Filmař a producent Petr Vachler, ředitel České filmové a televizní akademie, má "na svědomí" České lvy, televizní ceny Elsa a jako spoluautor i magazín Kinobox a dokumentární cyklus Tváře českého filmu. Nejnověji zrežíroval a jako producent i vyprodukoval film nazvaný Doblba!, který je právě v čele žebříčku návštěvnosti kin v ČR. Má hezkou ženu a krásné děti. Zkrátka - na co sáhne, to se mu daří. Asi nepřekvapí, že vypadá a vystupuje sebevědomě. Jeho sebevědomí ovšem není nikterak přehnané.

Pochybujete někdy o tom co děláte?

Neustále pochybuji o všem, co dělám. Pochyboval jsem o Elsách, Českých lvech i Kinoboxech a pochybuji i o svém novém děťátku, které se jmenuje Doblba! Scénář jsme psali rok a půl, ve střižně jsme byli dva měsíce. Teď je film na světě. Od první klapky byl hotov za osm měsíců. Říkám si tedy, jestli jsem to neuspěchal. S každou projekcí prožívám totiž úplně jiné zážitky. Na některých je hurónský smích, lidé se baví od začátku do konce. Na jiných projekcích některé scény lidi spíš vymrazí a mají husí kůži. Mám radost z toho, že převažuje ten smích. Ale každou projekci, na které jsem přítomen, opravdu prožívám. Myslím si, že ten film mohl být ještě lepší. Stejně, jako by fotograf nejraději neustále přefocoval scénu či spisovatel by neustále přepisoval, tak já taky vím o místech, která bych dnes udělal jinak. Neměli jsme ale víc času ani peněz.

Vyjádřil jste se, že reakce diváků záležejí hodně i na tom, s jakou náladou na váš film přijdou. Dá se říct, jaká nálada je na návštěvu Doblba! nejlepší?

Na film můžou přijít diváci s jakoukoliv náladou - to prokázaly testy. Někteří lidé šli pak druhý den na pohřeb, a film, i s jeho záhrobním humorem, docela dobře skousli. Přišli i lidé veselí - a taky ho dobře skousli. Dobrý pocit mám z těch, kteří při odchodu z kina říkají, že jsou příjemně překvapeni a mají dobrou náladu. To je pro mě svým způsobem překvapující; myslel jsem si, že lidé budou spíš trochu zaražení. Ten konec ale asi přece jenom vyznívá poměrně optimisticky. Nejlepší reakce jsou, když lidé ten film vidí podruhé.

Nebojíte se, že názvem Doblba! část publika odradíte?

Ten film je o naší karmě. To, co dobrého uděláme, se nám v dobrém vrátí. To, co špatného uděláme, se nám vrátí ve špatném. Jak zasejeme, tak sklidíme - a neplatí to jen o zemědělcích; o tom je právě tenhle film. To, co se nám neustále karmicky opakuje, je to, co děláme pořád doblba - než pochopíme, že to děláme špatně. Nebo naopak než pochopíme, že to děláme dobře. Za celou dobu práce na filmu jsem nenašel jiný slovní ekvivalent, který by tak dobře vystihoval jeho podstatu. Měli jsme i jiné názvy, třeba Hrob K., Ať žije smrt, Stop, Oheň a kapři; těžko se nám ale prosazovaly u našich obchodních partnerů. Když si představili svůj výrobek (auto, minerálku či mobilní telefon) a u toho třeba Hrob K., tak se jim to nelíbilo. Museli jsme tedy vybrat takový název, který by vyhovoval všem - a lepší jsme nenašli.

Bili se ve vašem nitru hodně producent s režisérem?

Hodně; je to katastrofální schizofrenní zážitek. Režisér by točil daleko víc a chtěl by mít větší prostor, producent ho trápí a říká mu, že už nejsou peníze. V tomhle filmu nakonec možná trochu zvítězil producent, ale v příštím filmu, doufám, už producentovi nedám šanci.

Nebylo by lepší tyhle role rozdělit?

Jinými slovy: proč jsem se stal současně režisérem i producentem? To, co si vymyslíte, je většinou hodně těžké prosadit; proto jsem si to miminko vzal a sám jsem si je vyprodukoval. Kdybych ale měl možnost a našel producenta, který by mě zaměstnal jako režiséra, bral bych to všema deseti!

Film Doblba! vyznívá jako moralita. Myslel jste to tak?

Věra Chytilová by řekla, že všechny filmy jsou moralita. V každém filmu se moralita vyskytne. Já jsem to tak původně nemyslel. Hodně jsme přemýšleli o tom, jak film zakončit - a nakonec jsme udělali takový závěr, který možná tak trochu, malilililinko, jako moralita může vyznít. Já ale proti moralitám vůbec nic nemám. A film Doblba! určitě není plakát, který by lidem radil, jak mají žít.

Jak se točilo s Petrem Čtvrtníčkem?

Petr je úžasný člověk. Před natáčením jsem skutečně měl strach, že to s ním bude velký chaos a taky z jeho nevyzpytatelného humoru. Nakonec se ukázalo, že je to disciplinovaný, perfektní herec. Po natáčení ho mám v ještě větší oblibě, než jsem měl předtím, ač jsem si říkal, že to snad ani nejde. Tragické jsou ovšem jeho řidičské schopnosti. Když Petra posadíte za volant, je nebezpečí, že vám zruší několik aut. To se taky, mimo plán!, skutečně stalo. Projel kolem pohřebáků, vyjel ven ze zatáčky, napálil to do obrubníku, zničil nám Megana v garážích, zapomněl si odbrzdit ruční brzdu a rozjel se na plný plyn ... Jako herce můžu Petra doporučit; jako řidiče si ho nikdy neberte. Kdybyste nastoupili do taxíku a zjistili, že ho řídí Petr Čtvrtníčků, vystupte!

Jak se režíruje vlastní dcera?

Tak to pro mě byl nejhorší kámen úrazu! Na její roli jsme dělali dlouhé konkursy, měli jsme tam asi deset holčiček. Valinku jsme nakonec vybrali po dlouhém zkoušení. Pomocné režisérky a kameramana jsem se ptal, jestli to tak může být a oni mě přesvědčili, že ano, že je Valinka výborná. Já jako otec jsem byl přesvědčen, že je výborná herečka, jako režisér jsem ale měl drobné pochyby. Přece jenom: dobře ji znám, vídáme se doma každý den, tykáme si. Na place to s ní pak bylo velmi těžké, protože nikdy nechtěla domů. Chtěla být pořád s námi.

Její "angažmá" vzešlo od ní nebo od vás?

Já jsem Valince říkal, že budu točit film, ve kterém budou hrát nějaké holčičky. Ona se zeptala, jaké; tak jsem jí je popsal. Na to se Valinka zeptala: A proč tam, tatínku, nebudu hrát já? Odpověděl jsem, že proto, že nebyla na konkursu. Na to řekla: Doufám, že tam hrát budu; kdy je konkurs? Tak jsem ji na ten konkurs odvedl.

A jak se s ní pak pracovalo?

Úžasně. Musím říct, že to vypadá na to, že asi, snad, možná, pravděpodobně má talent. Nakonec to potvrdila i ona sama, protože mi pak říkala: Tati, já už teď chci být jenom herečkou, boxerkou nebo zpěvačkou. Když jsem se jí ptal, proč boxerkou, odpověděla, že kvůli bráškovi.

Prožíváte otcovskou hrdost?

Ne, v žádném případě. To všechno je spíš o radosti. Ta radost je z toho, že ji něco baví. Je jedno, jestli je to herectví nebo něco úplně jiného. Pro mě je důležité, že je šťastná. Ať už v jakékoliv poloze.

Jaké vztahy mají vaše děti (narážím na tu boxerku)?

Ježíšmarjá! Já, když jsem byl malý, jsem dokonce prokousl své o pět let starší sestře břicho! Každý si brání své teritorium. A samozřejmě holčička s chlapečkem, kteří jsou od sebe dva roky (Valinka je o dva roky starší než Theodor), do sebe taky někdy šťouchnou. Musím ale říct, že ve své podstatě jsou totálně zlatí a ty šťouchance jsou přátelské - no, někdy, když je ta hračka jenom jedna, tak to ovšem přijde.

Čím chce být chlapeček?

To mi ještě neprozradil. Moc rád jezdí na kole, ve filmu hrát nechce, jeho tužby zatím neznám. Že by profesionální cyklista?

Váš kamarád a spoluscenárista Jan Stehlík říkal, že scénář Doblba! vznikal tak, že vy jste diktoval a on psal, protože píše rychleji. Bylo to tak?

Nemůžete věřit všemu, co Honza říká! Ten scénář jsme psali společně. Honza opravdu píše na počítači rychleji, než já. On má 7.000 úhozů za minutu, já 6.900, on má tedy o těch sto úhozů za minutu víc. Jinak ale scénář vznikal tak, že chvíli jsem psal já a on dramaturgoval a chvíli psal on a já jsem dramaturgoval. Takhle jsme si ten scénář rok a půl házeli jako horkou bramboru. Musím říct, že to byla zábava. Když píše člověk scénář sám, je kapitán na opuštěné lodi a nemá se s kým poradit. Ve dvou se to přece jenom táhne lépe.

Ve filmu hrají důležitou roli hřbitovy, hroby, márnice. Chodíte se třeba procházet na hřbitovy?

Rozhodně nepatřím k těm, kteří chodí na hřbitovy a uklidňují se tam. Raději mám přírodu, lesy, louky, tekoucí vodu. Když se ale jde na hřbitov, tak se tam jde. A pokud se tam ještě potulují nějaké dušičky, tak je pozdravím a řeknu, ať - pokud možno s láskou boží - odejdou zase nahoru, kde je čeká nějaký ten koloběh. Nejsem ale vyhledavač procházek po hřbitovech.

Který z odchodů z tohoto světa vás v poslední době nejvíc mrzel?  

To je hodně osobní otázka, ale nemám důvod na ni neodpovědět. Vloni mi odešel táta. Popřál jsem mu krásnou cestu, hodně štěstí, hodně úspěchů; to zdraví už ne.  Já mám k smrti trochu jiný postoj, než je tady v Evropě tradicí. Myslím si, že jde o určité probuzení ze snu, který tady žijeme; probudíme se zase do nového světa. Je to jenom určitá součást naší existence. Myslím si, že stejně, jako zrození, je i smrt zcela normální, přirozený jev. Pokud se na smrt dobře připravíme a uvědomíme si, že existuje, tak ji můžeme brát mnoha způsoby. Buď humorně - jako Britové, oslavou - jako některé jihoamerické kmeny, jako opuštění propůjčeného materiálního těla - jako buddhisté. Těch způsobů jsou tisíce. Důležité je s každým se dobře rozloučit a popřát mu hezkou cestu.

Takže žádná tragédie?

Nemyslím si, že by smrt musela být velkou tragédií, pokud přijde v pokročilém věku. Pokud přijde v čase rannějším, je to bohužel karmická spravedlnost toho světa, jak pro zemřelého tak jeho okolí. Nic se neděje náhodou. Může to být třeba proto, že v některém ze svých dřívějších životů něco podobného udělal někomu jinému. Osobně tedy nevidím smrt jako tragédii, ale jako probuzení ze sna.

Účastníte se, s přibývajícím věkem, více pohřbů?

No, sám pohřby nijak nevyhledávám. Když mě na pohřeb někdo pozve, tak tam jdu. Když duše opustí tělo a materiální schránka je prázdná, je samozřejmě důležité se rozloučit; daleko důležitější ale je rozloučit se při každém setkání, když se s člověkem vidím ještě v době, kdy ovládá svoji materiální schránku, to tělo, které tady máme půjčené. V tu chvíli se s ním totiž opravdu pokaždé loučím. Nikdy nevíte, kdy se s kým znovu potkáte.

Petr Vachler se na chvíli zamyslel a pokračoval:

- z toho rozhovoru to zatím vypadá, že film Doblba! je celý o hřbitově. Ne, o hřbitově není! Je skutečně černou barevnou komedií. A smrti se nebojte, ani v životě, ani ve filmu. Ve filmu je jí jako šafránu a ještě trochu míň.

Tak tedy z jiného soudku: jak jste se stal vegetariánem?

Jednoduše. Když mi bylo devatenáct a studoval jsem na pedagogické fakultě, byli jsme na horách. Kamarád mi tenkrát dal svoji porci masa. Byl jsem nadšen říkal jsem si, že si pokaždé sednu vedle něj a že to bude bezvadné. Druhý den jsem o tom ale přemýšlel a toho svého kamaráda jsem se ptal, proč mi svoje maso vlastně dal. On mi to vysvětlil a já jsem si uvědomil, že vlastně za každou porcí masa je smrt. Že kvůli tomu, abych si dal maso, někdo musí zemřít. A bylo mi těch zvířat najednou strašně moc líto. Zjistil jsem, že můžeme žít úplně v pohodě i bez masa, protože máme volbu. Na téhle planetě máme tisíce voleb: jít do kina, jít do divadla, být na někoho hodný, být na někoho ošklivý, jíst maso, nejíst maso, kouřit, nekouřit, pít, nepít ... Já jsem zvolil tu možnost, že nebudu jíst maso. Aby kvůli mně nemusely umírat zvířecí bytosti. Neboli bytosti.

Za svoji myšlenku pořádáte dokonce kampaně.

Když se po kampani chytne za nos třeba jen jeden člověk, budu šťastný. Lidi by si měli uvědomit, že to maso, které jedí, je ve skutečnosti vraždou. Vraždou bytostí, které žijí v koncentračních táborech, ze kterých nemůžou utéct. I jeden tenký drátek pod napětím 10 voltů dělá z krásné, rozkvetlé louky koncentrák. Slepice prožije svůj život v kleci o velikosti A 4. To, co se dělá zvířatům, je hodně drastické, používají se přitom strašné metody, které navíc končí násilnou smrtí. Každý, kdo se tomuhle dokáže vyhnout, udělá pro naši planetu hodně dobrého. Jsem totiž přesvědčen o tom, že vegetariánství vede svým způsobem k míru na Zemi a k pochopení principů planety, na které všichni žijeme. 

Občerstvení pro štáb při natáčení filmu Doblba! bylo vegetariánské. Co když měl někdo chuť na maso?

Nesmírně důležitá je absolutní svoboda, každý si ke všemu musí dojít sám. Když lidem něco přikážete, tak to nefunguje. Když každému dáte volbu, ukážete možnosti a člověk si k věci samé dojde sám, pak je to vítězství. Erární raut při práci na filmu byl skutečně vegetariánský, smažení kapři byli smažené sýry, králík byl z rostlinné bílkoviny, a tak dál. Když někdo chtěl maso, zaplatil si svoji porci nebo si odskočil do hospody. Já nejsem schopen vydávat peníze na to, aby někdo umíral.

Cítíte se, coby ředitel České filmové a televizní akademie, jako mocný muž (českého filmu)?

(úsměv) Kdybych tuto funkci vykonával v Americe, ve Francii nebo v Anglii, asi bych si říkal: Přeci jenom děláme filmy, které ovlivňují mínění lidí na celém světě; a bavilo by mě o to bojovat, stejně, jako mě to baví u nás. Jako mocný se vůbec necítím. A kdyby se tohle slovo mělo někdy naplnit, nechtěl bych to nikdy zneužít. Svoji roli považuji pouze za službu českému filmu. Nic jiného v tom nevidím, jen službu.

Jak se rodil Český lev - v radostech nebo v porodních bolestech?

Radostně i v porodních bolestech. Já jsem si tenkrát myslel: Když existuje olympiáda, mistrovství světa, když existují Oscaři, Goyové a Césaři, proč by něco takového nemohlo existovat i u nás? Obzvlášť, když vyrábíme takové skvělé filmy! Vymyslel jsem si tedy Českého lva, oslovil jsem Českou televizi, vypsal jsem konkurs na partnery. První ročník proběhl hladce a dobře, samozřejmě s porodními bolestmi. Drastické byly další dva ročníky: to jsme museli potvrdit, že celý systém funguje, i když nám lidi házeli klacky pod nohy.

Jaké?

Například prohlašovali, že Lucerna, kde se konají slavnostní vyhlašovací večery, je stará a špinavá. Vyčítali nám nejrůznější věci, které jsme museli překousnout a nebrat si je osobně. Byli jsme peskovaní za věci, za které jsme nemohli. Když nám naši kritici předkládali nějaké protinávrhy, tak zcela nereálné. Třeba odejít z Lucerny nebo z ní udělat nádherný, vynikající, klimatizovaný prostor. To fakt nejde. Někteří se občas pozastavovali i nad moderátory slavnostních večerů. Ano, byli svérázní, ale my jsme vyzkoušeli takové hvězdy, jako byli Bolek Polívka, Martin Dejdar, Ondřej Havelka, Halina Pawlovská, Jaroslav Dušek, Martin Zbrožek, Tomáš Hanák, Ester Kočičková, Viktor Preis - byla jich celá řada a každý měl své plusy i mínusy. Každý rok je to jiné, každý rok dostáváme tisíce rad, jak by to mělo vypadat, ale když dojde na lámání chleba, pak ty rady najednou nikde nejsou.

A kdyby se vyskytly opravdu rozumné a reálné, vyslyšel byste je?

Určitě, kdyby byly ku prospěchu věci. Jenže když se zeptám na konkrétní jiný sál, nikde v Praze vhodný není (jeden čas jsme uvažovali o Sazka Aréně, ale tam se v těch termínech hraje hokej), když se zeptám na moderátory, většina hvězd si na Českého lva netroufá. V současné době jsem na tom tak, že chodím a přemlouvám ty, o kterých si myslím, že by to odmoderovali dobře. Oni to však stále dokolečka odmítají.

Myslíte si, jako režisér filmu Doblba!, na nějakého Českého lva?  

(smích) To je velmi nebezpečná otázka, které bych se měl šikovně velkým obloukem vyhnout; nicméně odpovím. Přál bych si, aby film získal Českého lva za diváckou návštěvnost, toho bych si rád převzal. Přál bych ho i Petrovi Hojdovi za kameru, Romanovi Holému za hudbu, Vlastovi Duškovi, Jardovi Duškovi, Petrovi Čtvrtníčkovi, Lence Krobotové a všem dalším hercům, přál bych ho střihačům; a když budu hodně upřímný, tak za scénář, režii a produkci bych nejraději tuto kategorii v tomto ročníku vygumoval. Kdyby se Doblba! někomu, čistou náhodou, líbilo a chtěl film v těchto kategoriích nominovat, tak snad aby to tam ani nedával.  Na jednu stranu bych byl nejraději, kdyby se Doblba! soutěže o Českého lva vůbec nezúčastnilo, na druhou stranu jsem ale v klidu; i letos je tam totiž spousta dalších kvalitních filmů, které nás umělecky bez problémů převálcují. Teda snad.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 19/05