Petr Rychlý patří k majitelům jedné z nejznámějších tváří v naší zemi. Může za to, jak jinak, televize. Uváděl soutěž Rychlý prachy a už několik let moderuje úspěšný pořad Natočto! A v Ordinaci v růžové zahradě hraje primáře Čestmíra Mázla. Být týden co týden na obrazovce v hlavním vysílacím čase - to musí udělat své.

Petr Rychlý je ale daleko mnohostrannější osobností: hraje ve filmu i v televizních inscenacích, dabuje, občas vytvoří něco pro rozhlas. A je v divadelním angažmá v populární Fidlovačce. Stíhá toho hodně a tak se musí i rychle přesouvat z místa na místo. To by dnes nešlo bez auta. Žádaný a populární herec a moderátor jezdí v autě, které si nemůže vynachválit - je to Hyundai trajet.

Proč právě Hyundai?

Hledal jsem velký vůz, přitom ale aby nevypadal jako náklaďák, aby byl elegantní, dobře ovladatelný a cenově přijatelný. Nakonec mi padnul do oka nádherný vůz: Hyundai trajet. Koupil jsem ho s dieslovým motorem. Je to úžasné auto: je sedmimístné a z toho se s pěti sedačkami dá manipulovat. To znamená, že pět sedaček můžete úplně vyndat a pak je z toho náklaďák (ovšem jen zevnitř). To se mi hodí, protože mám pružnou a početnou rodinu - tu jsme tři, tu čtyři, tu je nás šest a mnohdy ještě pes. A i když je nás šest plus pes, tak se do toho auta krásně vejdeme.

Mluvíte o "pružnosti" své rodiny. Kolik máte dětí?

Možná jsem to předešlou odpovědí trochu zkomplikoval, tak to zkusme zjednodušit: mám tři vlastní děti a moje přítelkyně Jana má holčičku, to je vlastně čtvrté dítě (protože všechny ty děti mám rád úplně stejně). A jmenovitě: Matějovi je šestnáct, Ondřejovi třináct, Denisce šest a malému Péťovi (čili Petru Rychlému juniorovi) je něco přes sedm měsíců. 

Patříte k těm, kteří své oblíbené značce auta dělají reklamu i ve svém okolí?

Ano, Hyundai jsem doporučil i svému tatínkovi, který si koupil Getz. Za pár korun má nové auto, spolehlivé a dobré. Getz je vůbec populární vůz - u nás v divadle s ním jezdí i Václav Svoboda, známý například ze seriálu Ulice.

Jedním z vašich předcházejících aut byla Škoda octavia. Jsou dnes, podle vás, české vozy srovnatelné se zahraničními?

V tomhle hodnocení nebudu úplně objektivní, protože české auto už jsem neřídil pár let. Můžu ale říct, že v době, kdy jsem si oktávku kupoval, jsem z ní byl nadšen. Bylo to pro mě tenkrát letadlo - vždyť jsem na ní přesednul z Formana, což byl vlastně kombík Favorita. Říkalo se mu koza na kolech. Pak jsem sednul do oktávky a byl jsem hrdý vlastenec. To auto mi udělalo nevýslovné služby, bohužel ale mělo vzadu málo prostoru, což jsem pocítil, když mi vyrůstaly děti. Víte, děti si zafixovaly v autě svá místa a už si je nechtěly vyměnit. Když jsem toho většího kluka, který mi kopal do zad, chtěl přesadit na druhou stranu, tak to nešlo. A pak jsem byl otrávený i tím, jak se ty oktávky vykrádaly. Nevím, jestli to byla jenom moje smůla, ale moji oktávku vykradli čtyřikrát.

Vy údajně v autě žijete ?

Ano, v autě trávím hodně času, promýšlím si tady pořady, vymýšlím scénáře, píšu, telefonuji. V autě jsem obložen prací - a to i fyzicky, všude jsou papíry, scénáře, poznámky, desky, obleky, boty, kartáček na zuby, dokonce i peníze. Když někoho naberu, často zapomenu, že si vlastně ani nemá kam sednout. Musím všechno přeházet a udělat místo.  

Kolik kilometrů ročně ujedete?

Určitě padesát tisíc, někdy i víc. Je to dáno několika okolnostmi. Jednak bydlím mimo Prahu a do Prahy denně jezdím do práce; jednak jezdím za prací po celé republice, vystupuji, moderuji. Docela si mě oblíbili například v Havířově - nebo když třeba jedu do Brezna udělat nahrávku do Silvestra Slovenského rozhlasu - tak ty kilometry rychle naskáčou.

A ještě k autům: jedno auto jste měl po Petru Haničincovi!

Ano, to byl opravdu neskutečný kup. Pan Haničinec mi pomohl v situaci, kdy jsem potřeboval auto, a prodal mi na splátky své Daewoo. Zaplatil jsem polovinu a zbytek doplácel. To auto jsem měl rád - říkal jsem mu "stříbrný šíp" nebo "obývák na kolech". Bylo krásně měkké, fajnové.

Jaká všechna auta jste v životě vlastnil?

Začínal jsem ojetou škodovkou 120 L, tu jsem koupil asi za 45.000 korun. Měl jsem z ní velkou radost; tenkrát jsem dodělal řidičák a hned jsem sedl do auta. To ostatně všem doporučuji: řídit hned a nejraději sami v autě. Najděte odvahu, sedněte za volant a jezděte, jezděte! Když musí člověk hned a sám řešit nejrůznější dopravní situace, tak se naučí řídit nejlépe a nejrychleji.   

Z téhle škodovky jsem přesedlal na ono Daewoo Ricer od pana Haničince. Pak jsem přesedl na ojetého Formana, o kterém už jsem taky mluvil. Pak jsem měl první nové auto - to byla ta Octavia, a pak druhé nové auto - Mazdu 626. S tou jsem nějaký čas jezdil a musím říct, že jsem ji miloval. Dostal jsem se ale do stádia, kdy jsem ji musel prodat, abych za ni ještě dostal nějaký přijatelný peníz. No a narazil jsem na nabídku od Hyundai.

Co jste říkal reklamě "Jak se vám líbí - Mazda"?

Líbila se mi a ještě víc se mi líbila reklama "Mazda - motor, který neslyšíte". Musím říct, že to rozhodně není klamavá reklama. Když jsem v Mazdě jezdil, měl jsem  na červené pocit, že mi auto chcíplo. U Mazdy slyšíte motory aut okolo, ale svůj vlastní ne.

Při tom, kolik jezdíte, se asi dostáváte občas do styku s policií. Jaké s ní máte zkušenosti?

Přiznám se, že se snažím jezdit tak, aby mě policajti nemuseli moc zastavovat; někdy se to ale stane. Většinou za překročení rychlosti nebo za špatné parkování. Občas někde zastavím a spoléhám na to, že vlítnu tam, kam zrovna potřebuji a za chvíli budu zpátky. Ale znáte to: na úřadech bývají fronty, v obchodech bývají fronty .. a už mám na autě botičku nebo si pro svůj vůz jedu na odstavné parkoviště. Vzpomínám si na jedno překvapivé intermezzo s policií. S policajty - chlapy bych se tenkrát domluvil, ale všechno překazila policajtka. Předvedla opravdu profesionální výkon, ač bych to nečekal; myslel jsem si, že na ni jako chlap zapůsobím. Ale známá tvář - ani primáře Čestmíra Mázla, ani Petra Rychlého z pořadu Natočto! - mi nepomohla. Tenkrát jsem přehlédl červenou a projel. To je samozřejmě velký přestupek, ale policajti by to vyřešili domluvou. "Díky" oné policajtce jsem na místě zaplatil pokutu.

A naopak: kdy vám známá tvář u policajtů pomohla?

I to se stává, ale je to dvojsečné. To máte jako u diváků: vypozoroval jsem, že mě diváci buď mají rádi nebo mě nesnášejí; nic mezi tím. U policistů je to stejné: někdo si řekne: A hele, Rychlý, teď si ho osolím, toho si teď vychutnám! Nebo je to sympaťák a řekne: Pane Rychlý, řekněte nám nějaký fór a příště  neblbněte na silnici. Toho ale nechci a neumím využívat. Nejsem konfliktní typ. Když se do takové situace dostanu, neumím smlouvat. Přiznám chybu, policie mi buď domluví nebo dá pokutu a jedu dál.

Když vás zastaví, sedíte a komunikujete skrz okénko nebo vystoupíte?

Snažím se vystoupit, tím projevíte policii vstřícnost. I když - kdybychom vylezli takhle z auta v Americe, tak jsme mrtví! Když tam zastavíte, musíte dát ruce na palubní desku - možná to u nás bude brzo taky tak.

Nejste motorkář, nicméně jste se stal patronem motocyklového závodu. Proč?

Pozvali mě na něj a když jsem viděl nadšení těch kluků, řekl jsem si, že bych jim svojí tváří mohl pomoci. Organizátoři mi pak slibovali, že mě na těch závodních strojích naučí jezdit, ale já jsem jim poděkoval s tím, že raději ne. Na to musí mít člověk opravdu dobrou fyzičku - udržet takovouhle motorku v těžkém terénu, to je peklo. A když trochu přidáte, ten stroj už jde nahoru. To není nic pro mě. A neláká mě ani jiné motodobrodružství. Nedávno mě Dalibor Gondík vzal na motokáry - a já jsem ani nevyužil jejich možností. Jel jsem jen tak výletně, jako v autě.

Nemáte rád rychlou jízdu?

Ani moc ne, i když na to nevypadám. Někdy mě, pravda, policajti zastaví kvůli nedodržení rychlosti; to ale není proto, že bych jel 210, spíše je to tak, že je někde předepsaná čtyřicítka a já jedu padesát. Jsem spíš řidič zbabělec či řidič posera. Zatáčkám moc nevěřím, takže si raději přibrzdím. Jsem výletní řidič, to mě naučil můj bývalý tchán. Při jízdě se kochám.

Při své práci hodně stavíte na vtipech - jsou nedostatkovým zbožím?

Do jisté míry ano. Dnes se všechno, včetně informací zrychluje; například v televizi běží televizní noviny, moderátor něco říká a pod tím běží titulky s úplně jinými zprávami. A stihneme to všechno vnímat. V této situaci a době se vtip stal zkratkou, klipem humorné situace. Lidé dnes nemají trpělivost poslouchat, neudrží dlouho pozornost, chtějí rychlou, stručnou a jasnou informaci. Vtip je nejlepší oslí můstek, pokud je opravdu vtipný a pokud ho moderátor umí podat. Toho využívají všichni mí kolegové - od Izera přes Novotného až po Krampola.

Kamarádíte spolu, tedy baviči a moderátoři, nebo jste jen konkurenty?

Kamarádíme a jsme samozřejmě i konkurenty. Vtipy si hlídáme. Všichni. Stává se mi třeba, že potkám Krampola a on řekne: Hele, tenhle už ti můžu říct, už ho mám natočený! A já už ten vtip samozřejmě nepoužiju. Už jenom proto, aby to nevypadalo, že se opičím. Naše pořady jsou ale předtáčené a párkrát se mi při natáčení stalo, že mi někdo ze štábu řekl: Hele, tohle už říkal ve svém pořadu Krampol. Je to nepříjemné, ale stane se. Naštěstí to není krádež. Vtip je lidový majetek. 

Mluvili jsme o Jiřím Krampolovi, on, stejně jako vy, patří i k vytěžovaným dabérům.

A já před jeho dabérským uměním smekám. Jak nadaboval pana Belmonda, klobouk dolů! Líbí se mi ale i další dabéři, třeba Viktor Preiss. Za Tootsie jsme mu tenkrát koupili plechovku piva, protože ten film nadaboval. Našel přesnou míru jak pro tu ženskou, tak pro toho chlapa. Na tuhle úroveň kdybych se někdy dostal a bylo mi u toho rozumět, to by bylo krásné! A vzorem, co se týče dabingu, je mi pan Jiří Prager, který mimo jiné dabuje Al Pacina a absolutně ho vystihuje.

Baví vás práce pro dabing?

Ano, je to úžasné rozptýlení. Naše práce je vůbec báječná v tom, že není jednotvárná. Pokaždé jsme někdo jiný. A dabing je zase úplně jiná práce, než divadlo - i když zkušenosti z divadla při ní samozřejmě uplatním taky. A pak - při dabingu se ohromně učím. Nejen tím, že musím být přesný a strefit se do úst dabovaného herce, ale i tím že vidím, jak jiní herci hrají. Když herec někoho dabuje, pozná ho lépe než jen jako divák. Takhle jsem třeba srostl s Joyim ze seriálu Přátelé. V současnosti dabuji jakési pokračování Přátel, seriál Joy, který vysílá televize HBO. To už je opravdová radost. Toho herce už znám opravdu dobře a obdivuji se mu. Vždyť on dokáže v jedné větě vystřídat tři nálady!

Vedle dabingu pracujete i pro rozhlas.

Ne tolik, ale vždycky když mě zavolají a mám čas, tak do rádia přijdu velice rád. Pracovat pro rozhlas - to je neskutečně krásná a neskutečně těžká práce; jelikož vás posluchač nevidí, musíte všechno zahrát hlasem.

A jsme u televize. Přišel jste někdy k rychlým prachům?

Ano, jednou a byl to opravdu strašný fofr. Jednou jsem šel nakoupit a našel jsem peníze na zemi. Asi 1.200 korun. Tehdy mi bylo dvanáct let a pořád jsem nechápal mámu, proč si ty peníze máme nechat (vždyť nalezené peníze se přece musí vrátit)! Máma ale říkala, že není komu -  nikde nikdo, žádná peněženka, jenom peníze v příkopě. Vůbec nebylo jasné, kdo ty peníze ztratil. Tak jsme si udělali pěkné vánoce.

Od Rychlých prachů jste přešel k pořadu Natočto!, ten běží už sedmý rok - existuje nějaký časový horizont, kdy skončí?

Co vím, tak licence na tenhle pořad je zakoupena do roku 2006. Jestli se bude prodlužovat, to záleží na vysílací strategii televize Nova a samozřejmě i na diváckém zájmu. Pokud ten pořad bude sledován, tak asi není důvod s ním končit. Jeho výroba není zase tak komplikovaná a drahá a je to formát, který je úspěšný a atraktivní. Je to půlhodina, se kterou se dá různě manipulovat. A mám za to, že si diváky našel. Podle studií ho mají hodně rády malé děti a pak starší publikum. Jeho sledovanost je pořád dobrá, byť na Nově patří k nestarším pořadům. Teď jsme mu dali nový háv, novou grafiku, novou znělku. Jeho součástí je i soutěž pro diváky, kteří telefonicky odpovídají na otázku a pokud jsou vylosováni, vyhrají slušnou částku peněz. Neustále se snažíme pořad Natočto! inovovat.

Máte přebytek dodávaných videosekvencí nebo jen tak tak jednotlivé pořady sestavujete?

Přiznám se, že občas máme problém. Je to nárazové: nejvíce snímků nám chodí na podzim, v září, říjnu, listopadu. Logicky: je po prázdninách. Myslím si, že v našich končinách se nejvíc točí právě o prázdninách. Pak nám chodí filmy po Mikuláši a vánocích, zase logicky. Jenže od ledna do srpna zásoby ubývají a někdy máme problémy pořady naplnit. Natočto! je týdeník, každý týden vyžaduje novou sadu snímků a pozor, zdaleka ne všechna dodaná videa jsou vtipná. Dotyčný pošle filmeček v dobré víře, že je vtipný, ale mnohdy není a mnohdy se také ty situace opakují. Znám to i od sebe: když vidím svůj snímek, kde mi spadne dítě, tak se zasměji, protože k němu mám vztah. Vy si ale řeknete: Co to je, vždyť tam jenom spadlo dítě - a nic víc, žádná pointa. Takže odpad je v našem pořadu opravdu velký. Stane se, že ze stovky filmečků je problém vybrat tři do soutěže. Na druhou stranu to představuje velké dobrodružství - i proto nás ten pořad baví dělat. Nikdy se nedá odhadnout, jaké filmy přijdou.

Vyřazujete někdy filmy, které jsou vysloveně zlé či zákeřné?

Stoprocentně! Takových  filmů je ohromné množství. Neposílají je ovšem jenom naši diváci, televize nakupuje balíky z celého světa.  Někdy k nám přijdou snímky už s ustřihnutým koncem - a já si kolikrát říkám: Jak asi tohle skončilo? Mnohé záběry jsou na lidské škodolibosti vysloveně založené. Víte, poznal jsem to i sám: jednou kolega spadnul z koně a já jsem se v první chvíli taky smál, jak se tam zmítal Teprve za chvíli mě to přešlo, pochopil jsem, že má vyražený dech a hned jsem mu pomohl. Dobře to dopadlo a nakonec jsme se zasmáli oba dva.

Odkdy jste chtěl být hercem?

Asi od svých deseti let. Povedlo se, i když vlastně nemám herecké vzdělání. Třikrát jsem zkoušel dostat se na DAMU, ale nevyšlo to. Začal jsem jako elév v divadle v Mostě (dřív to bylo Divadlo pracujících, dnes Městské divadlo). Odsud si mě po šesti letech vytáhla tehdejší ředitelka Jiřina Jirásková do Divadla na Vinohradech. A zase po šesti letech mě oslovil Tomáš Töpfer a přešel jsem do Divadla Na Fidlovačce.

Jedním z důvodů vašeho přechodu na Fidlovačku prý bylo to, že jste na Vinohradech nedostal žádnou velkou roli?

Ano, to byl hlavní důvod. Přiznám se: měl jsem samozřejmě ambice hrát velké a hlavní role. Na Vinohradech jsem se ale cítil, abych tak řekl, umělecky nenaplněn. Začalo mě to bolet a tak jsem hledal jiné divadlo, kde bych hrál více a ukázal, že mám na víc. Za svoji vinohradskou éru jsem ale rád - setkal jsem se tam se spoustou velkých a vynikajících herců a hereček.

Dnes dokonce na Fidlovačce zkoušíte stejnou hru, ve které jste hrál na Vinohradech!

Ano a mám tak pocit, že jsem vlastně z Vinohrad ani neodešel. V současné době zkoušíme hru Jakobowski a plukovník, kterou napsal Franz Werfel. Režíruje ji Juraj Deák a premiéra bude 24. listopadu. Jakobowského hraje Tomáš Töpfer, který ho hrál i v oné inscenaci na Vinohradech; já hraju plukovníka, kterého tenkrát na Vinohradech hrál Viktor Preiss. Já jsem ve vinohradské inscenaci hrál nadporučíka německé armády. Takže jsem vlastně povýšil z nadporučíka na plukovníka!    

                                                                                                TOMÁŠ PILÁT

foto: Dagmar Hájková

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 22/05