Jan Potměšil patří k významným českým hercům, před kamerou se ocitl už coby dítě a od té doby vytvořil řadu nezapomenutelných kreací ve filmu i v televizi. Po Listopadu 1989 se hodně mluvilo o jeho úrazu, potácením se mezi životem a smrtí a o ohromné vůli, díky které, byť upoután na vozík, zase začal hrát divadlo a točit filmy. Klobouk dolů. Jan Potměšil usilovně pracuje - mimo jiné i v rozhlasových a gramofonových studiích. Na pultech se právě objevil kompaktní disk s nahrávkou, kde Potměšil znovu dokazuje, že je vypravěčem "od Pánaboha". Jde o zvukovou podobu půvabné knihy Roberta Fulghuma "Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce".

Vzpomínáte si na svoji mateřskou školu?

Ano, vzpomínám, chodil jsem tam docela rád. Z těch vzpomínek pak vyčnívá skutečnost, že jsem se ve školce skamarádil s jedním černouškem, spolužákem či vrstevníkem, chcete- li. Byli jsme neskutečná dvojka, dělali jsme velká alotria (což znám z pozdějšího vyprávění). Nás to bavilo, chovali jsme se naprosto spontánně, možná proto se mi toho zase tolik v paměti neuchovalo. Paní učitelky i rodiče mi to pak ale líčili velmi barvitě, některé ty věci můžu vyprávět ještě dnes.

Kde se tady ten černoušek vzal?

To už nevím, možná byl synem rodičů, kteří tu tenkrát, tedy počátkem 70. let, studovali. Úplně přesně vám to neřeknu; kdykoliv ale jedu okolo, na školku a na spolužáka - černouška si vždycky vzpomenu. Bylo by fajn se s ním sejít a povyprávět, kam jsme se kdo dostali.

Když se otevře booklet vaší nové desky, jsou tam různé rady pro žáčky školky - například "nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil". Vzpomínáte si na ně?

Tak ta slovíčka - to byla "máma" a "táta". Další přišla až později. A knížka? Asi to byla nějaká knížka o zvířátkách. My jsme doma měli knížek spoustu, rodiče mi jednak četli, jednak si se mnou na témata těch knih povídali. Přesný titul své první obrázkové knížky si ale opravdu nepamatuji.

Rodiče zřejmě hráli (a hrají) ve vašem životě důležitou roli.

Určitě. Zažil jsem krásné dětství; mí rodiče jsou báječní lidé a mám je moc rád. Žili jsme velmi intenzivním rodinným životem, přestože táta býval často pryč (on byl totiž jednu dobu taky lyžařským trenérem a hodně cestoval) a maminka jezdila do práce na druhý konec Prahy (takže odcházela z domova ráno a vracela se až v podvečer). I tak jsem ale byli pořád spolu, byli jsme hodně semknutí. S rodiči jsem se vždycky mohl radit prakticky o všem. Uvedu příklad. Ve třetí třídě jsem začal chodit na školu zaměřenou na sport, specializoval jsem se na kopanou. Současně, už ve druhé třídě, si mě vybrali filmaři k jednomu natáčení. Doma jsme pak spolu všechno řešili. Tatínek mě šel třeba doprovodit na fotbal, maminka na natáčení, mluvili jsme o tom, přitom ovšem oba dohlíželi - a opravdu důsledně! - abych plnil všechny svoje školní povinnosti. Pak přišel čas, kdy jsem se rozhodoval, kam po základní škole dál. Naštěstí, i při všech svých aktivitách, mě "studium" na základce bavilo a ani jsem se doma nemusel moc učit. Navíc na základní škole v Botičské ulici byli skvělí učitelé. Ve věku, kdy se člověk ve čtrnácti, patnácti letech rozhoduje, co dál, jsou rodiče důležitým pilířem a rádcem. Tak jsme spolu řešili, jestli se přihlásit na konzervatoř (když už jsem za sebou měl zkušenosti s kamerou) nebo ne. Tahle myšlenka byla ale v podstatě popelkou, vždyť hrál jsem třeba i ten fotbal a ve hře tak byla i nějaká sportovní škola. Rodiče mi nakonec doporučili gymnázium - a dnes vím, že měli pravdu. Na gymnázium jsem se dostal a byla to skvělá škola.

Kam jste chodil na gymnázium?

Tehdy se jmenovalo Gymnázium Wilhelma Piecka, sídlilo na náměstí Míru. Byla to fakt výborná škola a dodnes jsem za ni vděčný. Zpočátku jsem sice trochu nestíhal, střední škola přeci jenom kladla větší nároky a vyžadovala jiný způsob učení; postupně jsem se s tím ale vyrovnal a u maturity jsem měl dvě jedničky a dvě dvojky, zvládl jsem ji tedy, myslím si, se ctí. Navíc: potkal jsem tam báječné lidi. Jak spolužáky tak i kantory. Někteří kantoři se pak později chodili díval do divadla na moje představení, pořád jsme byli ve spojení, se spolužáky jsem dodnes ve styku. Míváme pravidelné třídní srazy, s některými se ale vídám mnohem častěji, dá se říci pravidelně v rámci běžného života.    

Jezdí s vámi tatínek pořád lyžovat?

Jezdí! Táta je vášnivý lyžař a milovník lyžování a mě k tomuto sportu přivedl už coby malého kluka. Už ve třech letech jsem měl lyžičky a spouštěl jsem se ze svahu. Takhle to probíhalo celý život. Když jsem pak po úrazu zjistil, že existuje způsob lyžování na takzvaných mono-ski, absolvoval jsem hned první možnou výuku, která u nás byla možná. Posléze se pro to nadchnul i tatínek a začali jsme spolu jezdit na hory, na kursy Fakulty tělesné výchovy a sportu (kde po habilitaci začal po Listopadu 89 učit a kde spoluzaložil obor tělesná výchova pro zdravotně postižené). Dnes působím při těchto kursech jako demonstrátor. Občas vyrazíme s tátou na lyže jen sami dva, byli jsme třeba v Dolomitech, v rakouských Alpách, jezdíme do Krkonoš, do Jeseníků, na Šumavu.

Nepůsobili jste, alespoň zpočátku, tak trochu jako atrakce?

Působili. V prvních letech, když jsme s tátou někam vyjeli, to bylo dost, řekl bych, osvětové. Byli jsme tak trochu jako Marťani, kteří se najednou objevili na sjezdovce. Tehdy totiž ani lidi žijící na horách takový způsob lyžování neznali, mono-ski viděli poprvé v životě. Když jsme někam přijeli, vždycky se kolem nás shlukla řada "diváků", kteří tenhle způsob obdivovali a mnozí se dokonce na spoustu záležitostí se zájmem ptali. Posléze jsme museli přesvědčit vlekaře, že je to všechno v pořádku, že jízdu nahoru zvládneme. Museli jsme je ale současně naučit, jak nám mají podávat kotvy, jak nám pomáhat s nastupováním. Když tohle všechno proběhlo, mohli jsme vyjet na kopec a začít se spouštět dolů. A když už jsme se rozjezdili, pak jsme si to plnými doušky užívali, přinášelo (a dodnes přináší) nám to velikou radost a veliké štěstí.

Máte pocit, že se v přístupu k lidem tělesně handicapovaným situace u nás změnila k lepšímu nebo je to pořád stejné?

Mám pocit, že se situace výrazně změnila, s počátkem 90. let se to vůbec nedá srovnávat! Dřív jsem působil tak trochu jako zjevení. Když jsem se třeba ocitnul na Václavském náměstí u Divadla Rokoko (kde jsem působil) a lezl do auta, všichni zírali, chtěli mi pomoci, ale současně nevěděli, jak. Tak se ke mně například řítil ohromný dvoumetrový muž a aniž se mě na cokoliv zeptal, začal rvát můj vozík tak, že na něm něco utrhl. Pak se vozík protočil, protože ho vzal za kola, a stupačka mu natloukla holeně. On byl naštvaný, já jsem byl naštvaný. Přitom jsem neměl šanci ho zastavit a říct mu, co a jak. Třeba to, že se učím nastupovat do auta a složit si vozík sám, že to nutně potřebuji - i když u toho třeba nevypadám bůhvíjak. Poté, co si namlátil, ten pán odešel trochu roztrpčený a já si říkal, že už asi sotva někdy někomu pomůže. Postupem doby se ale situace uklidnila, zjistilo se, že běžnou součástí společnosti může být i člověk po autohavárii nebo úrazu jakéhokoliv typu, pro kterého je vozík pomůcka. Tohle bych rád všem řekl: všichni se pohybujeme ve stejném prostoru, světě, městě, na vesnici, a všichni si můžeme být vzájemně platní. Současně člověk na vozíku není ničím, co by mělo způsobovat šoky nebo přehnanou ohleduplnost. Některé maminky třeba strhávaly své děti do jiného směru s tím, aby ke mně nechodily. Jiným dětem se ale líbila barevná kola mého vozíku a jejich maminka se se mnou dala na tohle téma do řeči. Tak by to mělo být.

Takže situace se neustále mění ?

- a k lepšímu. Všechno je hlavně o lidech a našem myšlení. Důležité je pochopit, že vozíčkář není nic mimořádného či politováníhodného. Takové vnímání sem zanesl minulý režim: když se objevil někdo, kdo vybočoval, byl odklizen z očí, do lesů a do hor. Zdravotně postižení byli dáváni do ústavů, kde mohli mít i špičkové vybavení a péči, ale byli stranou všeho, stranou od ostatních, hlavně aby nebyli vidět. Běžně na ulici jste takového člověka nepotkal - já jsem si po svém úrazu nemohl vybavit, jestli jsem vůbec někdy potkal někoho na vozíku, takový případ jsem znal jenom ze starých filmů z 1. republiky. V současnosti směřuje vývoj k tomu, že takoví lidé jsou vnímáni jako přirozená součást společnosti. Některé záležitosti jsou v rámci novel ukotvovány v zákonech, když se například staví nové veřejné objekty, musí mít bezbariérový přístup, nájezdy a vhodné výtahy. Jsou sice i situace a místa, kde to ošetřené není a člověk je v šoku, obecně se ale situace lepší a z toho mám radost.

Důležité je určitě i to, jak s okolím komunikují zdravotně handicapovaní.

Ano, tohle všechno je samozřejmě i výzva do našich řad. My se totiž pořád cítíme být lidmi a když to budeme připomínat, ostatní to časem pochopí; tedy alespoň většina z nich. Tady platí jedno krásné a výstižné přísloví: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Dřív, když jsem přijel do restaurace třeba na kávu, cítil jsem se nepatřičně, nepříjemně, bez sebevědomí. Hned se kolem mě totiž strhl ohromný cirkus - všichni běhali a všechno přestavovali a to samozřejmě strhlo pozornost celého podniku. V tu chvíli bych se nejraději propadl pod zem. Vyjel jsem ven a říkal jsem si, že je to celé nějaké divné - a najednou přišel okamžik důležitého poznání. Řekl jsem si, že tím, jak se tvářím a chovám, můžu takové situace provokovat, že vlastně do toho lesa volám, že onu pomoc potřebuji. Tohle jsem si uvědomil a pak už to bylo jiné: když jsem od toho dne vjel do nějaké restaurace, jen jsem se rozhlédl, vybral jsem si stůl, u něj zaparkoval, objednal si, vypil kávu, zaplatil a odjel - a nikdo si mě ani nevšiml! Všichni byli v pohodě, i já, usmívali jsme se na sebe a všechno bylo fajn. Sounáležitost, vzájemná vazba a to, co okolí nabízíme my, postižení, je ohromně důležité: když se mračíme nebo brečíme, dostáváme to od ostatních zpátky.

Předsudky jsou ale mocné a minulý režim, jak jste řekl, vykonal své.

Ano, s předsudky se bojuje opravdu těžko - a přitom by ke zlepšení mnohdy stačily maličkosti. Pro zajímavost: tato problematika se dá ošetřit i v jazyce. Čeština je nastavená tak, že před podstatným jménem bývá charakterizující přídavné jméno; často je tedy slyšet termín "postižený člověk". Přesnější a v mnoha jazycích už zdomácnělý termín je ale "člověk s postižením". Na prvním místě tak zůstává to důležité, tedy to, že jsme lidé; až na druhém místě je charakteristika, která upřesňuje to méně podstatné, jestli jsme zelení nebo fialoví nebo postižení nebo s brýlemi ... Takové slovní pořadí se začíná uplatňovat naštěstí už i v češtině a já jsem za to rád. A další věc: člověku, který je odkázán na vozík, se říká "vozíčkář"; abych naznačil, že nejsme mimořádní nebo nemocní, říkám těm, co chodí, "choďáci". Jak už jste naznačil, je hodně důležité, jak se na svět díváme my sami, jak bereme "ty ostatní", jak se chováme. A těším se na dobu, kdy se tyto a podobné situace nebudou muset řešit vůbec: prostory i ulice budou automaticky bez bariér a tedy přístupné všem a nikomu to nebude připadat mimořádné. Musím říct, že smekám před těmi, kteří to takhle berou už od začátku, nenabízejí žádný negativní způsob a směr přijímání zdravotně handicapovaných a dávají tak na vědomí určitou otevřenost a patřičnost.   

Můžete říci nějaký konkrétní případ změny?

Mluvil jsem o té příhodě s nakládáním vozíku do auta. Když se potkám s nějakým kolemjdoucím dnes, dokážeme spolu komunikovat a porozumět si jen očima. On mi nabídne pomoc a já pohledem řeknu: děkuji, nepotřebuji, zvládnu to. To se mi líbí: je to volné, citlivé a příjemné. A dám vám ještě jeden příklad. Dřív, když sem přijel k benzínové pumpě a potřeboval na záchod, občas se stalo, že jsem způsobil velký zmatek, personál začal běhat, odklízet různé bedny, prostředky na úklid nebo sekačku, a teprve pak jsem mohl projet. Když jsem ke stejné pumpě přijel třeba za měsíc, ten záchod už byl volný. Člověk si určité věci potřebuje zažít. Když k oné benzínce žádný handicapovaný člověk nikdy nepřijel a oni potřebovali něco někam složit, složili to k záchodu. Ale pak, když se stalo to, co jsem popisoval, a popovídali jsme si o tom, už měli průjezd k toaletě vždy volný. 

Mluvil jste o filmech z první republiky. Vy jste se po úraze objevil v několika filmech na vozíku. Uvědomujete si, že jste vlastně prostředníkem určité osvěty ? prostřednictvím filmu přes plátno, na které se lidé dívají?

(smích) To jste mě trochu zaskočil, ale máte pravdu. O tomhle jsem moc nepřemýšlel. Když na to teď vzpomínám - tak ve chvíli, kdy mě režiséři Nikolajev, Chlumský nebo Brabec oslovili, jsem si to ale asi trochu uvědomoval. Oni totiž přišli rovnou za mnou, jestli bych šel do projektu o člověku na vozíku a při tvorbě scénářů se mě ptali na věci, které by se mohly v tom kterém snímku použít, vycházeli z mých zkušeností. V takových případech mi došlo, že je asi zajímavé přinést na toto téma co nejvěrohodnější zprávu. Sdělit, že to není vždy jednoduché, ale že se různé věci dají řešit a zvládnout, že život pokračuje dál. Že se dá žít plnými doušky i po úrazu. Že nic neskončilo, jen to pokračuje v jiné formě. To samozřejmě může být pro některé diváky objevné. A netýká se to jenom filmu ? po představeních v divadle za mnou chodí diváci, kteří si díky mně a mému stavu uvědomují, že jsou na světě i důležitější věci, než jejich momentální, byť nepříjemná, situace. A jedna perlička. Jednou po představení na mě čekal jakýsi člověk ve foyer. Když jsem se odlíčil a převlékl, vyjel jsem ze šatny - a jemu málem vypadly oči z důlků. Hrozně se divil, že jsem po představení neodložil vozík v šatně. To je úžasné zadostiučinění! Toho člověka zajímal příběh, zajímala ho postava; já jsem tam třetinu hry na posteli, třetinu hry na vozíčku a třetinu hry v křesle; vozík jsme do toho představení včlenili jako výrazový prostředek ? a toho člověka vůbec nenapadlo, že by vozík byl mojí životní situací! Tak jsme si o tom popovídali. Bylo to silné a zároveň to bylo potvrzení toho, že všechno to, o co jsem se po úraze snažil, mělo smysl.

Mluvíte o slavném představení Divadelního spolku Kašpar Růže pro Algernon, kde ztvárňujete hlavní roli mentálně postiženého mladíka. Myslíte si, že něco (nemyslím mentální handicap) z Charlieho Gorgona je i ve vás?

Myslím, že ano, mám za to, že jsme se propojili. Jsem vděčný za to, že jsem mohl Charlieho Gorgona potkat a že jsme se navzájem přiblížili. A opravdu jsme se přiblížili; my jsme si totiž v divadle (s Jakubem Špalkem, Tomášem Kargerem a tehdy ještě se Zuzanou Stivínovou) nechali před premiérou na zkoušení čtyři měsíce! Já sice nemůžu vycházet z ničeho jiného, než ze svých zkušeností, prožitků a ze svého ustrojení, chci ale současně nasbírat co nejvíce informací okolo. V tomto případě jsem tedy chodil do zařízení, která se starají o děti s různými postiženými. Na tu dobu rád vzpomínám, mám z ní i spoustu silných zážitků.  

Třeba?

V jednom zařízení jsem potkal svého spolužáka z gymnázia, který tam působil jako terapeut. Chtěli jsme si povídat, jenže v tom okamžiku přiběhl malý Jakoubek a dožadoval se pozornosti. Ten můj kamarád mu řekl, že si potřebujeme chvíli popovídat, ať si dojde pro flétničku, kterou dostal a na kterou umí hezky hrát. Kluk zmizel. A najednou slyšíme ohromné rány - Jakoubek se snažil protáhnout skrz dveře celý trenažér na kolo! Já jsem byl v šoku a klučík s rozzářenýma očima terapeutovi sděloval, že potkal to kolo a chtěl ho Honzovi ukázat. Flétnička byla v tu chvíli míň, on mi chtěl předvést něco většího. To jsou setkání s fascinujícím světem, který je většině lidí odepřen. A zpátky ke zmíněné hře. Zkoušeli jsme, jak jsem říkal, čtyři měsíce, zásadní osvícení se ve mně ale odehrálo až asi tři týdny před premiérou. S režisérem jsme řešili problém, jestli přinášet zprávu o tom, jak člověk se sníženou hodnotou IQ vypadá z vnějšku, ale došlo mi, že ne; že jde o vnitřní záři, o vnitřní čistotu, o nezatíženost a způsob vnímání světa bez cenzury a předsudků. V tu chvíli je pro nás takový člověk velikou inspirací, jeho způsob vnímání pojmů láska, přátelství, práce, inteligence a dalších je ohromně přínosný.

Takže jste chtěl ukázat ten vnitřní svět Charlieho Gorgona ...

Ano, chtěl. Kromě toho pozitivní proud v myšlení takových lidí, to, že se radují z každého okamžiku života, mi naprosto "lícovalo" s vlastními zážitky, kdy jsem se po úraze po roce a půl v nemocnici vracel do běžného života. Najednou jsem viděl i známé věci úplně jinýma očima - jako kdyby byly pod objektivem, který se zaostřil na detaily. Měl jsem radost z toho, že se ráno probudím, že je hezky, že přiběhne můj pes a má radost z toho, že mě vidí. Tohle všechno se potkalo s postavou Charlieho Gorgona. Za to jsem opravdu šťastný, myslím si, že to je takový, řekl bych, malý velký zázrak. Ostatně i autor původní povídky, Daniel Keyes, mluví o tom, že vlastně neví, jak z něj tohle dílo vytrysklo. Že to byl dar. Skutečnost, že tohle představení hrajeme už třináct let a má hodně přes 500 vyprodaných repríz, to potvrzuje.

Zpátky k vaší nahrávce Fulghumovy knížky Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce ? když vás ze Supraphonu oslovili k jejímu načtení, váhal jste?

Ani vteřinu! Z nabídky jsem měl obrovskou radost, protože tu knihu mám velmi rád už od jejího prvního českého vydání počátkem 90. let. Tenkrát mě obrovsky inspirovala, potěšila, posílila. Vždycky ležela na významném místě mojí knihovny a já jsem věděl, že po ní můžu kdykoliv, když potřebuji povzbudit nebo vyladit, sáhnout. Ta knížka je totiž plná inspirace, síly a mluví o přirozených způsobech, jak dojít k velkým věcem. Je to vlastně přirozená zpráva o tom, že všechno, co děláme a co se nám děje, každá drobnost, je mimořádná, neopakovatelná, velká. K téhle knížce se po léta neustále vracím. Četli jsme si ji s přáteli v přírodě, při různých vystoupeních jsem četl povídky z této knihy. Je opravdu odzbrojující, jak se na malém prostoru dá z maličkosti, z drobnosti, kterou všichni známe, vyklenout příběh se silnou pointou, kdy člověku běhá mráz po zádech. A je přitom ještě obdarován velkým poselstvím a obrovskou nadějí.     

      TOMÁŠ PILÁT, Přečetli jste si v Avisu 19/06