Jedním z těch, kteří na 40. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech převzali Křišťálový glóbus za přínos světové kinematografii, byl i Robert Redford. Hvězda první velikosti, herec, režisér, producent, ekologický aktivista a zakladatel dnes už renomovaného filmového festivalu Sundance začínal s herectvím v 60. letech. Na plátně na sebe upozornil v roce 1966 ve snímku Štvanice. Následovaly legendární filmy, ve kterých hrál společně s Paulem Newmanem: Butch Cassidy a Sundance Kid a Podraz. A pak přišly snímky se širším politickým a společenským přesahem - Kandidát, Tři dny Kondora a Všichni prezidentovi muži. Hned za svůj první režijní počin, snímek Obyčejní lidé, získal Oscara. Jako režisér má na svém kontě šest snímků, mimo jiné drama Tudy teče řeka, Otázky a odpovědi či oblíbený snímek Zaříkávač koní (což je jediný z jeho režijních počinů, kde současně vytvořil i hlavní roli).

Hodláte ještě něco natočit s Paulem Newmanem?

Ano, rádi bychom, vždyť Paul Newman je můj dobrý přítel. Problém je ale v tom, že se filmový svět velmi změnil - změnil se trh, změnilo se filmové podnikání. Trh reaguje na nové technologie, filmy se dnes stále častěji podobají komiksům. Mladým divákům jde hlavně o zábavu. Ze zcela sobeckých důvodů, mám totiž rád nezávislý film, jsem založil filmový festival Sundance. A zpátky k Newmanovi: rádi bychom ještě natočili nějaký takový film, jakým byl třeba snímek Všichni prezidentovi muži. Tenkrát jsme do toho šli naplno, šlo nám o to, něco ukázat, na něco upozornit. Takové filmy dnes téměř nevznikají. To už spíš narazíte na dobré dokumenty. Proto mám dokumentární filmy rád a věřím jim. Jsou kvalitnější, než snímky hrané.

Jak film Všichni prezidentovi muži, který odhaluje okolnosti aféry Watergate, vznikal?

Ta cesta byla dost dlouhá a složitá. Příběh a okolnosti aféry jsem znal ještě dříve, než vyšla slavná kniha Boba Woodwarda a Carla Bersteina. Jezdil jsem tenkrát po Spojených státech s filmem Kandidát a jezdil jsem vlakem. Při cestách jsem hovořil s novináři. Tenkrát, bylo to asi dva týdny před vypuknutím aféry, začaly kolovat různé drby. Novináři mi tenkrát neřekli nic konkrétního, jenom to, že Kubánci v celé věci nejsou, že je to něco mnohem vážnějšího. Ptal jsem se jich, co s celou záležitostí udělají, oni však neříkali nic. Řekl jsem jim: budou volby, Nixon bude znovu prezidentem a vy nic? Byl jsem z toho smutný.

Jenže pak se věci daly do pohybu...

Ano. Začala vycházet série článků Woodwarda a Bersteina, objevovaly se nové informace, prezident musel před komisi. V září skandál vypukl naplno. Chvíli to sice vypadalo, že kvůli nějakým chybám v článku půjde všechno k ledu, ale nestalo se a pravda vyšla najevo. Byl jsem nadšen. Chtěl jsem oba novináře blíže poznat. Říkal jsem si: co je to za lidi, kteří toho dokázali tolik, jako nikdo jiný? A uzrávala ve mně myšlenka natočit o tom film. Volal jsem jim, nechával vzkazy, ale nikdo mi neodpovídal. Začal jsem pracovat na dalším filmu, ale myšlenka na film o Watergate mě neopuštěla. Nakonec jsem sehnal Woodwarda. Řekl mi ale, že se mu zrovna nehodí sejít se se mnou a o celé věci si povídat. Později jsem pochopil, že se bál. Byl odposloucháván i jinak sledován a vůbec nevěřil, že mu volal Redford. Po delším čase jsem mu poslal dopis, uvěřil mi a sešli jsme se v tajnosti na tajném místě. Oba novináři mi pak dali práva na film s tím, že nejdřív napíší knihu, ať 6 týdnů počkám. Nakonec jsem čekal 9 měsíců, Nixon padl, vznikl scénář filmu.

A pak i samotný film.

V roce 1975 byl natočen, v roce 1976 šel do kin. Chtěl jsem, aby byl co nejpřesnější, chtěl jsem ukázat, jak vypadá investigativní žurnalistika a co zmůže. Chtěl jsem vyprávět o tom, co se dělo v létě před aférou, v době, kdy ještě skoro nikdo na různé podněty nereagoval. A hlavně o tom, že je za všech okolností nutné bránit dodatek ústavy o svobodě slova. Tady byl porušen - lidé byli sledováni, odposlechy byly běžné. A kde byl tisk? V současnosti by se nic takového nemělo dít!

Dnes už se na film dívá nová generace diváků, má jí snímek Všichni prezidentovi muži ještě co říci?

Určitě, vždyť nebezpečí ztráty svobod tu je stále. To, co se děje v Americe - tedy některé věci a snahy určitých lidí - mě děsí. Myslím si tedy, že ten snímek je stále aktuální. Nedávno se, po třiceti letech, veřejnost dozvěděla totožnost muže, který Woodwardovi a Bersteinovi pomáhal. Byl to člověk, jemuž se říkalo Deep Throat. Jeho odhalení bylo v Americe přijato s rozruchem a myslím si, že na celou věc se dnes lidé mohou dívat zase z nového úhlu.

Váš zájem o politiku neutichá už řadu let!

Politice jsem se začal věnovat na přelomu 60. a 70. let. Zaměřil jsem se na životní prostředí na americkém západě - vznikaly tam průmyslové zóny, které životní prostředí ničily. Když jsem proti tomu vystoupil, ozvali se kritici: vždyť je to jenom herec, co do toho má mluvit? Pak ale zvolili prezidentem Reagana a bylo po argumentech. Mimochodem: nemyslím si, že by Reagan byl dobrým prezidentem. Jeho kroky v oblasti životního prostředí a třeba v letecké dopravě byly špatné a jejich důsledky pociťujeme dodnes. Musím ovšem dodat, že nikdo není horší než Bush a jeho vláda. Ale zpátky k Reaganovi: byl to hodný člověk, ale poněkud úzkoprsý.

Mimo jiné dnes bojujete i za veřejnoprávní televizní vysílání. Je ve Spojených státech ohroženo?

Ano, je. Mnozí by je rádi zrušili a to i lidé z nejvyšších míst. Jenže do toho vláda nemá co mluvit! Tady jde opravdu o svobodu projevu. Myslím si, že veřejnoprávní vysílání americké PBS je velmi důležité. Vysílá věci, které lidé jinde neuvidí. Pro veřejnoprávní televizi připravuji seriál velice silných příběhů o statečných lidech, kteří - ač prakticky bez prostředků - bojují proti totalitě. Jsou velmi stateční, ale málokdo o nich ví. Teď jsme například natočili příběh muže z Pákistánu, který unáší děti od otrokářů. Jeho život je ohrožen a nakonec ho možná zabijí. O tomhle má televize vysílat, tohle má připomínat; ne nějaké reality show!

Jak v tomto ohledu vidíte budoucnost?

Nemám křišťálovou kouli a budoucnost věštit neumím. Musím ale říct, že i přes všechny výhrady jsem na svoji zemi velice hrdý. A obráceně: jsem na ni hrdý, i když se spoustou věcí nesouhlasím. I nadále proto budu bojovat za jejich zlepšení, ať jde o politiku nebo ochranu životního prostředí a přírodního i kulturního dědictví. Těší mě, že si pravý stav věcí začíná veřejnost uvědomovat stále více a naléhavěji. Vidí, že jsme byli vehnáni do války. Vidí, že mladí Američané riskují denně své životy.

A v oblasti filmu?

Trápí mě samozřejmě i stav současného filmového průmyslu. Je nutné, jak už jsem o tom mluvil, ukazovat lidem skutečné a silné příběhy, skutečný stav věcí. I nadále bych chtěl hrát v takových filmech, které to dělají. I nadále chci filmy režírovat a produkovat. A také proto jsem založil Sundance Institut a Festival - jako nástroj pro mladé lidi, kteří chtějí točit normální filmy, žádné hollywoodské trháky. Na komerční snímky typu Království nebeské se dnes shánějí peníze daleko snáz; zaplatit normální film ze života, se silným námětem a příběhem, to už je daleko horší.

Takže se určitě nenudíte...

To tedy ne. Víte, je potřeba lidem neustále říkat, jak to je a nabádat je k činnosti. Musíme jim ukazovat, že jsou zavalováni nepravdivými informacemi. Zásadní změny musejí přijít zezdola.

Prý na festivaly nejezdíte - proč jste u Karlových Varů udělal výjimku?

Velký podíl na tom má Madeline Albrightová. Znám se s ní už dlouho, jsme dobří přátelé. Byla se dokonce podívat i na našem Sundance Festivalu. Asi před rokem se mě zeptala, jestli bych se nechtěl podívat do Prahy. To mě zaujalo - vždyť do Prahy jsem se chystal už třicet let! Řekla mi, že dostala pozvání na karlovarský festival a jestli bych prý, kdyby mě pozvali, přijel taky. A tak jsem tady.

Do jaké míry znáte české umělce, českou kulturu a politiku?

Znám je dobře a s mnohými Čechy jsem se přátelil nebo se přátelím dodnes. Zajímá mě Václav Havel - je to současně umělec a aktivista v boji za lidská práva. Stal se dokonce prezidentem, což je velice zajímavé. Svět by potřeboval více takových vůdců, jakým je on. Mým přítelem byl ale i Jiří Voskovec - poznali jsme se v roce 1963, kdy jsme spolu hráli v divadle v New Yorku. Měl jsem rád režiséra Jána Kádára a dodnes se přátelím s Milošem Formanem. A jedna zajímavost: prvním uměleckým ředitelem Sundance Institutu byl člověk z Prahy: úžasný režisér a člověk František Daniel.

Ovlivňují vaše české známosti vztah ke Křišťálovému glóbu, který jste v Karlových Varech dostal?

Ano, je to cena, které si opravdu vážím. Můj vztah k jiným cenám určitě není tak vřelý, vždyť nejrůznějších cen se dnes uděluje obrovské množství.

Jak se vám líbila Praha?

Nezklamala mě. Hodně jsem toho o ní věděl: zajímám se totiž o dějiny a tak jsem si o vašem hlavním městě zjistil spoustu zajímavostí. Tímhle městem procházely dějiny, působili tu významní umělci, prošlo tu i několik okupačních režimů. Tohle všechno se na Praze podepsalo.

O Praze i naší republice toho hodně víte; opravdu jste tu poprvé?

Ano, i když do Prahy už jsem jednou, jako velmi mladý, málem přijel. Když mi bylo osmnáct, vydal jsem se na cestu Evropou, a stanul jsem skoro "před branami" Prahy - jenže tenkrát nebylo možné se sem dostat. A ještě k tehdejšímu mému evropskému putování: chtěl jsem cestovat a tak se dále vzdělávat. Současně jsem chtěl trochu jinak, z velké dálky, pochopit to, co se děje u nás. Neměl jsem moc peněz, ale tu cestu jsem podnikl. Tenkrát jsem mimo jiné pochopil, že je nutné vážit si lidských svobod, že nejsou samozřejmostí, že je spousta míst, kde lidé trpí. A že je potřeba přiložit ruku ke zlepšení stavu věcí. Tak jsem například po potlačení maďarského povstání pomáhal maďarským uprchlíkům přes Dunaj.

Co české ženy - poznal jste je při své současné návštěvě Česka?

Popravdě: do České republiky jsem přijel se svojí přítelkyní, se kterou jsem velice spokojený. A obecně - na vztah k ženám jste se měl ptát tak před třiceti lety!

Znáte české pivo?

Znám a piji je i doma, v Kalifornii. Když jsem se teď setkal s Václavem Havlem, jen tak pro zajímavost jsem se ho ptal, jaké pivo je nejlepší. On mě ubezpečil, že moje volba byla správná, že nejlepší je plzeňský Prazdroj. Tak u něj zůstanu.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 14/05