Marie Rottrová je elegantní dámou a vynikající zpěvačkou. Obojí platí už od konce 60. let, kdy na ostravských rockových prknech vstoupila do české hudby. Písničky jako Markétka, Lásko, voníš deštěm, Střapatá, nohatá, Kůň bílý, Řeka lásky, Expres mléčné dráhy či Skořápky ořechů slýcháme denně z rádií, jsou obsaženy na spoustě alb a zní samozřejmě i na zpěvaččiných koncertech. V anketě Český slavík, pokračovatelce Zlatého slavíka, se Marie Rottrová před koncem minulého roku umístila na 14. místě.

Co si o podobných anketách myslíte?

Abych se přiznala, moc je nesleduji. Když se ale zamyslím, co taková anketa vlastně je? Je to hra o oblibu. Myslím si, že v minulosti byly v téhle hře různé peripetie, nesrovnalosti a snahy o manipulaci. Ale podrobně do toho nevidím. Jak jsem řekla, beru to s rezervou, beru to - jak už jsem řekla - jako hru. Pokud posluchači píší a posílají své hlasy, pak se může brát jako hitparáda, jako přehled obliby zpěváků a skupin.

Vy jste Zlatého slavíka nikdy nezískala, je to tak?

Nezískala; v roce 1973 jsem byla na třetím místě, to bylo moje nejlepší umístění. V dobách, kdy jsem mívala Divadélka pod věží nebo jiné televizní aktivity, motala se moje umístění kolem pátého místa. To ale byla zrovna doba těch potíží, o kterých jsem se zmínila. Nevím tedy, jestli bylo všechno regulérní.

Nicméně: prožívala jste třeba to zmíněné 3. místo?

To asi ano, bylo to v době mých začátků a určitě mě to povzbudilo a současně zalichotilo. Jinak jsem ale ankety oblíbenosti nikdy neprožívala. Prožívala je ale moje maminka, ta mi vždycky hlásila, co a jak. Sbírala přehledy, výsledky a články a vždycky mi hlásila, jak to právě vypadá. Tohle měla zmáknuté. Maminka vůbec mojí kariérou hodně žila.

Býváte nazývána Lady Soul - to souvisí s vaší ostravskou érou. Jak na ni vzpomínáte?

Byla úžasná! Zrovna nedávno jsem o tom mluvila se známými - v Ostravě se v 2. polovině 60. let rozjela skvělá vlna rockové muziky, rhytm and blues a soulu. Byly tam tenkrát tři kapely, které hrály každá v jiném kulturním domě. Já jsem tenkrát vystupovala s Majesticem v porubském kulturním domě. Vzpomínám si, že jsme každý týden zkoušeli dvě nové písničky, pořád jsme měli nový repertoár. Když jsem přišla před publikum s americkými soulovkami a kapela přitom výborně hrála, publikum zůstávalo úplně s pusami dokořán. Já jsem zpívala s veškerým nasazením v obrovských výškách i pět hodin v kuse, což nebylo do té doby úplně běžné. Pamatuji se na fronty, které stály neděli co neděli před kulturním domem, pamatuji se na plné sály, pamatuji se na lidi, kteří se na nás těšili. Tenkrát to byly vlastně koncerty k tanci, říkalo se jim Čaje o páté.

Kde vystupovala kapela Flamingo?

Flamingo - tenkrát s Petrem Němcem, Hankou Zagorovou a pak s Věrou Špinarovou - hrálo v Ostravě na Černé louce. Přetahovali jsme si publikum, byli jsme v obrovské rivalitě.

Jaké jsou vaše vztahy dnes?

Báječné. S Věrou Špinarovou vycházíme skvěle, s Hankou Zagorovou taky. Petr Němec jezdí a zpívá v zahraničí. Jsme z jedné líhně a máme k sobě vzájemné sympatie.

Sledujete vzájemně své kroky, dáváte si třeba jako dárky svoje desky?

To ne, natolik se zase nestýkáme. Ale je pravda, že Věra mi svoji poslední desku dala a já se chystám, že jí věnuji tu svoji. Záleží to na tom, jak se vidíme.

Ve svém repertoáru máte i některé písničky polské zpěvačky Marily Rodowicz. Sledujete dnes její dráhu?

Teď už moc ne, nestíhám to. V dobách svého ostravského působení jsem ale polskou muziku sledovala hodně a soustavně, zajímaly mě především rock a blues. Poláci mají skvělé muzikanty a polština k té hudbě jde moc dobře. Poláky - hudebníky jsem vždycky obdivovala a inspirovala jsem se jimi.

Měla jste pocit, že jsou v hudbě před námi?

Určitě ano; je ale zajímavé, že polské publikum zase miluje české zpěváky.

Vy sama jste v Polsku vystupovala hodně často.

Jezdili jsme tam opravdu hodně. Třeba na svátky Barborky - to je něco jako u nás Hornické dny, které jsme vždycky absolvovali po kulturácích na Ostravsku. V Polsku je to tedy svátek svaté Barbory, tam jsme byli každý rok a uspořádali několik koncertů. Taky jsme ovšem jezdili třeba do Lodže, Krakova či Varšavy. A dělali jsme i velká turné po polských přístavních městech, jako jsou třeba Gdynia, Koszalin, Sopoty či Gdaňsk. Celé severní Polsko mám velmi dobře projeté. A ráda vzpomínám i na to, jak jsme jednou jeli z Polska na turné do Norska. To turné trvalo asi tři týdny a bylo úžasné. Norské publikum je báječné!

V čem jsou rozdíly mezi českým, polským a norským publikem?

Polské publikum je spontánnější (stejně jako slovenské). Poláci se na koncerty chodí bavit, chytnou se kolem ramen, zpívají a tancují. U nás mám někdy na koncertech pocit, že lidé přijdou a řeknou: Tak, a teď nás bavte! Češi jsou trochu chladnější, přirovnala bych je spíš k Němcům. Ovšem na Moravě už to je zase o něco vřelejší. Vůbec: čím víc na východ, tím spontánnější publikum.

Umíte polsky?

Trochu. Rozumím všemu a dokážu se domluvit.     

Nedávno jste vydala druhý výběr hitů - Všechno nejlepší 2. Je na něm něco z onoho soulového období?

Úplné soulovky tam nejsou. To album je tanečnější než první výběr, jsou tam písničky, které mám moc ráda a chtěla jsem je na albu mít. Přesně jsem věděla, jaké to budou a desku jsem měla sestavenou během hodiny. Pět textů na cédéčku je dílem  Fikejzové, z dalších textařů jsou tam zastoupeni například Jarek Nohavica a Zdeněk Borovec.

Co nějaká novinka?

Jedna na albu je. Jde o písničku od Petra Hubacze a Míši Röhricha, což je můj kytarista z kapely z Plzně. Písnička Štěstí je k mání je na desce jako bonus. Je to vlastně první vlaštovka nového alba, které bych chtěla letos natočit.

Je, podle vás, štěstí k mání?

Štěstí je vždycky k mání; jenom po něm sáhnout a jméno mu dát - jak se zpívá v písničce. Člověk mu samozřejmě musí vyjít vstříc, musí pro ně něco udělat, ale k mání určitě je.

Na desce jste opět spolupracovala se synem Vítkem. Jak jste si rozdělili práci?

Já jsem vybrala písničky a sestavila pořadí. On se postaral o další věci: o technickou část, o mastering, o podklady pro vydavatele, prostě o producentskou práci.

Pohádáte se s Vítkem někdy?

Ne snad, že bychom se hádali, ale určitě si někdy vyměňujeme názory, argumentujeme a pak buď já uznám jeho argumenty nebo on uzná argumenty moje. Vždycky to funguje na bázi domluvy. Co se ale týká náplně desek, za tím si musím stát a v tom musím mít hlavní slovo já. Určitě bych to poslední slovo mít chtěla.

Jak daleko jste s novinkovým albem?

Vybírám písničky a pořád je měním. Je tam pár takových, které bych na desce chtěla mít v každém případě. Do toho ale přicházejí nové demosnímky a tak porovnávám, říkám si, že tahle je lepší, než tamta. Vyměňuji, selektuji, přemýšlím. A nechci nic uspěchat ? datum vydání tedy zatím žádné nemám.

Ještě přednedávnem jste uvažovala o politické kariéře. Proč?

Protože mě politika celý život, už od dětských let, bavila a zajímala. V dětství jsem poslouchala politické debaty svého tatínka s kamarády nebo řeči v rodině a vždycky jsem je sledovala se zájmem. V 60. letech jsme se v Ostravě stýkali se zajímavými lidmi, s umělci, a hodně jsme se o politice bavili. Po roce 1968 to pokračovalo. Politikou žiji a dodnes mě to neopustilo. Myslím si, že bych se v politice cítila jako ryba ve vodě.

Nabídku lidovců na kandidaturu do Senátu jste nakonec ale odmítla?

Zatím ano, i když mě docela zajímala. Šlo o Ostravu a v souvislosti se Senátem to pro mě bylo zajímavé. Do konce roku jsem si dala čas na rozmyšlenou. Nakonec jsem si ale řekla, že mám pořád hodně co dělat jako zpěvačka a že na politiku je ještě čas. Dobudoucna by mě to ale zajímalo. Ta práce by se mi líbila, protože by mě naplňovala.

Prohlásila jste, že jako praktikující katolík máte blízko právě ke KDU - ČSL. Jste ten typ věřícího, který chodí pravidelně do kostela a dodržuje všechny církevní předpisy a vyhlášky?

Do kostela chodím, ale to ještě, v souvislosti s lidovou stranou, nic neznamená. KDU - ČSL se totiž neprofiluje jako strana katolická. To určitě ne.

Hodně se v poslední době mluvilo o zákonu o registrovaném partnerství. KDU - ČSL je známá jako nesmiřitelný odpůrce takového svazku. Jak byste, jako senátorka, hlasovala vy?

To je těžké říct, o tom jsem nepřemýšlela. I v mojí branži je spousta kolegů, kteří patří ke čtyřprocentní populaci, mám mezi nimi spoustu kamarádů, je mezi nimi spousta báječných lidí. Na druhé straně nevím, do jaké míry je nutná právě instituce registrovaného partnerství. Vždyť ti lidé si přece můžou zajistit nějaká nástupnická práva nebo jiné věci právnicky i jinak. Ale říkám: je to těžké. Když si jsou dva lidé blízcí, tak by určitě měli mít právo poptat se na sebe v nemocnici a přijít se tam navštívit. Pokud to není možné jinak, než registrovaným partnerstvím, tak je registrované partnerství správné.

Lidovci by vám ale asi dali doporučení, jak hlasovat. Respektovala byste ho?

Člověk jistě pociťuje jistou loajalitu k uskupení, za které kandiduje, případně za které je zvolen. Všechno je otázka domluvy, diskusí. Člověk si nemůže myslet, že sám převálcuje všechny ostatní; politika je věc kolektivního rozhodování. Jednou má pravdu jeden, podruhé jiný, je to běh na dlouhou trať. A každý se musí občas přizpůsobit. Ale hlasování o registrovaném partnerství se mě už zřejmě týkat nebude.

Pokládáte za důležitou komunikaci s fanoušky přes internet?

Ano. Své internetové stránky sice moc nenavštěvuji, ale taková komunikace je fajn. Ať se lidé vypovídají. A je to příležitost i pro mě různé věci okomentovat. Uvést třeba na pravou míru, co o mně někde napíší, vysvětlit, proč jsem zrušila koncert. Nebo třeba říci, co a proč mě překvapilo.

Jak často vás něco překvapí?

Pořád mě něco překvapuje. Co si nechci pamatovat, to házím za sebe, a pak se nestačím divit, když mi lidé připomenou, co jsem vlastně slíbila.

Prý denně sportujete?

Možná v létě; teď v zimě ne. V létě se snažím: na zahradě mám bazén, takže plavu. Mám pejska, který potřebuje hodně pohybu, takže jezdím na kole. Jinak cvičím kondičně - kvůli krční a bederní páteři. Ty trpí, protože hodně času strávím v autě. A chodím také na masáže. Kromě toho chci být v klidu a nezatěžovat nervovou soustavu. Nemám ráda spěch (o tom už jsem mluvila v souvislosti s přípravou nového alba), chci věci stíhat v klidu a pohodě. A k tomu to cvičení - snažím se zkrátka se sebou něco dělat.

Prý každý den vstáváte hodně časně!

To je pravda, vždycky jsem vstávala hodně brzo. Jsem ranní ptáče, které šeredně brzy doskáče! (smích)