Půvabná moderátorka pořadu televizního společenského magazínu Prásk! a zároveň zpěvačka, která se chce prosadit. Ve svých téměř osmadvaceti už má leccos za sebou. Dabování dětských rolí ve filmech, studium klavíru a zpěvu, maturitu na gymnáziu, televizní i rozhlasové moderování (populární Eso aj.), tři písničková cédéčka, titul Objev roku v anketě Český slavík. V létě se pravděpodobně vdá za movitého podnikatele Pepu Koktu, vyjde jí další album a do dvou let chce mít první dítě. 

Co nyní ve vaší nezvyklé dvojkolejné kariéře převažuje - práce pro pořad Prásk! nebo pěvecké ambice?

To druhé. Točím třetí desku, která by se měla objevit někdy na podzim. Příliš nespěchám, nechci, aby byla typu: jedna dobrá písnička a zbytek vata. Proto na ní pracuju už rok a půl. Chci, aby deska byla celistvá a kvalitní od první do dvanácté písničky. A také, aby lidi mé písničky znali, proto například na svých webovkách dávám k dispozici ukázky všeho, co točím. Rovněž nacvičuju s kapelou, protože si chci pořádně živě zazpívat, nejspíš v létě na festivalech. Ovšem živí mě televizní práce, týdně natáčím do Prásku! reportáže z večírků.

Budete na nové desce jiná než na předchozí?

Má první deska Hledej lásku vyšla před deseti lety u MONITOR -EMI v mých osmnácti a byla hodně popíková. Druhá, Mý druhý já, a třetí Flash se mi zdají spíše rockpopové. Měla jsem velké problémy dostat nějaký singl do rádií - díky tvrdosti kytar, protože rádia vesměs tvrďárny nehrají. Čtvrtá deska, pracovně s názvem EXIT, bude spíše komerčně poprocková a vyjde pod mým původním uměleckým jménem GABRIELA. Nějaké ty kytárky se objeví, ale už nebudou tak tvrdé. Ale taky nechci, aby deska zněla od začátku do konce stejně, proto budu styly trošičku měnit a ukážu i něco, co není úplně komerční.

Minulou desku vám kritika dost strhala. Jak jste to nesla?

Moc jsem si toho nevšímala. Většinou bylo poznat, že ji ten kritik vůbec neslyšel. Nebo slyšel jednu věc, kterou jsem někde zpívala, a z ní si vytvořil celý úsudek. A tak jsem udělala v klubu Futurum koncert s kapelou a pozvala jsem tam všechny tyhle lidi. Po koncertě se kritika trochu obrátila, vyšly asi čtyři články od publicistů, kteří muzice rozumí, a byly pozitivní. Z toho jsem měla velkou radost.

Na této desce vám mnoho skladeb otextovala Markéta Mazourová, autorka písniček, ale především skladatelka a virtuoska na bicí nástroje v oboru vážné hudby. Jak jste se potkaly?

Dal mi na ni tip jeden známý. Hledala jsem textaře spíše mladé a neznámé, kteří budou muziku cítit stejně jako já. S Markétou jsem se asi třikrát sešla. Je nesmírně talentovaná. Proseděly jsme spolu dlouhé hodiny, aby se o mně taky něco dozvěděla. Myslím si, že se v pár písničkách docela trefila.

Zdá se mi ale, že vidí vztahy poněkud žensky submisivně, což mi s vaší osobností trochu neladí. Chacha? Je fakt, že jsme musely hodně věcí předělávat. Nejsme stejné. Vložily jsme tam kus jejího pohledu a kus mého. Výsledek leží někde uprostřed.

Vaše druhá profese, moderování pořadu Prásk!, nutí k otázce, nakolik je schizofrenní točit o celebritách, páčit z nich jejich soukromí - a zároveň se snažit být jednou z nich?

Fungovat na obou stranách mě hrozně baví: jednou je zpovídat a jindy zase být zpovídaná. Taky to hodně pomáhá. Když vystupuji s různými lidmi na pódiu a jsem jejich kolegyně, mohu z nich potom zase víc vytáhnout. Věří mi, že informace nezneužiji. 

Kam až dokážete jít v odhalování jejich soukromí?

Právě proto, že bývám často zpovídaná, pouštím se téměř do všeho. Mám i na sebe ráda tvrdé otázky, když se novinář nebojí. Ale potom ve střižně materiál zpracujeme tak, aby byl respondent spokojen a diváci si přišli na své. Ctíme zásadu: povídáme si o všem, ale dotyční sami rozhodnou, co chtějí, aby v reportáži bylo a co ne.

Jak to funguje v praxi?

Většinou mi důvěřují a do střižny nechodí. Ale třeba zavolají - hele, já jsem si rozmyslel, nechci mluvit o tom, kolik beru. Nebo o svém partnerovi a podobně. Což my zásadně dodržujeme! Protože český společenský rybníček je tak malý, že jednou pravidla nedodržet, je zle. A oni si to poví?

Přesto: Znepřátelila jste si už někdy někoho?

Jsem strašně ráda, že se mi to ještě nepovedlo- spíše mi jen někdo zavolal - víš, ono to nevyznělo moc dobře. Může se stát.

Kdo vás odmítá?

Obvykle divadelní herci. Říkají, že nic proti Prásku! nebo NOVĚ nemají, ale zkrátka je to pro ně tak komerční pořad, že by se pak kolegům v šatně nemohli podívat do očí. Cítím to trošičku jako jejich pózu. Taky záleží na tématu reportáže. To jejich téma obvykle pro nás není zajímavé - všichni chtějí mluvit o své práci a dělat si reklamu. Ale ta diváka příliš nezajímá. Musí být vždycky něco za něco. Oni musí k tomu svému pustit i něco ze soukromí - o tom ten pořad je. Děláme si často s holkami z redakce srandu - když během porady někdo zaťuká na dveře, říkáme: Ježišmarjá, už sem zase leze ten Eben, Vašut a chtějí s námi natočit reportáže - ať počkají? To jsou přesně ti lidé, kteří do Prásku! ze zásady nejdou. Na večírcích před námi občas prchají ti, co se cpou, jsou připití nebo mluví s někým, s kým nechtějí být národem viděni.

A co politici? Mají v Prásku šanci?

Před volbami určitě ne. Nechceme nikomu dávat větší prostor. Jinak se objevují velmi často. Ale nemůže to být o jejich práci. Ukazují svoje dětičky, manželky, slabosti, sporty.

Proč nelovíte tajně lidi jako paparazziové přes plot a podobně. Je to záměr?

Fungujeme šest let a zkoušeli jsme všechny možné způsoby. Ale v lovu, jaký zmiňujete, je problém. Když si fotograf stoupne za plot a počká, až Helena Vondráčková vyjde s Martinem Michalem z domu a dají si pusinku, dokáže to zachytit daleko snadněji než televize se svou technikou. A navíc - my pořád musíme mít jejich podpis, že úlovek smíme odvysílat. To ale neplatí na večírcích. Když tam nachytám někoho s milenkou, je to v pořádku. Tedy pro mě, nikoliv pro dotyčné?

Zasahujete také do osudů lidí? Pomohli jste třeba nějaké dvojici se znovu sejít, nebo naopak rychleji vyřešit vztahy?

Ano. Občas se pokoušíme, když se někdo hodně propírá v novinách, dát těm lidem možnost, aby sami řekli svoji pravdu a mnohdy jim tím hodně pomáháme. Nemusí to být vždycky pravda úplná - protože oni mají každý svoji pravdu. Myslím si, že mnohdy - a v tom má televize sílu - že i když trošku lžou, divák pozná na jejich výrazu, jak na tom jsou.

Jste pořad programově optimistický, nebo jdete i do smutných příběhů?

Pokoušíme pokrývat všechno, co se kde šustne. Ale nám na rozdíl od novin nestačí jedna fotka před nemocnicí, musíme za lidmi dál. Určitě neobtěžujeme vážně nemocného člověka na chemoterapii. Ale měli jsme třeba s Helenou Růžičkovou reportáž přímo ze špitálu, kde umírala. Chemoterapie jí šla do žil a ona přitom kouřila, bylo to velmi autentické. Ona byla nesmírně vstřícná? Vždycky hodně záleží na našich předchozích vztazích.

Považujete Žito Haliny Pawlowské za vážnou konkurenci?

Já jsem byla na její pořad strašně zvědavá. Jsem ráda, že jej Halina obnovila, protože konkurence je dobrá a zdravá. Sleduji Žito pravidelně. Halina má větší prostor, má dvacet minut a já pouhých pět. Konkurencí se stal, obcházíme stejné mejdany, ale Halina je vidí jinýma očima než já, což považuji za správné. Je starší, má větší nadhled. Je to můj vzor.

Opravdu vás baví absolvovat několik večírků týdně?

Baví! Mě fakt baví chodit po večírcích a setkávat se s lidmi. Ale nejvíc mě baví odnést si potom kazetu do střižny a tam "upéct" reportáž. To obnáší nakoukat třeba šestkrát po sobě natočený materiál, vytvořit komentář, sestříhat?

Jako malá jste chtěla být mimo jiné krasobruslařkou nebo zpěvačkou. Proč zvítězilo to druhé?

Když mě naši poprvé ve čtyřech letech postavili na brusle, tak se mi to strašně líbilo. Bavilo mě i koukat v televizi na krasobruslařky. Jenomže rodiče mě zároveň přihlásili i do hodin klavíru, hudební nauky a zpěvu. Začala jsem chodit k profesorce Kotmelové, která ve mně objevila "šílený" talent. Učila také na konzervatoři a oznámila asi po půlroce našim, že by ze mě chtěla udělat virtuózku - jestli by nebyli proti a dohlíželi na mě. Už v šesti letech jsem hrála z not. Pak mě vodili jako kašpárka na JAMU a studentům ukazovali, jak šestiletá holčička interpretuje Bacha a Beethovena. Ale mě ten klavír bavil stokrát míň než zpívání. Jenže v tom jsem asi nebyla až tak výrazná, aby někdo ze mě chtěl udělat operní pěvkyni. Dva roky jsem tedy dřela pětkrát týdně dvě hodiny klavír. Když jsem pak šla na základní školu, tam už jsem si trošičku dupla a prohlásila, že je to pro mě jenom trápení, všechny děcka lítají venku a já musím sedět u piana. I nějaké slzy ukáply. Rodiče nebyli urputný, aby mě do něčeho nutili. Řekli, že je to možná škoda, ale přešla jsem k jiné profesorce, která už se mnou neusilovala o "první ligu".

Zahrajete si ještě dnes?

Jistě. Mám doma piáno a umím k němu sednout - to se nezapomene.

Vaše hudební prehistorie se udála v Brně, odkud pocházíte. Udržujete s tímto městem ještě kontakty?

Pro mě není příliš důležité, kde v republice žiji. Nemám na Brno sentimentální vazbu typu: nikdy bych z něho neodešla. Ale moc ho miluju. Není pro mě uzavřená kapitola, i když jsem před rokem přestěhovala k nám za Prahu i rodiče. Mám v Brně ještě dvě babičky a taky rozsáhlou moravskou rodinu padesát kilometrů od Brna v Borodíně u Boskovic. Jezdíme tam, kdy můžeme. V Brně žije i spoustu kamarádů. Když tam jedu na nějakou akci zpívat nebo moderovat, prodloužím si cestu třeba na dva dny a s přáteli se sejdu.

Nenapadlo vás - při vašem náročném programu - někdy sáhnout po něčem povzbuzujícím? Myslím tím třeba drogy.

Ne! Mám jednu obrovskou zkušenost. Když mi bylo čtrnáct let, u nás na sídlišti moje téměř nejlepší kamarádka sklouzla k drogám. Tak, že si na brněnském nádraží píchala heroin. Já jsem ji viděla téměř každý den. Potom se jela léčit za otcem do Švýcarska a nějak se z toho dostala. Ale viděla jsem na vlastní oči, jak se člověk může z roku na rok změnit, jak mu to nemyslí, jak kašle na školu. Byl to opravdu "zářný" příklad. Od té doby mám z jakýchkoliv drog obrovský strach.

Nikdy jste nic ani neochutnala?

Ale jo. Asi dvakrát jsem kouřila marihuanu a bylo mi po ní vždycky zle, protože jsem ji míchala s alkoholem. Jinak nic, protože vím, že jsem velký požitkář - kdybych do toho s nějakou partou naběhla, tak bych tomu určitě propadla. Povzbuzující je pro mě akorát alkohol.

Toho se nebojíte?

Nebojím. Hrozně ráda piju pivo, které nepovažuji za alkohol (smích). Mám doma vlastní výčep, v létě točím hostům na zahradě. Bydlíme kousek od pivovaru ve Velkých Popovicích, možná natáhneme trubky. (Smích) Tvrdý alkohol, který si dávám, musí být kvalitní a mám ho pod kontrolou.

Co u vás znamená pod kontrolou?

Přesně vím, kdy mám dost. A pak už nemám chuť a jdu domů.

A cigárko také není droga?

Nechci to svádět na Pepu, který je vášnivý kuřák, ale v tomhle se oba ovlivňujeme navzájem a kouříme. Přiznávám, je to moje neřest.

A co tomu říká hlas?

Hlasu to tolik nevadí, spíše dechu. Musím intenzívně provozovat skoro každý den dechové cvičení, jinak se dech krátí.

Vy se také angažujete s organizací La Strada proti zneužívání žen k prostituci. Co vás k tomu vede?

Tohle téma mě velice zajímá, týká se každého, kdo má nebo bude mít děti. Já jsem na MTV viděla půlhodinový dokument o zneužívání žen, velmi krutý! Navíc si podle průzkumů asi osmdesát procent lidí myslí, že si za to ty holky můžou samy. Ale faktem zůstávají všechny ty případy, kdy děvčata třeba jedou dělat do zahraničí au paire, ale tam je vysvlečou, nedají jim tři dny najíst a skončí v bordelu. Nebo také existují chlapi speciálně vycvičení, bohužel i tady v Praze, kteří se s holkou seznámí v nějakým baru, půl roku ji "jako" milují a pak ji prodají. Strašné věci! Spojila jsem se s holkami z La Strady a nabídla jim pomoc při osvětě. Jezdím s nimi po školách, zvláště v příhraničí, nebo za dětmi z dětských domovů. Zábavnou formou se jich ptáme na jejich zkušenosti a vedeme je k tomu, aby samy přišly svým rozumem na to, že si musí pečlivě zjistit, kam jedou, všechna telefonní čísla pro nouzové situace, atd. Je správně, že mladí lidi chtějí cestovat. Nechceme je od toho odradit, ale musí vědět, co a jak.

Co vám říká feminismus? Cítíte se jako žena nějak diskriminovaná nebo podceňovaná?

Vůbec ne! Nejsem feministka v tom, že bych chtěla jako muži fárat do dolů nebo by mě uráželo, že mi Pepa bere moji práci, když třeba vyluxuje. Ale ve skrytu duše jsem trošku feministka v tom, že si myslím, že ženy to mají v životě těžší? A asi budou víc a víc, zdá se mi totiž, že od pětatřiceti ženy už jenom pomalu stárnou a chlapi pořád, skoro do nekonečna, můžou?  (JK)

Přečetli jste si v Avisu 9/06