Lenka Vlasáková patří k předním českým herečkám. Absolventka Divadelní fakulty Akademie múzických umění prošla Divadelním spolkem Kašpar a Divadlem Rokoko, v současné době je bez stálého angažmá, ovšem se spoustou nabídek z divadla, filmu i televize. Za roli němé dívky ve snímku Lea dostala Českého lva. Hlavní postavy ztvárnila dále ve filmech Paralelní světy a Útěk do Budína. Zářila i ve snímcích Udělení milosti se zamítá, Jak básníci neztrácejí naději či v seriálu Na lavici obžalovaných justice. Její úplně první filmovou rolí byla Lucie ve snímku Věry Plívové-Šimkové Houpačka.

K povídání jsme se sešli tři dny po Lenčině premiéře ve hře Patricka Marbera Na dotek v Divadle Na Jezerce v době, kdy Praha horko-těžko zvládala sněhové závěje a přesně v ten den, kdy na post ministryně kultury rezignovala Helena Třeštíková. Lenka odmítla nabízené víno a nejdříve jsme vzali pěkně popořádku "události dne".

Je vám líto, že Helena Třeštíková ve své funkci končí?

To je mi hodně líto. Helena Třeštíková je osobnost, které si moc vážím a myslím si, že v tom úřadě mohla dokázat spoustu dobrých věcí. Jsem z toho dost smutná. Škoda.

Co vy a zima?

Zimu mám ráda, dá se říct, že ji miluji; mám ráda i zimní sporty. Ráda a dobře lyžuji.

Jak často si zalyžujete?

Moc často ne, během sezóny nemám moc volných dní, a že by se zjevil celý volný týden, to už vůbec ne. Na hory se tak dostanu možná jednou za rok. Mám hodně povinností a své chce samozřejmě i rodina.

Měli jste na Divadelní fakultě tělocvik?

Měli. Skoro každý den. Ty tréninky byly vlastně součástí herecké průpravy, takže tedy dost důležitá záležitost. Člověk se samozřejmě občas "ulil", ale vzhledem k tomu, co jsem řekla, to moc nešlo.

Jak dopadla vaše premiéra ve hře Na dotek?

Asi dobře, ohlasy byly pozitivní, lidi byli spokojení.

K vašemu novému angažmá v Divadle Na Jezerce jste zřejmě poskytla více rozhovorů. Baví vás to nebo berete novináře a interview jako nutnou součást své profese?

Spíš jako nutnou součást profese. Baví mě ale pozorovat, jak se novináři z různých periodik ptají na různé věci, jak jsou jejich otázky vždycky jinak zaměřeny. A nakonec většinou ten rozhovor vyjde úplně jinak, než předpokládám, skoro se v něm nepoznám. Připadá mi, že z toho rozhovoru mluví úplně jiný člověk.

Kolik jste měla pro hru Na dotek zkoušek?

Bylo jich sedm, svou roli jsem nazkoušela vlastně jako záskok.

Jaká to byla práce?

Krásná. Ta hra je o vztazích a o lásce, což pro mne není nové, v takových inscenacích už jsem hrála. Navíc je drsnější, což mě baví. A bavila mě spolupráce s Janem Hřebejkem. Hledala jsem smysl své postavy, snažím se ji pochopit a chci porozumět jejímu myšlení. Snažím se přijít na kloub tomu, proč se v určitých situacích chová právě tak, jak se chová, a ne jinak.

Ve filmu, podle kterého vznikla hra Na dotek, hraje "vaši" roli Julia Roberts. Co, podle vás, máte společného?

(přemýšlí) Hnědé vlasy...? (smích)

Řekla jste kdysi, že si vás režiséři vybírají do rolí zvláštních žen mimo jiné proto, že máte v obličeji jisté tajemství...

To je pravda. Nějaké tajemství ze mě asi opravdu vyzařuje. Přitom jsem, myslím si, citlivá bytost, současně ale dost silná a přesně vím, co chci. Na první kontakt jsem ale docela nesmělá, takže tam nějaké to tajemství asi fakt je.

Pěstujete si to jako image nebo to tak prostě je?

Myslím si, že to tak prostě je. Já si nepěstuji žádnou image. Fakt ne. (smích)

Máte tři děti, to poslední stále kojíte. Jak to zvládáte dohromady s divadlem?

Pro toho, kdo je doma s dětmi, je to vždycky náročnější. Max je na mléko zvyklý a když jsem večer pryč, musí ho doma někdo uspat jiným způsobem, než jakým to on sám vyžaduje.

Prý vás baví, jak si vás lidé spojují s postavami, které hrajete, ač taková nejste. Spojují si lidi s postavami i vašeho partnera Jana Dolanského, třeba s tou ze Sametových vrahů?

Samozřejmě, spousta lidí si ho s ní spojuje. On se tomu směje, co jiného dělat, musíte se zasmát. Na jednu stranu vás to potěší, protože jste evidentně podal autentický výkon, který se někomu zapsal do hlavy a má pocit, že je ta postava reálná, na druhou stranu s vámi ale nemá nic společného. Jsou to jenom postavy, které hrajete a snažíte se je co nejpřesvědčivěji podat. Ve skutečnosti si každý prochází úplně jinými příběhy, než ve kterých hraje.

Jaký je Jan Dolanský ve skutečnosti?

Veselý, hodný chlap.

Jak vzkvétá váš statek u Nymburka?

Vzkvétá, zvelebujeme ho; a k tomu jsme si koupili ještě dům. Máme tedy spoustu starostí. Ráda něco opravuji, zvelebuji, mám ráda i práce na zahradě. Když to jde, tak ruchám na domě nebo se venku hrabu v hlíně. 

U Nymburka jste dokonce nějaký čas bydleli...

To je pravda, bydleli. Kvůli nejstarší dceři jsme ale pak přesídlili do Prahy, Nymburk je přece jenom dál a přesuny byly dost náročné. Teď je to jednodušší.

Pořád chodíte na konkursy a pořád je pokládáte za ponižující?

Ponižující... to ne, jestli jsem to takhle řekla, tak to nebylo úplně přesné. Myslím si ale, že nikdo z nás nemá rád konkursy. Konkursy - to je hrozná otrava a zvlášť tehdy, když se tam máte poznat s nějakým režisérem. Vy ho neznáte, on vás nezná, a za tu krátkou chviličku se těžko může něco zásadního stát. Na několik konkursů jsem proto ani nešla a možná tak přišla o nějaké role.

Jak to vypadá dnes- pochází většina vašich rolí z konkursů nebo z přímých nabídek?

To je tak půl na půl. Někdy mi režiséři zavolají a řeknou, že pro mě mají roli a že o mě stoji; někdy zavolají s pozvánkou na casting. Jak říkám ? padesát na padesát procent.

Vaše zásadní filmové role byly ve snímcích, které nelámaly divácké rekordy, ač jsou to filmy velice dobré.

To je pravda, ale nevadí mi to. Nemám potřebu být víc známá. Kdybych chtěla, vzala bych nabídky například ze seriálů, které jsem dostala. Zatím ale nemám tu potřebu. Mám spoustu jiné práce, která mě baví.

Seriál jste ale přesto natočila, Hraběnky produkovala Česká televize. Máte pocit, že seriálová práce v České televizi je jiná, než v televizích komerčních?

Určitě. Hraběnky - to byla skvělá práce s režisérem Jaroslavem Brabcem, kterého si vážím. Za ten rok, po který se seriál točil, jsme spolu se všemi kolegy, dá se říct, srostli. S Jaroslavem je práce velice intenzivní, velice zvláštní, velice hluboká. Cítila jsem obrovské množství svobody a zároveň vedení. Jaroslav Brabec má opravdu zvláštní způsob práce. Na Hraběnky, tedy na jejich konečnou podobu, jsem hodně zvědavá. Myslím si, že budou úplně jiné, než ostatní seriály - a nejen v České televizi.

A k tomu srůstu s ostatními kolegy?

Minulý týden jsme se viděli, další sraz máme zítra. Před vánoci jsem byla u jedné ze svých seriálových sester na obědě. Při práci jsme se hodně propojili a máme se rádi. Byl to velký zážitek. Například i setkání s Janou Hlaváčovou a Josefem Abrhámem.

V čem konkrétně se, podle vás, liší práce na seriálech v České televizi a v televizích soukromých?

Už třeba jenom v tom, že na Nově musíte natočit třeba šest obrazů za den... ale co šest, třeba i sedmnáct! To je čtyřiadvacet stránek textu; v České televizi se jich za den natočí pět, šest. Práce je tak mnohem intenzivnější a jde do větší hloubky. Na komerčních televizích jenom obracíte stránky a druhý den už si nepamatujete, co jste hrál. Není čas na propracování postav a situací, na zjišťování, o čem se hraje. Nikdo neví, kam se jeho postava bude vyvíjet. Já to nezavrhuji, ostatně Honza takhle točil seriál Bazén. Tenhle způsob práce je ohromně fyzicky náročný. Je to řemeslo. Já si zatím hraji věci, které mě baví. Mám tři děti, do práce si chodím odpočinout a chci se věnovat věcem, které mě těší. Nemusím dělat to, co by mě pohltilo a nic by mi nepřineslo.

Rozhlasová práce vám asi něco přináší.

Určitě. To je herecká disciplína, kterou zatím příliš neovládám. Takové nabídky ráda přijímám, protože vím, že se stále mám co učit. A že se můžu naučit ohromně moc. Způsob hereckého vyjadřování v rozhlase je úplně jiný, než v divadle nebo ve filmu - všechno musíte sdělit skrze slovo. Je to pro mě těžké, někdo mě musí vždycky hlídat, ale moc mě to baví.

Na které své "hlídače" vzpomínáte nejraději?

Na Lídu Engelovou, Markétu Jahodovou, Hanu Kofránkovou... na všechny vzpomínám ráda. 

Často také s láskou vzpomínáte na Jiřího Adamíru, jednoho ze svých učitelů na DAMU.

Na toho skutečně vzpomínám s láskou. Byl to velký pedagog a velký herec. Tyhle dvě profese u něj neodděluji. My jsme ho milovali jako lidskou bytost a vážili si ho jako pedagoga. Byl to opravdu skvělý člověk a skvělý herec. Když se pohybujete v našem prostředí, je čím dál tím víc důležité co je to za lidi kolem vás než jací jsou herci. Alespoň já to tak cítím. Ráda své kolegy pochválím za něco, co se jim povede nebo co se mě dotkne.

Prý jste se Jiřího Adamíry v ročníku zezačátku báli...

Jasně, on byl obrovská autorita. Byl velmi inteligentní, velmi přesně věděl, co nám má říct teď a co až potom. Byl na nás strašně přísný, ale spravedlivý. Člověk mnohé věci pochopil až zpětně - tenkrát nám bylo osmnáct a potřebovali jsme trochu zmáčknout, abychom úplně nezvlčili. A on nám toho hodně dal. Třeba právě proto si s vámi teď nedám víno - Jiří Adamíra nás totiž učil, že před představením nemáme pít.

Dovedete si samu sebe představit jako učitelku?

Dovedu. Je možné, že k tomu časem dospěji, uvidíme.

Sledujete ještě dnes kulturologii a estetiku, tedy obory, které jste měla ráda a kterým jste se chtěla věnovat?

Málo. Byla jsem teď sice v Národním muzeu na výstavě Lovci mamutů, ale to je asi tak jediné, co stíhám. Ta výstava se mi moc líbila, myslím si, že je vytvořená tak, aby si na ní každý našel to svoje. Já jsem si tam našla něco pro sebe, moje děti taky, svoje si tam našla i moje pubertální dcera. Na nic dalšího, co se týče mých starých zájmových oborů, nemám ale bohužel čas.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 3/07