Mezi hvězdné hosty 40. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se zařadila i norská herečka, režisérka a producentka, spisovatelka a také velká humanistka Liv Ullmannová. Před projekcí celovečerního dokumentu, který zachycuje její lidské i pracovní osudy, převzala na pódiu karlovarského divadla Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu. V západočeském lázeňském městě zanechala ten nejlepší dojem. Byla usměvavá, milá, ke všemu ochotná. Když například po tiskové konferenci scházela v hotelu Thermal se schodů a fotografové na ni z výšky zavolali "Liv!", zastavila se, usmála a pózovala před objektivy, než bylo dofoceno. Na nikoho nepospíchala, ochotně rozdávala podpisy. Žádná hvězda, řeklo by se. A nebo: právě tohle je hvězda!

Pomáhá lidem v nouzi po celém světě. Píše knihy. Režíruje. Jako herečka hrála divadlo po celé Evropě i na Broadwayi a točila s věhlasnými režiséry (Jan Troell, Richard Attenborough, Mario Monicelli). S Ingmarem Bergmanem natočila řadu snímků (Persona, Hodina vlků, Hanba, Šepoty a výkřiky, Tváří v tvář, Hadí vejce, Podzimní sonáta), nějaký čas byla i jeho životní partnerkou a mají spolu dceru.

Asi tedy není divu, že si vás lidé s Ingmarem Bergmanem spojují dodnes.

Není, ale můj život není jen Bergman. Herečkou jsem byla i bez Bergmana, před ním i po něm. Když jsem se s ním seznámila, hrála jsem ve filmech už sedm, osm let. Svůj život jsem taky měla i bez něj. Ale období s ním patří samozřejmě k významným a v kontaktu jsme zůstali i po rozchodu. Musím říct, že Bergmanovi dělalo potěšení sledovat, jakým způsobem života žiju. Například u jiných herců mu vždycky vadilo, když odjeli do Spojených států. U mě mu to nevadilo.

Prvním filmem, který jste s Bergmanem natočila, byla Persona.

Ano, bylo to v roce 1966. Bergman viděl jeden z mých filmů a rozhodl se, že mě obsadí. Dostala jsem pozvánku a velmi se zaradovala. Jenže pak onemocněl, byl v nemocnici a já dostala dopis; stálo v něm, že mi děkují za zájem, ale že kvůli režisérově nemoci se projekt ruší. Byla jsem smutná, ale co se dalo dělat? Tak jsme s Bibi Andersonovou odjely do Evropy a užívaly si. V nějakých novinách se pak objevila fotka z jakési pláže, kde jsme s Bibi vedle sebe. Tuhle fotku uviděl Bergman a film Persona, kde jsme s Bibi Andersonovou hrály, se přece jenom natáčel.

Vzpomínáte si na atmosféru při natáčení?

Ano, vzpomínám. Byla úplně jiná, než je celkové ladění filmu. Ten snímek je dost ponurý, "na place" ale bylo veselo. Bylo to velmi příjemné natáčení v uvolněné atmosféře.  

Na nedávno uvedený zatím poslední Bergmanův film se snesla vlna kritiky. Co jste mu říkala vy?

Ano, hodně lidí bylo z toho filmu otřesených. Já to vidím takhle: Bergman ten film natáčel po pětadvaceti letech a měl pocit, že se musí k danému tématu vyslovit. Ta věc pro něj byla natolik osobní, že to nemohl ani napsat zkrátka musel natočit film. Musel. V tom filmu neodpouští, nedává naději, zachycuje věci tak, jak je vidí. Proto je velký. Má odvahu mluvit sám za sebe. 

Jak jste se vy sama stala režisérkou?

To bylo před třinácti lety. Produkční společnost mi tehdy nabídla, abych natočila film podle knižní předlohy. Já jsem se ale knihy moc nedržela, napsala jsem ke snímku Sofie velice volný scénář. A když si vzpomenu na své režisérské začátky, musím se smát. Byla jsem nezkušená (tedy jako režisérka), nevěděla jsem, jak mám jednat s kolegy. Všech, včetně mužů ve štábu, jsem se pořád ptala, jestli jim můžu udělat kávu? Pramenilo to ze strachu, který jsem měla; tedy alespoň první týden natáčení. Poprvé jsem stanula před herci a herečkami a říkala jim, jak mají hrát. Jako režisérka jsem stanula i před sebou, doposud také herečkou a to už ve svém středním věku. A myslela jsem si, že musím všechno zajistit sama od kamer přes rekvizity až po herce. Po nějaké době jsem poznala, že to tak není.

Chcete ještě režírovat filmy?

Ano, ráda bych ještě alespoň jeden film jako režisérka natočila.

Kdo bývá prvním divákem vašich filmů?

Například u Kristiny Vavřincové to byl Ingmar Bergman a snímek se mu opravdu líbil. Mimochodem po jeho shlédnutí usoudil, že můžu režírovat jeho scénáře a tak jsem natočila Soukromé zpovědi a Nevěru. Dnes je mým prvním divákem jednoznačně moje dcera. Podívá se na film a řekne, co si o něm myslí. Je upřímná i spravedlivá. Na některé věci máme společné názory, v jiných záležitostech se lišíme. Ale je objektivní.

Zmínila jste film Kristina Vavřincová. Ten film se nerodil lehce?

To je pravda. Vznikal za neustálých bojů s producenty. Ti tvrdili, že je moc dlouhý a zasáhli. Vznikla tak kratší verze. Myslím si ale, že ta původní, tříhodinová, je lepší.

V rámci karlovarského filmového festivalu byl uveden i dokument Liv Ullmannová: Scény ze života. Jak moc jste do jeho konečné podoby zasahovala?

Vůbec. Ten film vznikl před pěti, šesti lety. Režisér Edvard Hambro mě asi tři roky sledoval, jezdil se mnou ? například do bývalé Jugoslávie za války nebo do Spojených států, sledoval moji práci pro humanitární organizace i práci uměleckou, a natáčel. Je to jeho film, na něm bylo, co natočí a co ve filmu bude. Já jsem do toho nemluvila.

Komentář k filmu načetl Woody Allen, to by asi každý nečekal!

Určitě ne, nečekala bych to ani já. Když byl film natočen, požádal režisér Woodyho Allena, aby ten komentář načetl. Přišlo mi to trochu zvláštní ? neznám totiž nikoho, kdo by žil odlišnějším životem než já! Na druhou stranu ale možná právě kvůli Allenovi se lidé přijdou na ten film podívat.

Prý píšete další knihu?

Tyhle informace skutečně prosakují, ale není to tak docela pravda; v současnosti knížku nepíšu, ale někdo jiný píše knížku o mně. A co se týče mých vlastních knih: napsala jsem už dvě. První před třiceti lety ? v ní jsem vylíčila svůj osud ženy, matky, vyjádřila jsem tu své názory na svět. Druhá kniha spatřila světlo světa před dvaceti lety, ta už byla o světě, ve kterém žijeme, daleko víc. Samozřejmě ? vždyť jsem získala i víc nových zkušeností, víc jsem viděla. Já sama žiji v dosti privilegovaném světě, cestuji, hraji, režíruji ? Vídám se ale i s uprchlíky, s lidmi velice bědnými a mám možnost srovnání. A dochází mi spousta věcí.

Třeba?

Třeba to, že proslovy politiků nikomu nedají ani jídlo, ani léky; světu, který je hladový, nepomůžou. Je potřeba uvědomit si svou odpovědnost, odpouštět dluhy a účastnit se výzkumu. Není pravda, že nemůžeme dát například léky na AIDS těm, kteří je potřebují. Možné to je a je to nutné. Světoví političtí vůdci by měli cestovat po světě, mluvit s potřebnými lidmi a zjišťovat, co potřebují. Chce to trochu velkorysosti. Kromě toho po lidech, kteří nic nemají, ani nemůžeme chtít, aby platili dluhy.

Vzpomínáte si na svoji první "humanitární" cestu?

Moje první cesta vedla do Thajska. Chtěla jsem zajet do Kambodže, ale to tenkrát nebylo možné. Viděla jsem ale kambodžské uprchlické tábory v Thajsku. Na ostrově Makao jsem viděla nemocné lidi z Vietnamu. Měla jsem tenkrát strach, že se nakazím, ale musela jsem s nimi mluvit jinak by se na mě dívali divně.

Co vám při tom pomáhalo?

Vzpomínám si na jednu situaci. Měla jsem babičku, které jsem ráda sedávala na klíně, mimo jiné proto, že krásně voněla. Nikdy nikdo takhle nevoněl. V jednom uprchlickém táboře jsem potkala starou paní, byla postižená, bezmocně ležela a plakala. Já jsem neměla odvahu se jí dotknout. Jenže šla kolem nějaká jeptiška a vzala tu paní do náruče. Tak jsem to musela udělat taky. Ta paní přestala plakat a já jsem si uvědomila, že voní úplně stejně jako moje babička. A to mi moc pomohlo. Víte, všichni jsme tady na Zemi ve stejnou dobu a není mezi námi rozdíl. Jediný rozdíl je v tom, kde se kdo narodil.

Proč jste ukončila práci pro UNICEF?

Práci pro UNICEF jsem skončila ve chvíli, kdy zemřel její ředitel, který mě k téhle činnosti přivedl. Neznamená to ale, že bych s humanitární prací skončila ? v současnosti pracuji pro jiné organizace. Oslovují mě lidé ve válce, obzvláště ženy. Víte, ženy ve válečných dobách žijí jinak než v míru ? a to platí i pro děti. Musejí si všechno udělat samy, musejí se spolehnout jenom samy na sebe. A postarat se o věci, o které by se jinak asi nestaraly.

Jste feministka?

Ne, nejsem; jsem jenom žena a používám jazyk ženy. Všichni jsme jedineční, i ženy, a ženy by si měly samy rozhodovat o svém životě. A obecně: škatulky nemám ráda.

Hodláte zkušenosti, které jste nasbírala mezi uprchlíky, zužitkovat i jako filmařka?

Ano! Zrovna připravuji film, jehož téma je imigrace a návraty domů. Je o ženě středního věku, která pochází z Islandu. Žije v Anglii a chce se vrátit. Divák nejdřív neví, proč ? to se dozvídá až v průběhu filmu, během cesty té ženy. Ona jede domů proto, aby našla nejdůležitější okamžik života; chce být doma ve chvílích, kdy její dítě, které žije na Islandu, bude vycházet školu.

Co by, podle vás, měl film divákům dát?

Diváci by při odchodu z kina měli mít pocit větší inspirace, než když do toho kina šli. 

Občas prohlašujete, že film je důležitější než politické deklarace.

Ano, film je nesmírně důležitý! Slova politiků budou zapomenuta. Politici je čtou z papíru, často si vymýšlejí, protože chtějí být znovu zvoleni. Naproti tomu film tady bude napořád, a proto je filmová práce důležitější. Tedy spravedlivě: práce těch filmařů, kteří mají co říci. Jejich přínos je ale zásadnější, než si vůbec můžeme domyslet.

A kino je místem setkávání?

Kino je magický prostor. V tmavé místnosti se sejdou diváci, kteří jsou v tu chvíli spojeni svými myšlenkami. Uvažují, kdo jsme a kde jsme se tu vzali a nemusí to nutně být jenom na filmech o chudobě a zlu. Kino je místem, kde cítíte, jak důležité je být člověkem. Jde to už tak trochu do filosofie. Přicházíme na svět se specifickým příkazem; něco vám najednou řekne: Udělej to, a vy to uděláte. A přemýšlíte o tom. Mám k tomu jeden příměr. Baletní mistr vyskočí do vzduchu a dvě až tři vteřiny ve vzduchu zůstane. V těch dvou až třech vteřinách musí ale pořád žít a vydržet, a přitom myslet na to, co udělá potom. Takhle to chodí v kině během projekce filmu. Filmy jsou důležité. A proto mě tak štvou všechny hloupé filmy!

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 15/05