Rybařinu má Jakub Vágner v genech: jeho dědeček (kterého si ale bohužel moc neužil) byl vyhlášeným vltavským sumcařem. Voda pak Jakuba fascinovala už jako malého: když nějakou viděl, prý do ní okamžitě skočil. Kvůli vodě a především kvůli rybám zběhl z pražské konzervatoře (studoval zde kontrabas a "útěk" ze školy se vůbec nelíbil jeho tátovi, muzikantu Karlu Vágnerovi). Z Jakuba se ale stal špičkový sportovní rybář vyhlášený daleko za našimi hranicemi. Objel prakticky celý svět, kde mohl, získal nějakou cenu, na jeho háčku skončily pozoruhodné exempláře. Přitom stihl natočit řadu filmů, některé už byly odvysílány a odpromítány, některé čekají na dokončení. V současnosti je protagonistou televizního magazínu, týdeníku nazvaného S Jakubem na rybách (vysílá ho Česká televize). Téměř veškerý Jakubův život se točí kolem vody a především kolem ryb a rybaření.

Souhlasíte s názorem, že čas strávený u vody se nezapočítává?

Určitě. Zastávám názor, že čas strávený u vody se opravdu do života nezapočítává. Ta doba, kdy chytáte ryby, plyne tak nějak zvláštně, člověk si při téhle činnosti uvědomí, čím je a čím chce být.

A možná i to, čím jsou pro něj právě ryby ?

Ano. Proto taky prosazuji myšlenku, že ne všechny chycené ryby se mají zabíjet. Většina ryb by se měla vrátit zpátky vodě, aby nám tady naši kamarádi z vodní říše zůstali i pro příští generace. Musíme si uvědomit, že dnes je tlak lidí na přírodu tak obrovský, že kdybychom si všechny chycené ryby odnesli, za chvíli by v té vodě nic nezbylo; zůstala by totálně zdecimovaná a smutná.

Jak moc jsou pro vás důležité "trofeje"?

Dřív jsem se snažil nachytat hodně velkých ryb, ale dneska pro mě zdaleka není nejdůležitější ani to, kolik jich chytím, ani to, jak jsou velké. To už mám za sebou, ve své praxi jsem nachytal dost opravdu velkých kousků. Spíš než na to, co chytám, se v současnosti dívám na to, kde chytám. Můj pohled se tedy mění.

Když odhlédneme od ryb, zůstala ve vás láska k vodě jako takové?

Určitě. Lidi si mě spojují hlavně s rybami, ale pro mě je důležitá především příroda a krásná voda, kde vidím až na dno. Ryby k tomu samozřejmě patří taky, ale jak říkám: pro mě je nejdůležitější být v nádherné, nedotčené krajině. Revíry, kde se sice vyskytuje spousta ryb, ale kde ta krásná krajina není, mě vůbec netáhnou.

Jako rybář hodně cestujete. Patří to ke špičkovému rybaření nebo je ve vás i mimo tuhle činnost cestovatelský duch a touha poznávat dálky?

Já jsem už jako malý měl jasno v jedné věci: řekl jsem si, že nejdřív procestuji celou naši republiku a potom začnu cestovat po cizině. Jsem šťastný, že se mi to povedlo. Co se týče České republiky, procestoval jsem ji opravdu celou, znám tu snad všechny vody. Když mi někdo řekne: hele, chci jít na ryby někam, kde je to hezké, poraď, troufám si tvrdit, že mu poradím perfektně. Myslím si, že u nás už mě nic moc nepřekvapí. Co se dalo, to jsem viděl a na hezká místa se můžu vracet ? a vím, kam se vracet. Poté, co jsem si projel republiku, jsem začal hodně cestovat po světě. Vím, že kdybych to udělal obráceně, kdybych začal poznávat svět a přitom nevěděl, co máme doma, neměl bych z toho dobrý pocit.

Která konkrétní místa vám hodně přirostla k srdci?

Jsem zamilovaný do Moravy, tam je opravdu nádherná příroda. Stejně tak Křivoklátsko: hluboké lesy, ve kterých jdete, jdete a jdete, scházíte pořád níž a níž a je to stále magičtější a zajímavější. Naše republika je ohromně krásná, má opravdu spoustu krásných míst. Když to shrnu, nejraději bych se asi stejně vracel k nám. A ze světa? Je těžké říct, která místa mám nejraději; je jich hodně. Teď jsem třeba naprosto uchvácen Amazonií. V konečném důsledku je to asi to největší, co člověk může zažít: největší vzdálenost, největší pustota, nejkrásnější příroda. Mám rád ale i další místa ? Kazachstán, Uzbekistán ? všechna mají své kouzlo. Každý si tam najde to své ? podle toho, jestli ho víc táhne cestování, dálky, tamní lidé nebo ryby. Ale nejaktuálněji mě teď fascinuje ta Amazonie. Nejsem si jist, jestli můžu zažít ještě něco víc, než tam.

Když zůstaneme u těch lidí - kde vám byli nejbližší?

Měl jsem období, kdy jsem hodně jezdil do Rumunska, na Ukrajinu, do Uzbekistánu, Kazachstánu a do dalších republik bývalého Sovětského svazu a východního bloku Evropy. Každý mi říkal, jak je to tam hrozné, jak se tam krade a tak podobně. Nebudu popírat, že to jsou nebezpečné země - jsou místa, kam pro turistu opravdu není radno chodit. Když si ale tyhle země vezmete jako celek, tak jsou nesmírně pohostinné, tedy ti lidé jsou velice pohostinní. Navštívíte chudou rodinu, která nemá co jíst, má poslední kousek masa a poslední tři brambory, je pátek a má jim to vydržet do neděle, a ona vám to nabídne. I kdyby ti lidé měli umřít hlady, dají vám všechno, co mají - a bez jakýchkoliv postranních úmyslů. A musím se zase zmínit o Amazonii - tam jsou lidé naprosto nezkažení, vnímající naprosto jiné hodnoty, lidé, kteří jsou duševně úplně jinde, než my - a to jsou Indiáni. Do doby, než se k nim dostanou civilizační prvky, jsou naprosto čistí tím mi ohromně přirostli k srdci.

Provozujete vodní sporty - plavete, surfujete, jezdíte na lodích?

Provozuji všechno, co je spojeno s vodou. Protože je pro mě ale rybařina dnes (bohužel i bohudík) už nejen koníček, ale i obživa, musím jí věnovat téměř všechen čas a na zábavu mi ho tak už moc nezbývá.

Říká se o rybářích, že to jsou introverti a samotáři. Platí to o i vás?

Já mám dvě tváře. Nemám problém odjet na řadu měsíců do nějaké pustiny a tam existovat. Jedna moje tvář tedy je, že k životu nikoho nepotřebuji, až mi to přijde trochu smutné a docela tím trápím i svoji rodinu. Na druhou stranu ale, když se z nějakých takových končin vrátím, rád se setkám s kamarády, někam si s nimi vyrazím a vyblbnu se s nimi. To je tedy ta druhá tvář. Je ale upozaděná, tohle je jenom chvilková záležitost, pak uslyším volání dálek a jsem zase ztracen. Když to shrnu: čím větší pustina a méně lidí, tím je to pro mě lepší; dokážu se ale i bavit.

Je špičková rybařina finančně hodně náročná?

Záleží na tom, jak ji člověk pojme. Pokud potřebujete zrovna tu nejmodernější techniku, pokud musíte létat první třídou, pak určitě ano. Já si ale svoje výpravy vždycky přizpůsobím možným podmínkám. Jedu třeba na měsíc; pokud bych si měl dopřát veškerý komfort, tak bych jet nemohl. Raději dám víc peněz za to, abych byl na určitém místě delší dobu a živím se tam, jak to jde. Myslím si tedy, že rybařina nemusí být finančně přespříliš náročná záležitost. A hlavně: rybařina není prostředkem k vydělávání obrovských sum peněz. A já bych ji pro velké peníze ani neprovozoval. Pro mě důležité, aby to byla vášeň, teprve potom, aby mě to uživilo. V obráceném pořadí by pro mě rybaření ztratilo kouzlo.

Dá se sportovním rybářstvím dobře uživit?

Já jsem už odmala říkal, že se chci stát profesionálním rybářem a moje okolí si ťukalo na hlavu. Lidé se ptali, jak to chci udělat, když tady ani nemáme moře. Já jsem opáčil, že to zkusím. Zaplať pánbůh, dnes můžu říct, že se mi to povedlo. Česko je ale hodně malá země. Kdybych se narodil v Německu nebo v jiné větší zemi, byl bych na tom jinak. A to nemluvím o Americe. V USA jsou někteří sportovní rybáři hodně slavní a neuvěřitelně bohatí lidé, kteří už do konce života nemusejí nic dělat. U nás se tohle odvětví začíná teprve probouzet. Já mám přitom jednu velkou nevýhodu: v naší republice není od koho se učit. Vždycky se musím pětkrát spálit, abych našel tu správnou cestu; po mně už to budou mít lidé jednodušší, už tu cestu budou znát. Dá se říct, že já vlastně v Česku tohle řemeslo zakládám. Teď půjde o to, jestli někdo půjde v mých šlépějích, jestli bude chtít dělat to, co dělám já. Může se ale stát i to, že tahle činnost u nás po mně zanikne.

Jsou vašim pokračovatelům určena i DVD se sestřihem z vašeho magazínu či DVD s dokumentem z Assuánské přehrady?

Ta DVD jsou určena spíš lidem, které rybaření baví a kteří se chtějí něco zajímavého dozvědět, případně vidět končiny, kam se třeba nedostanou. Jsem moc rád, že se dobře prodávají; znamená to, že se na ně lidé rádi dívají.

Kouknete se na ně někdy i vy?

Ne, určitě ne. A nedívám se ani na premiéry svých magazínů v televizi. Raději si zajdu na ryby.

Takže si asi ani nekupujete filmy na DVD.

Ne. Neměl bych čas se na ně koukat.

Co muzika - na tu si čas najdete?

Muziku mám rád. Studoval jsem pražskou státní konzervatoř, tak mám k hudbě blízko. Ale zase to naráží na nedostatek času - teprve nedávno jsem se dostal k tomu, co u nás už asi většina lidí zná, k vokální kapele 4TET. Když jsem doposlouchal její desku, opravdu jsem si sedl na za zadek! Něco podobného jsem už dlouho neslyšel. Kdyby tohle kvarteto vzniklo v cizině, asi by bylo hodně známé a slavné. Když mám čas, rád si poslechnu i staré dobré Eagles. A sem tam nějakou tu klasiku - Brahmse, Mozarta.

Co takhle tátovu muziku?

Tátovy písničky se stále hrají v rádiích, takže například v autě mi často hrají, ať chci nebo nechci. Když ty jeho staré šlágry slyším, vyvolávají ve mně úsměv. Já je ale mám z dětství naposlouchané i z jiné strany: když je táta skládal, já jsem mu při tom jako malý harant šlapal pod klavírem na nohy a na pedály. U spousty těch písniček, když je slyším, si tak vybavím komické momenty ze svého života, z dětství.

Vezmete si někdy do ruky kontrabas?

Ne. Tím, že jsem utekl z konzervatoře, jsem zradil lidi kolem sebe a tak trochu i sám sebe, zradil jsem to, co jsem dělal. Když tedy vidím v rohu svého pokoje kontrabas, spíš skláním oči a nemám odvahu vzít ho do ruky - vždyť to byla moje druhá nejsilnější láska. V momentě, kdy jsem ho odložil z rukou, už jsem ho do rukou nevzal. Ale chybí mi to. Moc.

Proč ho tedy neoprášíte?

Víte, tehdy mezi mnou a kontrabasem vznikl silný osobní vztah, strávili jsme spolu spoustu hodin a tak si na něj teď netroufám.

Myslíte, že se na vás pořád zlobí?

Asi tak nějak.

Táta už se na vás zřejmě nezlobí, v současnosti vám mimo jiné hodně pomáhá například s vaší mediální prezentací. Těší vás to nebo je vám to spíš nepříjemné?

Můj vztah s tátou byl dlouho hodně složitý, hodně dlouhou dobu jsme k sobě hledali cestu. Tu cestu nám vzaly ryby a nakonec nám ji zase daly. Když jsem odešel z konzervatoře, tak se táta opravdu zlobil. Pak ale pochopil, že jsem paličák, který si půjde za svým a že si stejně ty ryby chytat budu. Viděl i to, že jsem do toho zapálený a že jsem i něco dokázal - a tak mi začal pomáhat. A k té mediální prezentaci: já jsem nezačal chytat ryby a natáčet magazín proto, abych byl slavný. To, že mě dnes oslovují lidi na ulici a chtějí si povídat o rybách, je jedna věc, kvůli tomu jsem se do práce na magazínu ale rozhodně nepouštěl. Jsem rád, že mi táta pomáhá, ale spíš lidsky než důsledkově. Spíš si vážím toho, že mi pomáhá, než toho, jaké to má výsledky.

Říkáte, že nebylo vaším cílem stát se slavným; díky magazínu S Jakubem na rybách se nicméně stáváte "masově" známým. Jistě se to projevuje i na společenské úrovni.

Ano. Přichází mi například spousta pozvánek na večírky a akce, kam chodí všichni ti vyvolení a bigbrotherové. Na to jsem ale nikdy nebyl. Pár takových akcí jsem zažil a přijde mi, že na nich platí jedno pravidlo - kdo se první vrhne na rautový stůl, ten vyhrává. Takové akce mě nelákají. Raději jdu k vodě, kde si odpočinu, kde mě nikdo nepoplácává a neříká, jak jsem skvělý, i když o mě třeba vůbec nic neví. Tam jsem sám za sebe a řídím se svými zásadami.

Které to jsou?

Být rybám partnerem. Pokud to jde, vracet ryby vodě. Někteří lidé zabijí všechny ryby, které chytí, to já neuznávám. Na druhou stranu neříkám, že jíst ryby je špatně; člověk je od přírody lovec a když si jednou za čas rybu odnese domů, připraví a sní, je to v pořádku. Stále však mezi rybáři existují tací, kteří jdou k vodě jenom proto, aby se jim vrátily prostředky vynaložené na rybářský lístek a proježděný benzín. To ale k vodě vůbec nemusejí chodit! Když půjdou do hypermarketu, tak je kus ryby přijde mnohem levněji a přitom neuberou radost ostatním rybářům, kteří by tu rybu třeba vrátili vodě. Ona ryba pak může zplodit další generace pro další generace rybářů.

Co před sebou máte v bezprostřední budoucnosti?

Uvidíme, co bude dál s magazínem S Jakubem na rybách; pokud bude pokračovat, budu se mu samozřejmě dál věnovat a budu nadále propagovat sportovní rybolov. Na jaře vyjde kniha, kterou ode mne všichni očekávají už nejméně pět let. Bude zaměřena na moji srdeční záležitost - lov sumců. Myslím si, že to pro mě bude další zlomový okamžik. A budu taky dodělávat spoustu filmů - například z Asie a z Amazonie. A dál - uvidíme, co nám vítr přinese do plachet!

Na rodinu tedy zatím nemyslíte?

Zatím ne. Ženy uctívám, mám k nim velice příznivý vztah, baví mě si s nimi povídat (beru je jako protipól, který mě dokáže naplnit), ale kdyby mi některá z nich dala ultimátum ve smyslu buď ona nebo ryby, pak by tuto otázku pokládala úplně zbytečně.        

TOMÁŠ PILÁT

Přečetli jste si v Avisu 12/06