Jako dítě se prý převlékala i desetkrát denně a chodila kvůli tomu pozdě do školy. Dnes jde z muzikálu do muzikálu, cestuje mezi divadly, městy a státy, točí pro televizi (role Dr. Šulcové v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech). Za výkon v brněnském představení Kristiána byla poctěna prestižní divadelní Cenou Thálie. Vedle toho účinkuje v půvabném, neobyčejně vtipném dílku Miluju tě, ale... v pražském Paláci Blaník, ve světoznámém Kabaretu v Plzni, na 13. květen je nachystána (opět do Blaníku) premiéra hry Neila Simona Pozvání na večírek, na léto muzikál Jack Rozparovač ve Státní opeře, hned poté další muzikál Pokrevní bratři, v polovině dubna vyjde její první profilové album, a to zdaleka není, co se mladé a sympatické zpěvačky a herečky týká, všechno. Daniela Šinkorová už opravdu nemá čas na několikeré domácí převlékání. Přesto si občas najde chvilku na to, aby zašla do své oblíbené restaurace, kde, mimochodem, po telefonu přijímala několik zásadních zpráv svého života.

Prozradíte, o jakou restauraci jde?

Ale ano! Je to Erpet Golf Centrum na Smíchově. Dá se tam hrát golf a třeba si i zaplavat v bazénu. Celý ten komplex je pro mě oáza uprostřed Prahy a já mám tu čest být členem tamního klubu. Moc dobře tu vaří. Můžete si například objednat langustu, oni vám ji do dvou dnů připraví, vy přijdete a ohromně si pochutnáte. A když třeba chcete hubnout, poradí vám i v tom.

Sledovala jste reakce na Nemocnici na kraji města po 20 letech, třeba internetovou debatu diváků?

Přiznám se, že moc ne. Nejsem příliš internetový člověk, protože zatím stále doma nemám počítač. Když už se mi podaří ukrást si nějaký čas a dostat se v nějaké kavárně k internetu, tak ho používám spíše pracovně. Všechno ale čte moje manažerka. Mám pocit, že nějaké vysloveně záporné reakce na moji roli nebyly.

To ale byla spíše výjimka - jinak byly kritiky seriálu dost nekompromisní.

To je pravda. Nová Nemocnice to od diváků i od kritiky dost schytala, ale podle mého názoru to bylo proto, že byla tak příliš očekávaná a přeceňovaná. Ať chceme nebo ne, vždycky se bude porovnávat s Dietlovou Nemocnicí, a herci budou porovnáváni například s panem Kopeckým. Nová Nemocnice je přitom úplně jiná. Netroufám si říci, jestli lepší nebo horší, ale myslím si, že herecké výkony paní Janžurové, pana Dvořáka nebo pana Abrháma tu jsou skvělé.

Takže vy jste Nemocnici na kraji města po dvaceti letech jako divák vzala?

Mě - jako diváka - zajímala nová Nemocnice úplně stejně jako ta stará. S drobnými výhradami ke scénáři nebo technickým záležitostem bych možná souhlasila, s výhradami vůči hercům a režisérovi ale určitě ne!

Vaše maminka se nechala slyšet, že vy byste do takového vztahu jako Dr. Šulcová nešla. Opravdu ne?

Moje maminka si to asi myslí a já zřejmě taky. Ovšem Jirka Korn mě naučil jednu větu: Nikdy neříkej nikdy. Ono je to v životě pravda, nikdy nevíte, co vás potká. Neříkám, že jsem svatá a teď bych řekla, že bych takový vztah nerozvíjela, ale člověk míní a události mění. Ani moje maminka ani já nevíme, co mě potká. Kdyby mi ale osud poslal do cesty tak charismatického člověka, jakým je pan Abrhám, tak kdo ví...? Když přijde láska, tak přijde a vy se neubráníte.

Jaký byl váš tatínek?

Přísný, zásadový a měl nás rád. Jednou dokonce odešel z mojí premiéry, když jsem na jevišti kouřila, což mě tenkrát hodně ranilo. On byl zapřísáhlý nekuřák a kdyby se dozvěděl, že kouřím, tak by byl dostal infarkt. Až po delší době jsme ho s maminkou přesvědčily, že kouřím jenom na jevišti, že je to prostě oběť divadlu. Při té premiéře se ale do sálu nevrátil ani po přestávce.

Opravdu jste tenkrát nekouřila?

Tenkrát ještě ne, to bylo opravdu jenom v roli. Později jsem si občas cigaretu zapálila, ale nešlukovala jsem. Jednou mě tak viděla maminka a říkala: Danko, vždyť ty vůbec nešlukuješ! To nemá cenu! Buď se to nauč nebo tu cigaretu típni a neutrácej zbytečně peníze. No a tenkrát jsem si šlukla a zachutnalo mi to. Asi to mám v genech po mamince. Tatínkovi jsme to ale až do jeho smrti tajily. Jak říkám: on byl velice zásadový a tohle by asi nepřežil. Taky byl zdravý. Nakonec - což vůbec nechápu - umřel na rakovinu.

Prohlížíte si ráda rodinné fotky z dětství?

Ano i ne, musím na to mít náladu. Jsem citlivý člověk a ztráta tatínka je ještě docela čerstvá záležitost. Vím, že táta na těch fotkách je. Musím být v takovém rozpoložení, abych ten pohled unesla. Když tu náladu ale mám, tak se na fotky dívám strašně ráda. Tatínek moc rád a dobře fotil a já jsem byla jako dítě exhibicionistka. Fotek z dětství mám zaplaťpánbůh hodně.

Sleduje vaše dnešní počínání rodina na Slovensku?

Na Slovensku mám už jenom maminku a sestru a ty sledují všechno, co jde. Posílám jim výstřižky a fotky, teď byly na premiéře Kabaretu v Plzni. Kromě nich se přijela podívat i moje kmotřička.

Jak často jezdíte vy za nimi na Slovensko?

Snažím se tak jednou za dva měsíce. Nevyjde to ale vždycky. Může přijít i období, kdy se na Slovensko podívám pouze jednou za čtvrt roku. V současné době zrovna nemám auto, protože jsem bourala, tak je moje cestování o to složitější ...ale neříkejte to mamince, neví o tom.

Pocházíte z Nitry. Dá se přirovnat k nějakému českému městu?

Nedá, už jenom proto, že je na Slovensku. Nitra je velice kulturní město a to po celou dobu, co pamatuji. Je tam Divadlo Andreje Bagara, slavná scéna, odkud pochází řada věhlasných jmen. Třeba pan režisér Bednárik, který tam začínal jako činoherec. Začínala tam ovšem i spousta jiných herců, kteří dnes hrají třeba ve Slovenském Národním  Divadle a často hostují i v Česku. Jsem hrdá na to, že v Nitře tohle divadlo máme. Kromě toho už za komunismu byly v Nitře tři nebo čtyři vysoké školy, což je na tak malé město (má asi sto tisíc obyvatel) úspěch. A musím připomenout i věhlasné zemědělské výstavy Agrokomplex, na kterých se setkával celý svět. Na své rodné město tedy nedám dopustit.

Nitra má i slavné historické tradice ...

Jasně, v Nitře a okolí najdete všechno: jeskyně s malbami člověka prvobytně-pospolné společnosti, hrad, kde žil Pribina. I na tradicích Nitranského knížectví vzniklo dnešní Slovensko. Dodnes tam máme spoustu historických památek a jezdí k nám točit zahraniční filmové štáby. Jednak mají kde točit, jednak jsme levní. Nitra je dnes krásně zrestaurovaná. A v létě tam zavítal i papež!

Nejste jedinou Slovenkou, která vzlétla k hvězdné kariéře v Česku. Znáte i nějaké opačné případy?

Takové případy opravdu neznám. Jistě se najdou třeba čeští zpěváci, kteří rozšiřují svoji působnost na Slovensko, ale není to tak, že by byli nejdříve známí na Slovensku a teprve potom je objevili v Česku. Slovensko je menší stát a dává méně příležitostí, než je tomu tady. Já konkrétně se chci věnovat naplno muzikálu, a toho je na Slovensku strašně málo. Sem tam se něco najde - v Bratislavě i u nás v Nitře, ale je toho míň. Herec potřebuje růst a zkoušet si stále nové věci, potřebuje co největší konkurenci.

Proto jste tu zůstala?

Ano, i když původně jsem přišla do Brna na studia. Tamní Janáčkova akademie múzických umění byla totiž tenkrát jedinou československou vysokou školou, kde se dalo studovat muzikálové herectví. Kdyby ale se tento obor studoval třeba jenom v Polsku nebo Maďarsku, šla bych tam.

Umíte maďarsky?

Ne, ale kdyby nebyla jiná možnost, naučila bych se.  Muzikály jsem chtěla dělat už od dvanácti let a udělala bych pro to opravdu hodně. Původně jsem si dokonce chtěla našetřit a ucházet se o stipendium v Americe. Nakonec jsem ale tolik peněz, kolik bylo potřeba, nesehnala.

Projevuje se vaše stále větší popularita i ve zvýšeném počtu divadelních nabídek?

Určitě! Právě teď mám nabídky na pět muzikálů! Znamená to vlastně práci až do prosince. Nevím, kudykam, co dřív zkoušet, co odmítnout a co naopak přijmout. Vesměs jde totiž o velice zajímavé nabídky na hlavní role do skvělých kusů.

Dělá vám problémy nabídky odmítat?

Ne tak velké, jak by se dalo čekat. Vím totiž dost přesně, co dělat nechci; to, co pro mě není, poznám hned. Buď se mi konkrétní představení nelíbí, nemám na ně nebo nechci pracovat s lidmi, kteří jsou v něm angažovaní. V takových případech problém s odmítnutím nemám. Kdybych totiž takovou nabídku přijala, ublížila bych nejdříve sama sobě a pak i ostatním. Co nechci, to je mi tedy jasné. S čím mám ale problémy, to je zjistit, co všechno bych chtěla.

Co s vámi udělala Cena Thálie?

Myslím, že vůbec nic. Jednou jsem potkala pana Šípka, autora ceny, a poděkovala jsem mu za to, jak je krásná. Tu sošku mám ale dodnes nevybalenou. Bojím se ji totiž doma kamkoliv umístit. Svůj byt totiž nemám ještě úplně zařízený a nechtěla bych, aby se mi Thálie rozbila. Vyndavám ji tedy jenom při konkrétních příležitostech - před pár dny jsem ji třeba ukazovala mamince a hned jsem ji zase zabalila. A že by mě nějak změnila? Snad ne. Řekla bych to slovy Irwinga Berlina: "Na úspěchu je těžké to, že v něm musíte stále pokračovat".

Jak dopadla nedávná premiéra Kabaretu v Plzni?

Pro mě skvěle. Já jsem se úplně vydala ... Po té premiéře jsem tři dny nebyla schopná nic cítit, s nikým být, s nikým mluvit. Koukala jsem do stropu a nemohla jsem si zvyknout na to, že ten velký předpremiérový nápor už je pryč. Při přípravách inscenace jsem se totiž citově úplně vyčerpala, udělala jsem všechno, co jsem mohla a myslím, že diváci to ocenili.

Přispělo k tomu vydání se třeba i vážné téma Kabaretu?

To určitě. Kabaret není lehká ani veselá hra. Je o nacismu a když jsme třeba zkoušeli závěrečné scény, kde se hajluje a zpívá fašistická hymna, nikomu nám nebylo dobře. Tím myslím i tu poslední sboristku a poslední baletku. V citech je to představení hodně černé, depresivní a vyčerpávající. Pro celý soubor.

Údajně jste životní pesimistka. Je to tak?

Neřekla bych přímo pesimistka. Můj táta mě učil, že je dobré se v životě připravit vždycky na to nejhorší. A když na to budu připravená, nemůže se mi stát, že bych byla zklamaná. Příklad: když jedu autem rychlostí 140 kilometrů za hodinu a je náledí, musím být připravena na to, že v každé chvíli můžu bourat. A když jsem připravená a opravdu se vybourám, pak tu situaci zvládnu.

A takhle jste teď bourala?

Ano, ale nemohla jsem za to. Zavinil to člověk, kterého jsem vlastně zachránila a který o tom dodnes neví. Vjel mi do levého jízdního pruhu velkou rychlostí a bez blinkru, takže jsem to nečekala a už se nedalo dělat nic jiného, než brzdit. Tak jsem dostala "hodiny". Bohudík jsem nenabourala ani do něj, ani do kamionu, který jel ve vedlejším pruhu. Ublížila jsem tedy jenom svému autu a nikomu jinému.

Na podzim se hodláte vrátit do svého rodného města, alespoň coby herečka.

V září budeme studovat Kabaret v nitranském divadle. Budu  tak muset v hlavě "přehodit disketu" a naučit se roli Sally zase slovensky, ale moc se na to těším.  Mojí velkou ctižádostí totiž je stanout na jevišti divadla ve svém rodném městě a svojí maminku posadit při premiéře do první řady. Chci, aby na mě maminka mohla být hrdá!

Přečetli jste si v Avisu 7/04 TOMÁŠ PILÁT