Lenka Vychodilová je vskutku mnohostranná osobnost: herečka, zpěvačka, bavička, učitelka. Zpívala v Ypsilonce, vystupovala v Divadle Archa, jako autorka i herečka se podílela a podílí na vystoupeních divadla Sklep. Hlásala v rádiích Mama a Limonádový Joe, učila na lidové konzervatoři. Svým kreacemi obohatila filmy Bony a klid, Pražská pětka, Vrať se do hrobu, Báječná léta pod psa, Perníková věž, Mazaný Filip a Kousek nebe. Byla jednou z "hvězd" televizní show Na stojáka. Coby Miss rock´n´roll hrála ve stejnojmeném filmu hudební skupiny Matěj Čech, zpívala s legendární crazypunkovou kapelou Ultrapunk.

V těchto dnech se na pultech (a doufejme, že také ve výkladních skříních a poté i mnohých soukromých diskotékách) objevuje její nové album nazvané Výprodej Lemury Lepé. Lenka Vychodilová na něm totiž dokazuje, že tu máme svéráznou a osobitou šansoniérku, jakých u nás není příliš.

Kdo je Lemura Lepá?

Je to jakási fiktivní osoba, která mi dělá společnost při vystoupeních. Jednotlivé písničky recitálu jsou navěšené na povídání právě o ní. Takže jsme tam vlastně vždycky dvě. Já zpívám - ona mluví nebo ona zpívá a já o ní vyprávím.

V názvu vašeho alba je skryto ještě několik dalších jinotajů.

Ano. Předně: je to název představení nebo, chcete-li, recitálu, o kterém mluvím a se kterým vystupujeme naživo. No a k jednotlivým slovům: "výprodej" proto, že to jsou písničky, které jsem (nebo alespoň jejich většinu) už někde zpívala. Ať už v Divadle Sklep, Recitační  skupině Vpřed či s partou nazvanou BSP (Bavíme se po práci). Ty písničky si už tedy něco zažily a mně bylo líto, že už jakoby nejsou. No a ještě k Lemuře Lepé. Na počátku 90. let mě oslovila Eva Holubová s tím, abych si připravila nějaké vystoupení na pražskou divadelní pouť (nebo - Pražské kulturní léto). Pro tohle vystoupení jsem si zvolila jméno Lemura Vera. Od toho už nebylo daleko k Lemuře Anno. Nějaký čas jsem působila v rádiu Mama, kde měli přezdívky všichni: Jarda Dušek byl Růžový buvol, Jirka Macháček Doktor Vinnetou. Když pak bylo rádio Mama vyštípáno z Českého rozhlasu a stalo se z něj soukromé rádio Limonádový Joe, ze mě se stala Lemura Lepá.

S Jaroslavem Duškem jste také učila.

To je pravda. Už jako malá jsem se chtěla stát učitelkou - a splnilo se mi to právě díky Jardovi Duškovi. Stalo se, že po Listopadu odešel pan profesor  Vyskočil na DAMU a Jarda, který byl jeho asistentem, zůstal na konzervatoři Jaroslava Ježka. Začal si kolem sebe budovat tým - a oslovil i mě. Řekl mi: vyber si, co chceš učit. Po jednom představení v Rubínu jsem mu oznámila, že to tedy mám - budu učit pravdu a odnaučovat lidi být hercem. To se Duškovi líbilo. Mimochodem: Jirka Macháček tam byl tenkrát ještě jako student.

Bavilo vás učit?

Bavilo! Poprvé jsem se ocitla v situaci, kdy jsem se na někoho koukala, sdělovala mu, co má a nemá provádět a viděla, co to s ním dělá. Občas jsem pak říkala sama sobě: kdybys to tak dělala sama, to by bylo! Ale byla to pro mě dobrá škola. Když hraji, vlastně nic nevidím; tady jsem před sebou měla studenty a mohla jsem sledovat, jak to funguje. A samozřejmě jsem se díky nim i sama učila. 

Zpátky k desce. Na ní se podílí několik textařů, jedním z nich je barokní filosof. "Filozofujete si" někdy v životě?

Neříkám tomu filozofování, ale něco takového určitě provozuji. Nebo spíš - ono se mi to dělá samo. Pořád mě něco napadá. Špekuluju, jak to s tím životem vlastně je. A jak je to se smrtí.

Myslíte si, že po smrti něco je?

Jó, to kdybych věděla!

Desku vám křtil pan profesor Ivan Vyskočil...

To je osobnost, které si nesmírně vážím. Říká se, a já si to myslím taky, že herectví se nedá naučit; to je osobní dispozice, kterou maximálně můžete trochu zdokonalit. V případě pana doktora Vyskočila to ale tak úplně neplatí - on totiž naučí. Ne snad herectví, ale přístupu k sobě a ke své vlastní tvořivosti, což je základ. Pan profesor dělá zázraky - ukazuje lidem cestu k tomu, co všechno můžou. To je úžasné. Teď se budu popírat: říkám, že herectví se naučit nedá; jestli jsem ale nějakého učitele herectví potkala, pak je to Ivan Vyskočil.

Dá se naučit být učitelem?

Asi také ne. Jsou lidi, kteří mají na učení talent, ale naučit se být dobrým učitelem - to asi nejde. Dobrým učitelem může být dobrý člověk. Otevřený, přístupný. Takový člověk může být vzorem studentům, kteří si z něj podvědomě berou jeho zkušenosti, dovednosti, moudro.

Tomáš Hanák o vás řekl, že jedovatost i milost jsou u vás mistrovské. Dokážete být jedovatá?

Ano, občas, v nějaké nepřirozené situaci. Ale vím o sobě, že umím říct i nějakou jedovatost, nad kterou pak sama žasnu. Tomáš Hanák to ale napsal v jedné konkrétní chvíli, kdy o mně všichni pěli ódy a on to chtěl trochu shodit. Ukázal i druhou stranu mojí mince a já jsem mu za to vděčná. I já totiž dokážu ranit slovem. Například v sebeobraně.

Jak často jste vystavována situacím, kdy se musíte bránit?

Moc často ne a snažím se nad takové situace povznést. Ale stane se, že mě někdo předběhne v obchodě. Nebo že se nedaleko mě děje nějaká nespravedlnost. Pak mě napadají ostřejší slova.

Často vystupujete v Balbínově poetické hospůdce. Máte k tomuto prostoru blízko?

Ano, hodně. To je prostor, který se zrovna na ty moje recitály hodí asi úplně nejlépe. Je tam skvělá atmosféra a báječné prostředí a když se tam rozhlédnete, interiér Balbínky je taky tak trochu výprodej. Ten podnik je opravdu osobní. Je vidět, že pan Hrdina, který tomu šéfuje, to dělá s láskou. Když přijdete do Balbínovy poetické hospůdky, máte pocit, jako byste přišel k někomu domů.

Pan Hrdina založil i politickou stranu. Co vy a politika - sledujete ji?

Politiku sleduji a občas z ní mívám divné pocity a tak trochu špatné svědomí. Vidím, co všechno se děje a co mi vadí a říkám si, že bych proti tomu měla něco udělat. Že bych měla třeba někam zajít a ty věci pomoci řešit. Jenže to neudělám. Asi bych z toho zemřela - nejsem na to prostě fyzicky ani psychicky stavěná. Neunesla bych to rozčilování. Tak nepodám ani blbou stížnost nebo žalobu.

Co si třeba stěžovat nebo žalovat v písničkách?

Přiznám se, že tohle nemám moc ráda. Kdybych takovou písničku zpívala, pokládala bych ji už v tu chvíli za pomíjivou a malichernou. Když si přečtete týden staré noviny, vidíte, že za těch sedm dní je všechno jinak.

Ale třeba písně Karla Kryla vzniklé v 60. letech vypadají, jako by je napsal právě dnes!

To je pravda. Ale já na to prostě nejsem - jenom zpívat by mi asi nestačilo. To bych musela začít běhat po úřadech, mluvit s úředníky, stěžovat si, ukazovat na problémy. Popravdě řečeno, kdybych to uměla, byla bych ráda. Takhle se alespoň utěšuji, že se snad narodili nějací jiní lidé, kteří to zvládnou i za mě. Jsem ráda, když se o nepravosti kolem nás někdo stará a snaží se s nimi něco udělat, já na to ale prostě nemám buňky. (S chutí ovšem taková sdružení podporuji. Párkrát jsem ovšem byla i sama něco řešit na úřadech kvůli životnímu prostředí, protože to mne trápí.) Jinak to ale nechávám druhým.

Možná ale své děláte i vy: třeba tím, že jste přijala roli ve velmi záslužném filmovém počinu Kousek nebe, který připomíná komunistická zvěrstva 50. let.

Ten film se mi moc líbí. Je udělán s vkusem a myslím si, že se režisérovi Petru Nikolaevovi moc povedl. Chtělo by to víc takových látek - kde je ale hledat?

Co říkáte současným preferencím komunistů?

Říkám si, že všechny ty průzkumy snad nemůžou být pravdivé. Jinak si to neumím vysvětlit.

Trochu do historie: údajně jste si v recitační soutěži Rossiana - Puškinův památník vysoutěžila sovětské hodinky Čajka.

Máte je ještě?

(Smích) Ano, mám. Na internetu je dám všem zájemcům k nahlédnutí.

Jdou?

Ne, už se zastavily. A už je nikde nechtějí opravit.

Vzpomínáte si, co jste tenkrát recitovala?

Ano - snad. Asi to byl nějaký Puškin - nebo ne?... Marina Cvetajevová! Každopádně to byly hezké básničky. Já jsem vždycky ráda recitovala a ruština mi šla. Mám dobrý přízvuk. (smích)

Dnes ruské knihy aby u nás člověk pohledal. Jdeme z jednoho extrému do druhého. Dřív jsme byli kulturou v ruštině přehlceni, dnes vymizela.

Máte pravdu. Já mám ale jednu výhodu. Jako dítě jsem dva roky žila s rodiči v Moskvě. A jako trochu starší dítě jsem zase nějaký čas strávila v Egyptě. Když někde strávíte delší dobu, obzvlášť jako dítě, přijmete tamní způsob života, zvyky, lidi... je to kus vašeho života. Nemám tedy nijaké předsudky - a to ani vůči Rusům, ani vůči Arabům. Ruskou kulturu přijímám naprosto bez problémů a nikdy bych nezobecnila, že každý Rusák je vrah a okupant. Totéž platí o Arabech. Důvěrně znám pach arabských ulic, chápu arabskou mentalitu.

Kdy jste bydlela v Moskvě a v Káhiře?

V Moskvě někdy kolem let 1964, 1965. A Egypt - to byla léta 1969 až 1972. Táta byl diplomat.

Sovětskou okupaci Československa jste zažila doma?

Ano, na tu jsem si "počkala". V květnu 1968 se  narodila sestra, dobře si pamatuji na kočárek a takové ty věci okolo. Pak přišla invaze a maminka říkala: naše Věrka je naštěstí ještě tak malá, že o ničem neví. My jsme tenkrát bydleli na Petřinách a já jsem dobře věděla, že v Praze jezdí nějaké tanky. A mám ještě jednu vzpomínku. Často jsme jezdili k babičce na Moravu, a tam hned za vesnicí na kopečku byli Rusové, měli tam vysílačky a jezdili k nám do vesnice. Bylo to zvláštní - obzvláště když jsme jen chvíli před okupací žili v Moskvě.

Dnes mimo jiné účinkujete i v jednom "kafkovském" představení. Jaký máte vztah k Franzi Kafkovi?

Velmi dobrý. Dostala jsem se k němu díky Společnosti Franze Kafky, která Davidu Vávrovi navrhla, že by  herci z divadla Sklep mohli  připravit představení z Kafkových povídek. Tak jsem se do toho namočila i já (spolu s Davidem Vávrou, Honzou Slovákem a Monikou Načevou). Vzniklo tak představení Piš, Kafka, piš. Do té doby jsem si nemyslela, jak moc mě ten člověk může fascinovat. Už před tím jsem o něm samozřejmě věděla a četla jeho díla, ale moje znalosti o Kafkovi byly spíše obecné. Když jsme se pak začali "hrabat" v jeho literatuře, denících a dopisech, přitahoval mě čím dál tím víc. Je to postava rozporuplná a my s ním máme - díky tomu představení - zážitky nejrůznějšího druhu.

Třeba?

On už nás dnes provází téměř všude, ať chceme nebo nechceme, a někdy to jsou docela kuriózní situace. Tak třeba David Vávra před čtrnácti dny vyprávěl: byl jsem ve Špindlerově Mlýně - a víte, že v tamní zotavovně Pětiletka začal Franz Kafka psát svůj slavný Zámek? To se tam dozvěděl. Kafka a Pětiletka! No uznejte, že to je kuriózní. Takhle na Kafku občas narážíme i na místech, kde bychom to nečekali. Franz Kafka se stává naším důvěrným přítelem.

Máte pocit, že je i v dnešní době něco "kafkovského" - záhadní lidé kolem nás, nevysvětlitelné události, nepostižitelné zločiny .?

Něco na tom určitě bude. V každé době se dá najít tahle iracionálně - fantaskní poloha, která je vlastně pravdou. Pravdou, které člověk nemůže nebo nechce uvěřit a pak si říká, že to je "kafkárna". To samozřejmě platí i o současnosti. A víte, co mě fascinuje úplně nejvíc? Že Kafka všechny tyhle věci psal s tím, jak jsou vtipné, jak je to zábavné!

A obloukem zpátky k vašemu novému albu: tam v jedné písničce zpíváte o dni, který se nepoved?. Vzpomínáte si na nějaký den, který se vám obzvláště nepovedl?

Ano, vzpomínám. Takových dnů je víc, to se prostě někdy stane. Může to mít různé příčiny. Můžete si ten den zkazit sám. Můžete se k něčemu náhodou nachomýtnout nebo na vás někdo něco neprávem hodí. A může se vám taky nepovést představení tak, že z toho máte zkažený den ... Nechte mě chvíli přemýšlet . Jó - vzpomínám si na jednu takovou situaci. Hráli jsme Výprodej, bylo to zkraje, druhá nebo třetí repríza. Jak jsem to představení ještě neměla zaběhnuté, tak jsem zapomněla osvětlovačovi říct, aby v sále úplně nezhasínal. Byla tam tedy tma jako v pytli a já nevěděla, jestli tam nějací diváci sedí nebo nesedí. Prostě černá díra mezi pódiem a hledištěm. Mezi písničkami jsem osvětlovačovi několikrát říkala, aby rozsvítil, on ale vždycky po chvíli zase zhasnul. No a protože to představení je založeno na komunikaci s publikem, a protože jsem na publikum vůbec neviděla, tak to samozřejmě vůbec nemohlo fungovat.

. a měla jste zkažený den .

Ano. Bylo mi strašně. Připadalo mi, že si to všechno vlastně vymýšlím: že jako hraju, že jako na někoho mluvím. Prostě mi přišlo, že si povídám s někým, kdo tam vůbec není. Nebo třeba že tam ti lidé byli, ale už odešli. Nebo že se baví mezi sebou a se mnou vůbec nekomunikují. Nevěděla jsem prostě nic. No a pak jsem si říkala: tak tenhle den se opravdu nepovedl!

Přečetli jste si v Avisu 6/05 TOMÁŠ PILÁT