Přes čtyřicet let těší své posluchače zpěvák Petr Spálený svým podmanivým, nakřáplým hlasem a specifickým zpěvem. Sem - tam se mihl i ve filmu (Trhák, Noc na Karlštejně). Několik let strávil s Miloslavem Šimkem v Divadle Jiřího Grossmanna. Stále vyprodává koncerty a vydává desky, o které je obrovský zájem. Tou zatím poslední je album nazvané Jackpot. Je to album moderní, a to muzikou, zpěvem a konec-konců i obalem, kde Petr Spálený stojí u nádherného bouráku.

Jak vznikala titulní fotografie obalu desky?  

Letmo a náhodou. Upřímně řečeno, já nemám moc rád fotky, kde se někdo opírá o nějaké auto; my jsme ale točili skoro celé léto v Řevnicích, kam jsem dojížděl právě autem a najednou se ukázalo, že nemáme fotografii na obal. Někdo tam uviděl desku Bruce Springstiena, kde je na obalu zpěvák u žlutého auta, tak jsme si řekli, že zkusíme něco podobného. Vyjeli jsme na kopec a Helena Rytířová mě tam vybleskla.

To auto z obalu je tedy vaše?

Ano, to je moje, řekl bych, letní autíčko. Je to Mazda MX 5, šestirychlostní, taková moje hračka.

Máte rád Springsteena?

Miluju ho už po léta, mám s ním dokonce ještě několik vinylových desek. To je druh hudby, který mám rád. Do tohoto ranku patří víc interpretů, počínaje Bobem Dylanem přes Erica Claptona až třeba po Leonarda Cohena; taková ta muzika, u které se o něčem povídá. A ještě ke Springstienovi: mám jeho poslední album, tam je i video, kde dělá pár věcí jenom s kytarou. Připadá mi to hodně silné. Tahle muzika se mi líbí.

Mluvil jste o vinylových deskách; v písničce Šedesátý léta zpíváte o vinylovém mládí. Teskníte někdy po vinylovém mládí?

Neteskním, ale mnohé vinylové desky dodnes uchovávám. Hodně věcí z nich už vyšlo remasterované na cédečkách, takže je mám na modernějším nosiči, ale vinyly si přesto nechávám. Vinyl byl, řekl bych, pěkný předmět. Byl větší, než cédečko a výtvarně se na obálku vešlo víc; mělo to své veliké kouzlo. V dobách, kdy u nás nebyly k sehnání, jsme si ty desky vozili z venku. Když jsem se odněkud vracel, měl jsem vždycky za sedadlem štos desek. Místo toho, abych si koupil džíny nebo televizi, vozil jsem hromadu vinylů a doufal jsem, že mi je celníci nevyberou. Tímto způsobem jsem si v oněch špatných letech přivezl většinu velkých černých desek, které dodnes mám. 

K tomu výtvarnému ztvárnění obalu - právě vaše desky bývaly v tomto ohledu dost originální!

Snažili jsme se. Na vinylový obal bych samozřejmě nedal fotku, kde se opírám o auto; na velkém formátu může výtvarník odvést kus velké práce. Pěkný v tomto ohledu byl například Zvon šílencův, to byl malovaný obal. U cédečka je to jiné; jednak je tam bakelitová krabička, jednak je to malý formát, kam se toho moc nevejde. Občas si doma vezmu velkou černou desku, prohlédnu si obal a desku si pustím. Nedávno jsem si dokonce koupil gramofon na vinyly! Člověk při takovém poslechu najednou slyší věci, které nikdy neslyšel - i u věcí, které zná léta.

Je v tom hodně nostalgie ?

Ano a někde se dokonce i na cédečka nahrává praskání, jaké provázelo staré černé desky. Technicky se černé desky s cédečky nedají srovnat, ale kouzlo vinylů je nepřenosné.

Co pro vás znamenají šedesátá léta?

Moc. Velice se u nás uvolnila kultura, od častušek, které se tenkrát hrály, se hnula k lepšímu. Začaly vznikat skvělé, světově proslulé filmy. Divadla. Vznikala spousta dobrých kapel, hrál se bigbít ? Kromě toho jsou šedesátá léta roky mého mládí. Najednou jsme naskočili na kolotoč profesionální dráhy, já konkrétně v roce 1967. Ze zkušebny v sokolovně se člověk najednou dostal do hal před spoustu lidí a taky začal nahrávat desky. Byla to velká doba, obrovská kulturní atmosféra, která skončila v roce 1968, když přišli Rusové. V roce 1971 už to bylo všechno v háji.

Měl jste pocit, že stejně jako v kultuře to může fungovat i politicky?

To jsme si před osmašedesátým rokem všichni mysleli. Panovalo všeobecné nadšení, které ale postupně splasklo. A dnes? To už je úplně jiná doba. Všechno je víc o penězích, o reklamě. Tenkrát to bylo jiné. My jsme do muziky určitě nešli kvůli penězům; dnes chce každý vydělat, hlavně ti, co se točí okolo.

Před časem jste si postěžoval, že vaše desky nejsou k dostání tam, kde by být měly. Změnilo se to?

Snad ano. Prodej desek se řídí obchodní strategií, které nerozumím. Nějakou dobu se ty desky skutečně nedaly sehnat; proč tomu tak bylo, to opravdu nevím. Teď už je to lepší.

Asi nepatříte k těm zpěvákům, kteří by se chodili do prodejen ptát, proč jejich desky nejsou ?

To opravdu ne. Před Vánocemi jsem plaše poslal Milušku koupit asi pět kousků mého nového alba, protože jsem ho doma neměl a chtěl jsem je věnovat k Vánocům několika svým přátelům. Já sám bych pro ně ale nikdy nešel, to bych se ostýchal. Kdyby je nekoupila Miluška, nikdo by žádný dárek nedostal.

Vaše nové album se jmenuje Jackpot. Sázíte?

Já vůbec nesázím, v tomhle ohledu nejsem hravý. Jackpot je titulní píseň desky, je taková, řekl bych, laskavě ironická a trochu je i o sázení. Já sám ale, jak jsem řekl, nesázím. Ne, že bych to odsuzoval, ale nejsem na to. Tím pádem jsem taky nikdy nic nevyhrál, ale nevadí mi to. Člověk se musí snažit sám, aby pro sebe něco v životě vyhrál. Ne ale přes nějaké sázenky a jackpoty.

Čemu se věnujete mimo hudby?

To je těžko říct, hudba mi zabere spoustu času. Jak na zájezdech, tak doma mě pořád obklopuje. A když si chci odpočinout, zase si pustím hudbu; pravda - trochu jinou, než kterou zpívám. Mám sbírku barokní vokální hudby, asi dvěstě cédeček, tu sbírku neustále rozšiřuji. Kromě toho se věnuji knihám a taky zvířatům, hlavně našemu psovi, se kterým zajdu sem-tam do lesa. Kutil nejsem, věci nevyrábím. Ani chalupář nejsem. Mým hlavním koníčkem je muzika na různý způsob.

Jakou si konkrétně pouštíte?

Kdybych měl jmenovat autory, tak třeba Rameaua, Monteverdiho, Lullyho, Charpentiéra - je jich hodně. Tahle muzika mě uklidňuje. Připadá mi vlídná a přitom emočně bohatá- u takové se relaxuje skvěle. Sedím v křesle, zapálím si doutník a poslouchám takovouhle muziku.

Údajně máte také rád zpěv kontratenorů!

Ano, vždyť to jsou ohromné věci! Ale mám také například slušnou sbírku ortodoxní pravoslavné hudby, staroruských chórů. Speciálně těch sborů, kde zpívají takzvaní oktávisti. To jsou chlapíci s vousy, kteří zpívají o oktávu níž, než se v klasickém sboru pro bas píše. Ve sboru jich bývá sedm; pak jsou tam muži a pak jsou tam chlapci. Celkově je to mohutná a zajímavá věc. Tahle hudba mi taky dokáže udělat dobrou náladu.

Na albu Jackpot je třináct novinek a jedna skoro novinka, všechno písničky českých autorů. Byl to záměr?

Byl. Já už léta nezpívám písničky převzaté ze zahraničí. To mělo smysl v 60. a 70. letech, kdy u nás zahraniční desky nebyly k mání. Převzaté písně byly tehdy tak trochu jejich přetlumočení lidstvu. Když jsem například slyšel písničku Kdybych já byl tesařem s Bobbym Darinem, cítil jsem, že chci, aby ji lidi slyšeli v české podobě - a nazpíval jsem Kdybych já byl kovářem. My jsme tenkrát nechtěli opravovat původní interprety, chtěli jsme sem jejich písničky dostat. To se týkalo spousty zpěváků. A to byl taky důvod, proč na řadě desek našich zpěváků ze 70. let bylo hodně přejatých písní. Dnes to ale nemá smysl - každý už si může cokoliv koupit v originále.

Na Jackpotu spolupracovali - mimo jiných - i Pavel Krejča a Zdeněk Rytíř; to jsou lidi, ke kterým máte blízko už hodně dlouho!

Ano, dlouhé roky. S Pavlem Krejčou se známe od dětství - byli jsme spolužáci a téměř sousedi. Pavel je také jeden ze zakládajících členů původního Apollobeatu (ještě s mým bráchou). Zdeňka Rytíře znám taky dlouho, od šestnácti let. Spolu jsme hráli v naší první kapele Crossfire, ještě předtím, než jsem šel na vojnu. Zdeněk na basu, já na bicí. Vystupovali jsme spolu na úplně prvním rock´n´rollovém festivalu v Lucerně v roce 1960! Začátkem 70. let mi Zdeněk napsal první texty. Pak jsme spolu asi dvacet let nespolupracovali, ale v roce 1980 jsme natočili album Dítě štěstěny. Známe dobře jeden druhého a texty, které pro mě píše, jsou přesné a výstižné. Lidi je berou, jako bych ty věci říkal já sám.

Přečetl jsem si kdesi, že Dítě štěstěny je jedna z nejlepších country desek československé historie. Myslíte si, že je Dítě štěstěny countryové album?

Nemyslím. Určitě jsme nedělali country ve smyslu "statson, ostruhy a romantika divokého západu". Tu desku jsme točili v roce 1979 a možná jsme někde country zvuk použili. U nás se to bere tak, že když v písničce hraje dobro a mandolína, je to country. Klasické country, to byl ale například Michal Tučný; tam ta country romantika byla. Ale nakonec by se možná nějaká pojítka s country hudbou našla i v Dítěti štěstěny. Kurióznější bylo, že v roce 2001 jsme dostali country cenu za desku Na týhle planetě už zůstanu! Tam, řekl bych, už country není vůbec. Ovšem "medaile" za to album mě potěšila.

Znamená pro vás někdo tolik, co Pavel Krejča a Zdeněk Rytíř?

Ano, já jsem měl na dobré spolupracovníky štěstí. Vezměte si třeba Pavla Vrbu - ten mi napsal spoustu nádherných textů. Nebo Eda Krečmar. Vladimír Poštulka. Kdysi i Eda Pergner, který má s bráchou lví podíl na albu Podoby, kde psal o slavných českých obrazech. Takových spolupracovníků se celé roky držím jako klíště. Na Jackpotu jsme trochu omezili počet autorů, vůbec se jich ale nezříkám. Jestli ve svém věku ještě nějakou desku vydám, určitě mi s ní zase budou pomáhat.

Dotkl jste se věku, v jedné z písní na novém albu zpíváte: Baby, já už to zabalil. Napadlo vás někdy, že byste dráhu zpěváka zabalil?

Napadlo a v osmdesátých letech jsem to dokonce udělal. Rozpustil jsem kapelu, přestal jsem koncertovat. Slávek Šimek mě pozval do divadla, chtěl, abych se tam staral o muziku a zpíval. V divadle jsem se seznámil s Pepíkem Fouskem, který mi napsal písničku Až mě andělé, a samozřejmě i další. Pár let jsem tedy nekoncertoval, říkal jsem si, že to asi nemá cenu. Pak ale začali chodit muzikanti a ptali se, proč nehrajeme, že lidi mají ty písničky rádi. Řekněte mi, kdy mám kam přijít a uvidíme, odpověděl jsem jim. Tak jsem zase začal hrát - a bylo to dobré. Pro mě je živé hraní velké potěšení.  

Na vaší nové desce je i pocta Rayovi Charlesovi?

Ten se u nás doma, když jsme byli s bráchou kluci, pouštěl nejvíc. My jsme pak hráli jeho písničky, ještě jako poloamatéři. Charlese mám rád. Když jsem se dozvěděl, že zemřel, chtěl jsem vyjádřit, co pro nás znamenal. Možná to v tom textu není úplně přesně řečeno; rozhodně jsem ho ale nechtěl kopírovat nebo ze sebe dělat bluesového zpěváka. Proto je písnička "Bluesovej waltz" valčík. Nešlo mi o to, hrát si na něco, co nejsem; chtěl jsem vyjádřit pocit. A mimochodem - tahle písnička vznikla dřív, než sem přišel film Ray.

Jak se vám ten film líbil?

Upřímně řečeno - moc ne. Mám ho dokonce doma, jako všechny Charlesovy desky, ale ten film mě moc neoslovil. Myslím si, že životopisné filmy jsou obecně problém. Lepší je, když nějaký blízký spolupracovník napíše poctivou knihu, ta dá přesnější obraz. Snímek Ray mi připadal moc "hollywoodský".

S jakými pocity vzpomínáte na svoji filmově-hereckou dráhu?

To byla spíš sranda. My jsme si nějakou dobu byli podobní s Ladislavem Smoljakem, v Trháku se z toho udělala legrace. Byla tam vymyšlená scéna, kde v konkurzu Smoljak vybíral herce. Objevil jsem se já - jako bych Smoljakovi z oka vypadl - a Smoljak říká: Ten se mi líbí! Jinak filmová dráha - to je u mě příliš silné slovo. V těch filmech jsem se spíš jenom tak mihnul, já žádný herec nejsem. Napsal jsem, pravda, nějaké titulní filmové písně - například k filmu Pane, vy jste vdova, ale obecně: svoji filmovou kariéru bych klidně přešel.

Co říkáte tomu, když vaše písničky zpívají jiní zpěváci, například na svých posledních albech Václav Neckář a Pavel Bobek?

Když si někdo vybere moji písničku, mám radost. Jak Pavel Bobek, tak Václav Neckář si je vybrali u Zdeňka Rytíře, když produkovali natáčení svých alb. Zdeněk má totiž u sebe ve skříni nějaké moje demosnímky; tam je tedy slyšeli. Já jsem se to dozvěděl "až po". U Očí koní, kterou si vzal Václav Neckář, jsem to nevěděl do poslední chvíle. Pokud jde o písničku Písmeno N, kterou nazpíval Pavel Bobek, tak tu jsem skutečně původně psal pro něj, bylo to někdy v 80. letech. Nakonec jsem mu ji ale nedal; bál jsem se, že si bude myslet, že ji sám zpívat nechci. Pavel na to ale po dvaceti letech přišel, písničku objevil, nazpíval a zařadil na desku.

V tisku se objevila výzva, že byste měl vstoupit do Síně slávy. Co vy na to?

Já to každému přeji, ale u sebe to neprožívám. Myslím si, že je lepší, když si se mnou v mrazu celé náměstí zpívá nějakou písničku, než být v síních slávy. Ale aby to neznělo, že nad tím nějak zívám - to ne. Pro lidi to asi hodně znamená. Já ale na tahle ocenění moc nejsem. Spíše beru jako svou určitou výsadu skutečnost, že jsem mohl téměř celý život dělat muziku přesto, že nemám žádného manažera, klip ani reklamu a do České televize mne za posledních 16 let pozvali jenom jednou. Za to jsem od roku 2000 vydal 5 alb, z nichž jsou tři zlaté a jedna platinová. Jak napsal Zdeněk Rytíř v písni Dítě štěstěny ... Díky posluchačům!