Mnohokrát bylo o Radůze napsáno, že jde o jednu z nejoriginálnějších a nejzajímavějších představitelek české alternativní hudby, o jednu z nejosobitějších písničkářek, o skvělou skladatelku (absolvovala konzervatoř) a interpretku, o muzikantku, která zvládá několik hudebních nástrojů a světových jazyků. Je to tak – a v zásadě není co dodat, pokud bychom ovšem nechtěli připomenout Radůziny úspěchy u posluchačů, kupců cédéček i odborníků, pokud bychom nevypočítávali její umístění v různých hitparádách a nevyjmenovávali ceny odborné kritiky, které obdržela. Na svých koncertech Radůza vždycky překvapí něčím novým a přitom zaujme svojí nespoutaností, bezprostředností, energií, umem a otevřeností písňových textů. Totéž platí o jejím DVD (s dokumentem Půjdu, kam chci a live záznamem koncertu), i o cédéčkách – hezky popořádku to jsou tituly Andělové z nebe,... při mě stůj, V hoře, živé CD Vše je jedním a zcela čerstvá novinka V salónu barokních dam. Ta posledně jmenovaná deska se tak trochu vymyká z dráhy alb dosavadních, i když styčné body tu samozřejmě jsou: skvělé a upřímné písně, podmanivý zpěv a několikajazyčnost.

Na setkání v Balbínově poetické hospůdce v Praze, jehož záminkou byla právě zmíněná deska, přišla Radůza se dvěma malými kamarádkami (Kristýnou a Fanynkou) a svým synem – dvouměsíčním Atillou. 

Odráží se fakt, že jste se stala maminkou, nějakým způsobem i ve vašich písničkách?

V písničkách se to zatím nijak neodráží, je ale pravda, že jsem začala psát pohádky. Ty asi na cédéčku nevyjdou, vypadá to ale, že by mohly vyjít knižně. Jsou to ovšem pohádky spíš pro dospělé. Nevím, jestli se u nich budou děti bavit tak, jako dospělí, kteří je už četli. A zpátky k muzice: žádné ukolébavky ani dětské písně zatím z rukávu nesypu, do budoucna to ale nevylučuji, koneckonců to znám: když byla Fanynka malá, napsaly jsme se Zuzkou Navarovou několik písniček právě pro ni. Nejznámější z nich je asi ta o čápech z komína od cihelny.

Co váš pes Čertík – nežárlí na syna?

Čertík je zmatený, protože patnáct let jsem doma šišlala na něj a teď, když začnu šišlat, si zase myslí, že je to na něj a začne se na mě sápat. Pak pozná, že tentokrát to na něj není. Ale nežárlí. Vždycky se hrne do toho pojízdného košíku a chtěl by se s děťátkem kamarádit a chovat... ale ono to ještě nejde.

Jak jste přišla ke Kristýně a Fanynce, které vás dnes doprovázejí?

Kristýnu Korčkovskou jsem poznala přes Zuzanu Navarovou, Zuzana se s ní seznámila na jednom letním workshopu. Pak Zuzana odešla a už se s Kristýnkou kamarádit nemohla, tak jsem se s ní začala víc kamarádit já (ale znaly jsme se už předtím). Dnes ke mně Kristýnka jezdí na víkendy, platím jí kroužky, ale hlavně se kamarádíme a máme se rády. No a Fanynku Hanouskovou znám od jejího narození, je to dcera mojí kamarádky a současně manažerky. Obě holky, Kristýnka i Fanynka, mi pomáhaly s novou deskou. Kristýnka tam má sólo, Fanynka zpívá ve sborech.  

Kolik takových „kamarádek (kamarádů) od jejich narození“ máte a máte taky nějaké „kamarádky (kamarády) od svého narození“?

Od svého narození? To asi ne, ale ze základní školy kamarády mám, to ano. Ze školky ne: my jsme se hodně stěhovali, takže jsem ty kamarády a kamarádky vždycky poztrácela. Ze základky mi ale někteří vydrželi. A „kamarádi od jejich narození“? Znám asi čtyři děti – ale Fanynka je z nich to nejmilejší!

Z jakého období jsou písničky na desce V salónu barokních dam?

Tu první, písničku Kráčím, jsem napsala v době, kdy jsem nahrávala album V hoře. Tuhle píseň jsem napsala přes noc v autobuse, když jsem jela do Paříže. To si pamatuji naprosto přesně. Ty ostatní písničky vznikaly další dva roky až do letošního ledna, kdy jsem s nimi přišla do studia a natočila je.

Vzpomínáte si ještě na nějaké další písničky, které by vznikaly za neobvyklých okolností?

Celý můj život je neobvyklý! (smích) Pokud zůstaneme u nové desky, tak třeba Moře pod Smyrnou vzniklo v Turecku na jedné pláži, kde jsem to jednou v lednu, uchvácena pohledem na moře, nevydržela a vlezla to té šíleně ledové vody; moji turečtí kamarádi se chytali za hlavu, jak je možné, že do ní lezu. Písnička Vařič a mapa vznikla v Orlických horách, píseň Za obzor zase v jižních Čechách... vlastně většina těch písniček vznikala někde na cestách.

Co na cestách, třeba v autě, ráda posloucháte?

V autě si nejčastěji zpívám. Když ale poslouchám, tak třeba teď svoje polské kamarády, mám tam čtyři polské desky. Vždycky když určitou várku naposlouchám a ty písničky – i texty – se naučím, dám si do auta zase něco jiného. Polská alba už tedy zase budu muset brzy vyměnit.

Jak jste dávala dohromady „nahrávací partu“?

To vlastně ani nebylo tak těžké. S deskou mi pomáhali spolužáci z konzervatoře a kamarádi, například Peter Binder, který přivedl úžasné muzikanty. Je radost spolupracovat s lidmi, které mám ráda. Když někdo, koho mám ráda a kdo je mi sympatický, přivede další spolupracovníky, jsou mi obvykle taky sympatičtí a taky je mám ráda. Takhle to zafungovalo i teď.

Budete s nějakou partou i koncertovat nebo budete nadále sólistka?

Přiznám se, že jsem po určitou dobu uvažovala o tom, že bych dala dohromady nějaký ansámbl; zatím to na to ale nevypadá. Když člověk hraje sám, je to ohromná svoboda. Je to, pravda, strašný záhul, ale taky děsná svoboda. Já toho během koncertu potřebuji hodně málo; kdyby se třeba stalo, že během vystoupení vypadne elektřina, vlastně nepotřebuji ani tu. Myslím si, že bych dala dohromady koncert i bez elektřiny. To je, opakuji, velká svoboda. A dokud mám síly, nechce se mi téhle svobody vzdávat.

Na nové desce prakticky nezní akordeon, pro vás tak typický...

Ze začátku to bylo tak, že mě pořád napadaly písničky na piáno a já jsem nevěděla, proč. Potom jsem pojala podezření, že otěhotním a ono se to potvrdilo – skutečně jsem otěhotněla. Pak bylo dost těžké harmoniku vůbec na to břicho nasadit, protože bylo obrovské. Harmoniku jsem tedy vlastně odložila proto, že jsem ji neunesla. Nebo – alespoň bych ji neunesla po celou dobu koncertu; ty písničky s klavírem, to pro mě byl tedy takový oddechový čas.

Deska má moc krásný obal...

Děkuju, mně se taky moc líbí! Já jsem moc chtěla, aby obal té desky byl ve stylu komiksu. Já mám komiksy moc ráda. Původně jsem si řekla, že bych novou desku chtěla udělat tak trochu jako když pejsek a kočička vařili dort, tedy že bych na ní chtěla mít co nejvíc věcí, které mám ráda, a tedy i ten komiks. Potom jsme na internetu hledali nějakého komiksového výtvarníka, který by mi nejvíc ladil do noty; našli jsme Jiřího Zimčíka a já jsem se s ním spojila. On je shodou okolností z Brna, stejně jako můj úžasný vydavatel Indies Records, tak jsem se v Brně sešli a zjistilo se, že Jiří je ohromně sympatický člověk. Ty náměty, které k jednotlivým písničkám nakreslil, stvořil úplně sám, já jsem mu neříkala, co by na těch obrázcích mělo být. Ani bych mu do toho moc mluvit nemohla, protože jsem výtvarně strašně nenadaná. Fakt velmi.

Co vás, kromě vydavatele a výtvarníka obalu nové desky, ještě táhne do Brna?

V Brně mám ještě přízeň, tetu, strejdu a dvě sestřenice. Pak už zmíněné vydavatele a výtvarníka, a mám tam i kamarády. A samozřejmě vzpomínky: když jsem byla malá, jezdila jsem tam za tetou a strejdou. Nejvíc mě tam táhly mumie u kapucínů. Ty jsme museli vždycky navštívit! 

Zpátky do Prahy: nějaký čas jste bydlela na Žižkově.

Ano, nejdřív dole za viaduktem a pak nahoře na Ohradě, vždycky v takových zoufalých podnájmech. Co mi z téhle oblasti zůstalo v paměti, to jsou úžasné hospody. Jednou jsme byli na festivalu Žižkovský podzim, říkali jsme si, že se trochu produchovníme a šli jsme na koncert pana Matouška, který hrál na flétny šakuhači. Skutečně to bylo celé ohromně duchovní. Tak duchovní, že jsme pak museli projít všechny ty skvělé žižkovské hospody a skončili jsme v jedné, kde pouštěli desky a my jsme tam tančili... bylo to moc, moc hezké.

To bylo předtím nebo potom, co jste napsala duchovní absolventskou skladbu na konzervatoři?

Myslím si, že předtím.

A odrazil se v ní nějak ten duchovní večer, o kterém jste mluvila?

To nevím, vzpomínám si ale na jednu inspiraci, která je opravdu kuriózní. Když jsem tu absolventskou skladbu psala, přijela jsem ke svému tatínkovi, bylo to v zimě. Tam na tom místě je požární nádrž, na které jsem bruslila. Protože ale nejsem žádná bravurní bruslířka, chodila jsem bruslit v noci, o půlnoci, aby mě nikdo neviděl. Jak jsem tam tak na tom ledě o půlnoci bruslila, ten led duněl. Bylo to takové zvláštní dunění a já jsem si řekla: do té skladby musím napsat tympány! A napsala jsem je tam.

Jak se vám zhudebňovaly verše Jana Nerudy?

Když jsem napsala tu muziku a když jsem si ji doma přehrávala, viděla jsem vesmír, viděla jsem galaxie – jak to známe z fotografií. Napadlo mě, že bych k tomu ani sama nechtěla psát slova, že Neruda vlastně napsal úžasné texty. Tak jsem si jeho sbírku Písně kosmické přečetla a hodně mě překvapilo, jak je to vlastně současný básník, že mluví o věcech, které trápí i nás. Jeho verše jsou na jeho dobu hodně moderní. On totiž, podle mého názoru, upřednostňoval obsah před formou. Někdy se zdá, že mu ty verše po formální stránce trochu kulhají, že nemají stejný počet slabik, že zvuková shoda není úplně dokonalá, ale ten obsah je naprosto současný, nadčasový a hodně lidský. Některé jeho zpěvy – naplněné vlasteneckým duchem – mi připadaly trošičku mimo, to už se dnes moc nenosí a je to jinak, ale ty ostatní jsou opravdu nesmírně lidské. Hodně mě zasáhly, samotnou mě to překvapilo. Ze školy jsem totiž znala jenom ty „lvy, co bijí o mříže“, a najednou tu byla spousta jiných básní, se kterými jsem se mohla ztotožnit. Nerudu jsem si vybrala právě proto, že se s jeho básněmi můžu ztotožnit.

Máte v záloze ke zhudebnění ještě nějaké další básně – ať už od Nerudy nebo jiných básníků?

Víte, neměla bych to říkat, ale já nejsem moc sečtělá. Počkám tedy na to, až mě zase něco překvapí. Třeba se zas dostanu k nějakým básním, které mě osloví a samy tak jakoby vplynou do mojí hudby. Zatím nic takového schovaného v rukávu nemám.

Jak probíhá, co se desek týče, vaše spolupráce s jazykovými poradci?

Napíšu text a buď jim ho odmailuji nebo zatelefonuji. Přitom zase jde o mé známé a kamarády: Katka Jarolímová je moje spolužačka a Adam Pospíšil je můj kamarád. Jedná se tedy v podstatě zase o „rodinnou“ spolupráci. No a oni mi v těch textech, které jim pošlu, opraví chyby.

Míváte v nich chyby?

Obvykle mívám. Já jsem totiž hrozná: stačí mi umět tři slova už mluvím a píšu. Co slyším, to okamžitě říkám, ale učit se gramatiku, to mě nebaví. Jsem tak schopná se tím jazykem domluvit, ale podle mého názoru mluvím špatně. Když pak člověk zapomene nebo neumí ta gramatická pravidla, pomocí kterých si spoustu věcí zpětně odvodí, může se stát, že jazyk zapomene. Neumí časovat slovesa, protože si nepamatuje koncovky. A nepamatuje si je proto, že se je vlastně nikdy nenaučil a říkal to všechno tak, jak to říkali ostatní. No, ale na běžnou domluvu mi to stačí.  

Ač si střežíte soukromí, nakonec jste svolila k natočení dokumentu, jakéhosi vašeho portrétu. Jaká byla spolupráce s režisérkou Olgou Špátovou?

Mně se to moc líbilo, ale nejsem si jistá, jestli to bylo tak hezké i pro Olgu. Já jsem, myslím si, dost nevstřícná, a to je řečeno mírně. Když nechci, tak se mnou nikdo nehne a ani neřeknu důvod; prostě nechci a basta. Olga mě ale nechala být a když ten důvod, pro který jsem nechtěla, pominul, mohli jsme se k věci vrátit a zase natáčet. Myslím si, že jsme si vzájemně vycházely vstříc. Olga je, mám pocit, hodně talentovaná a taky mi byla hodně sympatická. Své spolupracovníky si vždycky vybírám, nebo se o to alespoň snažím, podle osobní sympatie. Možná je to nerozumný princip, ale u mě funguje. A myslím si, že to Olga natočila moc hezky, je to dojemné. A to je právě to, co hledám: mám totiž pocit, že dojemných věcí je málo, že se lidi bojí být dojemní, aby nebyli trapní. Ono je ale fajn, když je člověk dojemný.

Prvotní myšlenka na dokument o vás se zrodila v hlavě pana režiséra Špáty; znali jste se spolu?

Ne, osobně jsem ho neznala, naopak mě moc překvapilo, že zná moje písničky. Olga mi říkala, že jí tatínek kladl na srdce, aby o mně natočila dokument. Ona s tím pak za mnou skutečně přišla – a já jsem ji pochopitelně odmítla. Asi za rok jsem se jí ale ozvala – přišlo mi, že právě teď je ta chvíle, kdy by to mohl být dobrý nápad. Ona se neurazila (že jsem ji před tím odmítla) a vznikl dokument, podle mého názoru moc hezký.

Koncertovala jste do vysokého stupně těhotenství, pak se narodil Atilla. Dá se říct, že jste se trochu zklidnila?

Zklidnila jsem se už během těhotenství – ono se s tím pupkem blbě skáče. Dost blbě. Já jsem měla co dělat, abych se udržela v chodu, bylo mi dost špatně, zvracela jsem ještě v den porodu, takže jsem si to dost „užila“. Myslím, že si teď šetřím síly na to, co je podstatné, na to, co je důležité. Před tím jsem vlastně neměla žádný soukromý život, teď ho konečně mám. Síly si tedy šetřím na ten soukromý život.

 TOMÁŠ PILÁT

(Článek jste si přečetli v Avisu č. 17/07)