Petr Rajchert toho stíhá dost. Jako herec a zpěvák, i jako televizní dramaturg se snaží dávat lidem radost a daří se mu to. Vystudoval Divadelní akademii múzických umění a působil ve dvou divadelních angažmá (v Liberci a v pražském Labyrintu). Do širokého povědomí vstoupil rolí Otakara Krále v televizním seriálu Život na zámku, děti ho znají z pohádek Císař a tambor a Ty, ty, ty, Moneti!, ale také třeba z Návratu Arabely. V roce 2000 ztvárnil hlavní roli v televizním povídkovém snímku Policejní pohádky strážmistra Zahrádky. Své fanoušky a fanynky má Petr i z dob působení ve skupině Chinaski. Po odchodu z této úspěšné kapely si založil skupinu vlastní (Inter) a s ní nahrál už dvě alba. Před dvěma lety to byla deska s názvem 47 minut bez dechu, teď Inter Caelum Terramque.

Kam jste za ty dva roky došel?

Urazil jsem zásadní cestu a udělal zásadní kroky. Především jsem zkompletoval kapelu. Novou desku už dělala ta kapela, se kterou teď hraji a koncertuji. S ní už nějaký čas všechno okolo spolunažívám a to se samozřejmě projeví na usazenosti, ujasněnosti názoru a tudíž na kvalitě nahrávek. Už třeba jenom tím, že jsme si všechno dělali sami.

Vznáší se vaše hudba skutečně mezi nebem a zemí, tedy Inter Caelum Terramque?

To je samozřejmě slovní hříčka, ve které je obsažen název kapely. Ale jak už jsem o tom mluvil, kvalitativní posun tady určitě je.

Přibližte nové album víc!

První půlka desky obsahuje takové spíš rádiové písničky, tedy takové, o kterých si to alespoň myslím. V druhé části jsou pak spíš koncertní písně. Myslím si, že album je tvořeno v jakémsi oblouku - od krystalicky průhledných písniček až ke složitějším tvarům a písním, řekněme, divadelním, které mají několik poloh a jsou i tvrdší. Přitom nechci říct, že by ty čisté písně byly nějak slabší - vůbec ne! Jsou, myslím si, výborné. Všechno má svoje. Možnosti studia a zvukových vychytávek i živé koncertní hraní s úplně jinou energií.

Co máte raději vy osobně?

Těžko říct. Ale musím říct, že v době přípravy desky jsme koncertování téměř vypustili a jsme tedy úplně nadržení na živé hraní. Podzimní šňůra určitě bude stát za to!

K těm divadelním písním patří zřejmě i skvělý Pan Nikdo. Má předobraz v někom konkrétním?

Je to možné. Ale já když píšu texty, moc o nich mozkem nepřemýšlím. Jakmile totiž začnu přemýšlet mozkem, tak, jak nás to učili ve škole, vznikají naprosté bláboly. Ty pak nejen zmačkám, ale raději i podpálím, aby nikomu nepřišly do ruky. Ale když se uklidním a nechám text, aby sám přišel, pak to většinou stojí za to. Pan Nikdo je toho příkladem. Proto říkám, že MOŽNÁ někdo takový existuje. Že na mě někdy někdo takhle zapůsobil a v téhle písničce se mi to vyrazilo.

Dá se tedy říci, že vaše texty jsou především nálady a dojmy?

Ano. Takhle mi to připadá docela romantické.

Pan Nikdo má - podle vás - v duši krásnej tón. Jaký máte v duši tón vy?

To jste mě dostal! Myslím si, že jako blíženec mám v duši minimálně dva tóny. Ty spolu zaujímají určitý interval, snad by se tomu dalo říkat akord. To mě asi vystihuje. Jsem člověk, který většinu věcí nazírá z mnoha úhlů. Jsem herec a muzikant a teď už i hudební dramaturg. Lidi mi vždycky říkají: Hele, děláš toho tolik, stíháš to? Musím ale říci, že všechno dělám poctivě, neplynu po povrchu. Kapela Inter je moje dítě a snažím se dělat ji co nejlépe - ostatně na desku jsem si opravdu udělal čas a všechno ostatní potlačil. Čas jsem si udělal i na zkoušky koncertního programu. A hudební dramaturgii na Primě se taky věnuji odpovědně. Moc si vážím toho, že jsem toto (i když externí) místo dostal. Strašně mě baví nahlížet věci z úhlu dramaturga. Baví mě i herectví a nebetyčně mě baví točit filmy.

Takže těch tónů je vlastně daleko víc, než vámi zmíněné dva!

Asi ano. A jsou dosti rozličné. Ostatně už na obalu své minulé desky jsem byl ve dvou polohách: vážné a rozesmáté. Vzniklo to vlastně na popud Emmy Srncové, kterou udivila rozdílnost oněch mých poloh. Říkala, že když mám radost, jsem tak nadšený, že to s sebou všude vleču a všechny tím nakazím, a na druhé straně - když je mi špatně, tak je to strašná negace a nejde se mnou vydržet.

Tenhle obal je ale jenom na třech tisících kouscích vašeho alba, ostatní už mají "normální" fotku. Není to škoda?

Ten obal bylo dosti náročné a nákladné vyrobit, ostatně proto jsme u desky v roce 2001 zmeškali předvánoční trh. Ale jsem rád, že se to nakonec povedlo alespoň u prvních tří tisíc kusů. Je to odměna pro ty, kteří si naši desku koupili hned - jako první.

Svým textům říkáte básničky. Uvažujete o tom, že byste je vydal?

O tom jsem ještě nepřemýšlel. Ovšem život dělá různé kotrmelce. Kdyby mi ještě před třemi roky někdo řekl, že povedu kapelu, tak mu neuvěřím. Neříkám tedy, že bych někdy nechtěl své básně a texty vydat knižně, ale zatím o tom neuvažuji.

Jaká je vaše náplň hudebního dramaturga na TV Prima?

Tuhle práci jsem nedostal je tak z ničeho nic. Pro Primu jsem dělal už před rokem a půl přímý přenos předávání cen z filmového festivalu ve Zlíně. Líbilo se to, dostal jsem další zakázku, zase se líbila, až jsem dostal práci trvalou. Vybírám interprety do různých zábavných pořadů, pracuji se zpěváky a skladateli, pomáhám při tvorbě různých znělek - a tak dál. Je toho dost. A moc si toho cením. Těší mě především to, že na Primě mají pocit, že to dělám dobře. Přistupuji k tomu opravdu se svým nejlepším svědomím.

Máte chuť protlačovat na obrazovku skupinu Inter?

Natolik jsem sebekritický a sebeukázněný, že svou skupinu za každou cenu protlačovat rozhodně nebudu. A kromě toho: kdo se na obrazovce objeví, to nezáleží jenom na mně. Ovšem když jsem nabídku Primy zvažoval, ptal jsem se, jestli bych jako dramaturg měl do této televize zavřené dveře coby interpret. Řekli mi, že ne. Praxe to všechno ukáže. Do některých pořadů se budu snažit Inter dostat, ale podařit se mi to nemusí.

Má podle vás Prima na to,  aby se stala, a to i co do počtu diváků, konkurentem Novy?

Tutově! Ona na to totiž jde jinak než Nova. Hlavně jde o to, že lidé na Primě nejsou tak zatížení nejrůznějšími záležitostmi, jako lidé na Nově. Tu šanci dostihnout Novu tedy Prima má. Může to trvat pět nebo dvacet let, ale tato možnost tu je. A pro mě je důležité, že můžu pracovat v takovém kolektivu, jaký na Primě je.

Říká se, že v televizích panuje závist a jeden sleduje druhého a čeká na jeho chybu. V Primě to tak nefunguje?

Ten pocit nemám. Ale jednak jsem tam teprve krátkou dobu a jednak na Primě pracuji jako externista. To je ohromná výhoda. Já jsem ani nechtěl do zaměstnaneckého poměru. Když je člověk v hlavním pracovním poměru, musí už věci řešit úplně jinak. Ze stejného důvodu už ani nechci do divadelního angažmá. Dvě jsem si zažil a stačilo mi to k tomu, abych si uvědomil, že nechci hrát za čárku, že nechci hrát jenom to, co mi někdo přidělí a že mě nebaví řešit ty vnitřní vztahy, které zákonitě vzniknou všude tam, kde je víc než jeden člověk. Tak fakt nechci.

Jaký je rozdíl v práci v oblastním a pražském divadle?

Obrovský. Už třeba jenom proto, že když dostane liberecký herec nabídku na práci v televizi, nemůže ji vzít, protože to prostě časově nestihne. Dojíždět do Prahy na natáčení a přitom hrát v Liberci v divadle, to je nesmysl. Člověk se nemůže rozkrájet. Tím pádem herci v Liberci a v Praze žijí úplně jinak. Ve chvíli, kdy si k divadelnímu platu přivyděláváte ještě v televizi nebo v dabingu, tak můžete žít. Ve chvíli, kdy žijete jenom z libereckého platu, jenom živoříte.

Jak je to s muzikou - uživila by vási bez úvazku v televizi?

Těžko říct. V Chinaski jsem se muzikou živil a bylo to v pohodě, s Interem teprve začínáme. Pozice kapely Chinaski byla vydobytá za spoustu let, jenom já jsem v ní hrál deset let, a ty požitky pomalu přicházely tak po sedmi, osmi letech. S Interem hrajeme dva a půl roku a navíc doba je dnes daleko horší.

V čem?

Cédéčka se mezi lidmi čím dál tím víc vypalují a lidi chodí čím dál tím míň na koncerty. Kdybych se chtěl muzikou živit s Interem, museli bychom vymést kdejaký zábavný pořad na všech televizních kanálech. Ta možnost by třeba i byla, ale já to nechci. Vystupovat s pštrosími pery a skoro prdět před diváky, aby se smáli, na to prostě nemám. To ani není žádné hrdinství nebo rebelismus. Já si jenom sebe sama v takových pořadech neumím představit. A ani by to lidi nebavilo - nejsem bavič. Je mi pětatřicet a důkladně přemýšlím, do čeho půjdu a do čeho ne.

Rozhodoval jste se dlouho odejít z Chinaski nebo to byl okamžik?

Nebyl to okamžik a nerozhodl jsem se najednou. Ale zase tak velké rozhodování to nebylo. Ačkoliv jsem impulsivní člověk, zásadní rozhodnutí nedělám zkratovitě. V Chinaski jsem byl už dlouho a některé věci se začínaly ubírat směrem, který mně úplně nevyhovoval. Nakonec bylo jasné, že ten směr bude rozhodující, a tudíž jsem odcházel z organismu, ve kterém mi nebylo dobře. Pak mě ten odchod ani tolik nebolel. A nebolí mě doteď. Spíš jsem rád.

Mají něco společného Chinaski a Inter?

Asi to, že obě kapely dělají písničky. Takové, co mají sloku a refrén. Jinak nic.

V povědomí lidí jste asi stále hlavně díky televiznímu seriálu Život na zámku. Nebo si myslíte, že novější aktivity už to přehlušily?

Myslím si, že přehlušily. Mám za to, že teď jsem v povědomí daleko víc díky muzice a musím říct, že mě to svým způsobem i mrzí. Hereckých nabídek jsem v poslední době měl opravdu jako šafránu a přitom bych hrál, až bych brečel! Ale o tom to herecké povolání je. Kvůli tomu jsem si taky přál mít i jinou práci, než na jevišti a před kamerou. To se mi - díky Primě - splnilo. Já totiž nesnáším jakoukoliv závislost, od cigaret přes drogy a alkohol až třeba k ženským. Tudíž nesnáším ani závislost na režisérech a na tom vlezdoprdelismu, který mezi některými herci je. Nedělám to a taky se to projevuje.

Závislý na ženách tedy nejste, ale sám říkáte, že bez nich byste fungoval těžko a vyskytují se hojně i ve vašich textech...

To rozhodně! Vztahem mezi mužem a ženou se lidé zabývají odnepaměti. Krásné texty na toto téma psal třeba už Shakespeare, ale samozřejmě nejen on. A je to věc, která je důležitá i dnes, v době, kdy nám vládnou počítače a roboty a lidi tak trošku přestávají být lidmi. Alespoň v tom smyslu, že city už se dnes moc nenosí a všechno je studenější. Velkou změnu pozoruji už i během svého života. Z knížek jdou texty do počítačů, sex je degradován na nejnižší příčky. Občas si říkám: proboha, vždyť vy si to ani pořádně nemůžete užít! Vy už se ani pořádně nepomilujete, protože to berete jako bohapusté bušení do svých těl. Ale to je přece blbost! Vždyť tak to není!

Myslíte, že to tak opravdu funguje?

Vidím to kolem sebe. Všechno je rychlejší, bezcitnější, agresivnější. O to víc se snažím ve svých textech orientovat na vztah mezi mužem a ženou. A protože jsem chlap a ženy mě samozřejmě zajímají, podrobuji je svému pohledu.

S jakou odezvou se to setkává?

Řeknu vám, co mi říkali ve vydavatelství, které vydává moje desky. Měli pocit, že jsem na ženy až příliš přísný. Některé texty by tak opravdu mohly někomu připadat, na druhou stranu mám i celou řadu textů k ženám naprosto obdivných. Nikdo mi nemůže nic vyčítat. A hlavně je to můj pohled. Tak co?

Pokud vím, byl jste ženatý, ale manželství vám nevyšlo...

To je pravda. Zrovna jsme zrekonstruovali byt, ten jsem manželce nechal a odešel jsem s několika igelitovými taškami a autem na leasing, který jsem ale stejně platil já.

Váš syn zůstal u své maminky.

Zůstal. U nás se to tak prostě nosí. Se střídavou péčí, i když je uzákoněná, to u nás prostě nefunguje. Myslím si, že je to vrcholně nespravedlivé, ale bohužel je to tak. Naštěstí se můžu se synem vídat dost často, ne pouze jedenkrát týdně nebo dokonce jednou za čtrnáct dnů. I takové rozsudky u nás jsou: táta odejde od soudu s tím, že si smí dítě vypůjčit jednou za dva týdny na víkend. Ale při takové frekvenci ten táta nemůže se svým dítětem navázat žádný hluboký vztah. Během víkendu ho vezme do ZOO nebo do cukrárny, ten první den se dítě otrkává, a když by mohlo začít něco hlubšího, musí otec dítě vrátit zpátky k mámě. Veškerý vztah je úplně přetrhaný.

Což tedy u vás není.

Naštěstí. V tomhle mají ženy po rozvodu obrovskou moc. I moje bývalá partnerka ji má a uvědomuje si to. Ví, že mi může dělat s klukem problémy. Jenže naštěstí si uvědomuje i to, že by tím uškodila především tomu dítěti.

Jakou máte zkušenost s rozvodovým soudem?

Zoufalou. To, jak u nás v tomto ohledu fungují soudy a jak fungují soudkyně, je strašné. Vlezete tam a od první chvíle vidíte, že jako chlap nemáte šanci. Cítíte to a ono to tak nakonec samozřejmě dopadne. To je fakt zoufalství.

Kam váš syn v devíti letech kráčí?

To je asi předčasné hodnotit. Třeba mě, když se ve čtrnácti ptali, na jakou střední školu chci jít, tak jsem to nevěděl. Nakonec jsem dělal nějakou elektro průmyslovku a dokonce jsem se tím nějaký čas i živil, ale nedá se říct, že bych to uměl a už vůbec, že by mě to bavilo.

Se současnou partnerkou jste oba rozvedení.

Plánujete svatbu?

Nikdy neříkej nikdy, ale člověk, který se jednou rozvede, se do manželství už tak nehrne. Ostatně - stačí se podívat kolem sebe. Takových lidí je spousta. Takže uvidíme!  

                     TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 20/03