Renomovaný skupinový hráč Josef "Pepson" Snětivý vystupuje ze "stínu kolektivu", aby se stal hudebním solitérem. Má ovšem na čem stavět - jako saxofonista, klarinetista, klávesista, zpěvák, skladatel a textař toho na hudebním poli zažil už opravdu dost; v nejrůznějších souborech a skupinách hraje a zpívá už 14 let! Fanoušci ho znají například z kapel Los Pepinos, Normal People, Makers, Penguin In Bondage, Modrý pondělí, JADE - Sade Revival Band, Art House a v posledních 5 letech především z Bílé nemoci. Z této kultovní kapely ovšem odešel, aby se vydal na sólovou dráhu. Její počátky naznačovalo už spojení se zpěvačkou Lianou Braunovou, tento projekt ale skončil u jednoho čtyřpísňového alba. Ohlasy nejen tohoto seskupení však potvrzují, že by Pepsonova sólová dráha mohla být úspěšná. Vloni na podzim měl několik sólových vystoupení v českých rádiích a taky v Malostranské besedě a sestavil novou kapelu, která by se pod názvem PEPSON měla už brzy představit všem příznivcům dobré muziky. Spolu s Pepsonem ji tvoří kytarista a houslista Ivo Hloch, zpívající baskytarista Lukáš Černý a taktéž zpívající bubeník a perkusista Daneš Marinica, tedy stejně jako Pepson uznávaní muzikanti.

Proč jste odešel z Bílé nemoci?

Jak už to bývá, důvody jsou jak na mojí straně, tak na straně zbylých členů kapely. Já osobně jsem hodně vytížen svými pracovními aktivitami a chtěl bych se plně soustředit na svůj sólový projekt. Ten pokládám z hlediska své budoucí kariéry za klíčový. Bílá nemoc je dobrá kapela, pokud v ní chce člověk dělat muziku jako poctivou zábavu. To myslím v dobrém. Žádné velké ambice, žádné velké konflikty; prostě dělat písničky a bavit se tím. Není to nic špatného, navíc mě to léta bavilo, ale teď už chci dělat muziku profesionálněji, jít do toho víc naplno. V tom bych asi u Bílé nemoci narazil. Nemá cenu, abychom to vyhrocovali a abych jako manažer vedl Bílou nemoc někam, kam většina kolegů nechce. Proto jsem se dal na sólovou dráhu. 

Po nedlouhém období hledání společné hudební řeči jste se rozešel i se zpěvačkou Lianou Braunovou. Proč?

Rozešli jsme se přátelsky. Liana je velmi dobrá, ale spíše muzikálová zpěvačka. Tahle skutečnost mě zpočátku velice zajímala, ale postupem doby jsem zjistil, že bych rád dělal muziku trochu jinak. V uvozovkách drsněji nebo, chcete-li, živěji. Liana je přece jenom po létech svých muzikálových zkušeností zvyklá zpívat pomalejší písně, a to hodně kantilénově.

Jak tedy - po dvou rozchodech - vypadá vaše hudební současnost?

Po čtrnácti letech jsem se dostal do takového, řekl bych, stavu beztíže. Celou tu dobu jsem totiž hrál v různých kapelách a mám pocit, že právě teď je správná doba k tomu, abych se postavil na vlastní nohy. Mám co zúročovat - zkušeností mám po těch letech dost.

Jak se v tomhle stavu cítíte?

Na jednu stranu je skvělé něco začínat, být u zrodu; na druhou stranu je to i určitá nejistota. V kapelách má člověk nějakou základnu a za sebou řadu lidí, za které se může, v dobrém slova smyslu, i trochu schovat. Teď jsem na všechno sám a všechno, co se mi nepovede i povede, bude jenom moje dílo. Nemůžu a nechci už se za nikoho schovávat, za všechno už si nesu svoji odpovědnost sám. I proto se moje nová kapela bude jmenovat PEPSON.

V kapele ale zase nebudete sám.

To je pravda a rád bych všem svým novým spoluhráčům poděkoval za to, že do toho jdou se mnou. Všichni jsou to skvělí a protřelí muzikanti a každý by si zasloužil samostatný medailon na všech televizích. Jsou to báječní lidé a taky díky nim mám odvahu do té nejistoty jít.

V Bílé nemoci jste především hrál na saxofon. Jak se změní vaše hudební prezentace?

Podstatně. Jako frontman kapely budu daleko víc zpívat a budu mnohem víc hrát na klávesy. Protože jsme jenom čtyři, budou u mě klávesy převažovat a na saxofon či klarinet si v kapele zahraji spíše sporadicky. Na piáno se toho uhraje mnohem víc. O to zajímavější bude ale kontrast se studiovými nahrávkami, kde bych rád dal svým oblíbeným "dechům" mnohem větší prostor.

Jak dlouho jste veřejně nezpíval?

Asi deset let. Občas v písničkách sice můj hlas zazněl, ale spíš výjimečně, moje těžiště bylo v instrumentální sekci. Teď se tedy zase postavím dopředu a doprostřed pódia. Je to současně radost i velká odpovědnost. Ale věřím si. Některé ohlasy mých nových demosnímků a mého zpěvu vůbec (například od již zmíněné Liany) mi dávají naději, že všechno dobře dopadne.

Pracujete na sobě jako zpěvák?

Určitě! Měl jsem svého učitele - Jiřího Cerhu z C a K Vocalu a Spirituál Kvintetu. Je to nejen skvělý chlapík a prvotřídní muzikant, ale i výborný učitel. Naučil mě spoustu věcí. Bohužel jsme oba měli problém s časem, takže posléze jsem jeho zásady a připomínky začal uplatňovat v "samostudiu". Navíc má dobrá aparatura leccos odhalí. Cvičím i několik hodin denně. Měl jsem určité zdravotní problémy, které zpěv negativně ovlivňovaly, ale těsně před Vánoci jsem podstoupil menší operaci, která by mi - v dlouhodobém horizontu - měla pomoci nejen dýchat, ale i zpívat.

Vy sám učíte angličtinu. Jaký jste učitel?

Moje firma se neustále rozrůstá, máme nové a nové klienty, takže snad můžu říct, že dobrý. Snažím se, aby výuka byla - vedle práce - pro studenty i zábava. Povídáme si tedy o všem možném a především o tom, co je zajímá.

Máte především firemní klienty, je to tak?

Ano, je. Díky své práci jsem potkal spoustu zajímavých lidí, od kterých se sám spoustu věcí dozvím a se kterými můžu třeba i jen tak zajít na pivo. Oni mi pak můžou v některých věcech i pomoci. Vedle toho ještě tlumočím a překládám. Ale stále nejraději ze všeho učím. A mezi muzikanty v tom rozhodně nejsem sám - například Ivo Hloch má podobnou práci a spolupracujeme spolu i v téhle oblasti.

Změnila se za posledních deset let jazyková vybavenost Čechů?

Určitě. Velmi stoupla. A zlepšil se i přístup k učení se cizím jazykům: spousta lidí dnes vidí, že bez angličtiny se prostě neobejde. Před časem byla výuka angličtiny jenom "něco navíc", mnozí to dokonce odmítali, dnes je to úplně jiné. A musím říct, že v současné době je hodně těch, kteří už ze středních škol vycházejí s velmi dobrými znalostmi světových jazyků (nejen angličtiny). To pro mne jako pro jazykovou agenturu není příznivý trend, pro naši republiku ale rozhodně ano. Češi jsou přirozeně inteligentním a učenlivým národem a nemyslím si, že by v jazykových znalostech pokulhávali za Západem. Tam sice většina lidí anglicky umí, jak jsem se ale mohl přesvědčit, jejich angličtina není příliš vytříbená. A většinou (s výjimkou třeba Holanďanů nebo Švýcarů) to u nich u angličtiny i končí.    

Zpátky k hudbě a vašim novým aktivitám. Bude muzika kapely PEPSON podobná jako u Bílé nemoci nebo to bude něco úplně jiného?

Samozřejmě chci navázat na všechno dobré, co mi dalo pět let v Bílé nemoci. Tu dobu nejde jen tak najednou hodit za hlavu. Muzika Bílé nemoci byla a je poetická, a to včetně textů. V tom bych rád pokračovat. Moje nové texty jsou možná o něco patetičtější, ale doufám, že zůstanou sdělné. Rád bych se na život díval z těch dobrých, optimistických stránek a do popředí vypíchl to, co je kolem nás nejkrásnějšího, tedy české ženy a dívky, které nás provázejí životem. Texty Bílé nemoci byly, jak se vyjádřil jeden novinář, spíše obrazem existenciální skepse. Já osobně takový skeptik nejsem. Rád ve svých textech vzpomínám na dívky, které jsem měl předtím, než jsem se oženil, a samozřejmě i na chvíle se svojí nynější ženou Martinou.

Jak se Martina tváří na texty o dívkách, které jste měl před ní?

Bere to dobře. Vždycky, když napíšu novou písničku, tak ji Martině přehraju. Ona se pak ptá, o kom to je a já řeknu, že z dávné minulosti. Nedávno jsem třeba dopsal písničku s názvem "Tajná řeka", která pojednává o dávných tajných schůzkách. Martina chápe, že je o něčem, co už je dávno za mnou, přesto to v ní určitou žárlivost vzbuzuje. Musím ale říct, že inspirací k mým nejkrásnějším písničkám mi byla právě ona!

To zní, jako byste počítal s tím, že Martina bude tenhle rozhovor číst...

Asi ho číst bude, ale to, co jsem řekl, myslím vážně. Martině vděčím za hodně, mimo jiné s ní mám dva krásné kluky.

Pro upřesnění: jednoho jste vyženil, druhý (roční Pepíček)) je váš společný.

Ano, ale i vyženěného Štěpána pokládám za svého. Máme spolu moc hezký vztah. Bez Martiny a bez obou kluků si už dnes svůj život nedovedu vůbec představit. Takže shrnuto: holky se mi samozřejmě stále líbí a jsou pro mě skvělou inspirací, přesto ale určitě zůstanu u své rodiny. Jsem spíše rodinný typ, i když se, popravdě řečeno, doma příliš nezdržuji. I to byl ostatně jeden z impulsů, abych svoje dosavadní aktivity poněkud okleštil.

Nedělá vám ve vztahu ke klukům problémy fakt, že jenom jeden z nich je vaším synem?

Štěpán, kterému bude brzy dvanáct, zvolna míří do puberty, takže občas spolu máme nějakou tu méně příjemnou rozmluvu (ale bez bití - to naprosto neuznávám). Jak už jsem ale řekl, považuju ho za svého a myslím, že ani já mu nejsem cizí - nedávno napsal v jednom slohu "Můj tatínek se jmenuje Pepson". Kdo se k dětem chová přátelsky a dává jim pocítit svou lásku, dostane nakonec mnohem víc.

Takže až Pepíček povyroste, nebudete mu nadržovat?

Doufám, že ne, i když musím přiznat, že je pro mě obtížné mu něco zakazovat. Brzy mu bude rok a je velmi divoký - někdy je on i zařízení našeho bytu ve velkém nebezpečí. Ale Martinka to svou pevnou a zkušenou rukou naštěstí vyrovnává.

Jak přijal Pepíčka Štěpán - nežárlí na něj?

Toho jsme se trochu báli, ale Štěpa ho vzal skvěle a když jsou oba doma, prakticky se od sebe nehnou. Když se třeba Štěpa učí ve svém pokoji, je pro nás velký problém vysvětlit Pepíčkovi, že za ním nemá chodit.

Bude mít Martina v souvislosti s kapelou PEPSON nějakou organizační, telefonovací nebo přesvědčovací roli (je to přece jen krásná ženská)?

Martina už své vykonala - do nového projektu jsem ji zapojil už v dobách hledání jeho tváře a kontaktu s možnými spoluhráči. Před rokem se nám ale, jak už bylo řečeno, rozrostla rodina. Pepíček je velmi živý a dvanáctiletý Štěpán chce taky svoje. Péče o tyhle dva kluky Martinu v současné době nesmírně vytěžuje. Je to pro ni vlastně jedna nepřetržitá směna. V tuto chvíli by tedy na nějakou organizační pomoc asi ani neměla sílu. Moje žena je ale velmi komunikativní člověk, umí jednat s lidmi a - jak jste řekl - je opravdu hezká, takže do budoucna tady možnost jejího aktivního zapojení do chodu PEPSONa určitě je. Některé záležitosti přece jenom vyřídí žena daleko lépe než muž.   

Martina je zdravotní sestřičkou. Nestýská se jí po práci?

Svou práci má opravdu ráda a i přes odměňování sestřiček, které je naprostým výsměchem jejich práci a hanbou (nez)odpovědných politiků, by se do ní chtěla vrátit. Teď je však na mateřské a protože bych chtěl ještě alespoň dvě děti, asi si pár let pobude doma.

Jak (jako odborník) hodnotí Martina hojně propíranou  situaci v českém zdravotnictví?

Asi vás nepřekvapí, že jako zoufalou. Pracovala jak ve státní nemocnici, tak i v privátní ordinaci, navíc její sestra je lékařka, a tak má mnohaletou zkušenost "z první ruky". Například dobře ví, že se současně nastaveným bodovým systémem je pro mnohá odvětví medicíny naprosto nemožné být v plusu. Lidé pracující ve zdravotnictví berou svou práci jako poslání, na což bohužel naši politici hřeší. Sám díky svým obchodním kontaktům vím, že ve státním sektoru jsou hojně odměňováni právě ti, kteří toho dělají nejméně. Drtivá většina úředníků na ministerstvu zdravotnictví (paní ministryni nevyjímaje) by si zasloužila pobírat maximálně takovou almužnu, kterou poskytují zdravotníkům.

Mluvili jsme o textech skupiny PEPSON. Jak to bude vypadat hudebně?

Hudebně to bude rock trochu posunutý k pop-rocku. Pro mě není pop nic špatného, záleží na muzice samotné. Je samozřejmě spousta plytkého popu, ale na druhé straně je taky hodně popu dobrého. Všichni v PEPSONu jsme si zkusili mnoho hudebních odvětví a stylů a budeme se snažit vzít si s sebou všechny dobré zkušenosti, kterými jsme prošli. Já ostatně nemám rád kapely, které hrají dvacet let stejný styl. Je to sice posluchačsky vděčnější, ony si jednou provždy najdou své posluchače, ale takové skupiny se nikam nevyvíjejí. Toho bych se rád vyvaroval. Také mě moc baví písničky vylepšovat. Když mám někdy pocit, že už jsem opravdu dobrý, pustím si hudbu některého ze svých vzorů (z cizích bych jmenoval Queen, Dire Straits, Pink Floyd, Prince či Stinga, od nás třeba Vlastu Redla či nedoceněné Romana Dragouna a Otu Petřinu). Poslech jejich písniček mě naštěstí vždy vrátí do pozice pokorného, ale pracovitého učedníka.

Gró vašich textů bude v češtině.

Ano. Po letech, kdy jsem byl odchováván texty v angličtině, jsem se vrátil k našemu jazyku. Češtinou se dají některé věci vyjádřit lépe, než v jakémkoliv jiném jazyce, i když - podle mého - napsat dobrý text v češtině je těžší, než třeba v angličtině.

Chcete se stát vůdčí osobností nové kapely. Nezakládá se tím zase na třecí plochy? Ostatní členové to berou?

Nějaké třecí plochy se do budoucna samozřejmě vyloučit nedají. Se všemi jsem ale o naší kapele a o své zamýšlené roli mluvil. Navíc: pokud napíšu drtivou většinu repertoáru - hudbu i texty - a pokud to celé produkuji a manažeruji, pak na vedoucí roli mám, myslím si, přirozený nárok. Snad s tím moji kolegové nebudou mít problém. Ovšem pokud se v budoucnu třeba Ivo Hloch rozhodne založit si svoji kapelu, bude mi ctí a potěšením s ním spolupracovat, ať už se bude jmenovat Ivo Hloch, Ivo Hloch Band nebo jakkoliv jinak.

Budete přijímat písničky i od dalších členů kapely nebo tvorbě ostatních budete, třeba nenápadně, zabraňovat (aby vám ono frontmanství zůstalo)?

Písničkám od ostatních členů kapely se rozhodně bránit nebudu. Vím ostatně, že třeba Ivo dovede napsat moc pěkné kousky, i kluci z rytmiky mají určitě bohatý "šuplík".

Budujete či oživujete své kontakty se zahraničím?

Nebráníme se ničemu, ze všeho nejdřív bychom si ale chtěli vybudovat posluchačské zázemí v Česku. Moc se těším na naše cesty a koncerty po republice. Z tohoto hlediska pokládám za muzikantsky zaslíbené kraje především jižní Čechy a jižní Moravu. Tam se pořád umí lidé dobře bavit. A pak se taky moc těším do místa svého srdce - pražské Malostranské besedy, která mi v těchto měsících moc chybí.

Občas se stane, že začínajícím kapelám pomáhají kapely už zaběhnuté. Aniž bych se vás chtěl dotknout: nepomohlo by vám být předskokanem nějakým svým slavnějším kolegům?

To by nám asi pomohlo. Mezi muzikanty je spousta lidí, kterých si hluboce vážím a se kterými bych si rád zahrál. Nedávno jsme si například zamuzicírovali s Vlastou Redlem a bylo to bezvadné. Uvidíme. V tuhle chvíli jsme na začátku a budujeme repertoár, který chceme představit i kolegům. Kdyby nás někdo pozval ke společnému vystoupení, asi bychom neodmítli. Zatím ale nic konkrétního domluveno nemáme.

 Důležitá věc: kdy se PEPSON poprvé představí na pódiu?

 Vzhledem k enormnímu pracovnímu vytížení Lukáše a Daneše jsme se dohodli, že nejprve natočíme singl. Jednou z písní bude už zmíněná vypalovačka "Tajná řeka", druhou pomalá balada s názvem "Má lásko, můj očistný plameni". Za pár měsíců by se kluci měli trochu uvolnit a léto věnujeme přípravě koncertního repertoáru, abychom na podzim mohli začít hrát. Bude-li se singl líbit, chtěl bych v roce 2004 vydat celou desku. Nehodlám šetřit časem, úsilím ani penězi. Šetřit na čemkoliv - to může přinést pouze krátkodobý efekt, v dlouhodobém horizontu se to ale rozhodně nevyplatí. Okruh použití takových věcí je pak velmi omezený.

Dáte se u desky "do spárů" nějakého velkého vydavatelství?

To ještě uvidíme. S velkými firmami mám své zkušenosti - jsou to spíš továrny na muziku bez individuálního přístupu k interpretům. Ale ani tady se ničemu nebráním. Mám svoji agenturu, která to všechno právně a formálně ošetří, další věc jsou pak samozřejmě peníze. Asi se budu snažit oslovovat obchodní partnery. Když bude muzika slyšet z rádií, budou jednání s gramofonovými firmami či obchodními partnery jednodušší ...

 nebo obráceně: velké firmy spíš dostanou vaši muziku do rádií.

I to je pravda. Klíčová otázka je v tom, nakolik je člověk ochoten slevit ze své osobní a umělecké svobody. Vydavatelství mohou samozřejmě udělat spoustu věcí, ale nedělají to zadarmo. A to nemluvím pouze o penězích. Firmy ovlivňují své interprety a jejich muziku a mají na to samozřejmě plné právo. Já jsem ale ve svém životě vždycky svobodně podnikal a ve většině kapel, kterými jsem prošel, jsem byl i manažerem. Jsem tedy zvyklý konečnou podobu svých produktů ovlivňovat sám. Vydat desku a protlačit ji do světa není nijak jednoduchá ani levná záležitost, takže uvidíme . Hodně záleží na tom, jak se mi podaří oslovit sponzory.

Má člověk šanci dostat se dnes do komerčních rádií bez známostí?

Věřím tomu, že ano. S Bílou nemocí i s projektem s Lianou se mi to částečně podařilo, i když to, podle mého názoru, byly oproti PEPSONu spíše méně komerční projekty. Prezentace nové kapely a snaha dostat ji do povědomí je velmi mravenčí práce, která někdy přinese plody až po delší době. Ale zkusit se musí všechno. Já se vždycky snažím jít cestou přátelských kontaktů a často se mi to vyplácí. Mnohá dvířka tak zůstávají pootevřená a jednou se otevřou!

           TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 3/04