MAREK VAŠUT: POKUD JE SLYŠET JENOM DO PÁTÉ ŘADY, JE TO ŠPATNĚ

Marek Vašut patří k nejpopulárnějším českým umělcům. Nutno říct, že toho stihne opravdu dost: hraje, moderuje, píše básně, fotografuje a nejnověji vytváří digitální kompozice. Po absolvování DAMU (1983) strávil rok v Mahenově činohře v Brně, dalších sedm sezón pak v Národním divadle v Praze (Rozdíl mezi těmi divadly je jen v tom, že jedno je české národní a druhé moravské národní, srovnává obě scény). V pražském Národním divadle si vzal rok a půl neplaceného volna a studijně brouzdal po Americe. Na kontě má více než sto rolí ve filmu a televizi, v současnosti je na úspěšné cestě našimi kiny snímek Román pro ženy, kde hraje hlavní roli. Je patronem expozice Sculpture Grande, která do 30. září představuje na Václavském náměstí kolekci obřích soch. A nejžhavější současnost: od 15. do 27. srpna je Marek Vašut k vidění na Pražském hradě v inscenaci hry Romeo a Julie (uváděné v rámci Letních shakespearovských slavností) jako kníže.

Prý vás v tomto případě velmi zajímala práce s režisérem Martinem Hubou.

Martina Hubu považuji za jednoho z nejlepších slovenských herců. Jako herec ví, co může od herce očekávat a žádat ? často možná víc, než ti, kteří jsou "jenom" režiséry. Ovšem kromě osobnosti Martina Huby rozhodovaly, když jsem tu nabídku dostal, i osobnosti mých spoluhráčů. Těšil jsem se třeba na Boba Klepla ? bezvadného herce a mého o něco staršího spolužáka z DAMU. Myslím si, že je opravdu vynikající. Takže shrnuto: na inscenaci Romea a Julie jsem se těšil především jako na setkání se zajímavými lidmi. A to mě nezklamalo.

Lákalo vás třeba i neobvyklé prostředí Nejvyššího purkrabství Pražského hradu?

Docela určitě. Nepamatuji se, že bych kdy předtím hrál pod širým nebem. Takže i tohle hrálo při rozhodování roli. Ten prostor je opravdu úžasný.

Je herectví v takovém prostoru zásadně jiné než na jevišti v kamenném divadle?

Zásadně jiné není; vyžaduje ale, aby člověk vyslovoval skutečně zřetelně. Obecně - akustika volného prostoru si žádá svoje.

Často jsou slyšet hlasy, že na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu od páté řady dál není úplně dobře slyšet?

Pan režisér na nás taky apeloval, abychom mluvili nahlas, abychom tomu prostoru dali to, co je potřeba. Ono to ale není vždycky jenom v přidání na hlase; důležitá je i přesná výslovnost. To k tomu zkrátka patří. Pokud je rozumět jenom do páté řady, je to špatně! Ale i to se někdy stává.

Režisérem, který díky herecké zkušenosti ví, co může od herců očekávat, je i Filip Renč, s kterým jste točil film Román pro ženy.

Jistě, on má hodně zkušeností z dětských filmů, kde hrál. Tahle zkušenost režisérům pomáhá ... i když to tak nemusí být vždycky. Většinou to tak ale, myslím si, je. Rozhodně tahle zkušenost neškodí.  

Kvůli roli v Románu pro ženy jste prý omezil kouření a pití ...

Ale to není pravda! Ani kouření ani pití jsem neomezil, protože ta postava, kterou hraji, je zhýralá, pije hodně vína a kouří. Jestli jsem před natáčením něco omezil, tak tuky, abych byl štíhlejší. Ale to je všechno.

Jste jednou z mediálních tváří projektu Sculpture Grande. Čím vás zaujal?

Začalo to tak, že jsem byl osloven ze strany Gallery Art Factory. Dámy galeristky totiž dobře věděly, že k výtvarnému umění, speciálně k fotografii, mám vztah více než kladný. Jejich nabídka mě potěšila a opravdu jsem se cítil poctěn. Projektu Sculpture Grande pomáhám velice rád. Sochařina je záležitost, kterou velmi obdivuji. Nikdy jsem si ji nezkusil a asi už to v životě nestihnu; řada našich skvělých sochařů ale patří mezi moje kamarády. Za všechny budu jmenovat jednoho: Stefana Milkova.

Co konkrétně vaše účast na Sculpture Grande obnáší?

Třeba to, že moderuji slavnostní zahájení. Třeba to, že se o tom teď spolu bavíme. A taky třeba to, že pomáhám na několika doprovodných akcích.

Současné umění je variabilní a ani socha už není jenom to, co v minulosti. Důkazem toho jsou sochařská díla (vystavená v rámci Sculpture Grande), která se měří v minutách či hodinách?

Koncepty dnes mohou být nejrůznější; tak jsou na Václavském náměstí minutové a čtyřhodinové sochy. Ale klasická socha, tedy jak říkají sochaři panák, se rozhodně nepřežila. Dokládá to mimo jiné i skvělá socha Franze Kafky od Jaroslava Róny na Starém Městě pražském. Myslím si, že je opravdu bezvadná. Není to klasický jezdecký portrét, nicméně je to, dá se říct, moderní jezdecká statická socha. A opakuji: takové pojetí soch není, přes všechny mobily, minutové sochy a nejrůznější koncepty, mrtvé.    

Co se týče vašeho uměleckého směřování, asi vás hodně ovlivnila rodina.

Zásadní vztah k výtvarnému umění u mě určoval můj dědeček (z matčiny strany), který patřil k našim předním animátorům kresleného filmu. Klasický Večerníček, který teď s velkou pompou slaví čtyřicátiny to je práce mého děda! Mně je dnes pětačtyřicet a vzpomínám si, jak jsem se mu jako kluk díval do ruky, když Večerníčka doma fázoval. Dědeček si totiž bral práci domů. To, jak můj dědeček kreslil doma Večerníčky, je jedna z mých nejranějších vzpomínek.

"Radil" se s vámi jako s dítětem, například jak se má Večerníček hýbat? 

To určitě ne. Animátorská práce není moc tvůrčí - je to spíš exaktní záležitost. K výtvarnému umění mě ale dědeček vedl. A stejně tak moje matka. Ona taky výborně kreslí, i když se pak dala na tanec. Mě, jelikož jsem byl obézní dítě, tanec neoslovil; ten klasický mě potkal jenom na DAMU. V pubertě jsem si ale všechno vynahradil to jsem vymetal jednu diskotéku za druhou. Odtud tedy, co se týče mého výtvarného založení, fouká vítr.

Přiznám se, že si vás neumím představit jako obézní dítě! Kdy se to ztratilo?

V třiasedmdesátém roce před filmem Přijela k nám pouť. To jsem si uložil svoji první dietu ? nebylo mi ještě ani třináct let. Dost bolo tuku!, řekl jsem si, a od té doby se držím víceméně na stejné úrovni.

U filmu Přijela k nám pouť jste nebyl před kamerou poprvé; vzpomínáte si na své úplně první natáčení?

Vzpomínám, velmi dobře. Byl to film Káťa a krokodýl ? prvotina režisérky Věry Plívové - Šimkové. Ta předloha, to byla původně sovětská novela. Paní režisérka ji nádherným způsobem přepsala na partu dětí z Malé Strany. Opravdu nádherně, byl to krásný, poetický film. A trochu osobně: při natáčení jsem se poprvé potkal se svým kamarádem Mirkem Vladykou. A mého tatínka hrál Vladimír Menšík. Moc rád na to vzpomínám. 

A obecně: dětský film, to byl tenkrát artikl, kterým jsme se mohli chlubit!

To je pravda. Dětský film se, na rozdíl od filmu pro dospělé, úspěšně držel i v dobách zlých. Filmy pro dospělé prožívaly v šedesátých letech pouhé tři, čtyři roky velké mezinárodní slávy. Byly to protikomunistické snímky, které se točily za komunistické peníze, a měly co nabídnout i světu. Ta doba je dávno pryč. Československý film je dnes odsouzen k tomu, aby byl filmem malé země ? bohužel. Oproti tomu dětský film statečně procházel i obdobím kulturního úhoru 70. a 80. let. Některé filmy, například Tři oříšky pro Popelku, jsou v cizině velmi populární

dodnes.

Jak vidíte dnešní stav?

Samozřejmě nemůžeme finančně soupeřit se spektákly typu Harry Potter, zbývá nám točit to, co umíme: poetické filmy. A myslím si, že se ve světě zase začínáme prosazovat.  

Kam se v současnosti ubírají vaše výtvarné aktivity?

Dnes se věnuji nejvíc oboru, kterému neskromně říkám počítačová malba; v zahraničí se tomu říká spíše "digital art". Dám na monitor barvy nebo se nechám ovlivnit nějakou kombinací barev či tvarem, a vytvářím svébytnou, na realitě nezávislou abstraktní věc. To mě baví.

Kde jsou vaše díla k vidění?

Část z nich je permanentně na mých webových stránkách www.marekvasut.cz. Některé moje práce, především fotografie, jsou zastoupeny v soukromých a firemních sbírkách, a to u nás i v zahraničí. A ještě k těm internetovým stránkám: chci se všem, kteří je navštíví, omluvit za to, že nejsou úplně aktuální. Naštěstí mám totiž pořád tolik práce, že mi zatím nezbývá na jejich aktualizaci čas. Ale udělám to. Slibuji.

Co vaše literární aktivity?

Ty jsou teď v zimním spánku. Já nemám ambice psát, ani se nechci zařadit do nekonečné řady autorů hereckých memoárů. Ta moje knížtička poezie, kterou jsem vydal, bude asi na dlouhou dobu poslední.   

Začátkem 90. let jste propůjčil svoji tvář jedné firmě na kávu. Nevyčítali vám tenkrát kolegové účinkování v televizní reklamě?

To víte, že mi to vyčítali! Zadostiučiněním pro mě je, že řadu těch, kteří se k tomu v roce 1992 vyjadřovali pohrdlivě, dnes slyším i vidím v mnohem pitomějších reklamách, než jsem tenkrát dělal já.

Pijete hodně kávy?

Ani ne. Preferuji zelený čaj. Jelikož ale v restauracích mají pravý zelený čaj málokdy, dělám si ho sám doma.

Lidé vás znají i z jednoho dílu televizního cyklu Diagnóza. Chtěl jste svým vystoupením rozptýlit předsudky, které mezi lidmi panují o depresi?

K vystoupení v cyklu mě oslovila režisérka Olga Sommerová a já jsem její nabídku rád přijal. Tahle nemoc je totiž stále stigmatizovaná, lidi mají strach, obavy, stydí se o ní hovořit. Když třeba dostanou náhradu kyčelního kloubu, tím se rádi pochlubí. Když ale mají navštívit psychiatra, je to jiné ? o tom mluví neradi, aby si o nich snad někdo nemyslel, že jsou blázni. To je samozřejmě předsudek ještě z dob, kdy jsme o tom všem věděli hodně málo. Pokud jsem alespoň trošku přispěl k demýtizaci a destigmatizaci téhle nemoci, je to jenom dobře.

Máte zkušenosti z Ameriky; je pravda, že tam jsou návštěvy psychologů a psychiatrů běžné a lidé si o tom rádi vyprávějí?

V Americe je to opravdu běžné. Tam je osvěta dál než u nás. Ne, že by se tímhle lidé přímo chlubili, ale rozhodně se za to nestydí a dokážou o tom mluvit. Alespoň většina. V Americe se na podobné záležitosti nikdo nedívá skrz prsty.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 16/05