MAŤO ĎURINDA - TUBLATANKA: HOLKY NÁM DĚLALY ZLOU KREV

Jméno Maťa Ďurindy je téměř synonymem skupiny Tublatanka. Spoluzakládal ji před dvaceti lety - letos slaví kapela jubileum. K němu jí vyšlo i bilanční album Tublatanka - 20 rockov. Před ním skupině vyšla dvě alba: v roce 2002 Láska útočí a rok předtím Pánská jízda. Na nich se Tublatanka snaží navázat na to nejlepší, čím v osmdesátých letech fascinovala československé publikum. Bylo to v době, kdy se kapely a zpěváci ze Slovenska stále více dostávaly na přední místa celostátních žebříčků oblíbenosti. Popularita Tublatance zůstala i po rozpadu státu. Stručně řečeno: dvacet let na výsluní. "Zažili jsme toho opravdu dost: statisíce ujetých kilometrů, tisíce koncertů, několik stovek hotelů, několik stovek probdělých nocí a několik rozbitých aut. Naštěstí jsme všechno vždycky ve zdraví přežili," bilancoval dvacítku Ďurinda ještě v dubnu. Ovšem už to neplatí. Pár dní poté, co lídr skupiny pronesl tato slova, přesně 25. dubna, spáchal sebevraždu kytarista Tublatanky Dodo Dubán...

To na vás jistě silně dolehlo.

Samozřejmě. O tom, že Dodo má problémy, jsme věděli, ale nenapadlo nás, že to bude řešit tímto způsobem. Ještě půl hodiny před osudným skokem z okna nám posílal zprávu, že už vyjíždí na koncert. Bude nám chybět jako člověk, bude nám chybět i jeho rockový vokál a jeho typický kytarový zvuk.

O jaké problémy šlo?

Trpěl depresemi po rozchodu se svou přítelkyní. V kapele jsme s ním vedli dlouhé rozhovory, záleželo nám na tom, aby se z toho dostal. Ironií osudu je, že s tou přítelkyní jsem Doda seznámil já.

Jak bude vypadat budoucnost Tublatanky?

Kapela nezemře - pro to udělám maximum. Mluvil jsem s Dodovým bratrem i otcem, oba nám říkali, ať pokračujeme. Za Doda ale nebudeme hledat náhradu. Už před jeho příchodem do kapely jsme hráli ve třech, není to tedy pro nás nic nového.

Trochu veseleji: ještě s Dodem Dubánem jste před dvěma roky vydali album s mnohoznačným názvem Pánská jízda.

Pánská jízda má opravdu několik významů. Jednak v kapele nemáme žádné dívky, jednak už jsme všichni "pánové" - je nám přes třicet. Kromě toho jméno desky odráží i náš životní styl. Když si pánové vyrazí někam do města a jdou do večerních ulic, tak ta pánská jízda opravdu často stojí za to! Dobře se pobaví a nad ránem se v dobré náladě vracejí domů. Takže Pánská jízda je to i proto, že se spolu cítíme dobře.

Nikdy jste v kapele neměli žádné ženy?

Jeden čas jsme měli dvě zpěvačky, to bylo tehdy, když jsme reprezentovali Slovensko na Velké ceně Eurovize. Ty zpěvačky měly Tublatanku trochu oživit. Musím říci, že to byly opravdu "zlaté" holky a dobré kamarádky. Kapela se ale začala trochu rozkládat, docházelo tu k určité polarizaci. Když máte v kapele holky, vytvoří se určité vztahy. To se stalo i u nás. Děvčata v kapele dělají zlou krev. Ony samozřejmě měly svůj šarm a my jsme s nimi začali soupeřit. Jenže dívky byly dvě, my jsme byli čtyři a tak jsme byli v přesile. Nakonec jsme zase zůstali v pánské sestavě.

Jak na tom v kapele jste s "mimoskupinovými" vztahy a třeba s manželstvím?

Já se pokládám ze nejsvobodnějšího člověka ve Slovenské republice. Ženatý nejsem, v kapele máme jenom jednoho ženáče, my ostatní jsme svobodní. Ale ženy samozřejmě hrají v mém životě velmi důležitou roli. Žena je nejdokonalejší plod přírody. Ostatně celé naší skupině ženský šarm velice učaroval. Takže zpátky k tomu, co už jsem říkal: zatím většina z nás do manželství nevstoupila, ženy jsou pro nás ale velmi důležité.

Nicméně se do nich v některých písních strefujete.

Na desce Pánská jízda je jedna písnička, která se jmenuje Falešná bábika. Ale je ze života: zpívá se v ní o vypočítavosti některých dívek. Přece je pravda, že některé holky jsou dnes hodně na peníze a jsou hodně vypočítavé. Častokrát se stane, že s vámi chodí ne z lásky a kvůli vám, ale kvůli vašemu autu a vašim penězům.

Desku Pánská jízda vám také žena křtila

Chtěl jsem, aby kmotrem alba byla žena a aby to nebyla muzikantka. Tak jsem oslovil Marietu Žigalovou, mimo jiné dvojnásobnou mistryni světa ve fitness. My v kapele si jí velmi vážíme. Už třeba jenom proto, že je matkou dvou dětí a přesto to dokázala v profesionálním fitnessu dotáhnout dvakrát k nejvyšší metě. A řeknu vám k ní jednu starou historku. Poprvé jsem se s ní setkal dávno předtím, než se stala slavnou. Ona byla tenkrát vojačkou z povolání. Šel jsem v Košicích po ulici a viděl jsem několik holek v uniformě. Jednou z nich byla právě Marieta a ona tenkrát řekla ostatním: Podívejte se, tamhle jde náš oblíbený zpěvák Maťo! Mě tenkrát nenapadlo nic lepšího, než se před nimi ušklíbnout a říct: Fuj, gumy (tak se říkalo profesionálním vojákům). Ona si to samozřejmě moc dobře zapamatovala a na křtu desky mi to se vší parádou vrátila.

Říkal jste, že váš vztah k ženám je velmi dobrý. Nemáte někde nějaké potomky?

Nemám. Dávám si velký pozor na to, abych neměl nemanželské děti. Děti totiž musejí být vychovávány v rodině a musejí mít všechno to, co v dětství potřebují. Lásku, materiální zabezpečení a dva rodiče. Dokud nejsem ženatý, raději bych dítě na svět nepřivedl. Na tom si opravdu dávám záležet.

Vy sám vedle muziky jste i zdatným sportovcem...

To je pravda. Svojí kariéru jsem sportem začínal. Osm let jsem hrál hokej za Slovan Bratislava a chtěl jsem se stát profesionálním sportovcem, později emigrovat za oceán a hrát NHL za Montreal Canadians. To byl můj dětský sen. Když jsem hrál už za dorost, utrpěl jsem však dva vážné úrazy. Dostal jsem pukem do nosu a ten se mi zlomil tak, že mi nalehl na pravou polovinu tváře. Obličej mi zalila krev a velice to bolelo. To byl první úraz. Ten druhý se stal na tréninku: dostal jsem tak silný bodyček, že se mi zlomila klíční kost. Navíc ten člověk, co mi to způsobil, mě chytil pod ramenem tak, že se ta klíční kost ještě oddělila od ostatních. Do třetice všeho "dobrého" jsem se zranil při lyžování - šroubovitě jsem si zlomil nohu. Když jsem to sečetl, od sportu mě to odradilo.

...a koupil jste si kytaru.

Ano, v jednom bratislavském bazaru. Byla to krásná červená kytara československé výroby, na kterou jsem hned začal cvičit. Tak se stalo, že se u mě muzika dostala na první místo.

Pánská jízda se stala další řadovou deskou skupiny po pěti letech. Byli jste nervózní z přijetí?

Byli. Když se mě někdo zeptá, jaké to je, vracet se po tak dlouhé době, tak řeknu, že těžké. Dokonce ještě těžší, než být mladou začínající kapelou, neokoukanou, neopotřebovanou. Mladým kapelám, pokud nabídnou kvalitní muziku, všichni přejí. Začnou se o ně zajímat média a každý je tlačí nahoru. Nemají nepřátele. Vedle toho kapela, která už má své jméno, musí s každou novou deskou přinést opravdu kvalitu. Proto jsme na Pánské jízdě velmi tvrdě pracovali.

Chcete říci, že už jste měli i nepřátele?

Ano, jistě. Když děláte comeback, už se proti vám valí proud odporu. Ten je už daný: jedni vám přejí, druzí ne. Jedni lidé si váš návrat přejí, jiní ne. Některá média vás chtějí postrčit nahoru, jiná ne. Všichni čekají na vaši chybu, na sebemenší maličkost, kterou by vám mohli vyčíst. Proto si při návratu musíte doopravdy dát obrovský pozor. To je přirozená věc.

Nicméně: jaké ohlasy po vydání desky převažovaly?

Myslím si, že nám lidi hodně přáli. Tahle deska byla velmi očekávaná, už tři roky před vydáním se na ni lidé ptali. Musím říci, že nám na Slovensku přeje i většina médií. Objevujeme se v rádiích, v hitparádách, ve všech nejčtenějších časopisech a novinách. Vedle toho je tu ale i pár rádií, která nám nepřejí a nehrají nás, například proto, že jsou zaměřena na diskotékovou hudbu a rockové skupiny nepodporují.

Znamená to, že Tublatanka zůstává rockovou kapelou?

Ano, byli jsme a zůstáváme kapelou rockovou. Nikdy jsme nebyli heavy metalovou skupinou, za jakou nás často označovali. To, co Tublatanka provozuje, bych označil za melodický rock. Jedinou změnou oproti dřívějšku je to, že jsme zkrátili písničky. A taky máme trochu jiné texty - jsou současnější, civilnější, jsou to příběhy ze života. V některých rockových baladách máme témata související s láskou a se vztahem dvou lidí, a zpíváme třeba i o tom, že jen děti můžou být doopravdy spontánní, odvážné, bez předsudků a komplexů. Jedna písnička z Pánské jízdy je retrospektivní vzpomínkou na moje dětství. Ta písnička se jmenuje Starý film.

Vzpomínáte na dětství?

Jasně! Vyrůstal jsem na jednom dvoře, poslouchal jsem tam magnetofon a naučil jsem se i první akordy na kytaru. Taky jsme tam měli velkou skvělou partu.

Vy jste se narodil ještě do Československa. Zůstalo to ve vás?

Zůstalo, určitě stále cítím nostalgii po federaci, po společném státě. Já jsem se narodil hluboko v komunismu a vlastně jsem si neuměl představit, že by se to jednou změnilo a už vůbec jsem si neuměl představit rozpad naší republiky. Mladí lidé na Slovensku mají dodnes k České republice, Čechům, české kultuře a třeba k českým kapelám velmi dobrý vztah.

A vy osobně?

Samozřejmě taky. Miluji třeba Moravu. Často tam jezdíme hrát. A taky tam je ohromné množství skvělých organizátorů, podnikatelů, od kterých nám chodí spousta nabídek. Další věc je ta, že v Česku máme hodně fanoušků. V České republice žije totiž opravdu hodně rockerů a lidí, kteří mají rádi takovou hudbu, kterou my hrajeme. Tak tam na naše koncerty chodí spousta lidí.

Máte v Česku nějakou spřízněnou kapelu?

Asi nejspřízněnější, nejspřátelenější skupinou Tublatanky byla kapela Arakain. To bylo v dobách, kdy jsme teprve začínali a mívali jsme v Čechách společné koncerty. Dnes už jsme se každý vydali svou cestou. Ovšem stále v Česku máme některé spřízněné kapely - například náš basový kytarista se velmi kamarádí s Milošem Dodo Doležalem ze skupiny Vitacit. Pravidelně se navštěvují. Velmi dobré vztahy máme i se skupinou Olympic. Ale i s ostatními českými rockovými kapelami.

Jak vnímáte současnou situaci na Slovensku?

Jsem trochu zklamaný. Po něžné revoluci jsem si představoval, že lidé potáhnou za jeden provaz a že Slovensko nebude tak rozdrobené mezi tolik politických stran. Byl jsem první, kdo na Slovensku poskytl svojí aparaturu, reprobedny a zesilovače, na protikomunistické shromáždění, ještě v době, kdy se nevědělo, jak to všechno dopadne. Tenkrát nebylo jasné, jestli třeba nezasáhnou komunistické milice. První tři dny revoluce všichni slavní, třeba Alexander Dubček, Milan Kňažko, Karel Kryl či Václav Havel, mluvili a zpívali do mého mikrofonu. Já jsem jenom očekával, co se bude dít. Dopadlo to dobře, ale neočekával jsem, kam se situace vyvine. Že se na Slovensku budou politici mezi sebou hádat a že dojde k rozdělení Československa. To mě opravdu zklamalo.

Předloni jste hráli v Americe.

Ano, na prvním rockovém československém festivalu v Chicagu. Byl to festival, který se konal tři dny pod širým nebem a my jsme vlastně byli jediným slovenským zástupcem. Z Česka tam byli například Olympic, Pražský výběr, Vlasta Redl a Vladimír Mišík. Tenhle festival skutečně stál za to. Na jeho koncerty chodili Češi a Slováci žijící ve Spojených státech, kteří se sjeli ze všech možných končin Ameriky, ať už z Los Angeles nebo z Miami, někteří přijeli z Floridy, jiní z New Yorku. Na tom festivalu se Češi a Slováci spojili, myslím si, že takový festival je opravdu moc dobrou myšlenkou. Dostali jsme pozvání na další ročník, ale dali jsme přednost jiným slovenským kapelám. Ať tu atmosféru taky zažijí. My bychom tam zase rádi jeli tak za dva roky.

Smrt Doda Dubána jistě zamávala i vaším složením, nicméně sestava ve které jste hráli do jara, fungovala devět let a ustalovala se za dosti dramatických okolností.

Je to tak. V roce 1994 od nás odešel bubeník Ďuro Černý, který se zapletl s drogami a sklouzl na nesprávnou cestu. Kamarádil se se skupinou Svobodná Evropa, ve které v té době už byli všichni na heroinu. Na jednom večírku kluci Ďuru umluvili, aby to zkusil. On to zkusil dvakrát, třikrát a bohužel tomu podlehl. Stal se závislým na heroinu. Na koncertech se necítil dobře a neustále někam odbíhal, až jsme zjistili, že není v pořádku a že je závislý na drogách. Když je člověk závislý na heroinu, všechno jde stranou a musí se starat sám o sebe. Byli jsme tenkrát na turné a to turné jsme museli přerušit.

Léčil se?

Ano. Člověk v takovém stavu závislosti vedle sebe musí mít někoho, kdo se o něj stará a kdo ho donutí jít se léčit. O Ďura se velmi vzorně starala jeho žena Ľuba - bohužel už není naživu, protože zemřela na rakovinu - a ta ho dotlačila na léčení.

Maťo Ďurinda je jméno spojené s Tublatankou, občas se nicméně vydáváte i na sólové cesty.

V roce 1997 jsem vydal svůj první sólový projekt - cédéčko s názvem Perfektný svet. Na něm jsem nabídl své původní písničky, které jsem nahrál s muzikanty, kterých si vážím. Jeden duet z něj jsem nazpíval s Ilonou Csákovou. Ta v té písni podala opravdu skvělý výkon. No a na další sólové projekty se chystám. Mám totiž spoustu nápadů, které bych chtěl prezentovat trochu jinak, než s Tublatankou. Tublatanka je ale ve všech mých plánech na prvním místě!

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 16/03