Jan Saudek, fotograf český, jak sám sebe nazývá, patří k největším mediálním hvězdám českého rybníčku. Je to ovšem člověk, za kterým něco je - a to něco jsou originální fotografie, které dokáží udělat i z navenek nezajímavého objektu perlu. Jsou to fotky mnohdy hodně vyzývavé, někteří se nad nimi pohoršují, ale kdo nechce, ať se na ně nedívá. Těch, co chtějí, je pořád spousta, Saudkovy fotografie jdou velmi dobře na odbyt, prodávají se jeho knihy a fotografovy výstavy mají vynikající návštěvnost. O jeho práci mají zájem i instituce - například Národní divadlo si u něj objednalo soubor fotografií z jeviště i zákulisí.

 S Janem Saudkem jsme se sešli chvíli poté, co se vrátil ze cvičení. "Mistr" rozdělal oheň v krbu, nabídl mi kávu s medem a mohli jsme začít.

 Kam chodíte cvičit?

Na takový plácek, jmenuje se to tam Rajtknechtka, nachází se mezi Krčí a Pankrácí, vlastně ještě na Pankráci, u dálnice. Cvičí se i za mrazu a před dvěma týdny jsem se tam dokonce zmítal na hrazdě ve slabém dešti. Chodí tam se mnou zrovna takoví dědci, jako jsem já, někteří z nich ale byli mistry republiky, závodníci v gymnastice a tak. Teď si tam ale chodí spíš pokecat, že nerostou houby. No, jak by taky teď rostly houby...

Pozorujete na sobě výsledky toho cvičení?

Jasně. Chodím tam pěšky ze Žižkova, bydlím totiž v paneláku u hudební školy, v osmém patře (výš už ten dům není). Teď nám tam podle evropských norem namontovali nové výtahy, které jezdí velmi bezpečně a velmi pomalu, já jsem ale ve svém vysokém věku dospěl k tomu, že s lehkostí vyběhnu do toho svého osmého patra, a to kdykoliv chci, daleko rychleji než ten výtah. Což je dobré. Zrovna dneska jsem si vzpomněl, jak jsem, když jsem v mládí chodil do učení, honil tramvaj, běhal jsem za ní třeba i sto metrů - a v té tramvaji jsem vždycky těžce dýchal, chrchlal, pálilo mě v boku, zkrátka jsem trpěl. Nebyl jsem trénovaný. To teď jsem. Běhat jsem začal ve čtyřiceti - běžím sice stále pomaleji a pomaleji, ale zadýchaný nebývám. S tím výtahem mě to velmi těší.

Co kliky? Kdesi jste se vyjádřil, že chcete udělat nejméně tisíc kliků za rok...

Tisíc kliků - to by bylo to nejmenší. Na požádání udělám sedmdesát kliků a když se chci obzvlášť ukázat, hlavně když u toho je nějaká ženská, udělám jich i sto. Ale možná jsou ošizené.

Jak často se stává, že se chcete takhle předvádět?

V létě občas na ten plácek přijde nějaká moje přítelkyně nebo se tam třeba objeví dcera některého toho cvičence... musím přiznat, že před ženskýma se člověk zaktivizuje. Stejně jako pes, kolem kterého jde fena. I kdyby se sebevíc belhal a umíral, naježí se a důstojně kráčí. Ostatně - myslím si, že mít psa člověka velice zušlechťuje. To je veliká věc. Já už se k tomu neodvážím, pes mi umřel, a to se nese velmi těžce.

K vašemu osmému patru: máte rád výšky?

Ne, výšek se bojím, hor se bojím, ty jsou velice zrádné. Jednou jsem v Jizerských horách - a to jsou vlastně jenom kopce - v hustém dešti a velkém chladu zabloudil, byl to hodně silný zážitek a já jsem pochopil, že s horami nejsou žádné žerty. Stejně tak, jako s mořem. Tam je člověk bezmocný.

Do jaké míry trpíte bezmocností?

Absolutně pořád. To už mám vrozené. Ale skladatel Irving Berlin k stáru, a on žil do sta let, trpěl fobiemi; ve svobodné zemi, slavný, vážený, a on se bál, zamykal a nikomu neotvíral! Tyhle věci přicházejí i s věkem. Panfobie taky.

Máte osmé dítě, gratuluji, a údajně čekáte deváté...

Děkuji ke gratulaci k osmému dítěti, ale s tím devátým je to možná jen mediální kampaň, o tom se teď hodně spekuluje. Bylo by to velmi krásné, ale... Před třemi lety se mi stalo, že mi jedna dívka přesně devět měsíců poté, co jsme se milovali, oznámila, že spolu máme syna, padesát centimetrů, tři kila šedesát a že mu bez fantazie dala jméno Jan. Šel jsem do svých deníčků - a opravdu to tak mohlo být, bylo to přesně na den devět měsíců po tom našem milování. Já jsem samozřejmě plesal, všem jsem to hned vytruboval, ale ukázalo se, že si to ta dívka celé vymyslela, aby mi udělala radost. Já jsem se jí ptal, kdy už můžu začít platit, ona pořád, že ne, ani ta její postava nevypadala, že by povila... Od té doby jsem nedůvěřivý, nevěřím, dokud (jako před dvěma týdny) to dítě neuvidím a nepřestřihnu mu pupeční šňůru.

Zdá se ale, že by vám to deváté dítě udělalo radost, je to tak?

Neobyčejnou! Já mám děti ve třech generacích: klukovi bude letos padesát, pak mám dcerušku, které je osmadvacet a teď to mimino... to jsou už různé generace. Ty malé děti teď moc oceňuji, je to nádherné. Škoda, že tu teď s námi nemůže být moje přítelkyně i s tím děckem, já jsem jí to nabízel, ona ale už zase začala chodit do práce a tak by to pro ni byla k tomu všemu silná zátěž. Kafe si uvaříme i sami, ne?

Jasně. Jaké to je přestřihnout pupeční šňůru vlastnímu dítěti?

Nádherné. Já jsem sice už u porodu byl, ale šňůru jsem ještě nepřestříhával, to je teď zřejmě nová tendence v našem porodnictví. Musím přiznat, že nic většího jsem v životě neviděl a už ani neuvidím. Velké státní vyznamenání nebo přelet Grónska - to všechno je zanedbatelné proti tomu, když jste svědkem narození dítěte. A když je to dítě vaše vlastní, tak je to ještě větší. Bez váhání bych obětoval všechny svoje fotografie pro život člověka. Lidský - a vlastně každý - život, to je něco neopakovatelného, obrázky jsou daleko míň. Dnes jsem dostal takový zvláštní e-mail, který zněl asi takhle: jste dobrý fotograf, ale proč tak trapně šaškujete v médiích? Večer na něj budu odpovídat s tím, že nejsem dobrý fotograf, ale lidi chtějí špatné věci. Alespoň mi to takhle vysvětlil můj americký přítel - psycholog. Ptal jsem se ho, proč lidi pořád kupují moje fotky a proč se mi vydávají pořád další a další knihy, on na to, že lidi chtějí špatné věci. Z toho taky žijí naše bulvární televize, rádia a časopisy.

Upřímně: to si přece nemůžete myslet, že nejste dobrý fotograf!

Myslím si to. Jiná věc je ta, že kdybych viděl podobné fotografie udělané někým jiným, vztekal bych se. Sám si ale myslím, že moje fotografie mají k dokonalosti hodně daleko. Jak říkal Patrick White: dokonalosti dosáhnout je nemožné, je ale naší povinností se o to pokusit.

Kolik je vašich plagiátorů?

Hodně. Čas od času vidím tak přesně napodobenou fotografii, s tím mým pozadím, že jenom pátrám, kdy jsem to vlastně fotil! A pak přijdu na to, že ty lidi vůbec neznám. Ty fotky, to samozřejmě není jen ta stěna, já jimi a na nich chci také něco říct. Co, to nevím, ale zřejmě to do nich dostávám, samozřejmě ne do všech a někdy se mi to povede jenom náhodou. Když je dobrý fotograf a žije dlouho, za celý život udělá sedm fotografií.

Kteří ze současných českých fotografů jsou, podle vás, dobří?

Zrovna teď jsem retušoval něco ze starých novin a tam byla fotka pana Michala Macků jako ilustrace. Je to myslím Olomoučák, rozhodně Moravák. On "dělá" zřejmě svoje vlastní tělo, ten papír roztrhává. To je tedy podle mého názoru dobrý fotograf. A pan Ivan Pinkava je dobrý fotograf. No a z reportérů - tam si vážím každého, protože udělat reportáž, to já neumím. A ve svém, tedy sociálním oboru, je dobrý pan Štreit.

Jaký vůbec máte vztah k "čisté" reportážní fotografii?

Jenom obdiv. Pánové Štreit a Holomíček, ti to umí, já naprosto ne. Proto si taky myslím, že nejsem zvlášť dobrý autor: já si ty fotky pečlivě sestavuji. Oni fotografují lidi, živě, a stejně je to zajímavé. Ale musím přiznat, že já se líp prodávám.

Na svých internetových stránkách nabízíte některé fotografie jako pozadí na počítačovou plochu; sám jsem zkusil fotku jakéhosi člověka na železniční závoře u projíždějícího vlaku. Vypadá to dobře...

Ta fotka byla původně udělaná v roce 1964 a byla dokonalá. Tenkrát ještě jezdily jenom parní lokomotivy. Potom jsem měl nějaké problémy s StB, ti dobráci mi při šťáře sebrali negativy a od téhle fotky mi negativ už nikdy nevrátili. V roce 1975 ještě na buštěhradské trati jezdila poslední parní mašina. Tak jsem tam šel, sedl jsem si na závoru a přítelkyni, která vůbec neměla páru o focení, jsem řekl, aby zmáčkla spoušť ve chvíli, kdy ta mašina pojede kolem (ona tam jezdila pořád, zhruba každou hodinu - vozila nějaký náklad, jen už to samozřejmě nebyl rychlík). Tahle fotka je tedy remake a ve srovnání s tou původní fotografií, která je o dvacet let mladší, je mizerná. Dneska bych už měl možnost si za pár tisíc korun objednat mašinu a opatřit či nechat si vyrobit závory a udělat tu fotku znova; už by to ale byl podvod, nebylo by to upřímné. I tahle fotka z roku 1975 je podvod.

Máte tu původní fotografii z roku 1964?

Někdo ji někde vyhrabal a teď je v mé nové knížce, kterou vydala moje přítelkyně. Mám radost z toho, že tam ta fotografie je, protože je nepřekonatelná. Tedy ta fotka.

Pracujete s počítačem?

Ano, pracuji, počítač samozřejmě ovládám; nikdy jsem se ale nedíval na svoje stránky. Nedávno mi jedna dáma hodila do schránky nějaké výstřižky z článků, kde se o mně píše a kde jsem vyfocen. Já se ale nechci vidět. Se slyšením už je to lepší, ale vidět se nechci, mám nedůvěryhodný ksicht a nedá se mi věřit. Proto mi taky ten pán napsal, abych trapně nešaškoval.

Jste rád, když se dozvíte, že si někdo instaloval na plochu svého počítače vaši fotografii?

Jsem velice šťasten! Nedávno jsem byl jako divák pozván na Miss, tam byli sběratelé autogramů a dva mladí pánové si nechali podepsat fotky. Jedna z těch fotek byla právě ta železniční, druhou si nepamatuji, obě byly zvětšené z internetu a ptali se, jestli se nezlobím. Naopak! Rád jsem jim je podepsal. Stejně tak jsem poctěn, kdykoliv mě na ulici někdo zastaví nebo na mě promluví; moje povinnost je dělat pro lidi, ne pro intelektuály. Intelektuálové mě taky samozřejmě přísně odmítají.

Jak to zdravotně vypadá s vaším bratrem?

Velmi špatně. Jeho i můj přítel, galerista a psychiatr z Olomouce, který za ním jezdí, mi podává špatné zprávy; paní primářka prý ani neví, jestli bratr vnímá nebo ne. V každém případě mu přehrávají můj hlas, já sám za ním totiž nejezdím. On nereaguje. Obávám se, že už to s ním nikdy nebude dobré, že už nevstane a nezačne chodit. Spíš si myslím, že jde o takovou neuvědomělou sebevraždu. On už zřejmě nechtěl žít. Podobně jako můj přítel Karel Svoboda i Kája podvědomě dospěl k tomuhle konci. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale vím, že v poslední době nebyl šťastný. Asi už nechtěl dál žít.

Co to s vámi dělá?

Nic; tedy jsem smutný, ale jinak necítím nic drastického. Měl jsem přítelkyni, která měla dvojče, sestru. To dvojče asi před osmi lety zemřelo na mozkový nádor. Já jsem se té dívky ptal, co cítila, když sestra umírala. Samozřejmě byla smutná, plakala, ale necítila takové ty věci, o kterých se mluví u identických dvojčat, jako že by jí někdo rval srdce z těla nebo že by trpěla bolestí. Ne. Ani já nic takového necítím.  

Kde jste se naučil pít kávu s medem?

Bylo to v Brně, kde jsem jednou (jak mi dneska psal ten pán) trapně šaškoval, a tam byl profesionální vařič kávy, pán kolem padesátky. On tam během toho mého vyprávění připravoval kávu s medem a doporučoval mi ji.

Kolik káv vypijete za den?

Jenom tři. Jinak mám ale, jak už jsem se zmínil, strašlivou životosprávu: hodně uzenin, hodně majonéz, v poslední době i hodně slaniny - té jsem dneska snědl asi třičtvrtě kila. Piju nejmenovanou colu ? nechci dělat reklamu, ale doporučuji Pepsi light. Prostě žiju, jako kdybych měl zítra umřít.

Ale nechystáte se umřít, že?

Ne, opravdu ne. Samozřejmě k tomu dojde, ale doufám, že u toho nebudu.

Jak prosperuje vaše galerie?

To vůbec netuším. Tu galerii si vymyslela společnost, která spravuje moje duchovní dílo (to je krásný výraz, že!), ale já se bojím krachu této galerie. Ta společnost donekonečna prodlužovala výstavu U bílého jednorožce, byl tam nějaký zisk, já jsem z několika miliónů dostal pár set tisíc, ale to nevadí, zřejmě měli velké náklady. Já se vůbec neodvážím ptát, jak ta galerie prosperuje; kdo se moc ptá, moc se dozví. Mohl bych se dozvědět něco takového, že bych si pak rval svoje zbylé obarvené šediny z hlavy.

Vás to opravdu ani trochu nezajímá?

Ne. Byl jsem si tam koupit dvě svoje knížky, ony mi totiž už došly a chtěl jsem je dát přítelkyni, odpoledne ale přilít messenger a přinesl mi ty peníze zpátky. Z galerie to telefonovali společnosti a společnost se cítila uražena, že si kupuji vlastní knížky. A ještě jedna věc: přesně v Den knihy byla na trh vržena jedna moje velká kniha, ale jak to dopadne, to netuším. A nechci to slyšet. Nechci slyšet žádné zprávy. Ani o galerii ani o knize.

Co čtete - a kolik toho přečtete?

Čtu hodně. Teď zrovna čtu věci, které jsem čítával jako kluk a učím se celé pasáže nazpaměť, třeba Shakespeara, toho překládal můj strýček, takže je mi to blízké. "Současnost" nečtu, a jak ji nečtu, nemohu ji ani odsoudit. Pana Viewegha, Topola ani jiné současníky neznám. Hltám věci prověřené, Čechova, Wolfeho, dokonce Francoise Rabelaise, který je starší, než tihle všichni dohromady.

V kterém období jste skončil u české literatury?

U Jana Zahradníčka, u poémy Zemi mé, která byla napsaná v roce 1937, těsně před okupací. Tuhle poému, spolu s Máchovým Májem, považuji za to největší, co bylo v české řeči vysloveno. Učím se z ní celé pasáže. Nic podobného, jako napsal katolický básník Jan Zahradníček a geniální Karel Hynek tady už nikdy nebude.

Fotografujete lidi z Národního divadla; jaká ta spolupráce je?

Jde to ztuha, ale někteří ti lidé, třeba paní Podařilová či pan Donutil, byli velice vstřícní, přátelští, nenamyšlení, taky každý dostane obstojnou fotografii, což pro mě není žádný problém. S některými byla ta práce obtížnější. Já si ale mohu vybírat, mohu fotografovat třeba kulisáky nebo hasiče, nemusí to být zrovna první tanečník.

Obecně: fotí se líp celebrity nebo ti kulisáci, rekvizitáři a další "lidé v pozadí"?

Včera jsem přes SMS zodpovídal otázku, koho považuji za nejkrásnější českou herečku - a jmenoval jsem paní Květu Fialovou. Je božská. Před časem jsem míval pořad v rozhlase, jmenoval se Výheň a paní Fialová byla mým posledním hostem. Rozkošná a velmi něžná. Druhá esemesková otázka byla, jestli se lépe pracuje s modelkou nebo s herečkou. Řekl jsem, že samozřejmě s herečkou, protože herečka kdykoliv zahraje modelku, ale modelka nikdy nezahraje herečku. Vtipné, co? To by se mělo tesat!

A s těmi kulisáky?

Já mám tu výhodu, že dělníci ve výkopu, kluci na rozjetých popelářských vozech, prostě lidi na ulici poznají, že jsem bývalý dělník a žádný namyšlený pablb, umělec, který lidmi pohrdá a podceňuje je. A má to i ty výhody, že když mě bezdomovec požádal, abych mu vyfotil psa, udělal jsem to bez řečí - a ten pes pak vynesl několik set tisíc korun. Výborně se prodával jako plakát, pohlednice i fotka. Je tedy dobré si lidu vážit. Onehdy někdo řekl takovou komickou věc: co lid neví, nikdo neví. To je ale pěkná blbost, co? Lid má ale taky příměry. Moje těhotná přítelkyně jde po ulici, kouše rohlík a z výkopu se ozve: ty to zrovna potřebuješ! To je přece úžasné! Lid je cudný, intelektuálové jsou sprostí, lascivní. Když onehdy napsali v novinách, že na nějaké recepci byl každý, kdo u nás něco znamená, rozlítil jsem se a napsal jsem sloupek, že tam třeba nebyli popeláři, bez kterých bychom zahynuli v haldách odpadků. Žádná reakce se ale nekonala, protože popeláři tyhle noviny nečtou; ti čtou Blesk a tam by mi zase ten sloupek neotiskli.

Měl ten zmíněný bezdomovec něco z peněz za fotku svého psa?

Začnu zeširoka. K mému velkému potěšení mě zdraví určitá sorta lidí, bezdomovci, popeláři, policisté, ženský mezi čtyřiceti a padesáti (to je fenomén!) a romská komunita. Ti cikáni třeba vzpomínají na Peříčko, kde jsem byl před deseti lety, jak si to můžou pamatovat, to nevím. No a zastavil mě bezdomovec, abych mu vyfotil psa. Byl to voříšek, fotografoval jsem ho asi dvě vteřiny, on vyskočil na bednu, podíval se na mě, a druhý obrázek už byl, jak seskakuje dolů. Bezdomovec do sebe začal lít Fernet Stock, to jsem viděl, že bude zle. Už po prvním panáku mluvil velice rozvláčně, po druhém mi říkal "drahý příteli" a pak se svalil někde v parku. Samozřejmě jsem považoval za povinnost mu tu fotografii dát, mezitím už se dražila někde na charitu (tam se prodala asi za padesát tisíc, to ale byla charita, z toho jsem nic neměl); prodávala se i na jiných dražbách a kupovali si ji sběratelé. Bezdomovce jsem nakonec našel, dal jsem mu obraz, on ho prodal, k tomu jsem mu dal padesát pohlednic, ty neprodal, ale rozdával. Když jsem ho potkal naposledy, chtěl dalších padesát pohlednic. Od té doby jsem ho ale neviděl. Teď mi vyšly dvě knížky, jedna čtyřkilová, jedna dvouapůlkilová, v obou ten pes je. Víte co, já vám ho přinesu ukázat... (vstává, odchází pro knihu a ukazuje psa).

Kolik máte fotoaparátů?

Ty, se kterými fotím, jsou dva - a to tyhle staré krámy (ukazuje). Jeden z nich je Flexaret, ten mi dala nějaká dívka po svém dědečkovi, druhý je "pomsta východoněmeckého lidu", Pentacon six. Mám i profesionální Canon a Hasselblad se všemi objektivy, ale s těmi nikdy nefotím. Pořád si říkám, a to se asi budete smát, že ty moderní přístroje začnu používat, až budu starý, až si budu muset ulehčovat, prozatím se dřu s těmi starými mašinkami. Já se totiž potřebuju trestat. Dokonce jsem si sem pozval nějaké profesionální dívky s tím, že budou maminky, já zlobivý chlapeček a ony mi nasekaj  na holou.

Máte rád oheň?

Oheň si někdy dělám na zahradě a opékám si buřty, ale vždycky lituji toho tuku, který do toho ohně skape. On pak vzplane a já už ho nikdy nebudu moci spolykat. Nám, kteří žijeme ve středu Evropy, zastupuje oheň moře. Do ohně se můžete dívat stejně dlouho, jako na vlnobití.

A obecně: který z živlů máte nejraději?

Vodu. Oheň je dobrá věc, taky mám na několika místech krb, tady taky. Mimochodem: tenhle byt mi dala přítelkyně jako dárek a nechala tu udělat i tenhle krb. A k mému velkému překvapení ten krb táhne i v létě! U jiných krbů si musím pomáhat například otevřenými dveřmi na verandu. A k dalšímu živlu, Zemi: ta vysychá, pozoruji, jak na zahradě i v lese schnou stromy. Voda je nejvzácnější, bude jí čím dál tím míň a míň a nakonec všechno skončí bojem o vodu. Toho já už se naštěstí nedožiju; na vás mladých je, abyste trpěli a žíznili!

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 6/07