V kinech běží herecký koncert Viktora Preisse a Jana Dolanského

Možná jste je také loni na podzim potkali. Po Praze jezdilo auto s přívěsem, na kterém stál taxík s přimontovanými kamerami a v něm seděly dva známé herecké obličeje - Viktor Preiss a Jan Dolanský. Za plného dopravního provozu ve voze vznikaly klíčové scény příběhu filmu režiséra Martina Kotíka Všechno nejlepší!, který se odehrává během jednoho dne mezi taxikářem Jardou a pasažérem - důchodcem Jindřichem. Oba zprvu silně antagonističtí hrdinové se během ubíhajících hodin sbližují a navzájem ovlivňují až k překvapivému rozuzlení - víc už samozřejmě neprozradíme. Ale dojmy obou herců ze společné práce vám zprostředkujeme rádi.

Pánové, jak se vám hrálo v této dvojici?

Preiss: Honzík je živel, velice spontánní mladý člověk, který i v hereckém projevu je velmi nekonvenční a přirozený. Takže já jsem se snažil nést na této vlně s ním a ty situace, které tvoří příběh, pak působily pravdivě a autenticky. Považuji toto setkání za takový hezký dárek. A věřím, že i pro diváka, protože samozřejmě autenticita vyprávění příběhu je hrozně důležitá. My jsme v taxíku strávili docela dlouhou dobu a to je pro dva lidi v takovém uzavřeném prostoru vždycky problém. Ale my jsme ho neměli. Uzavřeli jsme takové malé spiklenectví proti tomu štábu a nezbývalo nám nic jiného, než se udržovat při životě. Na přívěsu a v provozu strávit čtrnáct dní opravdu nebylo úplně ideální. Ale my jsme si to zpříjemňovali.

Dolanský: Jsem rád, že jsem mohl točit právě s Viktorem. Hrálo se mi s ním skvěle. Nikoho lepšího jsem si nemohl ani přát. Myslím to fakt upřímně. Vyšel mi velice vstříc a jednal se mnou jako se sobě rovným, což je vždycky dobré. To mě osobně hrozně překvapilo. Popovídali jsme si spolu, co si vlastně o tom oba dva myslíme, abychom to nějak spojili. Já jsem byl moc spokojený.

Pane Preissi, netočilo by se vám lépe s taxíkářkou?

Preiss: No to by bylo docela příjemný!!! Asi bychom si rovněž měli časem co říct. Ale Honza mi taky stačil?

A co pan režisér Kotík? Víc prudil nebo pomáhal?

Preiss: Dva herci v taxíku, odkázaní na vysílačku, máte jen režiséra v odposlechu. Ostatní nemohou přesně vědět, co se v tom voze děje, jen režisér a kameraman to viděli na monitoru ve voze před námi. Vyvstává z toho trošičku pocit izolace. Že vás někdo sleduje při výstupu, ale na plac za vámi úplně nemůže. To chvílemi bylo docela dramatické, musím říct. Díky dostatečné přípravě proběhla celá práce dobře. Ostatně pečlivá příprava je vždycky dobrá. Že se karty rozdají, že se lidi seznámí s tím, co je čeká. Když nejsou věci ponechané náhodě, to mi vždycky imponuje. A potom určitý klid v tom dobrém slova smyslu, nebyly tam žádné špatné nervy, neexistovala nějaká ponorková nemoc.

Měli jste prostor i pro nějaké improvizace?

Preiss: Je příjemné, když je režisér přístupný změně ve chvíli, kdy ji považuje za funkční a organickou v dané situaci, a netrvá dogmaticky na tom, co napsal. Při natáčení filmu Všechno nejlepší! to tak občas proběhlo a já si myslím, že ku prospěchu věci.

Proč jste vůbec přijali role v tomto filmu?

Dolanský: Tak zaujalo mě především to, že mi zas po dlouhé době někdo něco nabídl. A druhý důvod je finanční, protože když člověk dělá s takovýmito produkcemi, tak to pak hodně zbohatne (smích). A třetí věc je, že to je komedie a že jsem si mohl zahrát hlavní roli a ještě s tak výborným hercem, jako je Viktor Preiss. Na samotném příběhu mě nejvíc bavilo, jak člověku může jiný člověk úplně změnit život během pár minut, hodin nebo jednoho dne.

Preiss: Měl jsem pocit, že by mělo být o čem vyprávět. Ten příběh stárnoucího chlapíka, kterého neidentifikujeme, nevíme, co je zač a který se v podstatě vnutí mladému klukovi do auta, mne zaujal. Jsou to dva lidé, kteří se neznají a kteří se během jednoho dne mají čas poznat v různých situacích. Každý z nich má své tajemství. Režisér Martin Kotík mě už před dvěma lety nabídl scénář, který se ale neuskutečnil. A pak minulé září mě kontaktoval, že by mně chtěl nabídnout jinou roli. Protože mu vybouchl herec. Byl to tedy vlastně záskok. Ale já jsem to bral docela rád, protože ten základní příběh těch dvou lidí se mi líbil. Tam se mezi dvěma lidmi něco udá - tedy doufám, že se událo?

Zažil jste na vlastní kůži některé filmové situace?

Preiss: Já taxíkem moc nejezdím. Když jsem někdy jel, tak jsem se vždy po čase slyšel, co jsem v tom taxíku povídal. Ale dozvěděl jsem se to od úplně jiného taxikáře a byl to úplně jiný příběh.

Kde jste hledal inspiraci k jeho ztvárnění vaší role taxikáře?

Dolanský: Řízení auta jsem už zvládnul v osmnácti letech, tak v tom jsem se víc neškolil. Hodně jsem jezdil taxíkem a vyptával se různých taxikářů. Těch, co jsou hodný a vozí lidi za peníze, za který je vozit mají. A i těch, kteří mě hodně obrali. Předlohu v konkrétním člověku jsem ale neměl.

Změnil jste názor na pražské taxikáře?

Dolanský: Nevím, jestli můj názor na ně se změnil, ale každopádně se změnil jejich názor na mě. Už teď mě jich zdraví asi třicet. Mám teď velkou výhodu, když s nimi jezdím. Někteří mě vozí domů i zadarmo. Jsou nadšení, že jsem z nich neudělal úplný grázly.

Ve filmu má jeden z vašich hrdinů své narozeniny. Jak si vy sami představujete svůj ideálně prožitý tento den?

Dolanský: Nejlíp bych si užil narozeniny, kdybych měl alespoň jeden den opravdu volno a mohl si ho zařídit opravdu po svém. Třeba bych někam odjel. Což by už samo o sobě byl krásně prožitý den. Už jsem pořádně neslavil narozeniny asi čtyři roky.

Preiss: Protože já budu mít narozeniny, které se už neslaví, tak nekomentuji?

Připravila: Anna Pulánková

Přečetli jste si v Avisu 13/06