S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu, S úsměvem Donkichota, Od půl jednej do čtvrt na 3 - to jsou názvy dnes už legendárních představení dvojice Vodňanský & Skoumal, celými jmény Jan Vodňanský a Petr Skoumal. Diváci hltali každou větu a píseň, na každý špílec, který (mnohdy - co se týče autorů - nevědomky a nechtěně) reagoval na současnou politickou a společenskou situaci v Československu. Po rozchodu pánů se každý z nich věnoval svým soukromým projektům, znovu se sešli na Večírku rozpadlých dvojic koncem 90. let minulého století. Tohle všechno plus šestatřicet bonusů, z velké části dosud nevydané nahrávky, obsahuje nový supraphonský komplet čtyř CD s názvem Vodňanský & Skoumal: Život a dílo. Jde o vskutku badatelský počin sestavený s neobyčejnou pečlivostí, a přitom je to "víceúčelová" sestava: pamětníci s nostalgií uslyší to, co kdysi milovali a mladí se pobaví. Současně je to připomenutí doby, ve které, ač (nebo možná právě proto, že) byla politicky hodně smutná, vznikala originální a hodnotná díla ve všech oblastech kultury.

Nejdřív se ptám Petra Skoumala:   

Vedle nedávno vydaného vašeho sólového bilančního 2CD (Indies Records) je V&S: Život a dílo v krátké době dalším počinem mapujícím vaši činnost. Když se ohlédnete, co vás napadá?

P. S.: Je úspěch, že jsem to vůbec všechno přežil. Zažil jsem spoustu prezidentů, a většinou to byli volové, jinak to byl docela barevný život. A díky kamarádům, jako třeba Pavlu Šrutovi, který nám nové čtyřcédéčko pokřtil, ale i dalším, byl ten život docela příjemný.

A pak už obou pánů:

Jak vznikalo supraphonské 4CD Život a dílo?

Vychází z věcí, které kdysi legálně vydal Supraphon, v dobách, kdy začínala normalizace. To se doplnilo z archivu, který doma má Honza Vodňanský. Když jsme hráli po různých klubech, vždycky to někdo natáčel, to byly ještě přístroje typu Sonet Duo a podobné. Takhle vznikla ohromná spousta nahrávek, ze kterých se po vyčištění dalo vybrat dost věcí, které ještě nikdy nevyšly.

Jak velká byla u těch původně vydaných nahrávek cenzura?

P. S.: Tenkrát to byla přelomová doba, kdy ještě cenzura moc nefungovala. Dneska se sám zpětně divím, že ty věci jako S úsměvem idiota, S úsměvem Donkichota a Hurá na Bastilu vůbec vyšly. V té době už se začínaly rušit různé redakce a tituly, třeba Literární noviny, ale v Supraphonu měly tyto děje nějaké zpoždění. Naše věci tedy ještě stačily vyjít. Začínala ale jiná věc: autocenzura. Tak třeba pan zvukař, který byl perfektní a v podmínkách Činoherního klubu naše představení natáčel skvěle, sám při stříhání natočeného materiálu u některých momentů říkal: Pánové, tohle je diskutabilní. Prostě sám upozorňoval  na věci, cítil, že s něčím bychom mohli narazit. Nám to tehdy ještě tak úplně nedocházelo.

Když jste zase po letech slyšel ty staré nahrávky, byl jste z něčeho překvapen?

P. S.: Určitě. Já se nezabývám tím, co bylo, a některé věci jsem ne-slyšel třeba dvacet let. V tomto ohledu pro mě byla práce na čtyřcédéčku hodně objevná a musím říct: bylo mi příjemné, že se mi to tak docela neomrzelo a že jsem se u některých věcí s tím časovým odstupem i docela bavil.

Jak jste si v souboru rozdělovali funkce?

P. S.: To vycházelo z jakéhosi řádu, který jsme museli podepisovat, když jsme měli hrát v Praze. Agentura, která nás zastupovala, měla podmínku, že každý soubor, který zastupuje, musí mít vedoucího a předsedu revizní a kontrolní komise. Tak jsme si to rozdělili tak, že já jsem byl vedoucí a Honza předsedou revizní a kontrolní komise, a měli jsme vždycky dlouhá jednání, kde předseda něco navrhnul, pak se poradila revizní komise a poté mi sdělila výsledky. A tak podobně. Mimochodem - ta agentura zastupovala většinou  dechovky; my jsme v tomhle byli nějakou zvláštní výjimkou. 

Rozdělení funkcí proběhlo bez problémů?

P. S.: To se událo na základě věkového odstupu. Mně jako staršímu byla přidělena funkce vedoucího. A Honza to tak přijal.

Co chystáte pro nejbližší období?

P. S.: Nic, u mě ty věci vždycky přicházely samy, shodou okolností. Buď kamarádi chtěli udělat nějakou muziku nebo mě občas třeba napadla nějaká písnička. Já tedy neplánuji, neříkám si, co bych ještě do osmdesáti chtěl dokázat a stihnout, co udělám nebo co vydám.      

Jste ještě někdy veřejně slyšet jako dvojice Vodňanský & Skoumal?

P. S.: Ano, jsme. V Divadle V Dlouhé jsem nedávno slavil svoje, řekněme vyšší, narozeniny a část programu byla věnována našemu společnému hraní. To se odehrálo v první půlce večera. A k vydání tohoto 4CD se zase vracíme na začátek, občas si spolu snad zahrajeme, ostatně - už jsme začali. 31. března jsme měli koncert jenom my dva, tedy duo Vodňanský & Skoumal.

Které z vašich představení máte nejraději?

J. V.: Určitě to první, S úsměvem idiota. Ono je nejemocionálnější, pro nás byl ohromný objev, že na nás chodí i někdo jiný, než kamarádi a příbuzní. Byl to takový ten zvláštní stav, který se zmocnil nejen nás, ale celé, řekl bych, velmi zkypřené duše národa, na jaře roku 1969. Lidé prožívali šok ze začínající normalizace, která plíživě přicházela po nástupu Gustáva Husáka, a zároveň ještě plno radosti, nadějí a energie z roku 1968 a optimismus, že se z toho ještě nějak dostaneme. Tahleta výbušná směs čekala na ten pravý okamžik, aby mohla vybuchnout. Publikum bylo velmi vstřícné. Stačilo pár slov, pár symbolů. Pár jinotajů - a bouchlo to. Byla to úžasná doba a úžasně vzrušující a inspirující stav.

Opravdu vás překvapovalo, že na vás chodí diváci?

P. S.:  Ano. Musím ale říct, že jsme se kolikrát ocitli i v bludu. Občas jsme byli potěšeni z toho, že s každým novým představením na nás chodí stále noví lidé, až později jsme zjistili, že někteří na nás chodí služebně. Později už jsme některé z těch estébáků znali. Jeden takový pravidelný návštěvník našich představení z Kounicových kolejí v Brně nás dokonce zvával domů s tím, že se naše produkce líbí jeho ženě. No ... ale nestihli jsme poznat všechny. Tak jsme si říkali, co kdybychom uspořádali koncert, třeba v Sazka Aréně, "pro všechny fízly?" Tak bychom se poznali i s těmi, se kterými jsme se tenkrát nestačili seznámit.

J. V.: A ještě k těm "civilním" návštěvníkům. Někteří brzy pochopili jednu zásadní věc - že když na naše vystoupení přijdou až o přestávce, tedy na druhou půlku, už po nich nikdo nebude chtít vstupenku. Druhé části našich představení tak často bývaly početněji navštívené, než začátky jednotlivých večerů.    

Měli jste potíže s "idiotským" názvem představení a desky?

Se samotným názvem ani tak ne, jako spíš s texty některých písniček. Třeba píseň o tom, jak přicházejí a odcházejí maršálové, nesměla na tom původním supraphonském LP "S úsměvem idiota" vyjít. Stejně tak ani naše vlajková píseň "Jak mi dupou králíci". Za tím druhým zákazem stál dopis jednoho "charakterního udavače" otištěný v Tribuně, redakce mu dala název "Jak dupou pravičáci". Ten člověk psal naprosté nesmysly, ale zabralo to. Celé to založil na tom, že pochopil, proč má ta písnička v našem představení takový úspěch (zřejmě kvůli tomu celou noc nespal, než na to přišel) - což pak vítězně a vítězoslavně napsal do té Tribuny. No a co zjistil? Ten úspěch je prý založen na tom, že takový v zásadě absurdní text o králících zpíváme na posvátnou melodii válečné písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky, tedy ona se správně jmenuje Směr Praha.

Jak to dopadlo?

J. V.: Nakonec se samozřejmě ukázalo, že se ten soudruh spletl. On asi znal takové ty dechovkové směsi, které se hrávaly na první máje spolu s různými kmochiádami. Skoumal udělal tuhle melodii jen tak lehce v duchu nějaké té kmochiády a onomu pánovi se to zřejmě v hlavičce nějak popletlo a napsal, co napsal. V roce 1970 ale ještě existovala nějaká naděje, ani jsme se nemuseli sami hájit ani nás nevlekli někam na tajnou policii, ale mohl nás obhájit v těch samých novinách, tedy v Tribuně, právník Státního divadelního studia, pod který spadal Činoherní klub, kde jsme vystupovali. No a ten všechna obvinění vyvrátil striktní právnickou formulací; napsal, že na melodii písně Směr Praha jsme nikdy žádný text nezpívali a že se ten pisálek zmýlil. Onen soudruh ale musel mít poslední slovo. V dalším čísle, tedy po tom vydání, kde bylo otištěno vyjádření onoho zmíněného právníka, ten čtenář (pamatuji si, že byl z Prahy 10) napsal, že se sice mohl zmýlit, že skutečně mohlo nejít o píseň Směr Praha, ale stejně trvá na tom, že ta naše píseň je pravičácká a antisovětská a že urazila všechny padlé na Dukle, protože v textu  písně pochodují králíci v sevřených trojstupech. To je opravdu úžasné vyjádření, ne? Tohoto člověka ve svých pamětech označuji jako charakterního udavače. Bezcharakterní udavači se nepodepisovali a svá udání posílali někam úplně jinam, než do novin; tenhle pán se podepsal celým jménem. 

Později ale potíže stejně přišly ...

J. V.: Ano, přišly, stáhli jsme se "do podzemí", byla to ohromná konspirace. Vystupovali jsme v soukromých bytech, například u manželů Jůnových. Tvářili jsme se, že jde o oslavu narozenin. Do toho bytu jsme vždycky přišli o hodinu dřív a koukali jsme se, jestli nás někdo sleduje. Jednou nás pozval domů psychiatr z Ústřední vojenské nemocnice. Byl to samozřejmě voják z povolání, což jsem ale věděl jenom já, Skoumalovi jsem to neřekl. Pak jsem před Petrem zčistajasna otevřel skříň, kde byly - jedna vedle druhé - samé majorské uniformy. Byl to pro něj šok. Ten člověk ale stejně moc dlouho majorem nebyl - emigrovala mu totiž dcera, tak měl utrum.

Můžete zavzpomínat na některé své spolupracovníky?

J. V.: Spolupracovala s námi řádka skvělých lidí, Miluše Tikalová, Jaroslav Pacovský, Karel Weinlich - ten režíroval naše první programy, třeba Růži z Benátek, to bylo v roce 1964. A dělal s námi i Tomáš Pěkný, to byla slavná osobnost, mluvil o něm i Vasiľ Biľak! On se mnou udělal kdysi dávno, v 60. letech, rozhovor jako s idiotem. Vyšlo to v oblíbeném časopisu Student.   

Změnil se nějak váš úsměv; jinými slovy: smějete se dnes jinak, než před Listopadem 1989?

Co se týče kvantity, smějeme se přibližně stejně, tedy srovnatelně s dobou do roku 1989, rozdíl je právě v kvalitě toho smíchu. Dřív měl režim jednotný styl, schválený a provozovaný, od hesel na barácích až po projevy politiků a jejich stylizaci. Člověk se mohl často smát právě tomu jednotnému stylu. No a v podmínkách otevřené společnosti, ještě ovšem zatížené komunistickou společností, je politika pestrou galerií různého individuálního křupanství a různých deviací. Dnes se tedy člověk může smát mnoha různým stylům. A často to je opravdu velmi zábavné. Ovšem když už je té zábavy tolik, až je únavná, člověk to může vypnout. To dřív tak úplně nešlo, protože to bylo všude kolem nás. Dnes je to jiná kategorie. Ale smějeme se pořád.

Ono asi bude vždycky čemu ...

Ano, bude. Voskovec s Werichem to měli hezky pojmenované pojmem hovadnost. Ta hovadnost u nich hodně souvisela s teorií kýče, s tím, co bylo kdysi vznešené nebo na to aspirovalo, a postupem doby se stalo příšerným, nechtěně komickým, až tak příšerným, že to zase znovu začíná být krásným. Koloběh příšernosti a krásy. To pro ně byla hovadnost. Tohle u nás je a bylo vždycky. 

V této chvíli si vzal slovo přítel obou pánů, básník Pavel Šrut, který rozhovor s Janem Vodňanským a Petrem Skoumalem sledoval, a dobrosrdečně ho ukončil slovy: Pánové, přestaňte hledět do minulosti a koukejte se do budoucnosti!        TOMÁŠ PILÁT

Přečetli jste si v TV 14 dní 7/08