Pavel Šporcl už léta dokazuje, že i vážná hudba může být populární a komerčně úspěšná, že také vážnohudební muzikant může být hvězdou - a to i v Česku. Náš přední houslista (mimochodem - partner herečky Báry Kodetové, se kterou má několikaměsíční dceru) pro to dělá mnohé: koncertuje, vysvětluje, popularizuje takzvanou klasickou hudbu, nahrává v rozhlase, vydává cédéčka. To zatím poslední, úplně čerstvě vydané, má opět zaděláno na úspěch. Vedle Bachova houslového dvojkoncertu (Šporcl nahrál oba sólové party) obsahuje i veleoblíbenou kompozici Antonia Vivaldiho Čtvero ročních období.

Co vy a Vivaldi - jaký máte k jeho hudbě vztah?

Vivaldiho mám moc rád. Jeho hudba je lehká, volná, příjemná a ve své době byla zřejmě něčím, čemu my dnes říkáme pop music. A já tam ten bigbít, i když bez bicích, slyším. Přitom ale, co se týče hraní, to není vůbec jednoduchá muzika! Čtvero ročních období je kompozice v některých místech technicky velice náročná.

Vy už se jimi také zabýváte poměrně dlouho ...

To je pravda, "Čtveráky" hraji už dlouhý čas (poprvé jsem je nahrál před takřka osmi deseti lety, ale jako interpret jsem se s nimi setkával už daleko dříve), a hodně jsem o této skladbě přemýšlel. Vivaldi napsal ke každému koncertu této kompozice sonet (v bookletu cédéčka všechny jsou), ve kterém říká, o čem ten který koncert je. Jedná se tedy vlastně o jednu z prvních programních kompozic. V tomhle byl Vivaldi velký novátor. On pracoval jako kněz v dámském klášteře, skládal tedy pro orchestr složený ze samých žen. I já jsem Čtvero ročních dob několikrát hrál s dívčím orchestrem a byl to opravdu nevšední zážitek.

Vivaldi byl zrzavý, vy taky patříte k "zrzkům", možná by se někde hodně hluboko v historii našli nějací společní předkové!

Já jsem přeci světlohnědovlasý (smích). Vivaldi byl jistě ryšavější, speciálně o něm se říkalo, že to byl ryšavý abbé.

Asi není úplně běžné, že by interpreti klasiky nabízeli ještě před vydáním alba jejich části na internetovém portálu i-legálně; vy jste to udělal.

Ano, a v ranku klasické hudby jsem první, kdo se k takové věci odhodlal. Ještě než album vyšlo, byla na i-legálně k dispozici a zdarma ke stažení jedna věta z Léta Čtvera ročních období, a to ta nejznámější, Bouře. Posluchači a fanoušci tedy měli možnost si tuto část stáhnout ještě předtím, než se deska objevila na pultech. Myslím si, že je to velký krok kupředu. Také jsem se stal patronem vážnohudební sekce portálu i-legálně. Moc si toho vážím. Od doby, co deska vyšla, je na tomto portálu ke stažení celá, tedy celé Čtvero ročních období i Bachův dvojkoncert, teď už za poplatek.

Před pár dny jste zakončil turné, jak dopadlo?

Turné "Šporcl hraje Dvořáka" bylo úžasné, nakonec se do něj vtěsnalo čtyřiadvacet koncertů. Mělo podtitul Velké turné po menších městech; vrátil jsem se během něj na místa, kde jsem několik let nehrál nebo kde jsem třeba ještě nehrál vůbec. Mým cílem vždycky bylo - a stále je - šířit klasickou hudbu i do menších měst, mezi posluchače, kteří ji třeba běžně neposlouchají. Přišlo na osm tisíc posluchačů, bylo vyprodáno, mnohde se ani nemusely vylepovat plakáty. V Rožnově pod Radhoštěm jsme uspořádali i takzvaný dvoják, tedy dvojitý koncert. Víc jich nebylo jenom kvůli časovému zaneprázdnění. Ti lidé, kteří na koncerty chodili, byli, myslím si, nadšeni a já jsem naprosto spokojený.

Čtyřiadvacet koncertů - to je hodně, kromě toho koncertujete stále, i po skončení turné. Asi to je fyzicky a možná i psychicky náročné, je to tak?

To určitě. Je pravda, že jsem unavenější, než v létě, kdy jsem měl volno. Na druhou stranu ale mám hudbu rád a velmi rád hraji na koncertech. Ta vystoupení, byť jich bylo hodně, mě nabíjejí. To, co ze sebe vydám na koncertě, se mi vrátí potleskem zpátky. Nakonec to všechno tedy zase tak náročné není.

Dá se říci, jak se za tu dobu, co koncertujete, změnilo vaše publikum?

Mé publikum se stále mění, protože chodí noví a noví posluchači. Základ se ale nezměnil. Od nějaké doby jsou ti lidé na koncert vždycky hodně natěšení a koncerty bývají vyprodané hodně dopředu. V tom se tedy moje publikum nezměnilo, a to mě ohromně těší. Možná je ale jiné v tom, že se dokáže odvázat víc, než dřív a lidé jsou uvolněnější. Mnohokrát jsme končili s ovacemi vestoje, o přídavcích ani nemluvě. Takže tedy změna je, že mí posluchači častěji vstávají (smích). To mě samozřejmě taky moc těší a doufám, že to tak bude i nadále.

Jak se daří vaší rodině?

Výborně, děkuji za optání. Teď sice nejsem doma tak často, jak bych chtěl, rád bych si své malé dcerky užil víc. Když ale doma jsem, užívám si nejen Violetky jak jen to jde. Maličká je moc hodná, každé ráno se na mě směje, a to je opravdu moc hezké.

Řekne vám někdy Bára Kodetová, že byste mohl mít méně koncertů a být doma o něco víc?

Nic takového neřekla. Co se týče mých pobytů na pódiích, je letošní podzim asi nejvytíženějším obdobím, co jsem kdy měl a asi jako každá žena by si i Bára přála, abych byl doma víc. Na druhou stranu ale ví, že je to moje práce a že mě to ohromně baví; žádnou větu typu "Zruš ten koncert" jsem od ní nikdy neslyšel a předpokládám, že nikdy neuslyším.

Byl jste u porodu své dcery; jaký to pro vás byl zážitek?

Bára měla plánovaný císařský řez, takže jsem 25. července odehrál poslední koncert sezóny a další den jsme plánovaně šli na porod. Musím říct, že to je nádherný zážitek, když jde miminko na svět. Původně jsem myslel na to, že bych u porodu zahrál na housle, nakonec, protože jsem si ale nebyl jist, co to se mnou udělá a jestli bych tam třeba neomdlel, jsem se rozhodl, že hrát nebudu. Pustil jsem tam tedy alespoň své dvořákovské cédéčko, které má Bára moc ráda. A tak se  malá  narodila u třetí věty houslové sonáty Antonína Dvořáka. V tu chvíli jsme si říkali, že to asi bude veselé dítě. Zatím se to potvrzuje, protože se Violetka neustále směje.

Takže jste sebou nesekl ...

Ne, vůbec ne. Příště na ty housle určitě zahraju (smích)

Jiřímu Kodetovi, Bářině otci jste hrál na pohřbu; hrál jste někdy i na jiných pohřbech?

Tak blízkému člověku jako byl pan Kodet, jsem na pohřbu nikdy nehrál. Mělo to konkrétní důvod. Několikrát jsem ho zval na koncert, ale on - ze zdravotních důvodů - už nemohl přijít. I když jsem mu ještě před smrtí hrál několikrát doma i v nemocnici, rozhodl jsem se, že mu na pohřbu uspořádám opravdový koncert. Byla to pocta a v jistém slova smyslu úžasný zážitek, ale vlastně to bylo nejtěžší vystoupení mého života.

Dostáváte někdy nabídky hrát na pohřbech nebo na svatbách?

Ne. Na svatbách jsem několikrát hrál kamarádům a známým. Bylo to dost pikantní, protože na svatbách se většinou hrává Mendelssohnův Svatební pochod a Slavnostní pochod z Dvořákovy Rusalky, a já jsem přišel a zahrál Paganiniho. Všichni se smáli a já taky. Bylo to fajn. Nabídky od cizích lidí ale nedostávám a není důvod, abych někomu hrál na svatbách. Svatba je příliš intimní věc a když už bych někam šel zahrát, měl bych ženicha a nevěstu znát.

Jak se chystáte oslavit Vánoce?

Do Vánoc mám ještě hodně hraní, ale těším se na Štědrý večer, samozřejmě budeme mít stromeček a tentokrát to celé bude o to radostnější, že máme naši maličkou Violetu. Určitě to bude fajn a budeme s Bárou rádi, že si oba trochu odpočineme.

Jaké máte dosavadní ohlasy na vaše modré housle?

Zatím samé pozitivní. Myslím si, že lidi si na moje takzvané výstřelky zvykli a nic moc je už nepřekvapí. Na modré housle hraji hodně rád, protože se Honzovi Špidlenovi podařil unikátní nástroj. Nemyslím teď pouze onu modrou barvu, ty housle mají jedinečný zvuk. Měl jsem možnost je několikrát srovnat se stradivárkami, a buď byly srovnatelné nebo v některých případech i lepší. Ty housličky jsou skutečně skvělé - kdyby nebyly, nehrál bych na ně. Jsem moc rád, že mi Honza na mou objednávku takové housle postavil.

Čtvero ročních období jste nahrál s nimi?

Ano. Je to první nahrávka na modré housle a mám je u sebe i na obalu desky. A na té nahrávce znějí fantasticky.

Kolikery máte housle?

Troje. Vedle modrých ještě jedny "normální" od Honzy Špidlena a pak ještě nástroj z roku 1749 z dílny italského houslaře Carcassiho.

A údajně máte i housle elektrické, se kterými plánujete nějaké projekty; jak je to daleko?

Ty elektrické housle jsou stále ve futrálu, koupil jsem si je před rokem a zahrál jsem si na ně zatím jenom dvakrát. Víte, toho času je opravdu málo. Potřeboval bych ho daleko víc, abych vůbec vymyslel, co s nimi. Mám je tedy, mám i nějaké přístroječky na korekci zvuku, ale chybí ten čas. Až se něco podaří, asi to bude překvapení i pro mě.

Dočetl jsem se, že vám během koncertu ve Spojených státech praskla struna. Dá se dohrát koncert bez jedné struny?

Ta struna mi praskla v Šostakovičově houslovém koncertu v polovině první věty. Na tři zbývající struny se opravdu zbytek věty dohrát nedá?? A tak jsem si půjčil housle od koncertní mistryně a pokračoval Nebylo to nic příjemného, najednou jsem měl jiný nástroj, na který se mi nehrálo dobře. Ty moje housle někdo donesl do zákulisí, tam strunu vyměnili a housle se vrátily na scénu. Zbytek koncertu jsem tedy dohrával opět na svůj nástroj. Tenkrát mně praskla ta nejtenčí "e" struna, od té doby před každým důležitějším koncertem tuhle strunu měním.

Na podzim jste také loboval za přijetí České republiky za nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Bylo vám líto, že to nevyšlo?

Bylo, já jsem nám, tedy republice, přál, aby to dobře dopadlo. Naši představitelé o tom tenkrát mluvili moc hezky a opravdu se do Rady bezpečnosti chtěli dostat. Bylo vidět, že to myslí srdcem, že jim jde o prestiž republiky. Že se to nestalo, je škoda. I tak jsem ale byl rád, že jsem se mohl na tři dny dostat do New Yorku, který miluji.

Proč, podle vás,Česko nakonec při hlasování prohrálo?

To já nevím. Z mého pohledu a ze zpráv, které jsme měli doma, to naši vzdali moc brzy; těžko soudit. I tak jsem ale měl z té návštěvy, z těch lidí tam a z toho, jak celou věc brali, moc hezký pocit. Kéž by všichni byli takoví!

Co se vám líbí na New Yorku?

Všechno! V New Yorku jsem dva roky žil a studoval. Předtím jsem bydlel v Dallasu, takže v New Yorku jsem byl rád, že jsem se vlastně "vrátil do Evropy". Pro Evropany je New York Amerika, pro mě je New York evropské město, jenom s více mrakodrapy. Můžete tam chodit pěšky, jezdí tam metro, to jsou věci, které v Americe nejsou běžné; v té "pravé" Americe jezdí všichni auty a městská hromadná doprava tam skoro neexistuje. To se mi tedy na New Yorku líbí a pak to, že je tam tolik různých lidí a všichni jsou "free". Pro mě je tam opravdu úžasná atmosféra.

Když jsme u těch aut: pořád milujete rychlou jízdu a přimlouváte se za zvýšení nejvyšší povolené rychlosti na dálnicích?

To se určitě přimlouvám, já bych ji zvýšil na sto padesát kilometrů za hodinu. Sto šedesát už mi přijde hodně, to by pak ti neukáznění jezdili sto osmdesát a už by se ničeho nebáli. Sto padesát, sto šedesát - to už je slušná rychlost, která by jim mohla stačit. Sto třicet je ale málo, obzvlášť, když máte lepší auto. Kdyby byl člověk opatrný, tak by se ta stopadesátka dala v pohodě  a bezpečně zvládnout.

Zachránila vás někdy vaše známá tvář před pokutou za rychlou jízdu?

Kdysi dávno ano. V poslední době ale moc ne. Před rokem jsem dostal dva body, když jsem v Praze na padesátce jel rychlostí třiasedmdesát kilometrů za hodinu. Bylo to v době, kdy jsem začínal loňské turné a věděl jsem, že mi bude volat jeden rozhlasový reportér a půjdu přímým přenosem živě do vysílání. Tak jsem ani moc nepřemýšlel kudy a jak jedu, věděl jsem jen, že rychle musím zastavit na nějakém klidném místě s dobrým signálem, Do toho mě zastavili ti policajti a byli nekompromisní. Doufám, že dnes už mám ty body smazané. Musím ale říct, že jsem vlastně proti pokutám nikdy nebyl. Když člověk udělá chybu, měl by za to platit, ať je známý nebo ne.

Pocházíte z Českých Budějovic; je pro vás koncertování v jihočeské metropoli v něčem výjimečné?

Na koncertování v Budějcích je pikantní to, že tam polovinu sálu znám osobně. Na koncerty chodí i učitelé z lidové školy umění a známí, které jsem v dětských letech na "lidušce" potkával. Možná si to jenom vsugerovávám, ale myslím si, že všichni jsou zvědaví na to, jestli jsem se odminule zlepšil nebo zhoršil. V tom jsou koncerty v Českých Budějovicích zajímavější; jinak ale hraji všude stoprocentně.

Věříte na reinkarnaci a občas prý rozmlouváte s Bohem. Jak si ho představujete a o čem si povídáte?

Já si ho ani tak moc nepředstavuji. Jsem si ale jistý,  že nás tady tím naším životem "něco" vede; a nemusí to být ani Bůh, může to být třeba Osud. Nebo něco podobného. Na Osud věřím stoprocentně. Myslím si, že by člověk měl udělat maximum pro to, aby dosáhl toho, co si dá za cíl; to neznamená, že toho dosáhne, ale měl by alespoň mít pocit, že se připravil a to maximum pro to udělal. A o čem si povídám s Bohem? Někdy za něco prosím, většinou mu ale děkuji, když se něco povede.

A představujete si někdy, čím jste byl v minulých životech?

Ani ne, možná bych se dozvěděl něco strašného. (smích) Ale možná jsem byl muzikantem. To by bylo docela hezké! O muzikantech se říká, že by v hierarchii převtělování měli být hodně vysoko a pokud si to nezkazí, měli by se převtělit zase do člověka - a možná ještě lepšího. A příště se třeba narodí v jiném, nehmotném světě. Takhle si fandím - a je to docela příjemné.                                                                                TOMÁŠ PILÁT

Přečetli jste si v Avisu TV 14 dní 23/07