JAN TŘÍSKA: KDYŽ ZAHLÉDNU SVŮJ OBRAZ, ZDĚSÍM SE

Jan Tříska je dnes v Česku hvězdou první velikosti. Hraje ve filmech i v divadle, na rozhovory s ním se stojí fronty, kdekoliv se objeví, fotoaparáty cvakají jako o život. Především díky filmům (a díky vzpomínkám na legendární divadelní inscenace) zůstal v povědomí národa, i když tu řadu let nebyl. Jeho jméno bylo vymazáváno z titulků a filmy, ve kterých hrál, se nesměly promítat. Československou kariéru měl přitom rozjetou velmi nadějně. Když mu Karel Höger rozmluvil dráhu tanečníka, dal se na herectví. Po studiích na DAMU se stal (podobně jako před ním Ladislav Pešek) historicky nejmladším členem činohry Národního divadla. Od roku 1966 působil v Divadle Za branou a od roku 1972 v Městských divadlech pražských. A také pilně filmoval: Váhavý střelec, Srpnová neděle, Komedie s klikou, Lidé z maringotek, Radúz a Mahulena a Na samotě u lesa - to jsou jen některé z úspěšných titulů. V roce 1977 odešel do USA, kde spolupracoval s tak váženými režiséry jako je Peter Brook, Peter Sellars či Miloš Forman. Po Sametové revoluci ho opět angažují i čeští divadelníci (Král Lear) a filmaři (Obecná škola, Řád, Želary, Jedna ruka netleská). Nejnovějším Třískovým filmem, který dva a půl měsíce po premiéře směřuje k půlmiliónu diváků, je Horem pádem.

Jak to s tímhle filmem vlastně začalo?

Když mě oslovili s nabídkou na natáčení filmu Horem pádem, cítil jsem se velice poctěn. Pracovat s režisérem Janem Hřebejkem je velká pocta a spolupracovat s producentem Ondřejem Trojanem jakbysmet. S Ondřejem jsem už jednu zkušenost měl - s malou rolí ve filmu Želary. U Hřebejka jsem pracoval poprvé. Scénář napsal báječný a talentovaný člověk Petr Jarchovský. Shodou všech těchto okolností jsem do projektu Horem pádem vstupoval opravdu s nadšením.

Mohl jste nějak ovlivnit svoji postavu?

Jednou, cestou z Brna do Prahy, jsem v Hřebejkově autě vyprávěl scenáristovi Petru Jarchovskému starou historku ze státu Minnesota. A hned na dálnici jsme začali přepisovat scénu profesorovy přednášky o migraci, imigraci a emigraci. Poprvé v životě jsem pak před kamerou říkal svůj vlastní dialog. Měl bych tak vlastně mít nárok na jednu stotisícinu Jarchovského honoráře. (smích)

Co jste říkal konečné verzi filmu?

Líbila se mi. Film jsem viděl teprve koncem října, v pravé poledne v multiplexu na Příkopech, a velice se mi líbil. A když říkám velice, myslím to tak. Současně musím říci, že jsem byl hodně překvapen, jak málo jsem si finální produkt dovedl představit. A to přesto, že jsem četl scénář a že jsem to filmoval. Nevím proč, ale o tom, jak to bude vypadat, jsem měl úplně jinou představu.

Horem pádem má už amerického distributora. Jaké očekáváte jeho přijetí americkým publikem?

Doufám, že bude vlídné. Ale to víte, předpovídat úspěch jakéhokoliv filmu kdekoliv, natož pak v Americe, je strašně těžké. Film potřebuje mít štěstí, to máte stejné, jako když se narodí dítě. Buď se narodí do dobrého klimatu, do dobré společenské, politické a ekonomické situace, kde může krásně vyrůstat a být šťastné, nebo ne. S filmem je to stejné. Musí mít (kromě toho, že by měl být dobrý) i štěstí.

České premiéry filmu Horem pádem jste se nezúčastnil, do Prahy jste přijel až na podzim - a zase pracovně.

Nejdřív jsem recitoval na slavnostním koncertě k 70. výročí vzniku Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Součástí večera byla i skladba Jiřího Srnky k filmu Měsíc nad řekou. Do té muziky jsou "zamontovány" čtyři básničky Fráni Šrámka, včetně té slavné: Po řece Otavě, za vorem vor... Takže to byla jedna záležitost, kvůli které jsem přiletěl. A hned po několika dnech jsem se přestěhoval do jiného hotelu a začal jsem natáčet další film.

S Janem Švankmajerem...

Ano. Je to film s názvem Šílení a režíruje ho Jan Švankmajer. Sám režisér mluví o žánru filmu jako o filosofickém hororu. Scénář je založen na povídkách markýze de Sadeho. Právě toho hraji. Mého svěřence a chráněnce hraje Pavel Liška (to je můj hlavní filmový partner). Pavel Liška se v mém zámku někde ve Francii na začátku 19. století zamiluje do dívky, kterou hraje Aňa Geislerová. Spousta děje se odehrává v blázinci, jehož ředitelem je Jaroslav Dušek.

Ten projekt je prý hodně náročný!

To je pravda a zřejmě bude ještě dlouho trvat, než dospěje k cíli. Je totiž opravdu velký a poměrně těžký, film obsahuje spoustu dlouhých proslovů. Markýz de Sade byl totiž velký rétorik, velký řečník.

Po práci na snímku Davida Ondříčka Jedna ruka netleská jste prohlásil, že vaše role v tomto filmu diváky zaskočí. Myslíte si, že s rolí v Horem pádem to je podobné?

To bych neřekl. Není důvod. Ne všechny role jsou vytvořeny proto, aby lidi překvapovaly. Ve filmu Horem pádem hraji zcela normálního, a k tomu ještě nalomeného a nemocného člověka. To by se u mě dalo čekat. V případě Jedné ruky to bylo jiné - to bylo excentrické číslo.

A diváky zaskočilo, že jste je předvedl právě vy...

Zaskočilo a myslím si, že je to správné. Celý ten vtip je totiž právě v tom, že ona postava diváka zaskočí. Nehledě k dalším věcem: myslím si, že celý film je "konstruován" tak, že minutu od minuty nemůžete předpovídat, jak se bude jeho příběh vyvíjet. A to je na něm, podle mého názoru, nejkrásnější. A zpátky k mojí postavě - ona není velká, a to, že diváky zaskočí, je na ní to nejlepší. Za onu roli jsem vděčný právě proto, že můžu někoho zaskočit.

Byl jste nabídkou na tuto roli zaskočen i vy?

Ano, byl. Právě proto jsem ji okamžitě přijal. Pamatuji si, jak za mnou David Ondříček přišel se scénářem do jedné pražské restaurace. Já jsem si ho hned první noc přečetl. Okamžitě ráno jsem pak Ondříčkovi volal a řekl mu: Davide, já tuhle roli beru, protože jsem ještě nikdy nic podobného nedělal. O to větší to pro mě byla lahůdka.

Říkáte, že to není velká role, myslím si ale, že je důležitá.

Ano. Není to velká role, ale David Ondříček ji dovedl rozložit tak, jako šafránu. Nebo jako když do dobré polévky sypete sůl a pepř; sice jenom malinko, ale důsledně. Proto se ta role zdá větší, než ve skutečnosti je.

Prý se vám pracuje lépe s režiséry mladými, než s režiséry vaší generace. V čem je to lepší?

To jsem řekl v nadsázce. S mladými režiséry se mi opravdu pracuje dobře, ale s režiséry mého věku je těžko mohu srovnávat. Ti už totiž všichni umřeli... (smích)

Když jste hrál krále Leara na Pražském hradě, měl jste představení každý den a vlastně nic jiného. Nemůže tento systém, kdy se věnujete jenom jedné divadelní postavě, vést herce k jakési rutině?

Právě naopak! Když jsem dennodenně hrál Leara, celý můj den a denní život byl orientován směrem k večernímu představení. Ráno jsem vstal a na bedrech jsem měl tenhle úkol. Byl sice až za pár hodin, ale tím, že jsem nedělal nic jiného, jsem byl už od začátku ve stavu koncentrace na večer a celý den už byl tímto směrem organizován. To máte podobné, jako když kapitán zaoceánského letu obchází před deseti, dvanáctihodinovou cestou svůj Boening a koncentruje se na let. On nekontroluje šroubky, na to má mechaniky, on se soustředí před výkonem. Podobně jsem se já soustředil před představením. Nějaká rutina tedy nehrozí.

Dá se říct, že Lear je vyvrcholením herecké kariéry?

Jak se to vezme. Lear je charakter, který sám o sobě říká: jsem starý a pošetilý; charakter, kterému každý (včetně členů jeho rodiny) říká: otče, jste už starý, hloupý a senilní. Na takovou roli se netěšíte. Nikdo, komu je čtyřicet, vám neřekne, že se těší, až mu bude šedesát a zahraje si Leara. Tedy někoho, kdo je zlý, popudlivý, nešťastný, často senilní a nespravedlivý. Vždyť sám Lear ve hře říká: Stáří a žal jsou k uzoufání! A to je pravda. Takže závěr tohoto mého povídání zní: lepší je být mladý!

Cítíte, že stárnete?

No, dvaadvacet mi už není. Ale moc starý se rozhodně necítím. Občas se přistihnu, že jsem starý, občas se na sebe podívám, a vidím to, ale rozhodně se tak necítím. Něco vám prozradím: když se učím roli, musím u toho chodit. Nemůžu se ale učit doma ani na vlastní zahrádce, protože mě to pořád nutí něco dělat, upravovat, urovnávat. Musím jít pryč, a to do totálně neatraktivního prostředí. Takže se učím třeba tak, že chodím sem a zpátky, sem a zpátky a zase sem a zpátky po ošklivých parkovištích a dívám se na kaluže od oleje. Občas se mi ale stane (a stávalo se mi to třeba tehdy, když jsem chodil po Los Angeles a učil se krále Leara), že se zahlédnu v nějaké výloze. Pak se zděsím, protože tam vidím starého, ošklivého, nasejřeného a shrbeného chlapa. Musím říct, že to jsou okamžiky dost děsivé.

Televizní Popelka a Rychlé šípy - to jsou vaše předemigrační práce pro děti. K tomu se musí přidat i namluvení komentáře k animovaným Pohádkám tisíce a jedné noci.

No, to jsem dělal opravdu velmi rád a často na to vzpomínám. Práci před mikrofonem, ať už v dabingu nebo v rozhlasovém studiu, miluji a musím se přiznat, že mi kolikrát hodně chybí. Jenže tak to v životě chodí: někdy se na vás navalí více divadla a méně filmu a někdy zase naopak. Málokdy je to proházeno přesně tak, aby to bylo "fifty - fifty".

A ještě k rádiu: můžete zavzpomínat na "ilegální" rozhlas, který jste provozovali v Liberci v srpnu 1968?

To byl takový zvláštní týden. Kdykoliv se sejdeme s Václavem Havlem, tak na něj vzpomínáme. Zažili jsme tam tenkrát jednu z nejsmutnějších a zároveň nejvzrušivějších politických dob v této zemi. Co se týče mého mluvení do takzvaného ilegálního rádia v Liberci, víte, to nebyla žádná velká sláva. Zjistil jsem, jak těžká profese je být živým hlasatelem v rádiu. Já jsem to vůbec neuměl! Zbreptal jsem tenkrát i svoje vlastní jméno. Václav v tom byl mnohem suverénnější, on konec konců ty proslovy psal. Já jsem se potom čtyřiadvacet hodin denně snažil je ze sebe vykoktat a dalo mi to obrovskou práci!

Po vašem odchodu do USA vám hodně pomáhal Jiří Voskovec.

To bylo moje štěstí. Když jsem v New Yorku dostal na základě konkursu první roli, bylo to ve hře Mistr a Markétka, tak moje angličtina byla velice chatrná. Chodíval jsem tenkrát na 78. ulici k Jiřímu Voskovcovi a s ním jsem si tu svoji roli četl slovo za slovem, ale i slabiku za slabikou. On mě znovu a znovu vysvětloval, jak se má co vyslovovat a byl ke mně nesmírně laskavý.

A dovedl vás k premiéře...

Ano. Těsně před premiérou mi poslal dopis, kde mi nádherně psal: Milý Jene, tak už je to tady a ty "jsi v tom", ale já vím, že ty to všechno moc dobře víš. Ten dopis končil slovy: Nashle, tvůj Jiří.

Máte ten dopis ještě?

Mám, dokonce zarámovaný na zdi. Jenže jak ten čas běží, je už ten Voskovcův rukopis hodně vybledlý. Původně byl napsán černým inkoustem, postupně zhnědl, zelenal a teď je to psaní světlounce béžové. Vím, že za pár let mi z toho zbude jenom ten rámeček. Ale obsah toho dopisu je stále ve mně. A když Voskovec psal Nashle, tvůj

Jiří, tak vím, že to je nashle!

Co vás čeká po Šílení a po návratu do Spojených států?

Po návratu mě čeká další film, který budu točit ve státě Nevada. Je to příběh přibližně z roku 1864, z doby zlaté a stříbrné horečky právě v Nevadě.

Kdykoliv od Sametové přijedete do Česka, asi si moc neodpočinete...

To je pravda. Do Česka nejezdím na dovolenou, ale vždy pracovně. Ovšem to, že dostávám nabídky jak od divadla, tak od filmu, mě jenom těší. Musím vám totiž popravdě říci, že v mém věku už nebývám zavalen nabídkami. Nesmíte si myslet, že mám u postele obrovskou hromadu scénářů, kterými se líně prohrabuji! Tak to není. Jsem vděčný za každou smysluplnou práci, kterou mi někdo nabídne. A jsem za ni vděčný nejen upřímně, ale taky pokorně.