Helenu Vondráčkovou u nás zná prakticky každý od pěti do sta let. Má své věrné fanoušky a vyskytnou se i takoví, kterým je lhostejná; jisté ovšem je, že za čtyřicet let své kariéry otiskla v československé populární hudbě hlubokou stopu. Dodnes se hrají její hity z šedesátých let, televize vysílají filmy, ve kterých hrála a zpívala, zpěvačka vystupovala v Carnegie Hall i v Olympii, stála i u vzkříšení muzikálové vlny v Československu na počátku let devadesátých. Stále (a s úspěchem) však vydává i novinková alba a zájem je i o knihy, ve kterých hraje hlavní roli. Pilně koncertuje, účinkuje v muzikálech (v současné době například na bratislavské Nové scéně v hlavní roli legendárního kusu Hello Dolly). Vedle toho sází stromy a bojuje za lepší životní prostředí. Stíhá toho opravdu dost.

K povídání jsme se sešli v půlce března, v Praze stále tuhá zima, všude sníh...

Co říkáte počasí, které u nás v polovině prvního jarního měsíce panuje?

Hrůza! Takovouhle dlouhou zimu snad ani nepamatuji. U nás v Řitce je to nádherné, tam je pořád krásně bílo, v Praze a jinde po republice jsou ale značné problémy: padají střechy, kalamity na silnicích. Zrovna nedávno jsme jednu takovou zažili: jeli jsme do Sokolova na vystoupení a "chytli" jsme druhou fázi mohutného sněžení. Je to prostě tak ? co jsme si vysloužili, to máme. Vrací se nám neuvážená činnost v přírodě.

Vy sama jste spíš teplomilná nebo máte ráda i zimu?

Já mám ráda obojí, jak zimu, tak léto. Co se týče zimy, myslím, že jí umím využít: ráda lyžuji, ráda jezdím na běžkách, nedávno jsme byli týden v Alpách a bylo to úžasné. Pravdou ale je, že už se těším na jaro. Mám zahrádku, o kterou se aktivně hodně starám (přestože mám zahradníka, který mi pomáhá se záležitostmi, na které se odborně necítím). Mám ráda i léto, ráda jezdím k moři a miluji plavání. Už jako dítě jsem plavala závodně. Když roční období probíhají tak, jak mají, je to v pořádku. Každé má, podle mě, svoje kouzlo.

Povídáme si na botelu Admirál na Vltavě. Asi máte ráda lodě a řeky, je to tak?

Určitě. U řeky Chrudimky jsem prožila celé dětství. Spoustu času jsem strávila tím, že jsem hledala nejrůznější věci, které řeka pohltila. Stavěla jsem hráze přímo před naším domem. Ve Slatiňanech na Chrudimce je krásná plovárna, tam jsem byla častým hostem. Jezdila jsem na vodácké tábory - kromě plavání jsem si totiž zamilovala i pádlování. Jezdila jsem na dětské tábory, které pořádala Transporta Chrudim (kde pracoval můj tatínek) na Křižanovickou a Sečskou přehradu na Chrudimce. Řeka a voda - to je moje!

S řekami jsou spojené i dvě zásadní písničky vaší kariéry: Červená řeka a Přejdi Jordán.

Ano! Červená řeka - to je americká lidová píseň, kterou mi v mých úplných začátcích nabídl dirigent Tanečního orchestru Československého rozhlasu Josef Vobruba, český text napsal Ivo Fišer. Krásná písnička, která vůbec nezná jméno čas. Zpívají si ji se mnou na koncertech i děti - a že je docela dlouhá! A právě Červená řeka byla první písnička, kterou jsem nahrála. A Přejdi Jordán - to byla v kritických a problémových dobách v Československu výzva lidem, kteří byli nespokojení a kteří se rozhodli, že už tu dál být nechtějí. Ta písnička se nějakou dobu nesměla vůbec hrát, cenzoři v ní nacházeli různé jinotaje - Byla ale krásná.

Člověk se vůbec mnohdy divil, co všechno bylo prohlášeno za problémový text! Cenzoři nacházeli věci, které textaře ani nenapadaly.

Přesně tak. Třeba i v tak nevinné písni, jakou byla Růže kvetou dál, něco našli. Naše nová alba musela jít vždycky ke schválení, zkoumaly se texty, jestli v nich není něco závadného. Báli jsme se, co textová komise objeví. Často totiž objevila něco, o čem jsme vůbec netušili, že by tam mohlo být.

Právě vydáváte nové DVD; co obsahuje?

Z Jižní Ameriky přiletěl kameraman Jirka Středa, který s námi byl v roce 2000 v Carnegie Hall, část toho vystoupení tam tenkrát točil, a své záběry přivezl teď do Prahy. Z finančních důvodů zatím nebylo pro tenhleten pořad odbytiště, i když by to spoustu lidí zajímalo. První možností tyto záběry shlédnout bude právě DVD Holka od červené řeky. Na něm vyjde pořad, který se vysílal na Nově a jako bonusy několik filmečků. Jedním z nich bude zmíněný záznam z New Yorku, dalšími pak videoklipy z posledních pěti, šesti let. Mně už přednedávnem jedno DVD (Přelety) vyšlo, přišel s ním Supraphon, a některým fanouškům na něm chyběly právě moje poslední klipy; ty jim tedy nabízíme teď. No a dalším bonusem budou některé písničky, které nikdy na žádném nosiči nevyšly, dělali jsme je třeba jenom jednou pro konkrétní příležitost, například pro silvestrovské uvedení.

Při televizním natáčení jste se setkávala s mnoha zajímavými režiséry.

První režisér, se kterým jsem pracovala, byl Jaromír Vašta. Vzpomínám si dokonce, jak jel za mým otcem do Slatiňan, aby ho ubezpečil, že se mi v Praze nic nestane a že všechno bude úžasné. Vašta mě taky, spolu s Darkem Vostřelem, lákal do svého divadélka na Václaváku. Tuhle nabídku jsem posléze přijala a v Rokoku jsem strávila krásný čas. S Vaštou jsem pak spolupracovala mnoho a mnoho let u nás i v zahraničí. Byl to bezvadný kamarád a výborný režisér. Zapomenout ovšem nesmím ani na Iva Paukerta, Edu Sedláře a Zdenka Podskalského.

A co se týče filmu?

S Bořivojem Zemanem jsem točila pohádku Šíleně smutná princezna. S Láďou Rychmanem Letní romanci a film Jen ho nechte, ať se bojí. Hodně jsem dělala s Jirkou Adamcem a v poslední době Petrem Soukupem a Adamem Rezkem (to už jsme ale zase u televize). To jsou velmi citliví lidé, se kterými jsem se snad nikdy nedostala do vážnějšího konfliktu. Vždycky jsme si dokázali vyhovět, oni dovedli akceptovat věci, které jsem chtěla já, a naopak, já jsem se podřídila jejich požadavkům. Žádné problémy.

Co nějaká "veselá historka z natáčení nebo zákulisí"?

Zažila jsem jich dost. Mým prvním filmem byla Šíleně smutná princezna ? a hned jsem se tu setkala s herci s velkým H: Jaroslavem Marvanem, Stellou Zázvorkovou, Bohouškem Záhorským, Josefem Kemrem ? Byla jsem naprosto užaslá a šťastná, že jsem s nimi mohla natáčet, navíc princeznu v pohádce ? o tom jsem vždycky snila! V Letní romanci jsem se sešla s Lubomírem Lipským. S ním a jeho ženou jsem byla dokonce na dovolené, v srpnu 1968. Byli jsme v Rumunsku a společně jsme tam prožívali ty dramatické chvíle, které naši zemi potkaly ? Natáčení filmu Jen ho nechte, ať se bojí probíhalo v létě na Slapské přehradě. Učila jsem se tam jezdit na surfu, s Petrem Nárožným a Luďkem Sobotou jsme prožívali neskutečné srandičky. S Luďkem jsme navíc chodili hrát tenis, on tam měl poblíž chatičku. Rána bývala krutá, ale zachraňoval je Vladimír Menšík. On k nám vždycky ráno přišel s kufříčkem, kde měl, chudák, snad tisíc injekcí na to svoje astma, ale hýřil humorem. My jsme ještě chtěli spát, oči zalepené, on nám je ale vždycky otevřel svými úžasnými vtipy. Pořád vyprávěl nové a aktuální.

Zmínila jste tenis - prý jste náruživá hráčka!

Ano, jsem. Zrovna jsem začala zase trénovat; podzim jsem totiž trošku ošidila vzhledem k náročnému studiu role v muzikálu Hello Dolly v Bratislavě. To mi zabralo dva měsíce pilné práce, takže s tenisem byl na ten čas konec. Teď už jsme ale zaběhnutí a všechno umím, takže jsem se k tenisu mohla vrátit.

Ve fotbalovém klubu Amfora máte důležitou roli vykopávačky; zahrajete si někdy fotbal doopravdy?

Jednou jsem hrála, bylo to v Liberci, takové legrační utkání. Běhala jsem za míčem na zelené trávě, snažila jsem se, dala jsem do toho všechno, ale div jsem si neuhnala infarkt. Fotbal je, musím říct, dost náročný sport. Tenis není o nic lehčí, ale vyhovuje mi víc. Fotbal vidím spíše jako mužskou záležitost.

Chystáte se na turné na Slovensko. Je pro vás vystupování na Slovensku něčím výjimečné, cítíte nostalgii po společném státě?

Zažila jsem společné soužití našich národů, takže současný stav neberu moc jako změnu. Registruji snad jen to, že Slováci mají větší hlad po českých umělcích a že mi - jako publikum - připadají temperamentnější a spontánnější. Takoví ale byli vždycky. Musím říct, že po každém představení Hello Dolly v Bratislavě celé divadlo vstává a aplauduje. To je pro mě největší ocenění.

Přijala jste bratislavskou nabídku hned, když přišla?

Prakticky ano, i když jsem z ní nejdřív měla trochu vítr. Role Dolly Leviové je totiž obsáhlá a hodně náročná. Říkala jsem si, jestli to můj obstarožní mozek stihne ještě registrovat, jestli jsem schopná se takovou kládu naučit. Režisér Milan Lasica mi ale byl velkou oporou. Často říkal: nic se neboj, to se podá! Poslechla jsem ho, učila, učila a učila jsem se. Musím říct, že ještě nikdy jsem nad muzikálem nestrávila tolik pracovního času, jako tentokrát. Dolly je asi moje životní role. Pěvecká a taneční stránka ? to šlo celkem samo, ale tak vypjatou hereckou roli jsem ještě nikdy předtím neměla. Jsem ráda, že mě za výkon v Hello Dolly lidé hodnotí i jako dobrou herečku.

Jaký je Milan Lasica režisér?

Výborný. Je s ním příjemná práce, není moc emotivní, nerozčiluje se. Na druhou stranu je velice důsledný a vyžaduje absolutní koncentraci. Když něco jednou řekne, očekává, že mu to aktér splní i podruhé; nelibě pak nese, když tomu tak není. Vyžaduje maximální výkony, ovšem jeho tvůrčí přínos do hry je obrovský. Je zajímavé sledovat ho při práci. On třeba sedí při zkoušce v hledišti a něco ho napadne; jde k pódiu a začne si poklepávat rukou po rampě - to už vím, že má v hlavě nějaký nápad. Zkoušku zastaví, řekne, co má na mysli a na novém nápadu se začne pracovat. Představení díky němu není okované, není starobní; je to moderní, nadnesený, pěkný muzikál. Příběh je samozřejmě konstantní, ten se nemění, Lasica k němu ale dodal vtip a lehkost.

Jak jste si padli do oka se slovenskými herci?

Skvěle. Zase jsem tu měla štěstí na báječné kolegy; vezměte si třeba alternaci v roli Vandergeldera: Michal Dočolomanský - Andrej Hryc - Leopold Haverl. Mimochodem: Haverl zrovna dostal ocenění za celoživotní práci, je to skutečně skvělý herec ze Slovenského národního divadla. Z toho trojlístku je každý jiný a všichni jsou skvělí. K tomu je tu vynikající balet, nádherná choreografie, perfektní kostýmy. To představení určitě stojí za to, aby si lidi sedli v Česku na vlak a dojeli se na ně do Bratislavy podívat.

Vy sama prý jezdíte do Bratislavy vlakem!

Ano, zkoušky připadly, co se týče počasí, zrovna na nejkritičtější období. Rozhodně jsem neměla chuť bojovat s dálnicí D 1, s kamiony, se sněhem a náledím. Potřebovala jsem se koncentrovat spíš na práci. Zjistila jsem, že vlak je ideální možnost dopravy; EuroCity a Pendolino, to je vyložený komfort (i když Pendolino zatím bohužel nejezdí až do Bratislavy, v Břeclavi se musí přestoupit na rychlík). Ve vlaku máte pohodlí; taky jím jezdí byznysmani, kteří si otevřou mobily, zapojí svoje notebooky a pracují. Já jsem si zrovna tak otevřela svůj notebook, v něm Hallo Dolly, a učila jsem se roli. Za ty čtyři hodiny, po které vlak do Bratislavy jede, uděláte spoustu práce.  

Nedávno jste vystoupila i v muzikálu Kočky.

Ano a nelituji ani jednoho představení, kde jsem zpívala, byla to taky obrovská zkušenost. Ač jsem tam nepromluvila jediné slovo, jenom jsem zpívala, bylo to herecky nesmírně těžké: musela jsem všechno vyjádřit mimikou. To představení bylo skvělé, škoda že zaniklo na úbytě. Výkony všech protagonistů byly vynikající, orchestr byl dobrý, jenom holt nefungovala produkce a tím pádem ani propagace.     

Přeneseně o zvířatech: předpokládám, že ze Slatiňan máte blízko ke koním.

Nejen ke koním, kladný vztah mám ke všem zvířatům. Koně miluji, jsou to nádherná zvířata, která mě provázejí celým životem. Když jsem se přestěhovala do Řitky, po koních ani památky. V ošklivém prostoru JZD byly jenom staré, ošklivé, špinavé polní stroje a tenhle objekt naši ves dost hyzdil. Jenže pak se stalo něco, jako když mávnete kouzelným proutkem! Po Listopadu získal tyto prostory a mnoho polí kolem původní majitel. Přivezl spoustu koní, dokonce i ze Slatiňan! Zařídil jízdárnu a jezdecký klub, sama jsem tam několikrát byla, dokonce jsem se tam i fotila. A s naším psem Lizou se chodíme dívat na hříbata, která se tu každoročně rodí.

A ještě k Řitce - vy jste se tam angažovala ve věci skládky!

Angažovala a stálo to za to. Kolem Řitky jsou otevřená prostranství, na která se koukáme. Vím, že skládky být musejí, že odpady se někam svážet musejí, ale nemůže to být na místě, které není ničím chráněné a vedle kterého je golfové hřiště. Přitom to byla otázka nějakého pochybného obchodu. V dobách, kdy se tahle skládka v Řitce začala plánovat, byla v blízkých Řevnicích otevřena nová moderní skládka odpadů.

Teď je u nás aktuální odpad z Německa - co tomu problému říkáte?

Šílenost a katastrofa! To víte: každý chce věci, které jsou těžko zpracovatelné a těžko zlikvidovatelné, umístit co nejdál od svého domu. To ale neznamená, že naši zemi bude zahlcovat odpad z ciziny! To přece není možné. Je dobře, že se na to přišlo relativně včas a že se bráníme. K tomu všemu je to s podivem právě u Němců, kteří jsou na čistotu tak vysazení! To mě rozčiluje!

- a na uklidnění prý užíváte med, je to tak?

Ano, med je zázrak. Moje babička mi vždycky říkala: jsi nervózní, nalízej se medu! Měla pravdu, dodnes to tak praktikuji. Med je uklidňující prostředek, který v sobě má spoustu vitamínů a hodí se do všeho.

Stojí a prosperuje ještě Váš strom ve Stromovce? 

Ano - tedy doufám, proboha! Už jsem tam nějaký čas nebyla. Kromě tohoto stromu jich mám ještě dalších třicet podél staré řitecké silnice. Tam totiž kdysi vysázeli lípy, mnoho z nich zašlo, ale naštěstí ne všechny. Lípy jsou ovšem odolné stromy, které si hledají svoji cestu. Spousta z nich zase vyrazila nové výhony. Každoročně je tam chodím ošetřovat, stříhat, trhám kolem nich kopřivy. Některé z nich už jsou dnes dvou, třímetrové. K těm malým dávám tyčky a vážu k nim červenou mašli - aby všichni věděli, že to jsou stromy, o které se někdo stará a nikdo jim neubližoval. Poblíž těch lip se totiž hodně staví, vznikají tu nové domy. Těším se na to, že jednou, až já už nebudu, tam bude krásná lipová alej.

Před koncem minulého roku jste vydala čtyřalbum Helena Vondráčková - Zlatá edice. Tenhle počin je možná dost ojedinělý ?

Je a mám z něj velkou radost. Pro mě je to velká památka a možná i pro ty, kteří mě celých čtyřicet let sledovali. Kolekce, kterou vydal Universal ve spolupráci se Supraphonem, mapuje celou moji kariéru a troufám si říct, že jde o opravdu noblesní záležitost. Kromě báječně vypraveného bookletu je každá z desek jinak barevná a zachycuje nahrávky jedné dekády, od 60. do 90. let. Jsou tam i zvláštní bonusy, které posluchači nikdy neslyšeli. Třeba písnička Ostrov pokladů v japonštině (nazpívaná v Japonsku), duet s Marylou Rodowicz v polštině nebo písnička z desky Helena zpívá Billyho Joela, kterou jsem natočila pro německou firmu Teldec. 

Mluvila jste o Maryle Rodowicz, nejste jediná česká zpěvačka, která ji má ráda. Čím vás přitahuje?

Marylu znám mnoho let a mám ji ráda z několika důvodů. Jednak je s ní neskutečná legrace, neustále vymýšlí nové a nové ptákoviny - na to je vysloveně vysazená, jednak je velice přátelská, jednak je to výborná zpěvačka. Velice dobře si s ní rozumím, prožily jsme spolu spoustu nádherných situací. Když přijedu do Varšavy nebo když je ona v Praze, tak se scházíme nebo si alespoň telefonujeme. Je to přátelství na dlouhou trať.

Dokážete si vy sama dělat ze sebe legraci? Jak berete, když si druzí dělají legraci z vás?

Pokud to je myšleno opravdu v legraci a není to zlé, tak se sama zasměju. Myslím si, že nejsem zapšklá osoba a že mám smysl pro humor. Všechno má ale své mantinely. Jsou věci, u kterých jde legrace stranou a které se nedají tolerovat. Myslím tím zásadní záležitosti, které ohrožují moji pověst a kariéru. Proti nim jsem se rozhodla bojovat, musím se přece bránit! Myslím si, že boj se chýlí ke konci - a úspěšně.

Proč si zrovna vás bulvár (ale nejen ten) vybírá k takovým bojům? Některým vašim - i generačním - souputnicím (například Marii Rottrové) se podobné kauzy vyhýbají ?

Možná je to tím, že život Marie Rottrové není pro některé lidi tak provokující, aby ho řešili. Kolem Marie moc rozruchu - co se týče jejího soukromí - nikdy nebylo. Můj život je zřejmě pestřejší. To je asi ten důvod.

Nedávno vám vyšla kniha, která se jmenuje Vzpomínám a ničeho nelituji. Když se ohlédnete, je přece jenom něco, čeho litujete?

Co se týká kariéry, tak jediné, čeho lituji, je, že už mi je tolik let, kolik mi je. Kdybych v době, kdy jsem byla o hodně mladší, měla možnost bez problémů a bez radikálních životních řešení zůstat venku a zkusit štěstí třeba na Broadwayi (nebo někde jinde, odkud prýštila muzika), tak bych to skoro jistě zkusila. Před třiceti, čtyřiceti lety to u nás nebylo tak jednoduché. Mohli jsme jezdit ven, ale za přísných podmínek a museli jsme vyplňovat všelijaké papíry; rozhodně jsme se nemohli svobodně rozhodovat, kde chceme žít a pracovat. A co se týče osobního života, lituji, že se nám rozvařily rodinné vztahy. Doufám ale, že se to zase někdy uklidní.

Občas jste označována jako "ta druhá", zřejmě proto, že Zlatého slavíka jste získala jenom jednou a to v roce 1965, od té doby samá druhá a třetí místa. Jak se k takovému označení stavíte?

Vždycky mě štvalo, když se mě novináři ptali, proč jsem pořád jen ta druhá. Já jsem přitom věděla, že jsem po pracovní stránce udělala maximum pro to, abych byla první. O tom, jestli jsem na prvním, druhém nebo třetím místě přeci nerozhoduji já, o tom rozhodují lidi! Ale: jestli jsem druhá nebo třetí, to jsem vždycky brala spíš s nadhledem. To hlasování je anketa popularity, nikoliv odborná, kde se hodnotí, co kdo umí. A navíc ? myslím si, a za tím si stojím, že je lepší být čtyřicet let v patách tomu prvnímu (který tam může být dva, tři roky, a pak už taky ne), než o to nějak úporně bojovat. Tohle není o soutěži; důležité je, když se dobře prodávají vaše desky, když lidé stojí o to, co děláte. Když vytáhnou pětistovku a koupí si vaše cédéčko. Když máte na koncertě vyprodáno a po koncertě jsou posluchači nadšení. V tom je ta síla.