Marie Rottrová si po celou dobu svého účinkování v české pop - music zachovává vysokou úroveň repertoáru i vystupování. Značná část její umělecké dráhy byla spojena s Ostravou. Zpívat začínala jako amatérka v kapelách Samuel a Majestic, profesionální dráhu započala v bigbítové skupině Flamingo. V roce 1985 se přestěhovala z Ostravy do Prahy, o tři roky později přesídlila s manželem do Německa. Dnes už je zase zpátky, bydlí u Prahy, stará se o zahradu a chová psa. Její písničky Lásko, S tebou, Lásko, voníš deštěm, Skořápky ořechů či Střapatá nohatá patří ke stálému repertoáru českých rádií a posluchači si je předávají z generace na generaci. Ostatně - Marie Rottrová stihla vydat osmnáct alb, ať už na černých vinylových deskách či kompaktních discích. To nejnovější, které právě vychází na značce Supraphon, se ohlíží za celou její kariérou. Obsahuje dvacítku top hitů a je doplněno jedním novým kouskem. Vedle zpívání se Marie Rottrová stíhá ještě věnovat vnoučatům, ráda vaří a podporuje dobré věci. Nedávno se třeba stala patronkou Projektu Šance, který se snaží o začlenění bezprizorních mladých lidí do společnosti a do pracovního procesu.

Jak často se na vás obracejí s žádostmi o patronaci podobných projektů?

Tohle je moje první patronace. Ovšem na charitativních akcích se podílím velmi často. Těch projektů, které jsem podpořila, je celá řada, ani bych je nedokázala všechny vyjmenovat.

Máte v tomto ohledu nějaké priority?

Věcí, které je dobré podpořit, je moc a všechny jsou důležité. Jsem ráda, když se pomoc dostane těm, kteří ji potřebují. Tak jsem třeba zpívala pro zvláštní školu v Pardubicích, pro děti v Náchodě, pro konto Bariéry či pro Nadaci Terezy Maxové. Bylo toho opravdu dost.

Proč jste se dala do projektu Šance?

Protože je, myslím si, docela zajímavý. Byla jsem se tam podívat a zjistila jsem, o co jeho organizátorům jde. A oni mi pravidelně přes internet píší, co se u nich děje, jaké mají plány a co už realizovali. Samozřejmě mě i zvou na své akce, ale to se bohužel setkává s nedostatkem mého času. Mám totiž spoustu práce a v době, kdy se u nich něco děje, mám většinou něco svého. Ale snad se časem trefíme do termínu, který nám bude všem vyhovovat.

Než jste do té záštity šla, zjišťovala jste si o projektu Šance nějaké údaje?

Ano, zjišťovala. Myslím si, že je to organizace, které o něco jde a že je jejich počínání právně i finančně v pořádku. Ostatně jsem jim i řekla, že je budu pravidelně sledovat a kontrolovat.

A kontrolujete?

Popravdě řečeno, moc ne. Jak už jsem řekla, čtu si jejich zprávy, sleduji je i v tisku, ale na nějaké podrobnější kontroly opravdu nemám čas.

Patronkami zmíněného projektu jsou i Marta Kubišová a Táňa Fišerová. Usnadnilo to vaše rozhodování?

Jistě, byla to určitá záruka, i když Marta takových akcí a projektů zaštiťuje daleko víc, a určitě nemůže do všeho vidět. Ale mám pocit, že Šance je naprosto v pořádku a že László Sümeghovi, streetworkerovi, který s touto myšlenkou přišel, opravdu jde o dobrou věc. Je ostatně pořád v terénu mezi dětmi a mladými lidmi, a nezištně jim pomáhá.

Stalo se vám někdy, že byste podpořila něco, co se pak ukázalo jako podvod?

Ne, to se mi naštěstí ještě nikdy nestalo. Asi jsem si dobře vybírala.

Co reklama - asi jste také měla různé nabídky?

Ano, firmy oslovují, co se týče reklamy, známé lidi. Zatím jsem ale žádnou nabídku nepřijala. Nešlo totiž o něco, za čím bych si mohla stoprocentně stát. Nepotřebuji dělat reklamu přípravkům na hubnutí nebo nějakým super vitaminovým přípravkům. Nejsem zastáncem takových záležitostí. Myslím si, že pestrá strava je důležitější než se cpát nějakými chemickými věcmi.

Co říkáte kolegům, kteří do takové reklamy jdou?

Nikoho neodsuzuji. Myslím si, že kritizovat a soudit někoho, je nesmysl. Když někdo jakékoliv věci propůjčí svoje tělo a svoji image, je to jeho věc. To je každého svobodná vůle.

Reklamu své nové desce ale jistě dělat budete.

To je samozřejmě něco jiného. Do půlky listopadu odzpívám čtrnáct koncertů a pokud tam v regionálních rádiích budou stát o rozhovor, ráda je udělám. Desky se ostatně vydávají proto, aby se lidem líbily a aby se kupovaly. Takže reklama v tomto ohledu je důležitá věc.

Jaká rádia posloucháte vy?

Doma v kuchyni si pouštím Český rozhlas - Radiožurnál, v ložnici Impuls, to je vysílání, které mi pomáhá před cestami, jsou tam nejrůznější uzavírky silnic a třeba i to, kde je ztížený průjezd kvůli bouračkám. V autě poslouchám rádio Blaník, které má velký dosah. Ale občas zabrousím třeba i k Frekvenci 1, Expresu nebo Beatu. Prostě to tak střídám.

Plánujete řadu koncertů na Slovensku. Jak jste vnímala rozdělení Československa?

Popravdě řečeno mi to nevadilo. Já jsem tenkrát hodně sledovala politiku, zprávy z Parlamentu a díky tomu jsem měla přehled o situaci. Asi nebylo jiné východisko. Myslím si, že kdyby se republika nerozdělila tenkrát, došlo by k tomu později. Slováci měli obrovské ambice a chtěli svůj stát. Hrozně moc ho chtěli. A když někdo něco tak moc chce, je lepší se rozumně domluvit. Podle mého máme dnes lepší vztahy, než jsme měli těsně po Listopadu. Tenkrát to mezi Čechy a Slováky vřelo a bylo jasné, že k rozdělení státu jednou dojde.

Na Slovensku jste natočila filmový muzikál Neberte nám princeznu (s Marikou Gombitovou a Miroslavem Žbirkou). Jak na tuhle práci vzpomínáte?

Moc ráda! Film se natáčel v českém Krátkém filmu pro Slovenskou televizi. Ta práce byla moc krásná a měla jsem tam nádherné písničky! Vůbec všechny písničky v tom muzikálu byly krásné - postarali se o ně skladatel Dežo Ursiny a textař Ján Štrasser. Já jsem jich tam měla pět, z toho dvě byly na Slovensku velkými hity. 

Ovšem k českým divákům se tenhle film nedostal. Proč?

Nevím. Dnes je muzikál Neberte nám princeznu majetkem Slovenské televize a na Slovensku se za tu dobu stal opravdu kultovním muzikálem. V televizi ho dávají každý rok, asi tak, jako u nás Mrazíka. U nás, v Česku, se tento film vysílal snad jen jednou, krátce poté, co byl natočen. Po rozdělení státu si ho Slovenská televize nechala. Je škoda, že ho u nás diváci neznají a moc mě to mrzí. Je totiž velmi hezký, moderní a řekla bych i nadčasový. Režie Martina Hoffmeistera je úžasná.

K českým posluchačům se dostal alespoň sountrack s písničkami z filmu, který společně vydaly Supraphon a BMG .

Ano, a jsem za to ráda. Tak český posluchač může slyšet alespoň ty písničky.

Sledujete současné muzikálové dění u nás?

Sleduji, ale přiznám se, že k tomu mám trochu odtažitý vztah. Ráda si totiž písničky vybírám - jak melodie, tak texty. Raději se prezentuji sama za sebe jako zpěvačka než v nějaké roli.

Ovšem nabídky jste jistě měla.

Ano, dokonce jsem měla několik schůzek s režiséry a autory, někteří mi dokonce nabízeli, že mi napíší roli v muzikálu přímo na tělo. Ale nakonec jsem to vždycky vzdala. Cítím se líp, když můžu prezentovat své písničky.

Svého času jste uváděla úspěšný televizní pořad Divadélko pod věží. Nechystáte nějaký podobný návrat na obrazovku?

Nechystám. Divadélko pod věží jsem dělala šest let, pak jsem na ně ještě navázala s Eduardem Hrubešem svým televizním recitálem, ale ty doby už jsou pryč. Všeho do času, všechno má svůj čas. Dnes už bych něco podobného dělat nechtěla. Myslím si, že doba Divadélka pod věží skončila, v televizi je spousta jiných zábavných pořadů a zrovna Divadélko mezi nimi asi nechybí.

Zůstaňme chvíli u ostravské televize. Tam vzniká (hlavně v publicistice a dokumentu) spousta velmi zajímavých pořadů se specifickou  atmosférou. Kde se, podle vás, bere?

Každé studio má svůj svéráz, Praha, Brno i Ostrava. V Ostravě byla vždycky vynikající publicistika, taková hodně na tělo. Pracovala tam spousta zajímavých lidí, kteří sjezdili svět, něco věděli a uměli. A na těch pořadech to bylo a je vidět.

Nějaký čas jste žila v Německu. Dá se srovnat dění v české a německé populární hudbě?

To moc nevím, já jsem v Německu muziku příliš nesledovala. Do Německa jsem si vlastně šla odpočinout. Ale myslím si, že u nás je daleko víc zpěváků, kapel a bigbítu, než všude jinde ve střední Evropě. Ať jde o Maďarsko, Rakousko nebo Německo. Je až neuvěřitelné, kolik lidí se u nás živí muzikou. Podle mě to není nikde jinde v Evropě, snad s výjimkou Anglie.

Nový výběr vašich hitů  je prý vaším prvním oficiálním Best of.

V zásadě ano. Je pravda, že mi hity vyšly vlastně už na dvou deskách, ale nikdy nebyly takhle pěkně pohromadě, bez nějakých vsuvek, jako právě na tomto albu. Jmenuje se Marie Rottrová - Všechno nejlepší a ten název desku přesně vystihuje: opravdu je na ní všechno to nejlepší (a nejpopulárnější), co jsem kdy nazpívala. Je to vlastně takový koncentrát hitů. Vlastně by se deska mohla i takhle jmenovat: Marie Rottrová: Koncentrát. (smích)

Jak vznikala dramaturgie desky?

První tipy mi poslali ze Supraphonu, při výběru písniček mi pomáhal i můj fan club, konečné slovo jsem měla já. Mám ostatně velké zkušenosti z koncertů. Lidé za mnou chodí a říkají: Proč jste nezpívala tuhle, nebo: Proč na vaší desce není tahle píseň? Dobře tedy vím, které z mých písniček lidé opravdu milují. A ještě k tomu fan clubu: ten jeho výběr probíhal velmi zajímavou formou! Na internetu se moji příznivci mohli zapojit do ankety, které písničky by na výběru měly být.

Za dobu své kariéry jste nazpívala také spoustu krásných duet. Vybírala jste si do nich své partnery nebo vám "byli určeni"?

Hodně z těch duetů vznikalo právě pro Divadélko pod věží. Zvala jsem si tam různé hosty a spolu jsme si chtěli něco za-zpívat nebo podniknout nějakou akci. Tak třeba vznikla písnička S tím bláznem si nic nezačínej (s Pavlem Bobkem) nebo duety s Viktorem Preissem, Michalem Dočolomanským či Karlem Gottem. Duet Klíč pro štěstí (s Jiřím Bartoškou) nevznikl sice v Divadélku pod věží, ale také za něj může televize, konkrétně zábavný pořad Dva z jednoho města. V Karlových Varech jsme s Hankou Zagorovou byly kapitánkami dvou družstev, Hanka byla za lázně, já za porcelánku. A díky televizní Manéži jsem zpívala i s Bolkem Polívkou. Takže za většinu mých duet opravdu může televize. Možná by stálo za to vydat cédéčko duetů. To by byl další tip pro Supraphon! (smích)   

Co práce na vašem dalším řadovém albu?

Ta teď trošku spí, ale ke konci roku ji probudíme. Říjen a půlku listopadu mám totiž úplně zaplněný koncerty, na konci lis-topadu si k tomu zase sedneme. S autory, muzikanty i textaři budeme konzultovat jednotlivé písničky a dáme se do toho.

Zmínila jste Hanu Zagorovou. Když se potkáváte na koncertech, vzpomínáte na ostravské Flamingo, kde jste obě působily?

Občas se potkáváme a někdy si i zavzpomínáme, ale na Flamingo skoro nikdy, to je zvláštní. I když je to vlastně pochopitelné. Ve Flamingu jsme se setkaly jednou, to bylo na 2. beatovém festivalu v Lucerně v roce 1968, a pak už vlastně nikdy. Hanka odešla do Prahy a já jsem 1. ledna 1969 nastoupila k Flamingu jako kmenový člen. Takže u Flaminga jsme se s Hankou vlastně vystřídaly.

Zpátky do současnosti. Údajně si užíváte roli babičky.

Mám dva vnoučky (od syna Vítka), jsou to chlapečci, sedm a pět let. Bruník začal chodit do školy, Maxíček válčí ve školce. Jako babička se jim samozřejmě věnuji, i když na ně nemám tolik času, kolik bych si představovala. Ale důsledně si nechávám volné alespoň neděle a ty věnuji rodině. To jsme opravdu celý den spolu, já vařím velké rodinné obědy, je to prima. Kluci se těší ke mně na zahrádku a opravdu si to užíváme.

Co vnoučci a hudba?

To se teprve uvidí. Maxíček chodí zpívat do sboru a sbormistr si ho velice chválí. Doufejme, že v klukovi objeví nějaký skrytý talent. Prozatím se ani u jednoho z nich vztah k hudbě nějak zásadně neprojevoval.

Druhého syna máte v Kanadě. Jak často se vídáte?

Musím říct, že moc často ne. Ale zrovna teď jsem ho byla (po třech letech) v Kanadě navštívit. Z té návštěvy mám krásný zážitek: udělali jsme si výlet do Nového Skotska, objeli jsme celé pobřeží Atlantiku, viděli jsme velryby, tuleně a bělohlavé orly. Byl to opravdu nádherný zážitek, takový hodně přírodní. Pět dní jsme v té krásné přírodě neměli signál na mobilu, byli jsme odsunuti do absolutního klidu a to mě opravdu pohladilo po duši. Musím říct, že jsem si tam hodně odpočinula.

Jak jinak odpočíváte?

Odpočinek - to jsou pro mě hlavně procházky, práce v domácnosti a taky sledování televize. A moc ráda čtu. V létě hodně detektivky, které si půjčuji v knihovně. Potřebuji hodně odpočívat, hodně relaxovat a knížky mi v tom pomáhají. Ovšem odpočinu si třeba i u vaření. 

Když mluvíte o vaření, čím uctíte vzácnou návštěvu, jak vypadá slavnostní jídlo Marie Rottrové?

Těžko říci, na to nemám jeden recept. Nespecializuji se na jednu věc, vždycky si vymyslím něco nového. Ostatně sama mám ráda pestrou kuchyni. Vařím všechno možné. Když ke mně má někdo přijít, snažím se vysondovat, co jí, co má rád. Třeba jedna moje neteř, která u mě půl roku bydlela, je "zeleninová". Tak jsem jí pořád vařila samou dobrou zeleninu a dělala jsem spoustu salátů. Když přijde člověk, který miluje kachnu, udělám mu kachnu. Nikomu nevnucuji svoji kuchyni, snažím se každému vyjít vstříc. A samozřejmě chci, aby si u mě mí hosté pochutnali!

                     TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 21/03