Před i po novinářské projekci filmu Vratné lahve byli Zdeněk Svěrák (scénárista a představitel hlavní role) i Jan Svěrák (režisér) na roztrhání a zájem o ně byl nejen ze strany novinářů. Oba dva, otec Zdeněk i syn Jan, ochotně poskytovali rozhovory a pózovali fotografům. Tím jsme taky naše povídání s oběma pány a hlavními tvůrci snímku začali:  

Nezmáhá vás to, alespoň trochu?

Zdeněk Svěrák: Zmáhá, ale jinak to asi nejde; musíme to absolvovat, aby na ten film lidi přišli. Jsem tedy účastníkem toho maratónu, který trvá už asi tři týdny, a doufám, že to s premiérou poleví. Není to moc příjemné, ale je nutné dát vědět publiku, že přijel cirkus. Je to nutné vyhlásit.

A co pózování s cizími lidmi na fotky do jejich alb?

Zdeněk Svěrák: Víte, já každému rád udělám radost. Vím, že z toho mají radost a že to pro ně bude památka, takže se s každým rád obejmu a vyfotím.

Děláte rád lidem radost?

Zdeněk Svěrák: Jistě. To je to hlavní, co dělám rád.

Dají se Vratné lahve chápat jako poslední díl trilogie, kterou tvoří s vašimi předcházejícími filmy?

Jan Svěrák: Do jisté míry ano, ten film je pro mě pokračováním té linky, kterou začala Obecná škola a ve které pak pokračoval Kolja. Obecná škola je tátovo dětství těsně po válce, Kolja je tátova dospělost za socialismu a Vratné lahve je tátovo stáří za kapitalismu. Vratné lahve považuji ze zmíněných filmů za nejsložitější, protože nedává jednoznačné odpovědi a závěry, třeba že když se o někoho postaráš, bude ti líp, než když budeš sobec. Takhle je to třeba v Koljovi. Ve Vratných lahvích se nastiňují otázky stáří, smyslu života, lásky, manželství, tedy otázky, na které nejsou jednoznačné odpovědi. Jenom si je můžete klást a zaobírat se jimi. Je to rozjímání.

V živé paměti jsou vaše spory s tatínkem a vaše prohlášení, že podle jeho scénáře točit nebudete. Novou verzí vás tedy nakonec přesvědčil...

Jan Svěrák: Když jsme se s tatínkem tenkrát rozešli nad scénářem Vratných lahví, tak on slíbil, že si ještě dobrovolně udělá jednu svoji verzi a s tou ať si dělám, co chci. Neudělal to do zimy, jak slíbil, ale až do léta, ale, ku podivu, se mu do té verze podařilo zapracovat to, co jsem po něm chtěl, tedy rodinné vztahy. Ten film původně, tedy ten jeho scénář, byl jenom o důchodci, který chce pracovat, pracuje v samoobsluze a pak už nepracuje, protože ho tam nechtějí. To bylo všechno. Já jsem po něm chtěl, aby tam zobrazil, jaké to doopravdy je ve stárnoucím manželství, jaké v něm probíhají konflikty a kam se dostala původní láska po 40 letech. Táta se toho bál, říkal, že by to bylo příliš osobní, ale dokázal to. Myslím si, že vtipně a pravdivě ? a ta pravda dělá ten film krásným.

Zdeněk Svěrák: Ten původní scénář měla být veselohra - a veselohru si Honza objednal! - kde by se lidi hlavně a jenom smáli; nový scénář zeštíhlel v prostoru břicha, kde je bránice, ta tak namáhaná nebude, ale nabyl v prostoru srdíčka. Je bytelnější. Dá se říct, že má ponor; že to není pramice, ale nějaká ta loď, která potřebuje kýl.

Vyjadřujete tím scénářem i osobní obavy, třeba z toho, že byste neměl co dělat?

Zdeněk Svěrák: Spíš je to taková moje představa, jak bych asi dopadl, kdybych zůstal učitelem a najednou zjistil, že už přesluhuji a nemám v té škole co dělat. To vypadnutí z práce si musím vymýšlet, představovat, já sám to neznám. Já jsem přezaměstnaný, naštěstí mám to naše divadýlko a to mě velice zaměstnává. Tyhle starosti tedy nemám; když ale vidím za oknem domu dva staré bělovlasé lidi, kteří koukají na ulici a nemají co dělat, říkám si: něčeho takového se Tkaloun, hlavní postava Vratných lahví, asi bál. Proto ty jeho úniky k jakékoliv práci, kde by zase viděl lidi a byl platný.

Říkal jste, že některé scény filmu se vaší ženě asi nebudou líbit; které?

Zdeněk Svěrák: To byl spíš takový bonmot, který narážel na to, že se ve filmu objevují moje erotické představy. Moje paní mě ale moc dobře zná, takže ji nepřekvapí: (smích).

Vaší filmovou manželkou ve Vratných lahvích je Daniela Kolářová - a není to poprvé...

Zdeněk Svěrák: Tenhle film vznikl přesně třicet let od natočení snímku Na samotě u lesa, kde už Dana moji manželku hrála. Stejně jako tenkrát jsme seděli někde v trávě na mezi a učili jsme se dialogy. Když jsou si lidi blízcí a naladěni na stejnou strunu, v tomhle případě strunu humoru, tak jako by ta přestávka vůbec nebyla. S radostí jsem pozoroval, že Daně není třeba nic vysvětlovat, přesně věděla, proč má tuhle větu říct a jak ji má říct. A bavila se tím. A když občas zakroutila hlavou a řekla "ty jsi vůl!", bylo to pro mě největší blaho.

Jan Svěrák: Po té naší dřívější roztržce připsal táta v dalších verzích scénáře paní Kolářové hodně dialogů a dal jí daleko víc prostoru. Tím se z ní stala naše nejtrojrozměrnější ženská postava.

Stalo se vám někdy, že byste rozdupnul plastovou láhev, ve které ještě byl obsah nebo že jste postavil varnou konvici na sporák (jako se to ve filmu stane Tkalounovi)?

Zdeněk Svěrák: Stalo se mi obojí. Když jsem roztavil elektrickou varnou konvici na plynovém vařiči, dost mě to vyděsilo. Uvědomil jsem si totiž, že nastává doba chybných výkonů, že už mi mozek tak nepracuje. A že rozšlápnu PET-lahev, kde je ještě voda a mám toho plnou bačkoru, to se mi stává běžně!

Takže situace ve filmu jsou přímo z vašeho života!

Zdeněk Svěrák: I nápad na film je ze života. První myšlenka přišla v supermarketu na Petřinách, kam chodím tak jednou za deset dnů nakupovat a kde vždycky vracím basu s pivními lahvemi. U toho okénka stál člověk, kterému jste vracel lahve, ale on nevracel vůbec nic, byl to nemluva, takový, jako postava, kterou ve filmu hraje Pavel Landovský. Když tedy s tím člověkem nebyla žádná komunikace, začal jsem si představovat: co kdybych tam byl já, to bych to okénko jinak poveselil. Uvažoval jsem, kolik bych asi udělal lidem radosti, kdybych je zdravil, povídal si s nimi a třeba říkal, jak jim to dneska sluší.

Jaké pijete pivo?

Zdeněk Svěrák: Manželka Gambrinus, kupuji jí ho vždycky po deseti lahvích, já mám nejraději dvanáctku Plzeň, taky ji nakupuji po deseti. Mám ale rád i jiná piva. Kolikrát jsem překvapen z toho, jak u nás šla kvalita piva nahoru, vždyť tu skoro nenajdete pivo, které by bylo špatné! No a deset lahví od manželčiných Gambrinusů a deset lahví od mých Plzní dá vždycky dohromady jednu basu, kterou chodíme vracet v obchodě. Už jsem říkal, že tak jednou za deset dní; vychází to u nás tedy na spotřebu dvou lahví denně - ale jsme na to s manželkou dva. A v tom obchodě se vždy odehraje scéna přesně jako ve filmu Vratné lahve, manželka mi pokaždé řekne: ty jdi vrátit lahve a počkej na mě u pokladny!

Jan Svěrák: U nás doma se pivo nepije, my jsme spíš na víno. A nepijeme ani vodu z plastu, protože jsou z toho problémy. Pijeme ji z vodovodu a je moc dobrá.

Zajdete si na pivo do hospody?

Zdeněk Svěrák: Jistě. Na zájezdech si po představení zajdeme na pivo skoro vždycky ? tedy pokud už tam nemají zavřeno. A doma si dám vždycky jednu plzničku před spaním.

Zajdete si na pivko i spolu?

Zdeněk Svěrák: Ano, třeba při práci na tomto scénáři jsme vždycky chodili oslavovat zavražděné postavy. V tom scénáři bylo původně víc postav, než teď, a když se nám podařilo nějakou vyhodit, uspořádali jsme za ni smuteční pití. (smích)

Bolelo vás vraždit vlastní postavy?

Zdeněk Svěrák: Bolelo i nebolelo. V zásadě to bolí; když jsem ale uznal, že ten scénář prokoukl, nebylo to bolestivé. Dvakrát se nám podařilo sloučit dvě postavy do jedné a to je vždycky bezvadné, to je nápad, který scénáři prospěje. Pak jsme byli vcelku šťastní a šťastně jsme ty padlé zapíjeli.

Jak vůbec vymýšlíte jména svých postav?

Zdeněk Svěrák: Já nemůžu začít psát, pokud to jméno nevím. (smích) Tak zkouším na jazyku, vysloveně ochutnávám různá jména, až najdu to chutné. Většinou jsou to jména taková, řekl bych, venkovsko-stará. Třeba Sláma nebo Hnízdo - a teď tedy Tkaloun. Možná, že málokdo už dneska ví, co to tkaloun je, zvláště mužští to asi nevědí. A pro učitele češtiny je Tkaloun tím správným jménem. (smích) Když vymyslím jméno, tak tu postavu přijmu a už se mi o ní chce vyprávět.

Mluvíte už o dalším společném projektu?

Jan Svěrák: Ne, táta už žádný další scénář psát nechce, takže Vratné lahve jsou zřejmě naším posledním filmem.

Zdeněk Svěrák: No, možná je to náš poslední film, možná ne...

Jan Svěrák: To jako že bys napsal další scénář?

Zdeněk Svěrák: No... teď ne, možná za čas.

Jan Svěrák: Tak to je pro mě novinka!

Sledujete dnešní školství?

Zdeněk Svěrák: Já jsem ze staré školy, a to nejen obrazně. Děti v lavicích jsou dneska už jiné, než byly za mého učitelování, a já je neznám. Znám svoje vnoučata, ale jaká je atmosféra v jejich třídách, to už nevím. Na to jsem se musel ptát, když jsem psal scény ze školy. Za nás nebyly mobily, děti si nemohly esemeskovat nebo si během vyučování hrát na mobilech hry.

Ve Vratných lahvích hraje důležitou roli hudba.

Jan Svěrák: My v každém filmu používáme nějakou českou vážnou hudbu. Jestli si vzpomínáte, tak v Obecné škole znělo Dvořákovo Largo, V Koljovi máme dokonce i Smetanu, jeho Tábor, a taky tam je spousta Dvořákových skladeb. Ve Vratných lahvích jsem použil Gustava Mahlera, jeho poslední symfonii, kterou nedokončil. Pro hudebního skladatele je to pak samozřejmě nepříjemné. Nejenom, že v titulcích je pak napsáno Ondřej Soukup a Gustav Mahler, ale on se s tím Mahlerem musí nějakým způsobem vyrovnat. Mahlera tam máme patnáct minut a Ondřej Soukup musí složit těch dalších třicet minut tak, aby nebylo poznat, že je to o hodně horší.

A vyrovnal se s tím?

Jan Svěrák: Ano, dám vám jeden příklad. Ve filmu je titulková melodie, která má něco přes minutu, a já jsem tam měl nasazeného Mahlera, začátek té 10. symfonie. Ondřej přišel s tím, že by byl rád, kdyby to začínalo motivem, který složil pro film on, takovou milostnou melodií. Já jsem mu pak do poslední chvíle říkal: uvidíme, který kousek bude lepší, ten nakonec použijeme. Když jsme pak tu hudbu nahráli, jak toho Mahlera, tak toho Ondřeje, musel jsem uznat, že ta Ondřejova hudba se tam hodí líp.

A něco "z kuchyně" vzniku té muziky?

Jan Svěrák: S Jaroslavem Uhlířem, autorem filmové písničky, jsem spolupracoval poprvé ? a bylo to příjemné. Táta napsal text a dal ho panu Uhlířovi. Oni pak pracují po telefonu. Jaroslav Uhlíř skládá, zavolá a do telefonu mu tu melodii přehrává. Tak to bylo i tentokrát. My jsme zrovna byli s tátou na chalupě, on zavolal a hrál nám to. Jak říkám, byla to fajn práce: řekli jsme si, že by se to a to mohlo změnit, že by například refrén mohl znít trochu jinak, on to předělal a zase zavolal. S Ondrou Soukupem už jsme dělali několik filmů a tak víme, co od sebe můžeme čekat. V tomhle případě se mi jeho hudba zdála moc citová a řekl jsem mu to. Ondra ale odpověděl: vzpomeň si, co jsme si říkali u Kolji - když je citlivá scéna, srabi do ní udělají necitlivou hudbu, aby náhodou někdo neplakal; my se toho nebojíme a jdeme do toho. No a udělal hudbu, která ty emoce podpoří. A tak se může stát, že se budete cítit i dojatí.

Jaký byl návrat na plac v roli šéfa po poměrně dlouhé době?

Jan Svěrák: Ta doba byla opravdu dlouhá, film jsem netočil pět let, takže návrat na plac nebyl hned příjemný. Na natáčení jsem se moc těšil, ale spoustu věcí během takového dlouhého času zapomenete. To je jako kdyby malíř pět let nemaloval nebo pianista několik let nehrál na nástroj, musí se to znovu učit. Nebudu vám samozřejmě říkat, že mám ve svém filmu chyby, ale musel jsem se hodně snažit. A už bych takovou pauzu nechtěl zažít.

Otázka pro tatínka: bylo pro vás natáčení hodně náročné?

Zdeněk Svěrák: Nejnáročnější byl pocit, že celých pětačtyřicet dní musíte být v pořádku a od rána do večera, od svítání do tmy, být k dispozici a fit. Pořád jsem si říkal, že není možné, abych to vydržel, že onemocním a že se kvůli mě natáčení zastaví. Častokrát jsem se, zvláště během těch prvních dnů, kdy byl sníh a mráz a já jezdil na kole, vracel domů úplně prokřehlý. Vlezl jsem si ale do horké vany, což jinak nedělávám, a tak jsem se prohřál. A taky jsem po celou dobu spal jako špalek. Kvůli mně se tedy natáčení nezastavilo.

Jak si pro sebe charakterizujete termíny podzim života a sklonek života?

Jan Svěrák: V podzimu života jste tehdy, když ještě nevidíte cílovou rovinku. Sklonek života jsou ty poslední metry. Ale název podzim života je vlastně alibismus: abyste si nepřipadali na sklonku, nazve se to podzimem. To je přece moudré, ne!

Bojíte se stáří?

Zdeněk Svěrák: Kdo by se nebál?! Já jsem teď už vděčný za každý den. Je na tom ale přece jenom jedna věc hezká: člověk už je tak moudrý, že ví, jak je pěkné být zdravý, chodit a pracovat. U mě je důležitá ta práce; ne že bych byl úplný workholik, ale potěšení, že něco dělám a že jsem užitečný - to je veliké. To bych nerad ztratil. Takže tohohle se bojím!

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 5/07