REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

KLASICKÁ KLAVÍRISTKA UŽ ZE MNE NEBUDE

ALICE SPRINGS

KLASICKÁ KLAVÍRISTKA UŽ ZE MNE NEBUDE

Zpěvačka, skladatelka a klavíristka Alice Springs přichází s novou deskou (Život) po dlouhých čtyřech letech. Na albu, které se snažila koncipovat co možná nejpestřeji, najdeme inspiraci různými hudebními styly a nástrojovou pestrost. Sympatické je, že se na nahrávání podíleli do značné míry "živí" muzikanti. Alice Springs pak zpívá o tom, co prožila a co cítí. Je to vlastně takový hudební deníček. I to je sympatické. Alice už dávno nenahrává desky v angličtině (bylo tomu tak u prvních dvou alb) a je to dobře. K pohledné Češce patří čeština. Ona sama se pak podle svých slov nikdy nestydí, její nejoblíbenější spodní prádlo je žádné a pořádného sexu zažila pramálo. Ke svým pěveckým vzorům řadí Luciana Pavarottiho a nejvíce si cení zdraví. Má smysl pro humor (což dokládají mimo jiné i předešlá slova) a některé věci bere i vážně. Ač v naší populární hudbě není žádnou novickou (objevem roku ji Akademie populární hudby vyhlásila v roce 1995 a od té doby přispěla několika osobitými deskami a řadou koncertů u nás i v cizině, má za sebou dokonce i dlouhodobou klavírní stáž ve Spojených státech), přece jen znamená album Život jeden debut.

Po pěti deskách jste přesídlila k jiné vydavatelské firmě, takže v tomto ohledu vlastně začínáte znovu...

Ano. Připadám si zase jako nováček. Po dlouhé době, kdy jsem vydávala u jiné firmy, mám teď první desku u Bontonu.

Proč ta změna?

Proto, že jsem u předešlé firmy nebyla spokojená. A to i přesto, že jsem tam vydávala sedm let. Z dnešního pohledu se mi zdá opravdu bláznivé, že jsem tak dlouho vydržela u vydavatele, kde jsem se pořád musela o něčem dohadovat.

Třeba?

Třeba o muzice, o tom, jak má a může vypadat. O tom, co si můžu a co nemůžu dovolit. Museli jsme pořád hledat nějaká kompromisní řešení. Neměla jsem tvůrčí svobodu. U poslední desky už tvůrčí neshody vyvrcholily tak, že jsem byla opravdu velmi nešťastná a přemýšlela jsem, jestli mám vůbec ještě nějakou desku vydat, a to třeba i u jiného vydavatelství. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec mám ještě nějaké hledat. Propadala jsem skepticismu v tom smyslu, že to jinde bude stejné.

Proč jste tedy neodešla dřív?

Měla jsem smlouvu a nechtěla jsem riskovat žádné další problémy.

Teď jste spokojená?

Ano. Už na první schůzce na Sony Music/Bonton jsem byla udivená, že mi do hudby vůbec nikdo nemluvil. Samozřejmě nemůžu odhadnout, jestli se třeba v budoucnu nějaké problémy ještě neobjeví, ale ty nepříjemnosti, které jsem měla u minulého vydavatele, tady zatím nejsou.

Dá se tedy říci, že vaše předcházející desky nejsou tak úplně podle vašich představ?

To se říct nedá. Málokdo ale ví, co všechno vydání jednotlivých alb předcházelo, jak těžce jsem si všechno musela vybojovat. To už odmítám. Bojovat za každou notu, za každou písničku, dohadovat se půl roku o úplně jasných věcech, nebo poslouchat věty typu: Vidíš, my jsme ti to říkali, to nemám zapotřebí. Myslím si, že tak brutální vydavatel, jakým je ten "můj bývalý", u nás není. Na svoji povahu jsem měla smůlu.

S jinou povahou byste to mohla cítit jinak?

Určitě. Pro interprety jiného typu je to vydavatelství ideální. Myslím tím ty, kteří nemají úplně jasno v tom, co a jak chtějí zpívat, kteří potřebují poradit. Je schopno zpěvákům doporučit hudební styl, sehnat mu skladatele, textaře, producenty. To ale není můj případ. A neustále přesvědčovat, že si jsem ve své tvorbě jistá, to opravdu bylo nad moje síly. Já nepatřím k nejtrpělivějším lidem, ale těch sedm let jsem, myslím si, prokázala nadlidskou trpělivost.

Vaše nové album Život je prvním, které jste si sama neprodukovala. To jste svěřila Yardovi Helešicovi, jinak kytaristovi z kapely Support Lesbiens.

Je to tak. Dá se říci, že to je přirozené vyústění naší spolupráce. My jsme se seznámili na konzervatoři v roce 1990 a od té doby spolupracujeme. V roce 1995 jsme spolu vydali moje první album, které Yarda spoluprodukoval. Pro mě je spolupráce s Yardou tak samozřejmá, že vlastně ani nevím, jak ji vysvětlit.

A kdybyste to přeci jenom měla zkusit?

Jak už jsem o tom mluvila, byla jsem nešťastná z neustálých kompromisů, které jsem musela podstupovat na vydavatelství. Tak jsem se dostala do bodu, kdy těch kompromisů bylo už tolik, že jsem to přestávala být já, kdy hrozilo, že moje tvorba nebude moje a nevystihne mne tak, jak by bylo záhodno. V téhle situaci mě Yarda přemluvil, abych "přestoupila" k Sony Music/Bonton. Já už jsem totiž uvažovala o tom, že jestli budu vydávat další desky, zřídím si k tomu svoji vlastní edici.

To by ale znamenalo - vedle muziky - spoustu dalších činností!

Právě. Yarda mi říkal, že u Bontonu se nebudu muset starat o administrativní a byrokratické záležitosti, o smlouvy a tak dál. A samozřejmě je u velkého vydavatele nesrovnatelně lepší i distribuce.

Vyjádřila jste se, že Yarda Helešic dal vašim písničkám zcela nečekaný háv, až jste je sama nepoznávala. Co jim dodal?

Fyzickou podobu, řekla bych. Já jsem samozřejmě nahrála pracovní snímky jednotlivých písní, klavír a zpěv, a ty jsem mu dala. Yardovi jsem řekla, jaké bych si u písní představovala tempo, jakou aranž a náladu. Yarda pak těm písničkám vtisknul fyzično. To éterično a abstraktno, které vdechuji písničkám já tím, že je zazpívám, by nestačilo. Písnička musí stát nohama na zemi a to je právě Yardovo dílo.

Album Život má celkem sympatickou délku - trvá přes padesát minut.

Ano, taky jsem měla z čeho vybírat. Za poslední čtyři - pět let jsem napsala více než padesát písniček. Na desku jsem jich vybrala třináct. Přitom na každé z nich jsem pracovala tak dlouho, dokud jsem nebyla maximálně spokojená. Třeba jenom na pracovních demosnímcích jsem pracovala rok. No a s nimi jsem pak šla za Yardou Helešicem.

S Yardou si tedy pracovně rozumíte, ale zřejmě jste si blízcí i jako lidé, nebo se pletu?

Nepletete. Řeknu vám to na příkladu pilotního singlu desky. Písničku Vrať se mi zpátky jsme postavili na španělských kytarách, přidali jsme výrazný latinsko-americký rytmus a temperament a taky nekompromisní text. V tom jsme si rozuměli. Ovšem při nahrávání to mezi náma doslova jiskřilo.

Vy jste původem klasická klavíristka a skladatelka...

Ano, absolvovala jsem státní konzervatoř. Nastoupila jsem na ni ve čtrnácti letech, skončila jsem ve dvaceti a hned jsem šla ke svému bývalému vydavateli. Smlouvu jsem tam podepsala vlastně ještě jako studentka. Dá se tedy říct, že jsem měla - v uvozovkách - štěstí. Po škole jsem neměla žádné prostoje, hned jsem skočila do práce.

Co takhle nějaký koncert z klasických klavírních děl - neláká vás to?

Musím říci, že teď už by to nešlo. Když člověk stráví dlouhý čas psaním písniček a pak ve studiu, ztrácí kontakt se špičkovými klavíristy. Konkrétně: když nesedím minimálně čtyři hodiny denně za klavírem, a to já nesedím, absolutně se nemůžu s klasickými hudebníky srovnávat. Ten rozdíl je už fakt veliký. Jak se říká: Když necvičím jeden den, poznám to já. Když necvičím dva dny, pozná to profesor. Když necvičím tři dny, pozná to i posluchač. To platí o mně.

Klavír ovšem není jediný nástroj, který ovládáte.

Vedle klavíru se snažím hrát ještě třeba na kytaru, bubny a trubku. Tyto nástroje sice neovládám tak dobře jako klavír, ale jejich znalost a to, že vím, co je na ně možné zahrát, mi pomáhá při skládání.

V roce 1995 jste se stala objevem české populární hudby. Máte pocit, že jste od té doby zásadně pronikla do povědomí českých posluchačů?

Řekla bych, že ne. Pokud mě někdo zná, pak je to proto, že se moje písničky hrají v rádiích. A tak to bylo už tenkrát. Mám svůj okruh příznivců, a ten je mi věrný. Myslím si, že různé ceny lidi příliš nevnímají a hlavně skrze ně nevnímají interprety. Já sama mám těch cen víc - třeba cenu časopisu Rock a Pop, cenu rádia Evropa 2, různé ceny posluchačů a kritiků; ale spíš než ceny posluchači registrují, když se něco hraje v rádiu. To pomáhá hodně. Pak samozřejmě i televize, ale já věřím především na rádio.

Jste spokojená s tím, jak často hrají rádia vás?

To přesně nemůžu říci, protože to příliš nesleduji. Ale asi mě hrají, protože dostávám v tomto smyslu ohlasy posluchačů. Úplně přesně to ale sledovat nemůžu, na to není čas. To bych musela od rána do noci sedět u rádia, a ještě ho pořád přelaďovat. Na to jsou v různých vydavatelstvích specialisté. Je pro mě ale pocta, když mi třeba manažerka řekne: Tohle byl úspěšný singl a díky němu tě chtějí na koncertě tam a tam. Nebo když mi zavolá někdo z klubu či festivalu a díky tomu, co slyšeli v rádiu, si mě objednají na vystoupení.

Alice Springs není vaše původní jméno. Kde se vzalo?

Nechala jsem si je změnit, to mi ještě nebylo ani osmnáct. Přišla jsem na úřad s žádostí o změnu jména, ale nejdřív jsem se se zlou potázala. Řekli mi, že to v žádném případě není možné. Hlavně prý proto, že mi musí příjmení končit na ová. Vypadalo to skoro nemožně, i když už to bylo po roce 1989.

Nakonec se to ale povedlo...

Povedlo. Musela jsem vyplnit formulář, zaplatit 1.000 korun za kolek a uvést důvody. Tak jsem napsala, že už v roce 1948 se část mojí rodiny vystěhovala do Austrálie, právě do Alice Springs, a že se mi to jméno líbí. Nakonec to vyšlo.

Byla jste někdy v Austrálii, třeba v Alice Springs?

Nebyla, ale už hodně dlouho se tam chystám. Samozřejmě bych se tam moc ráda podívala - ostatně kdo by nechtěl pořádně poznat nějaký jiný světadíl? Sice jsem byla asi rok v Americe, ale myslím si, že Austrálie bude daleko lepší. V Americe se sice vyskytuje spousta lidí z nejrůznějších koutů světa, ale podle mého je Austrálie jediný, řekla bych, vytržený kontinent. Tam vlastně skoro nejsou původní obyvatelé. Právě to mě moc láká. Mám pocit, že tím je ta země celkově svobodnější. My tady v Evropě jsme spíš tradiční, máme kolem sebe bohatou historii, chodíme kolem starých domů. V Austrálii je všechno "nové". Tam nikdo vlastně nemá vůči architektuře či obecně vůči té zemi výčitky svědomí. Nám tady třeba padá historie na hlavu, třista let staré objekty jsou zdevastované a chátrají a mně je to líto. Takový jev v Austrálii rozhodně nenajdeme.

Sledujete australskou hudbu?

Snažím se. Ne, že bych byla nějaký znalec, ale to, co k nám dojde, znám. 

Ještě k vaší nové desce. Jmenuje se Život a vychází na jaře. To asi není náhoda.

Rozhodně ne. Jaro mám strašně ráda, ostatně nevím o nikom, kdo by jaro nemiloval. Ráda si i zalyžuji, ale jaro je jaro. A pak samozřejmě i písek a moře. To jsem ve svém živlu.

            TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 9/03

REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

 Redakce: Martek, s.r.o., Žateckých 26, Praha 4       tel.: 261 090 161, 261 222 194-6, martek@martek.cz    Copyright © 2003 Martek, s.r.o.