se stane, když nedodám nějaké obrazy. Marně se vymlouvám, že zrovna dělám jinou činnost, byť třeba výtvarnou.

Kreslíte do Pivního kurýru. Jaké máte nejraději pivo?

Na pivo jsem hroznej potvoř, mezi jednotlivými značkami hodně rozlišuji. Nejvíc a nejraději mám piva z plzeňských krajů.

Dokážete odejít z hospody proto, že tam nemají dobré pivo?

Ano, to určitě dokážu a stává se mi to poměrně často. A mnohdy se mi stane, například na čundru, že vidím hospodu a značku piva, které tam čepují, a do té hospody vůbec ani nezajdu. Raději jdu o několik kilometrů dál.

Onehdy jste řekl, že hospoda je vaším druhým domovem; platí to stále?

To už neplatí, zrovna teď mám období klidu.

Zpátky k novému albu můžete je přiblížit?

Jak už jsem řekl, jsou na něm písničky z repertoáru těch lidí, kteří nás ovlivňovali. Vedle songu o Cliftonu Jamesovi a písně o politických vězních (jmenuje se Zelené louky) jsme na desku například S Pepou Fouskem nazpívali duet Bye, by-pass, který je parodickou verzí slavného hitu Everly Brothers Bye, bye, love. S Fouskem jsme na nahrávání desky přizvali i několik dalších přátel, například Roberta Křesťana, Wabiho Daňka, Karla Vágnera a Mirka Černého. Ti všichni si na albu zazpívali, takže album je zvukově bohaté a bohaté je i na interprety.

Deska vychází ve vydavatelství Karla Vágnera. On má ke Greenhornům blízko ?

Jistě! On snaší skupinou kdysi účinkoval. Přátelé jsme zůstali stále, i když se dnes vídáme samozřejmě méně často, než když byl Karel Vágner naším členem. Ovšem vídali jsme se stále, ve všech dobách, i před revolucí, když ještě doprovázel Hanku Zagorovou. Oba jsme byli blázni do filmů a vyměňovali jsme si spolu tehdy těžko dostupné filmy na videokazetách.

Album jste prezentovali v?Redutě, což je věhlasný jazzový klub. Kromě toho máte rád Louise Armstronga. K jazzu tedy asi máte blízko?

Ano, mám. Ještě než jsem se dostal ke country, byl jsem velkým příznivcem jazzu a to mi zůstalo dodnes. Neuzavírám se jen do jedné škatulky. Když to šlo, vždycky jsem dostal na naše alba i nějakou písničku z?jazzové oblasti. Možná trochu countryově pojatou, ale v zásadě jazzovou.

Hrál jste někdy  Redutě?

Ne. Greenhorni tu nikdy nevystupovali a já sám jsem nehrál ani v žádné jazzové kapele.

A chodil jste sem na jazz?

Samozřejmě, jako všichni moji vrstevníci. Miloval jsem Smetáčkovce a na ty jsem chodil hodně. I když teď si nejsem jistý, jestli jsem na ně chodil do Reduty nebo naproti do Paláce Metro do Vagónu? 

Greenhorni slaví čtyřicáté narozeniny jaký je to pocit?

Na jednu stranu mě to velmi těší, protože když si uvědomím, kolik kapel se mezitím vyrojilo a zase zarojilo, tak je to celkem úspěch. Horší je, že si člověk tím pádem uvědomuje, jak ten život rychle běží.

TOMÁŠ PILÁT