Historie skupiny Katapult se začala psát dávno před jejím oficiálním vznikem. Olda Říha a Jiří "Dědek" Šindelář spolu hráli v několika skupinách, naposledy před Katapultem v Mahagonu. Po západočeském zákazu se přesunuli z Plzně do Prahy a v srpnu roku 1975 se Mahagon přejmenovává na Katapult. Pak už to šlo ráz na ráz: hity (mnohé z nich obsahuje nedávno vydané supraphonské dvojalbum Grand Greatest Hits), desky, turné, problémy a další hity. Jedním z těch největších byla píseň "Až" - vznikla v roce 1979 a mluví se v ní o roce, který právě probíhá, tedy 2006. Oldy Říhy se tedy logicky musím zeptat:

 Jak se liší skutečnost od vašich tehdejších představ?

Odpovím šalamounsky: jak to tak v životě bývá, ta skutečnost se liší i neliší. V čem se liší: doba se tak zmodernizovala, že si děti skutečně mají kde hrát. V roce 1979 nebyly žádné herní konzole, internet, mobily, DVD ani spousta jiných vymožeností, které konkrétně dětem otevřely nejen možnost si hrát, ale i obzory. Možnost mít si kde hrát totiž souvisí i s novými možnostmi, jakákoliv informace je dnes dětem dostupná. To je jedna věc, vize se naplnila. Na druhé straně ale nemůže být nikdy naplněna úplně. Lidé si kopou vlastní hroby, překážejí si, dělají nesmysly. Umělou trávu před domy ještě nemáme, na Venuši na výlety ještě nelítáme - kdyby lidé neválčili a neubližovali si, mohlo to možná už všechno fungovat.

K těm dětem: není to spíš tak, a vy jste to v zásadě potvrdil, že si děti mají spíš na čem hrát, než kde ? pokud to "kde" bereme ve smyslu hřiště, louka, řeka?

Já to cítím jinak. Možnosti jsou otevřené a každý je strůjcem svého štěstí. Každý člověk si může svůj život sám řídit a může si tedy i najít místo, kde si bude hrát. Už mu v tom nikdo nebrání - politika, náboženství, zákazy ani příkazy.

Máte v plánu nějakou další vizionářskou písničku, která by se jmenovala třeba Rok 2057?

Umění se nedá plánovat, kdybyste si řekl, že uděláte vizionářský velkohit, nepovedlo by se vám to. V naší branži je všechno, i největší úspěchy, čiročirá náhoda a štěstí - kterému ovšem můžete jít vstříc. Potká vás, když děláte muziku s láskou a milujete i svoji branži. Na nic nemyslíte, nic neplánujete - a když to děláte poctivě dvacet hodin denně, nápady a úspěchy se dostaví. U někoho to trvá dvacet, u někoho třicet let, u někoho dva roky.

Když jste tuhle písničku složili a zpívali, těšili jste se na to, že se vás v roce 2006 budou lidé ptát tak, jako já dnes? Nebo jste na to tenkrát vůbec nemysleli?

To, že se nás na tyhle věci budou lidé ptát v roce 2006, nás nenapadlo ani ve snu. Neměli jsme tušení, že se tahle písnička stane takovou legendou. V roce 1979 byl rok 2006 kosmicky vzdálen, byl z rodu science fiction, něco, čeho se nedožijeme. Já jsem se tehdy autora textu Ládi Vostárka ptal, proč zrovna rok 2006. On mi odpověděl, že to bude rok, kdy půjde do důchodu. To mě utvrdilo v tom, že vlastně budu mrtvej. V pětadvaceti, třiceti letech nám důchodci, penzisti, připadali jako lidé, kteří už nežijí, v lepším případě jako lidi, kteří jsou vyřazení ze života. Teď jsme do předdůchodového věku dospěli sami, jsme v plné síle, a teprve teď jsme pochopili všechny souvislosti. V úžasu zíráme, co se nám to vlastně povedlo. Vždyť kolik je takových kapel, které provází celou kariéru takový flák, hit, nosná legenda? Deset? Pět? My k takovým patříme - a tenhle hit nám vlastně zajišťuje živobytí až do té penze. (smích)

V jiné písničce, Katapult, popisujete své pocity před koncertem: mám sucho v krku, ruce se začínají potit - a pak vysvobození se začátkem koncertu. Bylo to opravdu tak, míval jste před vystoupením trému?

Píseň Katapult je naší osobní výpovědí. Řeknu vám ale sladké tajemství: všechny naše písničky jsou životní příběhy. Jsme pyšní na to, že to, co lidem zpíváme, je ze života. Z jejich i našeho života. Na tom je možná založen úspěch naší kapely: všechno, co zpíváme, je pravda. Dokonce taková pravda, že provází už třetí generaci a všechno dodnes žije: hlupák pořád váhá, lidi nesnídají sami poprvé - a mohl bych pokračovat. Takže sucho v krku a záře reflektorů - to byla taky pravda. Že to potom kapela prezentuje na jevišti normálním, civilním způsobem, jenom dotvrzuje moje slova - nezapomeňte, že můj původ je v 60. letech. A 60. léta - to byla pro muzikanta takzvaná "nabíječka". Beatles, Rolling Stones, tisíce dalších kapel. Síla 60. let byla dána právě životními příběhy. Tenkrát platilo: co kapela, to originál. Hrály stovky skupin, ale každá byla úplně jiná - Stouni, Beatles, Status Quo, Black Sabath, Led Zeppelin, Kinks - vlastní příběhy, vlastní image, vlastní zvuk, originální hudba. Z tohoto období pochází Katapult a přes nepřízně osudu čas ukázal, že vám nelžu.

A k té trémě?

Na jevišti trému nikdy nemívám. Všem těm příběhům věřím natolik, že když přijdu na pódium, nemůžu mít trému. Jde jenom o to, vzbudit a přenést atmosféru těch příběhů na lidi. Příběhy žijí, když se jeviště ztotožní s hledištěm, když posluchači mají pocit, že něco takového prožili nebo prožít mohou. V šatně je ale tréma vždycky. Tu chvíli před představením. S prvním zábleskem reflektoru ale zmizí, jdete na pódium a pak už jde jen o to, užít si dvě hodiny těch příběhů, o kterých jsem mluvil.

Jaké máte publikum dnes?

Velká většina fanoušků jde celá ta léta s námi. Dnes už ale máme třígenerační publikum - v hledišti je možné vidět našeho původního posluchače, dnes už babičku, její dceru nebo syna a vnuka! To je pro rock´n´rollovou kapelu obrovská pocta. Když na nás přijde šedesátiletá dáma, zpívá s námi "Já nesnídám sám" a má slzy v očích - v tu chvíli už nejsme jenom módní výstřelek pro určitou část publika. Když jsme začínali, psalo se o nás, že jsme kapela pro učňovskou mládež. Tohle označení ale nebylo správné, když se na to podíváte po jedenatřiceti letech, pro koho jsme dnes? My jsme vlastně rodinná kapela!

"Vícegeneračnost" jste zažili i uvnitř kapely, když "Dědek" Šindelář přivedl do Katapultu svého syna Michala.

To je pravda. Dole bylo třígenerační publikum a nahoře dvougenerační kapela - pak už opravdu nebylo co řešit. Je to důkaz toho, že hudba je jenom jedna. A když ji provozujete od srdce, je úplně jedno, komu ty příběhy zpíváte, jestli patnáctiletým, třicetiletým nebo šedesátiletým posluchačům. Za svůj nejúžasnější životní zážitek pokládám právě to, že jsem nebyl součástí pouhého módního trendu, něčeho dočasného pro omezenou výseč publika a že se rock´n´roll zařadil mezi standardní světovou muziku jako třeba swing nebo dechovka.

Děti se občas programově od svých rodičů distancují ? Michal naopak tvrdí, že Katapult je hudba jeho srdce, že je i základem jeho vlastní tvorby.

Na tom není nic divného. Když Katapult v roce 1975 vznikl, stal se inspirací mnoha dalších kapel od Elánu přes Tublatanku až po mraky okresních skupin. My jsme totiž i v době hlubokého komunismu a totality přicházeli s upřímným srdcem. Devadesát procent československých muzikantů naší generace vám řekne, že jsme pro ně byli ohromnou inspirací, tak jako pro mě byli inspirací Rolling Stones. Škoda jen, že Michal odešel z Katapultu tak brzy - podle mého názoru mohl ještě nějaký čas sbírat zkušenosti a teprve pak se vydat na sólovou dráhu. Byl by na ni lépe připraven.

Měli jste s minulým režimem potíže?

Nedávno mě jeden novinář naštval, když napsal, že často a rád mluvím o zákazech. Rád bych mu prostřednictvím Avisa vzkázal - můžu?

Jistě.

- že to není pravda. O těchto věcech nemluvím skoro vůbec, už vůbec ne rád, ale když se mě někdo zeptá, zdvořile odpovím. Nelíbí se mi, když se pak moje zdvořilá odpověď obrátí proti mně. Narovinu: o komunistických zákazech nemluvím rád, ale odpovím i vám. Období mezi roky 1979 a 1986 bylo pro Katapult tou nejstrašnější dobou, kterou kdy zažil. Zakázali nám devadesát procent činnosti v šoubyznysu. Chtěli nás zabít, ale paradoxně nás posílili. Absurdně bych dneska mohl komoušům poděkovat za to, že mě ten jejich nesmyslný zákaz nesmírně zvedl. Pochopil jsem, že už nikdy nepřestanu hrát, ledaže by mi někdo uřezal ruce. Shrnuto: bylo to strašné období, vůlí jsme ho překonali a dnes už to ani nemám nikomu za zlé.

Osobně vám tedy zákazy pomohly; co kapele jako celku?

To, co se občas říká, že zákazy pomůžou skupině k lepší pověsti a popularitě, není pravda. Jakýkoliv zákaz vám přece nezvýší popularitu, naopak vám ublíží: nemůžete koncertovat, nemůžete točit desky, nejste v rádiu ani v televizi. Naše branže se jmenuje šoubyznys - a já to slovo mám rád. Ono spojuje dvě záležitosti: šou, zábavu - a peníze. Jedno od druhého nejde oddělit. Když nemáte návštěvy, nemáte peníze. My jsme v minulém režimu vlastně byli jedni z mála kapitalistů: vlastní auta, vlastní aparatura, vlastní nástroje; přijdou lidi - dobrý, nepřijdou - nemáš peníze.

Jak se dnes díváte na svoje první profesionální angažmá?

S vděkem. V Plzni jsem měl pár kapel a na koncert mojí skupiny Mahagon jednou přišel František Ringo Čech. Okamžitě mi hodil lano, asi ve mně něco vycítil - a já jsem zase vycítil šanci. Řekl jsem tehdy Dědkovi, že jdu do Prahy, ať na mě počká, že se vrátím a uděláme spolu kapelu. Angažmá u Františka jsem využil jako vysokou školu bigbítu. Sloužil jsem kapele i sólistům, ať už Viktoru Sodomovi nebo Jirkovi Schelingerovi a protože vidím a slyším, nabíral jsem informace jako na vysoké škole. Když jsem pak po třech letech odešel, měl jsem v tomhle oboru doktorát. Věděl jsem všechno: jak se nahrává, jak se má člověk chovat v televizi, jak má hrát, co je to negativní i pozitivní reklama - zkrátka všechno. Pak už jsem mohl vytvořit Katapult - a k mému velkému štěstí se to povedlo.

Měl vám Dědek tehdy za zlé, že odcházíte?

Vůbec ne! Vždyť jsem splnil slovo - vrátil jsem se a vznikl Katapult.

A měl jste vy jemu za zlé, když po Listopadu 1989 odjel do Ameriky?

Ani omylem! To bylo v roce 1990, tehdy byla krásná doba. Celý rok jsem žil jenom z toho, že komunisti padli, vždyť jsem se na to těšil dlouhá léta. Dá se říct, že tahle doba pro mě byla takovými pseudoprázdninami. Politika mě tak zajímala, že u mě  - poprvé a naposledy - byl rock´n´roll až na druhé koleji. Ten historický zvrat byl natolik silný, že jsem rok a půl nepotřeboval hrát.

Co jste tedy dělal?

Založil jsem firmu, agenturu, nahrávací společnost, prostě jsem podnikal. Využíval jsem možností, které se naskytly. Vytvořil jsem produkční týmy, najal jsem si kanceláře a provozoval jsem firmu. Dodnes ji mám.

Čím se zabývá?

Začal jsem jako obrovská firma, zastupování herců, dýdžejů, kapel, nahrávací společnost - doba ale běží dál a naděje, že tady bude malé Švýcarsko a lidi budou lepší, hodnější a preciznější, se nenaplnily. Švýcarsko se nekoná. Tak jsem firmičku neustále ořezával, ořezával, ořezával - až jsem se stal výhradním producentem vlastní kapely Katapult. Asi jako když si americký herec financuje, produkuje a režíruje vlastní film. Už několik let se tedy starám jenom o Katapult. Sám na sebe si práci vymýšlím a pak ji realizuji - a to mi přináší největší pohodu.

Supraphon nedávno vydal dvojalbum vašich nevětších hitů. Co vám na něm chybí?

Sto písniček! (smích) Tu desku jsem si sám sestavoval, ze stopadesáti písní jsem jich musel vybrat čtyřicet, po dvaceti na každý disk, protože víc se na něj prostě nevejde. Zkuste se do toho vžít: jako skladatel, producent a interpret jsem si sedl ke stolu a čtrnáct dní jsem vraždil vlastní děti. Dal jsem si před sebe těch stopadesát písniček a sto dětí jsem musel zabít.

Pořád máte sen uspořádat koncert, kde by v jednom večeru všech těch stopadesát písniček Katapultu zaznělo?

Ano. Na žádném koncertu nikdy nezahrajete všechno, co by lidé chtěli. To mě tíží a jednou jsem se v Plzni v novinách začal nadneseně vytahovat, že mě to už štve a že, abych uspokojil ty, co si pořád stěžují, uspořádám koncert, na kterém zazní ty písničky všechny. Spočítal jsem to asi na osm hodin muziky. Bylo to řečeno nadneseně, ironicky - ale jak to bývá, lidi se mě začali ptát, jestli to myslím vážně. Já jsem začal trochu couvat, říkal jsem, že jsem uletěl a hodně se vytahoval. Pořád mi to ale vrtá hlavou, čím dál tím víc na to myslím. Hudebně by to zrealizovat šlo: ve sportovní hale by se na čtyřech jevištích osm hodin hrály písně v různých úpravách, akusticky, elektricky, klubově ? možná by se dalo uveřejnit pořadí písniček, kde a přibližně kdy bude jaká hraná, lidi by pak mohli přijít kdy by chtěli a na jakkoliv dlouho. Nevím ale, jestli by to vydrželi; Katapult by to určitě vydržel, ostatně naše kapela nikdy koncert nepřerušila. Nechme si otevřená vrátka - uvidíme. Asi by to byl zápis do Guinessovy knihy rekordů, co?

Katapult měl po celou dobu svého trvání potíže s bubeníkem. Myslíte si, že obecně je o bubeníky v rockových kapelách nouze?

Obecně nevím. Každé štěstí je vyváženo nějakým neštěstím. Já jsem měl to obrovské štěstí, že jsem potkal souputníka, Dědka Šindeláře, člověka, kterého znám od roku 1964, se kterým si rozumím, se kterým jedenatřicet let hraju v jedné kapele. No a štěstí síly těchto dvou osobností je vyváženo, jak jsem říkal neštěstím: už nikdy neseženeme třetího do party na celý život. My vlastně celý život hledáme parťáka. Ne bubeníka; parťáka. Ani jeden z našich bubeníků se nestal parťákem, každý z nich sebou nechal něčím cloumat; jeden alkoholem, druhý slávou, třetí zase něčím jiným. Pro mě je muzika svátost a nenechám sebou ničím jiným cloumat; ani drogami, ani náboženstvím, ani politikou, zkrátka ničím. Takže opakuji: pořád hledáme parťáka - a to je Dědkovi sedmapadesát a mně osmapadesát. Možná se nám to nikdy nepovede, možná ho potkáme až v pekle - až budeme hrát ten pekelnej rock.

Bylo pro vás důležité červnové vystoupení v rámci dětského dne na Pražském hradě?

Jéje, to je záležitost sama pro sebe! Já jsem napřed obvinil Hrad z toho, že mi ukradl koncert, protože jsem si na něj myslel předtím sám a chtěl jsem ho uspořádat ve své produkci - jmenoval by se "Katapult: už se píše 2006". Když mi někdy kolem vánoc 2005 volali, že prezident chce využít naši písničku "Až" při prezidentském dnu pro děti a my bychom tam měli vystoupit, nebyl jsem tedy nijak přehnaně nadšený. Koncert jsme nicméně naplánovali, připravili, vyprodukovali, moje kancelář se na tom podílela asi z 50 procent. A pořád mi nic nedocházelo. Pak přišel kolaps, byla zima, špatné počasí, koncert se musel přeložit. Ale to k tomu patří, takže ani tahle věc mě nepřekvapila. No a když jsme to celé připravili na novém místě a všechno bylo, jak být mělo, teprve pak mi to došlo: prezident pozval Katapult na Hrad! Došlo mi to. Kolik je takových kapel, které si prezident pozve na Hrad? Až se bojím říct, jaký je to ohromný úspěch a že je to možná i tak trochu pocta za všechno to, co jsme si vytrpěli a čím jsme si prošli, vždyť každý úspěch je vykoupen těžkými neúspěchy. Celou tu věc beru velmi pokorně. Katapult hrál na Hradě.   

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 21/06