REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

KAMARÁDI O MNĚ ŘÍKAJÍ, ŽE JSEM HUCUL

To nebyl příklad jen České televize...

Ne, nebyl. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání například dovolila mocenské skupině okolo televize Prima, aby podivně odklidila vysílací licenci z IPB, dřív než ji převezme Obchodní banka. Podívejte se, že takové snahy a pokusy se dějí i v jiných zemích, bude asi logické. Podnikatelští dravci mají bez ohledu na národnost všude stejný apetit. Ale je asi jenom málo zemí, kde se "nezávislý" dohlížecí orgán, chová spíš jako jejich komplic, než jako dohlížitel.

Takže podle vás ten základní problém zůstal?

Ano. Ten problém stále hnije a páchne, a proto nelze souhlasit s tím, že kauza České televize je vyřešena a že to není vřed s rozsáhlejším podkožním onemocněním, ale jen takový nevinný vřídek. Jediný klad zatím vidím v tom, že se ta záležitost dostala veřejnosti na oči. A jediná naděje na ozdravení mediální scény, tohoto kolbiště, kde se rozhoduje o svobodě slova, je, že se o to veřejnost bude i nadále pozorně zajímat. Teď by se například měla ptát, proč má sněmovna zas takový přejícný záměr, aby se těm lidem, co vlastní licence na soukromá vysílání, automaticky prodlužovala doba jejich platnosti.

K vaší práci. Už dlouho jste nenatočil film jako režisér?

Filmovou režii už nemám v popisu práce. Posledním mým filmem byla Nejistá sezóna, kterou jsem natočil ještě před Listopadem. Pak vznikly v české kinematografii jiné poměry. Buď vám někdo musel na natočení filmu nabídnout peníze, anebo jste si ty peníze musel sehnat sám. Mně to nějak nešlo, ani mě to nebavilo. Na filmařině jsem se vyžíval jako umělec. Administrativa, řešení technických a organizačních problémů, vyjednávání s nadřízenými, to mě unavovalo. Dneska musí být režisér především podnikatel, a to se vším, co k tomu patří. To já nejsem.

Takže Studio Láďa vzniklo vlastně jako náhrada za film?

Nevím, jestli to jde takhle říci. Každopádně v divadle, kde je těch neuměleckých záležitostí méně, jsem šťastnější a svobodnější.

Přesto: měl jste v posledních deseti letech nějaké nabídky na film?

Obrátil se na mě asi před osmi lety nějaký člověk, o kterém dodnes nevím, co byl zač. Nějaký podnikatel, ale nevím, s čím podnikal - když mi platil za autorská práva, rozbalil noviny, které přinesl z auta jeho bodyguard, a ze štosu stokorun mi to odpočítal. Začali jsme pracovat, ten člověk utopil asi milión korun v přípravných pracích - v kamerových zkouškách a tak podobně - a pak si to najednou rozmyslel a šel od toho.

Co to mělo být za film?

Měl to být výtvarně zajímavý film, taková trochu švankmajerovsky komponovaná tajemná pohádka.

A to byl váš poslední filmový pokus?

Ano.

Filmy tedy netočíte, zato vydáváte kompaktní disky. Po hře Hymna je to teď vaše nová hra Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Hrajete ji se studiem Láďa, hudbu vám dělal Ivan Hlas. Nemáte pocit, že touto hrou příliš zlidšťujete dobu padesátých let u nás, dobu, která obecně byla dost nelidská?

Ano, byla to hrozná doba. Ale nezapomeňte, že život jde svým během za každého režimu. I tenkrát se lidé ženili, rozváděli, rodili děti, jezdili do přírody a také - hráli divadlo. Fantom se odehrává na jevišti Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnes Labyrint - pozn. red.), kde se zkouší program pro slavnostní večer k narozeninám Zdeňka Nejedlého. Hra nepojednává o tom, co se děje venku za zdmi divadla, ale atmosféra padesátých let je cítit i z toho zábavného příběhu, který se kolem slavnosti odehraje. A Saša Děmidov, kterého tam hraju, ona podivná kreatura estébáckého dohlížitele, z té jde myslím docela strach. A trest, který tu partu z nastupující rokenrolové generace nakonec postihne, je pro rok 1953 celkem příznačný a pro dobrý pocit z konce příběhu věrohodný - ti sympatičtí lidé musejí odejít z Prahy do těch nejhorších krajů zdevastovaného pohraničí, ale zůstanou aspoň naživu a spolu.

Takže vážné věci v lehkém tónu ...

Ano. Hra je vlastně o boji komunistické kultury s kulturou, kterou by chtěli vyznávat mladí. I v té strašné době totiž tvořili Suchý, Šlitr, Horníček. To byly ostrůvky svobody a pohody. A díky jim k nám začínal, i když pomalu a těžko, pronikat rokenrol.

Ten rokenrol byl důvodem, proč jste spolupracoval s Ivanem Hlasem?

Ano. Viděl jsem film Šakalí léta, taky z padesátých let, ke kterému dělal Ivan muziku. Byl jsem rád, že na moji nabídku kývl.

Sledujete současnou populární hudbu?

Slovo sledovat je příliš silné. V rádiu sleduji především zprávy a hudbu tam slyším většinou okolo. Pokud jsem si něco - kromě klasické hudby - koupil sám, pak to byly kompakty Ivana Hlase a Jarka Nohavici. Pak taky občas slýchám to, co si doma pouští moje mladá žena nebo moje dcery. Takže zasvěcené soudy sdělovat nemůžu. Můžu si třeba jenom postěžovat, že mi vadí, když David Koller, kterého často v rádiu hrají, tak příšerně tvoří vokály. Neodmítám jeho hudbu či texty, ale jeho "á" je nejhorší, jaké jsem kdy v životě slyšel. S "é" a "ó" je to podobné, ona je to vlastně pořád jedna stejná, taková protivně pražská hláska. Dcery ho hájí, že prý je to jeho image.

Dovolte otázku z vaší minulosti. Část svých kořenů máte na Podkarpatské Rusi.

Na Podkarpatské Rusi se narodil můj otec, který přišel jako nemanželský syn se svojí matkou do Čech. Já dodnes nevím, kdo je můj dědeček. Moje babička to totiž neprozradila ani svému synovi, tedy mému tatínkovi, takže tenhle kořen mám zahalen tajemstvím.

Váš původ je tedy rusínský?

Asi ano, tam, kde se můj otec narodil, žili Rusíni. Ale to víte, jeho otcem mohl být nějaký Žid. Těch tam bylo taky hodně. Nebo voják, čert ví.

Jak se vaše rodina dostala do Čech?

Na Podkarpatské Rusi, která tehdy byla součástí Československa, byla bída. Můj táta byl brán jako polosirotek. Tenkrát ve 20. letech probíhala akce České srdce a v jejím rámci byly z Podkarpatské Rusi přivezeny podobně postižené děti do Čech, kde si je rozebrali různí řemeslníci do učení. Můj tatínek tak vyrůstal v rodině krejčího v Poříčí nad Sázavou. Tam se vyučil, pak žil se svou matkou v Praze, a tam se seznámil s jednou pražskou Češkou a narodil jsem se já.

Když se někde mluví nebo píše o Podkarpatské Rusi, dělá to s vámi něco?

Já se v první řadě cítím být Čechem. Ale to víte, moje kořeny mě zajímají. A moji kamarádi ze Studia Láďa si někdy nade mnou povzdechnou: "No jo, je to holt Hucul". - Za Huculy se totiž označuje nejen jeden z podkarpatoruských kmenů, ale i tamní malí polodivocí koně.

Patříte k lidem, kteří se nostalgicky ohlížejí do dob svého mládí?

Musím přiznat, že touto nostalgií netrpím. Já rád žiju přítomností a budoucností - a v minulosti vidím hlavně zajímavá témata, o jejichž zkušenost bych se chtěl podělit s těmi, kdo ty doby nezažili.

Zpět k vašemu Studiu Láďa. To se původně jmenovalo Studio Jára, tedy zjevný odkaz k Járovi Cimrmanovi. Stal se ten název předmětem sporu mezi vámi a panem Svěrákem?

Zdeněk Svěrák měl jenom zájem o to, aby divák vždycky věděl, o co jde - jestli to je nebo není Divadlo Járy Cimrmana. Proto bylo hned od začátku jasné, že v názvu Studia nebude jméno "Cimrman". Studio Jára bylo jakýmsi kompromisem: divák dostane signál, že o někoho od Cimrmanů jde, ale že to není Divadlo Járy Cimrmana. Později jsem sám došel k tomu, že to úplně v pořádku není - třeba Ivan Hlas se mi svěřil, že neví, jaký umělecký program má název "Studio Jára" představovat. "Studio Láďa", mu už něco říkalo. A já zas byl rád, že je ten název docela legrační.

S Divadlem Járy Cimrmana to má ale hodně společného: podobný typ humoru, vás samotného i další herce od Cimrmana.

To je pravda. To víte, nemůžu být tady či tam pokaždé někdo jiný, ani jako autor, ani jako herec. Ale kdo viděl ve Studiu Láďa "Hymnu" nebo "Fantoma", nemohl být na pochybách, že to s Cimrmanem má společné jen to, co jste sám jmenoval.

Jaký je váš vztah k moderním informačním technologiím, Internetu, počítačům?

Zastihlo nás to až na stará kolena. My jsme byli zvyklí na psací stroje. Konečnou úpravu rukopisu obstarávaly škrty, vystřihování a nalepování nového textu do textu starého. Nepotřebné kousky se zahazovaly do koše. Stávalo se nám pak, že jsme vyhodili něco, co jsme nechtěli, a že jsme se v těch našich škrtanicích často nevyznali. Na počítači se to dneska udělá jedním stisknutím tlačítka. Když jsme výhody počítače nahlédli, tak jsme se s ním utkali. Ale jsme pořád jenom začátečníci. Ještě nás čeká hodně práce.

Přesto má Divadlo Járy Cimrmana svůj CD-ROM a například dvojice Lasica - Satinský říká, že v tomhle před ní máte náskok.

To je pravda. S tím nápadem za námi přišli jistí počítačoví nadšenci, a nám se to zalíbilo. Tak jsme s nimi vymysleli "Truhlu Járy Cimrmana".

Má Divadlo Járy Cimrmana pokračovatele? Občas se říká, že toto divadlo skončí s vámi.

Je plno ochotnických skupin, které si u nás vyžádaly souhlas k uvedení jednoho dvou představení některé z našich her. Takže pokračovatelé by tu možná byli. Ale to jsou jen ojedinělé výjimky. My se Zdeňkem Svěrákem samozřejmě nechceme, aby se to mimo naše jeviště pravidelně nebo viditelněji provozovalo. Chráníme si náš humor, náš rukopis, naši značku.

Máte vůbec nějaký volný čas?

Popravdě řečeno, většinu času trávím s divadlem. Když mám volnou chvilku, jedeme s manželkou na chaloupku do Podkrkonoší. Občas si zajdeme do kina, do divadla, nebo na výstavu. Občas jdeme do hospody. Občas posedíme s kamarády. Nebo píšu. Na další aktivity už mi nezbývá čas ani síla.

Avízo č. 9/01

REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

 Redakce: Martek, s.r.o., Žateckých 26, Praha 4       tel.: 261 090 161, 261 222 194-6, martek@martek.cz    Copyright © 2003 Martek, s.r.o.