Richard Pachman je muzikant, zpěvák, malíř a chovatel psů. Všemu se věnuje se zápalem a ve všem má úspěchy. V muzice a malířství dokonce překročil hranice naší země, má za sebou dvanáct alb (rozesetých na nejexotičtějších místech planety), řadu klipů a množství výstav. Koncem minulého roku přišel s deskou nazvanou Gloria a "bestovkou", albem s výběrem nejúspěšnějších kompozic. Nedávno měla premiéru "jeho" nová kapela PRojekt (velká písmena v názvu kapely připomínají její protagonisty Patrika a Richarda). Kvůli potížím s metabolismem si ale musí dávat pozor na to, co jí.

Ty problémy máte stále po vašem pověstném  nešťastném přehmatu?

Ano. Vypil jsem čistý louh. Dnes vím, že podobný úraz přijde tehdy, když člověk něco dělá špatně - já jsem v roce 2000 moc neodpočíval, věnoval jsem se několika projektům najednou a tak se stalo, že jsem byl hodně vyčerpaný. Pak přišla naprosto banální věc: sáhl jsem po lahvi od Dobré vody, která nebyla popsaná a obsahovala čirou kapalinu. Myslel jsem si, že v ní je Dobrá voda. Dal jsem si hlt a až ve fázi, kdy už jsem ho nemohl zastavit, jsem si uvědomil, že to voda není.

ak jste ty lahve vlastně zaměnil?

Ten louh měli moji známí odlitý na čištění hrobů. Paradoxem je, že jsem se do hrobu málem dostal já.

To asi byla hodně silná zkušenost!

Určitě. Byla to zkušenost sice fyzicky silně negativní, ale po psychické stránce to bylo k nezaplacení. Naprosto se mi změnil život, poznal jsem, kteří lidé okolo mě jsou skuteční přátelé a kteří ne. Také jsem začal diferencovat problémy. V momentě, kdy řešíte své přežití, vám všechno ostatní připadá jako prkotina.

Jak to přežívání probíhalo?

Ve zkratce: louh jsem vypil v polovině srpna roku 2000, pak jsem ještě pár měsíců nějakým způsobem přijímal alespoň malá množství jídla. Jenže poté se mi úplně uzavřel jícen. Více než šest měsíců jsem nejedl ani nepil, potravu jsem dostával zvláštním alternativním způsobem tak, abych vůbec přežil. Zhubnul jsem o pětadvacet kilo. V polovině roku 2001 mi pan profesor Pafko v Motole provedl náročnou šestihodinovou operaci. Stále ještě sice cítím následky té nešťastné chvíle, alespoň něco ale můžu jíst jako ostatní lidé.

Změnil jste během svých pobytů v nemocnicích a při návštěvách lékařů názor na české zdravotnictví?

Během svého úrazu jsem ho měnil několikrát, a to s vzestupnou tendencí, od nejhoršího po nejlepší. Ještě před Motolem jsem byl ve dvou nemocnicích, kde zázemí, podmínky a přístup lidí byly velice prazvláštní. Při přijetí si ze mě sestřička utahovala, že jsem ten louh fetoval a že jsem tedy feťák! Já jsem se přitom vůbec nemohl bránit, protože jsem měl poleptaná ústa a nemohl jsem mluvit! Tohle si přece sestra vůbec nemůže dovolit! Moje pocity se zásadně změnily, když mě z jedné nejmenované pražské nemocnice, kde si se mnou nevěděli rady, "převeleli" na třetí chirurgii do Motola.

Byl to opravdu tak zásadní rozdíl?

Naprosto! Zatímco v té předcházející nemocnici na jednotce intenzivní péče bylo zakázáno používat mobilní telefony, nesměly tam žádné návštěvy, bylo celou noc rozsvíceno a chovali se k nám téměř jako k vězňům, v Motole přišel šok. Návštěvy tam mohly i na "jipku", smělo se telefonovat - připadal jsem si zkrátka najednou jako v ráji. Ptal jsem se sester, kde se bere tak obrovský rozdíl v přístupu k pacientům v Motole a jiných nemocnicích. Odpovídaly mi: Víte, když si pan profesor Pafko váží naší práce, je to znát i na našem chování k pacientům!

Nemocničního prostředí jste si tedy užil víc než dost!

Ano. Musím říct, že Motol je můj druhý domov. Doufám, že už tam nebudu trávit tolik času, jako doposud, ale na ten skvělý tým se nedá zapomenout. Myslím tím jak lékaře, tak sestry a další personál.

Proč nechcete jmenovat ty nemocnice, kde jste byl před Motolem?

Asi je to zbytečné. Řeknu jen, že jednou z nich byla Bulovka, která mezi pražskými nemocnicemi opravdu nemá dobré jméno.

O vás se dá říci, že jste vlastně "dáreček". Vaše nahrávky si s sebou jako oficiální dary do zahraničí vezli jak tehdejší prezident Václav Havel, tak i Český olympijský výbor. Jak mocně jste za to loboval?

Neloboval jsem vůbec, byl jsem vyzván. Předpokladem ovšem bylo to, že jak z jedné, tak ze druhé kanceláře mě někdo znal a moje muzika se mu líbila. Když nepočítám ten nešťastný louh, tak se všechno v mém životě, a to i mediálně, točí kolem hudby (a malování). Za to jsem opravdu rád. Lidé registrují moji muziku, chodí na moje koncerty, a přitom mi nikdo neleze do soukromí.

Hlídáte si své soukromí pečlivě?

Snažím se. Dokonce i v době, kdy jsem měl již zmíněný úraz a ze strany bulvárních médií byl na moji osobu vyvíjen zvýšený tlak, uhrál jsem to celkem dobře. Moje vyjádření se točila kolem výzev, aby si lidi dávali pozor a nepřelévali nebezpečné chemikálie do plastikových lahví. Jinak jsem se pracně utajoval - a povedlo se mi to. Další informace jsem podával až ve chvíli, kdy už bylo nejhorší za mnou.

Václav Havel vezl vaši desku do Izraele. Víte, komu ji konkrétně dal?

Ne, to nevím. V Izraeli jsem ovšem sám před pěti lety byl a koncertoval. Jsem moc rád, že jsem tu zem poznal. Byl pro mne ohromný zážitek vidět v Betlémě místo, kde se narodil Kristus. Zážitkem pro mě byl i Jeruzalém. Dnes mi ale stát Izrael připadá o něco nebezpečnější, než byl tenkrát.

Pouze z minulosti ovšem nežijete - v současné době točíte nové nahrávky se symfonickým orchestrem.

To je pravda a mám s tím velké starosti. Ale popořádku. Celý ten projekt je daleko širší. Markéta Majerová maluje obrazy, podle těch obrazů vytváří Renata Štupáková oděvní modely a při módní přehlídce bude současně představen multimediální, divadelně-hudební projekt. Ke každému bloku budu hrát svoji hudbu s Pražskou komorní filharmonií. Právě na tom usilovně pracuji.

K tomu by se hodilo vydat DVD!

To určitě, ale o tom, na jakém nosiči tato hudba vyjde, je teď ještě předčasné mluvit. DVD jsem ale vydal před nedávnem. Z klipů, které obsahuje, se dva týkají mého posledního alby Gloria, dalších čtrnáct jich je z mých předchozích alb.

Jak se díváte na stále módnější trend propojování hudebních žánrů?

Velmi kladně, to je oblast, která mě hodně baví. Letos na podzim plánuji vydat právě takovou "cross-overovou" desku. Vážnou a soudobou moderní hudbu jsem ale propojoval už na albu Gloria, které obsahuje čtyřhlasé sborové i komorní vokální skladby. Moje nová deska (s pracovním názvem Pianoviolin) bude propojovat soudobou muziku se symfonickou vážnou hudbou. A určitě na ní bude hrát můj kolega - houslista Michael Hejč. S ním ostatně už dva roky koncertuji.

Co vás na tom prolínání hudeb baví?

Kdysi se vlastně muzika vůbec nerozdělovala, nebyla zvlášť vážná a populární. Za Mozarta si lidé po Praze zpívali árie z opery Figarova svatba! Rozdělilo se to až mnohem později. 20. století hudbu úplně rozpůlilo - právě na vážnou a populární. Já si ale myslím, že právě v propojování nejrůznějších druhů muziky vede cesta dál.

Pomáháte si přitom počítači?

Určitě. Moc mě baví spojovat současné technické vymoženosti s tím pravým jádrem, které v muzice je. To je úžasná věc. Já sám ostatně nepatřím k těm, kteří by si libovali ve vlastním zařazení do nějaké škatulky. Pachman - český Vangelis nebo Pachman - esoterik, to jsou jenom škatulky, které nikdy nevystihují celou pravdu. Album Gloria není přece vůbec esoterické, to je duchovní hudba, tíhnoucí spíše k té takzvané vážné. Jako skladatel píšu hudbu, která vychází ze mě. Ale to platí o skladatelích obecně. Jakékoliv umění, které člověk produkuje, je vlastně ventilace jeho energie a emocí. Já svoji další cestu vidím v propojování počítačových syntetizátorů s velkým symfonickým orchestrem nebo alespoň smyčci. Takhle by moje hudba měla mluvit.

Jaký je rozdíl mezi esoterickou a duchovní hudbou?

Esoterická hudba v sobě má ukryté nějaké tajemno. Je ale pravda, že i duchovní hudba ho v sobě má, ta zase obsahuje tajemno duchovna. Takže vlastně po autorské stránce v tom žádný velký rozdíl není. Album Gloria nazývám duchovní proto, že je to hudba kostelní, která vychází přímo z Bible a je vyjádřením mého vztahu k víře. Pokud ovšem někdo i tuto hudbu bude používat k odpočinku a relaxaci, tak to rozhodně není špatně.

Ani vaše víra se nedá zařadit do škatulky? Ptám se, jestli jste určitého vyznání a "patříte" určité církvi.

Ne. To je stejné, jako s mojí hudbou. Víra je krásná věc a já samozřejmě v Boha věřím. Ovšem k tomu, abych věřil, nepotřebuji kostel. Mimochodem - když si otevřete Bibli, tak tam najdete pasáž, kde sám Ježíš Kristus tvrdí, že k modlení stačí malá komůrka doma. Jsem věřící, ale nejsem žádného vyznání.

A modlíte se doma v komůrce?

Nezáleží na modlení, ale na přístupu k životu.

Jak se daří vaší chovné psí stanici?

Díky za otázku! Dvě štěňata, Athos a Kamilka, už přerostla svoji mámu. Matka ale stále (byť je nejmenší) zůstává vůdkyní smečky. A protože mě Sára respektuje, respektují mě i její děti. Zatím mi nepřerostly přes hlavu, ale přerostly mě ve váze. Opravdu jsou už těžší než já, což je někdy problém.

Prodáváte svá štěňata?

Zatím ne, měl jsem doposud jenom jeden vrh, a z toho jsem si štěňata nechal.

Jak jste vlastně přišel ke svému prvnímu psovi?

Svého prvního psa už dnes za psa nepovažuji, byl totiž hrozně malý. V současnosti si myslím, že když pes, tak jedině patřičně veliký. Za svého prvního psa tak považuji Sáru. Přišel jsem k ní v době, kdy jsem byl po operaci. Sice jsem se už cítil lépe, ale mezi lidi jsem moc nemohl a nebyl jsem schopen jezdit do Prahy. Bylo to období, kdy jsem si řekl: Teď už můžu chodit na procházky a mám hodně času, chtělo by to nějakého společníka! Prvním společníkem mi bylo malování, ke kterému jsem se vrátil, druhým pes. V té době jsem viděl v televizi detektivní seriál, ve kterém mluvil pes. Tím psem byla bordeauxská doga, s takovou roztomilou zvrásněnou tlamou. Zjistil jsem si, kde se tihle psi prodávají. V Chovné stanici u Mělníka mi pak paní nabídla šestiměsíční Sárinku. Hned jsem si ji zamiloval.

Jak se z jedné Sárinky stala chovná stanice?

Chovnou stanici jsem si zřídil proto, aby štěňata měla papíry. Nechci ve velkém produkovat a prodávat psy. Sára měla nějaké hormonální problémy a veterinář řekl: buď kastrace nebo štěňata. Rozhodl jsem se pro štěňata, Sára se vyléčila a já mám doma tři psy.

Na vaší předminulé novoročence byl jeden pes, právě Sára, na posledním novoročním přání už byli tři psi. Kolik jich bude na blahopřání k roku 2005?

Asi stále tři. Ale ty pejsky mám opravdu rád. Bordeauxské plemeno u nás není moc známé a když s nimi jdu po Praze, lidi se po mně otáčejí a ptají se, co je to za rasu. Už dávno ale nemůžu chodit se všemi třemi najednou, i dva už jsou o zdraví. Když se každý rozhodne běžet na jinou stranu, tak je neudržím. Když jsou ale sami, jsou celkem klidní a poslušní.

Hlídají si vás?

Ano, ostatně jsou to hlídači. K neznámým lidem nejsou důvěřiví, když ale vidí, že patří ke mně, přijmou je. A jsou zlatí. Trochu uslintaní, ale zlatí.

Dá se říci, co vám dává víc - malování nebo hudba?

Podle nálady. Někdy mám nutkání vzít barvy a malovat, jindy zase komponovat. Přes zimu skládám hudbu, od jara do podzimu maluji. Přesněji řečeno: na jaře a v létě maluji, na podzim vystavuji. V zimě nemaluji - k tomu potřebuji sluníčko. Hodně používám oranžovou barvu, moje obrázky se opírají o slunce. Mimochodem: když moje léčitelka viděla mé obrazy, tak se smála. Říkala, že si svými obrazy sám dodávám energii, protože barvy, které používám, léčí trávící ústrojí.

Věříte v léčitele?

Měl jsem sice štěstí na nejlepší lékaře v Praze, možná v republice (myslím tým profesora Pafka), při doléčování - když jsem se učil znovu jíst - jsem ale spolupracoval s léčiteli. Lékař totiž odvede svoji práci, ale v momentě, kdy opustíte nemocnici, se o sebe musíte postarat sám. Pak nastupují léčitelé. Po operacích, ale i při přípravě na těžký zákrok, je každému doporučuji. Po konzultacích s léčiteli mi například hodně pomohly různé čistící čaje. Dodnes léčení kombinuji - jsem v péči jedné lékařky - homeopatky a jedné léčitelky.

Přečetli jste si v Avisu 5/04 TOMÁŠ PILÁT