Jiří Grossmann napsal celou řadu textů, některé z nich jste shromáždila na nové desce.

Ano, a jsem ráda, že se to povedlo. Většinou jsou na desce originální nahrávky, jenom čtyři písničky jsem nazpívala znovu; mezi nimi například známý song Závidím, který tak je na desce dvakrát. Nahrávka z roku 1969 desku otevírá, ta úplně nová uzavírá. Ten krásný Jirkův text si to určitě zaslouží.

O Jiřím Grossmannovi dodnes mluvíte s pohnutím; váš vztah byl asi hodně silný...

To by bylo na dlouhé povídání. Jiří byl ohromně jemný, něžný, přitom velký profesionál. I v době, kdy už byl vážně nemocen a věděl to, snažil se lidi okolo sebe bavit. Stále věřil, že se z toho "vykřeše". Stali jsme se velkými kamarády. Víte, říká se, že každý je nahraditelný. Není to pravda. Jirka byl jedinej.

Svůj zřejmě nejkrásnější text napsal právě vám...

Jestli myslíte písničku Závidím, pak ano. Ta písnička měla premiéru den poté, co se Jiří dozvěděl, jak moc je to s ním vážné. Pamatuji si na reakci publika. Když jsem dozpívala, nastalo strašně dlouhé ticho a teprve pak ohromný aplaus.

Touhle písničkou jste se pak s Jiřím Grossmannem loučila.

Ano. Když Jirka zemřel, volala mi jeho maminka, abych písničku Závidím zazpívala na pohřbu. Nemohla jsem to odmítnout.

Sledovala jste, jak si po smrti Jiřího Grossmanna vede Miloslav Šimek?

Ne, Jirkovou smrtí to pro mě skončilo. Tak to prostě bývá: když se vytvoří nějaká dvojice, je jedinečná právě jen v té dvojici. Pokud do ní někdo jiný vstoupí nebo jednoho z té dvojky nahradí, je už vždycky jenom "ten druhý". Příklad: Jiří Voskovec odešel do Ameriky a s Werichem vystupoval pan Horníček. Byl jistě skvělý, ale s Werichem už tvořili úplně jinou dvojici, punc firmy Voskovec - Werich byl pryč. Stejně tak pánové Krampol, Nárožný nebo Sobota se Slávkem Šimkem. Zase: byli výborní, ale Jirku Grossmanna nenahradili.

Vy jste se v Semaforu poprvé ocitla při konkurzu na Klarinety...

Ano; do Semaforu jsem přišla jako čistá naivka ze Státního souboru písní a tanců. Dostala jsem dopis, abych se dostavila na pohovor kvůli filmu Kdyby tisíc klarinetů. Vůbec jsem netušila, že jde vlastně o konkurs. Přišla jsem tam ve chvíli, kdy na pódiu nějaká úžasně namalovaná a učesaná dívka zpívala cosi anglicky. Já jsem zatím stála ve tmě a ten dopis jsem žmoulala v rukou. Dívka dozpívala, rozsvítilo se světlo a nějaká paní Pešulová (to jméno si dodneška pamatuju, přestože jinak na jména pamatováka nemám!) na mě ukázala a řekla: Slečno, pojďte teď vy! Když jsem šla na scénu, v duchu jsem přemítala, co asi budu dělat. Neměla jsem nic připraveno - vždyť jsem šla na pohovor! Nicméně jsem vešla, u piána seděl pan Šlitr a v první řadě pak pánové Suchý, Roháč, Svitáček a celá svita z Barrandova.

A dál?

Jiří Šlitr se usmál a zeptal se, co zazpívám. Já na to, že nic neumím. Pánové se smáli, až se za břicho popadali; mysleli si totiž, že je to moje secvičená scénka. Šlitr pak řekl: No, počkejte, snad znáte nějakou písničku ze Semaforu. Já jsem se vážně zamyslela a řekla jsem, že umím jenom Klementajn, a to pouze první sloku. Pánové se zase smáli. Šlitr pak povídá: Tak víte co? Zpívejte tu první sloku, já budu modulovat. Jistě víte, co to znamená - není to nic nemravného! Já na to, že to vím. Tak Šlitr začal hrát a já zazpívala třikrát po sobě první sloku Klementajn. Pak Roháč chtěl, abych něco zatancovala. Šlitr hrál twist, já se začala vrtět a pánové se zase smáli. A mně tenkrát šlo hlavou: Ty krávo stará, co sem lezeš! A to mi bylo třiadvacet.

Do filmu si vás nakonec nevybrali.

Ale ano, jenže jako "křoví"; v Semaforu jsem nicméně zůstala. Možná za to mohl i poslední úkol, který mi tenkrát dali, zazpívat Klementajn jako operu. No to byla moje parketa! Chodila jsem totiž na klasický zpěv. Nasadila jsem hlavový tón, zazpívala "operu" a oni se zase smáli. Musím říct, že mě to urazilo, protože jsem to, alespoň jsem si myslela, zazpívala dobře. Pak mi řekli, že děkují a že se ozvou. Ale už když jsem odcházela, stál u vrátnice Jiří Suchý a řekl mi, že si mě vybrali. Já jsem mu radostí skočila do náruče, až jsme oba spadli na zem. No, nakonec jsme se vzájemně sesbírali a druhý den jsem podepisovala smlouvu v Semaforu. 

V Klarinetech jste tedy hrála "křoví", velké filmové role vás ale stejně neminuly.

To je pravda. A uvědomila jsem si jednu zajímavou věc: všechny filmy, které jsem natočila, byly za minulého režimu zakázané. První snímek, kde jsem hrála, byly Povídky Josefa Škvoreckého. Jméno pana Škvoreckého se později nesmělo ani vyslovit, natož aby v kinech šel film podle jeho knihy! Pak přišly Ostře sledované vlaky, které sice v roce 1966 získaly Oscara, nicméně zakázané byly taky. Pak jsem natočila Skřivánky na niti - tenhle film jsme viděli jenom při projekci na Barrandově a pak byl zamčený až do roku 1989. Chvíli byl zakázán i film Na samotě u lesa, než z něj vystřihli scény s Janem Třískou, který emigroval. Kvůli Třískovi se nesměl hrát ani nádherný film Lucie a zázraky. No a pak jsem natočila ještě jeden film - byly to Návštěvy s panem režisérem Fukou. Dodnes nevím, co s tímhle filmem je, kam zmizel.

To asi bylo deprimující: natočila jste film a nikdo ho neviděl.

Ano, bylo to velmi smutné, až deprimující, zvlášť, když ty zákazy nebyly kvůli mně. Je pravda, že na to dopláceli i jiní tvůrci, jenže to většinou byli renomovaní herci a za čas měli zase nějaké jiné příležitosti. Já ne - byla jsem pop-zpěvačka, která pouze měla určitou schopnost hrát ve filmu a na divadle.

Hrála jste i v Penziónu pro svobodné pány režiséra Jiřího Krejčíka. Mezi herci a dalšími spolupracovníky kolují různé fámy o jeho tvrdosti.

Já jsem nic takového nezažila. Když mi z produkce filmu zavolali, jestli bych s Pavlem Landovským nezahrála takovou malou roličku, byla jsem nadšena. Popravdě řečeno jsem tenkrát byla takový kandrdas, že jsem vůbec nevěděla, kdo to je pan režisér Krejčík. A v tom bylo moje vítězství.

Takže s ním žádné zážitky "na celý život" nemáte?

Mám, ale trochu jiné, než máte na mysli. Po natáčení mě pan režisér pozval na oběd. Řekla jsem si tenkrát: Tak už je to tady (tenhle typ seznamování jsem neměla moc ráda)! Ale: je to ale režisér, tak půjdu; když na mě ovšem sáhne, dostane pár facek. Jenže to všechno dopadlo úplně jinak. Šli jsme do kuřecího bistra na rohu ulic Vodičkovy a Palackého (to bylo tenkrát jediné místo v Praze, kde dělali grilovaná kuřata). Já jsem byla ve společenských otázkách nevzdělaná, tak jsem koukala, co se s čím dělá. Po jídle si pan režisér umyl ruce v misce s citrónem, kterou nám dali. Já jsem to tedy udělala taky a spokojená sama se sebou (jaká jsem dáma) jsem se opřela o ten maličký umakartový stoleček, na kterém jsme měli jídlo. Stoleček povolil a já jsem to na sebe všechno vyklopila. Když říkám všechno, myslím opravdu všechno: zbytky kuřat, kosti, pivo, vodu. Pan Krejčík se smál, až se za břicho popadal - to byla přesně situace, jaké miloval. Pikantní bylo, že chvíli před tím jsem ho taktně upozornila, že si udělal malý flíček na kravatě.

A svádět vás nechtěl, jak jste se obávala?

Ne, ani slůvkem. Bylo nám spolu dobře a byla to legrace. Později mi dokonce nabídl jednu roli v divadle, ale k tomu nakonec nedošlo. A zpátky k filmu Penzión pro svobodné pány. Až později jsem se dozvěděla, že právě u tohoto filmu probíhaly strašlivé scény, kdy prý Krejčík škrtil kameramana a Josef Abrhám se před ním dokonce dva týdny schovával. Já jsem s Krejčíkem nic takového neprožila - pravděpodobně proto, že jsem se ho nebála.

Po Listopadu už jste na svoji filmovou tradici nechtěla navázat?

Víte, já jsem vlastně až po roce 1989, když se ty filmy začaly zase pouštět, zjišťovala, co všechno jsem natočila. Jenže to mi bylo padesát a věděla jsem, že na tu tradici už navázat nemůžu. Že nemám šanci.

Někteří z aktérů "vašich" filmů už nežijí. Přednedávnem odešel další z vašich nejbližších spolupracovníků - kapelník a skladatel Jiří Brabec...

To se mě hodně dotklo. S Jirkou jsem se znala - no, hrůzu let! Prožili jsme spolu spoustu dobrého i méně dobrého, ale vždycky jsme byli kamarádi. Když jsem po šestileté pauze začala zase vystupovat, hodně mi pomáhal. Nevěřím, že se zastřelil, to by asi neudělal, vždyť tady měl ženu a malé děcko. Ať už ale za jeho smrt může cokoliv, musel se velice trápit. Teď už má klid a snad se někde tam nahoře setkal s Jirkou Grossmannem a Slávkem Šimkem. Moc je všechny zdravím!

Původně jste vystudovala zdravotnickou školu. Dělala jste někdy sestřičku?

Ano, dva roky. Nejdřív na interně, potom na neurologii v nemocnici v Josefově. To je nedaleko Hradce Králové.

Jistě jste v životě svoji původní profesi často ocenila.

Ano, oceňovala jsem ji vlastně vždycky. Do zdravotky jsem nešla proto, že bych chtěla, ale tenkrát jsme se stěhovali a tam, kam jsme přišli, nebylo místo na gymnáziu. Nechtěla jsem čekat a jít někam do fabriky, tak jsem šla na zdrávku. Teprve na škole jsem pochopila, co všechno to obnáší. A pak přijdete do praxe, vidíte opravdu trpící lidi a zjistíte, že možná nejdůležitější je právě přístup sestry k nemocným. Medikamenty jsou jistě potřebné, ale minimálně na stejné úrovni jsou lidské slovo, pochopení, vyslechnutí, zájem, prostě účast s těmi lidmi. Z vlastní zkušenosti vím, že to kolikrát pomůže víc, než léky.

Kdy konkrétně se vám později vaše vědomosti a dovednosti hodily?

Například když jsme jezdili na zájezdy s Václavem Hybšem a tehdy už nemocným Vladimírem Menšíkem. On měl těžké astma a vždycky si s sebou vozil kufr s intarvenózními injekcemi. Pamatuji se, že jednou ve Vyškově dostal těžký záchvat, nikde nikdo, tak jsem mu tu injekci do žíly píchla já. Tenkrát jsem mu opravdu pomohla. Nebo jiná vzpomínka: jednou jsme jeli s televizí něco točit a já jsem seděla v autě vedle pana režiséra Polesného. Cítila jsem, jak žhne, bolelo ho břicho. Tak jsem mu to tam prohmátla a poznala, že je to zánět slepého střeva. Donutila jsem ho jet do nemocnice. Viktor Polesný mi pak poslal obrovskou kytici - asi jsem mu tenkrát opravdu zachránila život.

Na svém kontě máte i několik knížek - kdy vás napadlo psát?

Psaní mě bavilo odmalička. První knížku (Scénář pro Naďu) jsme napsali s paní režisérkou Sadkovou. Pak jsem s Dianou Hokeovou stvořila do značné míry autobiografický román (Když anděl odpočívá), poměrně drsný a drastický - ale ne všechno je v něm podle skutečnosti. A teď si jen tak pro radost píšu laskavé a snad humorné povídky pro budoucí knihu Povídky na doživobytí. S mým dietologem a trenérem Vítkem Chaloupkou jsme začali psát pro nejmenší čtenáře Vitamínkův slabikář, což jsou dětské říkanky o důležitosti vitamínů s obrázky o jídle. Dál bychom spolu rádi napsali kuchařku, ale ne zcela běžnou - každý recept si budete moci vyzkoušet hned ve dvou provedeních. Jedno z nich nabídne jídlo "správně upravené", tedy lehce stravitelné, to druhé bude čerpat z mé minulé kuchyně a z receptáře mojí maminky, bude to tedy "nesprávný", či, řekněme, hůře stravitelný způsob. A co tím chceme říct? Že i takové bomby, jako vepřo-knedlo-zelo nebo svíčkovou lze uvařit tak, aby byly dietní!