Točkolotoč vznikl jako rodinná kapela, kterou ve Svitavách v roce 1984 založili bratři Peštové, jejich bratranci a strýc. Dnes patří k našim nejoriginálnějším a nejžádanějším romským souborům. Už v roce 1986 vyhrál Točkolotoč Portu, o tři roky později vydal první elpíčko "Čhave Svitavendar" ("Svitavčtí kluci") a začal mohutně vystupovat. Důležitým byl pro kapelu koncert "SOS proti rasismu" (jehož se pod záštitou Václava Havla v roce 1990 na Staroměstském náměstí účastnili i Paul Simon, Pražský výběr, Dáša Andrtová-Voňková či Lenka Filipová). Při televizním natáčení měl ansábl příležitost se sejít také s legendou Frankem Zappou, jemuž se prý hudba svitavských Romů náramně zamlouvala ... Od té doby procestoval Točkolotoč (posléze už jako smíšený soubor) značnou část světa a vystupoval na významných akcích po boku hudebních špiček. Právě teď vydává (po šesti letech) další novinkové album. Jmenuje se So has oda has, tedy Co bylo, to bylo. 

Z názvu desky by se mohlo zdát, že jde o jakési ohlédnutí.

Vlastně ano. Celé to období, které kapela prožila, bylo důležité a každá doba v nás něco zanechala. Když jsme sestavovali tohle album, měli jsme materiálu na pět cédéček, ale chtěli jsme vybrat to nejlepší. Přemýšleli jsme, kam jsme došli, kam jsme za ty roky dospěli. I název desky - Co bylo, to bylo - je symbolický. Představuje jakési uzavření dvaceti let naší existence.

Kam a k čemu jste dospěli?

K tomu, že se dá dělat jenom dobrá muzika. A že ta muzika by měla být vždycky o problémech, které mají lidé, které má společnost. Ty problémy se mění - jiné byly před deseti lety, jiné jsou dnes.

V čem se změnily?

Před deseti lety nebyl zájem o kulturu, lidé se zajímali spíše o politiku. To se dotklo spousty souborů, i toho našeho. Dnes je to jiné. Už naším minulým albem jsme trochu změnili styl, přiblížili jsme se k bigbítu; současnou deskou to dokonáváme. Něco podobného jsme chtěli vydat už před třemi lety, ale necítili jsme se na to. Teď nadešel čas.

Máte vyhraněné publikum nebo na vás chodí mišmaš napříč generacemi, sociálními a národnostními skupinami?

Obecně na nás chodí víc českých než romských posluchačů. Záleží samozřejmě na místě, v Praze je to možná obráceně. I na Slovensku nebo na severu Čech přichází více Romů. A co se týče věku, naše koncerty navštěvuje rozmanitá skladba lidí - od teenagerů po seniory.

Romština má několik "odnoží", několik dialektů; je to tak?

Ano, jsou různé skupiny Romů a každá ta skupina mluví jiným dialektem. Mezi sebou se ale bez problémů domluví; je to asi takové, jako by mluvil Čech se Slovákem.

V jakém z těch dialektů zpíváte vy?

V dialektu, který má maďarské kořeny. Občas v našich písních můžete zaslechnout i slovíčka z olašštiny. Víte, někdy se stane, že se na některá slova už zapomnělo, tak si vypomůžeme z jiného dialektu, od bratrů. Kromě toho někteří z nás mají olašské manželky a ty nás peskují, že nepíšeme po olašsku. Když tvoříme doma v obýváku, manželky jsou u toho a dávají nám za uši, když nemluvíme po jejich. Takže i v našich písničkách jsou směsky romských dialektů.

Když jsme u manželek: v Česku se rozvádí více než polovina manželství. Jak jsou na tom v tomto ohledu manželství romská?

Daleko lépe. Manželka se drží zkrátka, stará se o rodinu, o domácnost a o děti; manžel vydělává peníze a může se starat o politiku a další chlapské věci. Dnes už sice i romské manželky pošilhávají po emancipaci, stále se ale držíme tradic: muž nosí klobouk, žena sukni.

Ženám to takhle vyhovuje?

Tonda Janko: Já chodím jak mezi romské, tak mezi české rodiny a mám tak srovnání, co se týče pořádku a řádu, nálad a emocí. S manželkou a synem nemáme s romskými rodinami žádný problém. Na rovinu musím říct, že mnohdy jsou na tom romské rodiny lépe; je tam větší pořádek, lepší systém, větší pohoda. 

Vašemu synovi už asi mnohonárodnostní prostředí nepřijde divné, je to tak?

Tonda Janko: Je to přesně tak. Můj čtyřletý synek se opravdu pohybuje v multietnickém prostředí. Už třeba ve školce: jsou tam Češi, Romové, Vietnamci; se všemi si hraje, se všemi vychází. Dokonce má tajnou lásku, překrásnou romskou holčičku.

Když jsme u toho: mám osobní pocit, že Romky jsou nádherné tak do dvaceti, pětadvaceti let a pak najednou vypadají mnohem starší. Čím to je?

To je právě tím, že už jsou většinou vdané, starají se o rodinu a nemají potřebu se líbit druhým. Jejich starostí jsou děti a domácnost. To je mentalita našeho národa: když se žena vdá, je s jedním mužem do konce života. Podle starých zásad.

Jirka Pešta: Některé ženy ale nestárnou ani mezi Romkami. Například moje tchyně; ta vypadala do šedesáti velmi mladě. Moje manželka to má po ní.

Jsou i u Romů smíšená manželství?

Ano, jsou, ale nefungují. Dobře prosperuje tak jedno smíšené manželství ze sta. I v naší kapele toho máme důkazy.

Čím to je?

Je to v našem, romském naturelu. Jsme trochu odlišní, horkokrevnější, více impulzivní.

Mezi Čechy kolují hlášky o náruživosti romských dívek a žen. Kapela Mig 21 je vetkla do písničky, ve které Jirka Macháček zpívá o tom, jak mu Cikánka vyryla cosi nožem na záda...

To je dost zkreslený pohled na věc. Ti, kteří takové věci říkají a píší, tomu nerozumí. Tyhle názory přežily někdy z padesátých let, kdy Romové opravdu ještě kočovali a holky byly náruživé. To se ale už změnilo. Ta písnička od Migu 21 by se hodila spíš do téhle doby.

Točkolotoč se od začátku své existence jmenoval Točkolotoč - neuvažovalo se třeba i o romském názvu?

Uvažovalo, ale tenhle název se nám líbil. Točkolotoč - to je slovo, ze kterého si každý může vybrat, co chce: točkolotoč života, písniček, točení se dokola, perpetum mobile... Je pravda, že nechybělo moc a jmenovali jsme se Totoloč. Tohle slovo vzniklo tak, že bratranec jednoho z našich členů, když byl malý, neuměl říct kolotoč a říkal totoloč. Dostal takovou přezdívku a později chtěl, aby se tak jmenovala celá kapela. To se nám ostatním zase tolik nelíbilo, chtěli jsme název, který by dával nějaký smysl. Tak Jirka jednou před vánocemi (snad v roce 1983) v hospodě u piva vymyslel název Točkolotoč.

Zpíváte i jinými jazyky než romsky a česky?

Ne. Ale k té češtině: na novém cédéčku jsme dali možnost klukům z kapely - Čechům, aby si zazpívali ve svém jazyce. Dřív jsme česky moc nezpívali. Na desce Co bylo, to bylo je jedna a půl písničky česky.

Jak národnostně vypadá složení Točkolotoče?

Jsme čtyři bratři Romové a tři Češi, tedy gádžové - neromové.

Jak se do Točkolotoče dostali Češi?

Tonda Janko: Točkolotoč měl někdy po Listopadu 1989 dvouletou pauzu a v roce 1992 se zase dával dohromady. Já jsem původně hrál v metalové kapele, měl jsem vlasy do půl zad, zpíval jsem tvrdým nátiskem... náš současný bubeník zase hrál jazz, basák působil v bigbítové kapele. Když jsme se dozvěděli, že Jirka Pešta shání pro údajnou bigbítovou kapelu nové muzikanty, přihlásili jsme se do výběrového řízení. Nakonec nás do toho "bigbítku" vzal. To jsme ale nikdo netušili, že nás chce jenom odzkoušet a zjistit, jestli jsme schopni zahrát úplně jiný styl, který nás do budoucna čeká. Půl roku nás testoval, pak nechal bigbítek zkrachovat, přizval ostatní členy Točkolotoče a námi nahradil ty, kteří předtím odešli.

Co vy na tenhle podvůdek?

Tonda Janko: Nevěděl jsem, jestli to pro mne bude. Byl jsem zcela jiného zaměření a vůbec jsem si nebyl jistý, jestli zvládnu romskou hudbu (i když jsem jako muzikant prapůvodně vyšel z českých lidovek). Jenže jsem se rozhádal se svojí metalovou kapelou a ve stejné době ode mne odešla holka - potkalo mě zkrátka to, čemu se říká životní krize. Vyholil jsem si tenkrát hlavu, nosil jsem kanady a vaťák a vlastně jako skin jsem se přihlásil do romské kapely! Trochu se mě báli, nevěděli, co ode můžou čekat. Ale Jirka usoudil, že to bude fungovat, já jsem si nechal vlasy zase trochu povyrůst a je to dodnes v pořádku.

Co vám (jako gádžovi a metalistovi) dává romská hudba?

Tonda Janko: Ta hudba se mi líbí proto, že je hodně emotivní. Jsou v ní city, kterými jsem vždycky v životě procházel. Já jsem obchodník - a to mě dost psychicky zatěžuje. Pokud jsem na zkoušce a můžu hrát s Točkolotočem, je to pro mě skvělý filtr emocí. S touhle muzikou a s touhle kapelou je dostanu ven. V té hudbě je všechno: stesk, smutek, štěstí, láska...

Naučil jste se za dobu svého působení v Točkolotoči romsky?

Tonda Janko: V kapele hraji deset let a musím říct, že za tu dobu jsem se romsky nenaučil. To bych musel mezi Romy žít a naprosto se odpoutat od kontaktu s českými lidmi. Ale některá slovíčka jsem pochytil - pohříchu spíš ta méně slušná. Když se naši romští spoluhráči hádají, když mají horké hlavy, snažíme se, tedy my bílí, odtrhnout je od sebe jako kohouty. K tomu používáme romský slang. Že bych ale plynule mluvil romsky, to ne. Když se kluci z kapely mezi sebou baví, chytám tak každé desáté slovo.

Ve zprávách různých mezinárodních organizací je často poukazováno na to, že se vztahem k Romům to u nás není úplně v pořádku. Souhlasíte s tím?

Ano. Známe lidi, kteří svoji snědou barvu kůže pociťují. Je to sice všude ve světě, ale u nás opravdu hodně. A dost velkou zásluho na tom mají i politici a média.

V jakém smyslu média?

Co se týče Romů, vždy vyhledávají spíš negativní záležitosti (a skoro nikdy pozitivní). V tom je velká chyba. Ať hledají i klady! Ať navštěvují i dobré a spořádané rodiny!

Vaše nová deska možná některé posluchače překvapí .

Ano, někteří si možná řeknou, že to ani není Točkolotoč. Určitě po poslechu prvních dvou písniček. Ta muzika je víc elektrická, velkou roli tam mají klávesy. Ale tohle všechno byl účel. Rádi experimentujeme, nechceme dělat pořád dokola to samé. Koukáme se dopředu. Ostatně - většina z nás kdysi hrála bigbít a to v nás zůstalo. Kromě bigbítu ale vstřebáváme i další vlivy. Snažíme se o pestrou muziku.

A na desku jste pozvali i pár hostů.

Ano, do studia si vždycky zveme kamarády a hosty. Na minulé desce tak s námi spolupracovala třeba Iva Bittová, na téhle hrají kluci z kapely Buty a ze skupiny Vlasty Redla. Repertoár desky je dobrý - vždyť krystalizoval šest let! Škoda jen, že jsme neměli víc času na nahrávání ve studiu. Byli jsme tlačení časem - samozřejmě v tom byly peníze. Na to, kolik jsme věnovali nahrávání času, vznikla ale dobrá, kvalitní deska. Určitě ve srovnání s alby těch, kteří chrlí nové cédéčko každý rok, ale ten rok stráví celý ve studiu.

Do jaké míry je ta deska osobní?

Do značné. Každá z písniček vyjadřuje určitou etapu Točkolotoče za uplynulých šest let, každá je o tom, čím si kapela procházela. Pokud si je lidi pořádně poslechnou, v každé z nich poznají, o čem je, co se zrovna dělo. Když se lidi zaposlouchají opravdu do hloubky, poznají v nich bolest, lásku, štěstí, zkrátka všechno to, co se na té desce nachází.  

TOMÁŠ PILÁT