Oskar Petr se stal legendou už dvakrát. Poprvé velmi viditelně, podruhé vlastně v pozadí. Jako zakládající člen skupiny Marsyas a zpěvák kapely Jazz Q patřil v sedmdesátých letech k nejpopulárnějším muzikantům u nás. Pak na nějakou dobu zmizel, žil, fotografoval a tvořil především v Americe. Před pár lety se vrátil a jako sólista vydal desku s názvem Krev, bláto, slzy. Jeho zcela nový albový projekt - Fabrica Atomica - se vyznačuje barevností a žánrovou pestrostí se záměrnými návraty do šedesátých a sedmdesátých let.

Druhou legendou se stal, aniž by o tom mnozí věděli. V polovině devadesátých let začal spolupracovat s některými známými českými skupinami a zpěváky (Anna K., B.S.P., David Koller, Leona Machálková, Dan Bárta či Kamil Střihavka), především však s kapelou Lucie. Písně jako Chci zas v tobě spát, Kengi, či Jesus se staly hity a oceňovala je i kritika, všechno ale překonal známý Medvídek v podání Lucie. Zdaleka ne všichni, kteří tuhle píseň zbožňují, vědí, že jejím autorem je právě Oskar Petr, který mimochodem dělal "předskokana" Suzanne Vegy na jejím červnovém pražském koncertě.

Medvídek byl vyhlášen 2. písní století a klipem desetiletí. Co pomohlo víc - klip písničce, nebo písnička klipu?

V tomhle případě to šlo ruku v ruce. Ten videoklip byl písni ušit Renčem na míru, takže se tu více sil spojilo v jednu velkou sílu. To se asi nestává tak často. Přitom byl ale hodně okrajový, protože byl na Nově zakázán. O tomto zákazu jsme se dozvěděli v Kostarice, kde jsme zrovna s Lucií byli.

Co vy a klipy?

To víte, že bych taky rád nějaké měl. Je to ale složité. O něco se zajímal Jan Hřebejk, něco možná natočím s mým kamarádem Ajou Bufkou v Los Angeles. Na píseň "Napiš" bude teď točit mladý Farid Eslam. Hodně záleží na penězích. Máte-li jméno, které zajímá sponzory, tak vám dají nejen auto, ale i na videoklip. Videoklip může stát padesát tisíc nebo pětset tisíc, Sony Music za mnou stojí a video bude brzy na světě.

Lucie se před nedávnem rozešla s Michalem Dvořákem a dost se o tom psalo. Co se, podle vás, v kapele stalo?

Na čí straně je pravda?

Myslím si, že obě strany mají svou subjektivní pravdu. Každý se vypovídal ze svých pravd a asi je nikdo nerozsoudí - na to by musel přijít soud a ten nepřijde. Ani Michal Dvořák ani ostatní nepatří k lidem, kteří by záměrně lhali. Emoce ze strany Michala Dvořáka byly ze začátku silné, ale myslím si, že každý muzikant s určitou energií, i když si to třeba nechce připustit, by reagoval na takový zub stejně. Nikdo v sobě totiž nechce nechat pocit nerozpoznaných chyb, které se později převtělily do relativní osobní křivdy.

Bylo mu ze strany Lucie ukřivděno?

To já nevím. Možná nebyla úplně nejlepší ta forma, s jakou se ostatní s Michalem rozešli, ale kdo můžeme kamenovat? Jestli to plánovali déle, mohli s tím vyrukovat dřív. Ale to můžete těžko soudit, váhy se nahýbají a komíhají až se jedno rameno ztratí v hloubi.

Budete s Lucií spolupracovat i nadále?

Rád bych. Oni ale budou další desku točit až příští rok. Mám teď hodně práce.

K vaší nové desce: vydáváte ji po poměrně dlouhé době. Proč vám to tak dlouho trvalo?

Nebyla firma, která by pokračovala v linii mojí předcházející desky. To album nemělo takový dopad, jaký jsem předpokládal. Myslel jsem si, že dělám jakýsi americký pop rock a že to bude lidi zajímat, ale bylo to asi brzy. Tenkrát to ještě nebyla komerčně úspěšná muzika.

Nezapomněl jste tak trochu na reklamu?

Je pravda, že na té desce nebyla žádná vysloveně rádiová písnička. Tohle jsem možná podcenil. Na každé desce musí být alespoň jedna píseň, která česká rádia zaujme. Třeba teď jsme vybírali z pěti věcí. Ale ty super tandemy Koller-Minárik a Krejčoves-Chyška!

Proto jste se tedy odmlčel?

Ano, dál jsem v téhle cestě nepokračoval, jen občas s Pan Pot. A jak tak roky šly, už nebylo na co navázat. Přemýšlel jsem vážně o tom, že odjedu zpátky do Ameriky. Tady jsem v zásadě neměl do čeho píchnout. Podruhé jsem se také oženil, ale i jiné souvislosti brzdily odjezd.

Přece jste spolupracoval s jinými zpěváky a kapelami...

To je pravda, ale chtěl jsem dělat i vlastní věci pro sebe. To dlouho nešlo, až přišla nabídka od Karla Knechtla a najednou jsem měl naději na další album. Než jsme se ale dostali ke konkrétním záležitostem, jako s kým, kde, a za kolik, uběhl další rok. A pak ještě dva, než jsem začal natáčet.

Měla na tom skluzu vinu i smrt Karla Knechtla?

Částečně. Karel Knechtl se, bohužel, nedočkal ani začátku natáčení. Již souběžně se té věci věnoval i Ivan Prokop, no snad jsem ho a celou tu partu nezklamal. Doufám, že se deska bude prodávat, nejsou-li tady jen hudební ignoranti. Ostatně desky jsou určeny k prodeji. Přitom tohle album není nijak avantgardní, myslím takové, že by vzniklo jenom proto, aby vzniklo. 58 minut poctivé muziky. Doufám, že se lidem líbí a těm, co si ho teprve koupí, se ještě líbit bude. Má dlouhý posluchačský dopad.

Děláte takovou muziku, aby se lidem líbila?

Popravdě řečeno se moc nevyznám v tom, co se lidem líbí, takže ani nevím, co mám dělat. Doufám ale, že tentokrát jsme se naším vkusem strefili.

Fabrica Atomica tedy už není pokusem o americký pop?

Není. Alespoň v tom smyslu, jak jsem si to představoval u předešlé desky. Je také lépe nahraná. Na druhou stranu ale dnes americký pop je velmi široký pojem. Patří tam všechno od Ozzy Osbournea přes R.E.M. snad až k new metalu. Tihle všichni prodávají milióny desek a když někdo prodá sedm miliónů kompaktů, není to okrajový žánr. Slovo pop má něco společného s lidem, takže pop music by měla být hudba pro širší vrstvy lidí. Musí mít ale hudbu rádi, trochu ji rozumět a chtít ji.

Jak vidíte situaci u nás?

Někteří jsou i u nás v tomhle smyslu vzdělaní, ale většina ne. Tady se lidi věnují ve většině spíš takovým jménům, jako je Bartošová a další - těm, kteří bývají často v televizi, rádiích, v plátcích, tlačí se s novou barvou vlasů a produkují je nějací bohatí a slavní ze stejného výběhu. Umělecká kvalita není rozhodující. Lidé to mají rádi, protože je taková hudba nijak neohrožuje a jsou také takoví. Nikam se nevyvíjí, a to jim i vyhovuje.

Vy se do televize či jinak na oči cpát nehodláte?

To je těžké. Otázka je, kam se cpát. Už nejsem ve věku, kdy bych čekal, že se někam nacpu a budu z toho žít. Nikdy se mi do toho nechtělo a vlastně jsem v minulých dobách ani nemohl. S Marsyas jsme byli v televizi jen párkrát. Samozřejmě rád pomůžu desce i v televizi, ale do určitých pořadů se mi nechce. Třeba do Do-re-mi nebo do Novotného show. To opravdu ne. Něco jiného je třeba Anděl, nebo Prokopův bar Krásný ztráty. To je bezvadná záležitost a rád se na něj občas i dívám, i když není live a je relativně špatně střihaný. Opravdová noční živá každodenní TV talk show s hudbou tu zatím není, něco se najde.

Název desky Fabrica Atomica možná kdekoho překvapil...

To ano. K tomu malé vysvětlení: netýká se to atomové elektrárny, ale vodní. Ne vážně, chtěl jsem tím nějak pojmout celý svět. Ten není samozřejmě složen jen z atomů, ale z nano částic a mnoha mnoha sil. Na této desce se tedy dotýkám spousty problémů. Je to o muži a ženě, ale jsou tam i náznaky obecných problémů světa. Jménem desky jsem chtěl říci, že se snažím vnímat problémy a dění tohoto světa a snad i vesmíru. Že se chci dotknout něčeho, čeho jsme jako lidé součástí.

Spíš ukázat stav takový, jaký je nebo naznačit vaši představu, jak by to být mělo?

To je zajímavá otázka. Svoji představu hledám, ale s tím záměrem není album stavěno. Chci se prostě dotknout celého světa okolo nás i v nás.

Podle vás je album určeno důchodcům bez vypalovaček...

S těmi důchodci to byla taková nadsázka. Ale já sám už budu za patnáct let důchodce... Myslím si, že lidi dnes stárnou pomaleji. Obzvláště v Americe jsem viděl spoustu důchodců, kteří byli duchem mladí, znalí, akční a energičtí. U nás je určitě taky pár takových. Ale naše deska není směřována na žádnou konkrétní skupinu lidí. Tedy ani na důchodce, můj syn jí třeba sjíždí denně a vyžaduje ji. Já jsem skladatel, textař a muzikant, takže hudbu nemůžu nikam cílit, to ať dělají gramofonové firmy. Já ji můžu pouze složit, vyrobit a natočit. Záleží na tom, jak se s ní pak dál pracuje, ovšem to už jde mimo mě. Když hudba jeho tvůrce opustí, není už jeho. Už jsi někde v éteru.

...a jak jste to myslel s těmi vypalovačkami?

Tím jsem chtěl naznačit, že důchodci už si asi vypalovačku nepořídí. Jsem totiž zásadně proti vypalování desek, ostatně sám vypalovačku zatím nemám, takže jsem si zatím žádnou desku nevypálil. Ale nikoho nemůžu odsoudit za to, že si vypaluje kompakty. My jsme si přece taky nahrávali hudbu na kazety. Jiná věc je ale ta, že si z toho někteří lidé udělali byznys. Pokud si někdo udělá desku jenom pro sebe, tak to neodsuzuji, i když s tím nesouhlasím. To máte jako kdybyste si vytvářel digitální kopie nábytku nebo ovoce. Koupíte jablko, doma ho zdigitalizujete na spoustu jablek, a už si nikdy nepůjdete pro jablko. Výrobce desek a autoři na sobě tuhle tíhu nesou.

Při nahrávání desky jste se obklopil muzikanty zvučných jmen.

To je pravda. Spolupracovali se mnou třeba Karel Holas z Čechomoru, Olda Krejčoves z Monkey Business, Kryštof Michal, na bicí hraje Martin Vajgl z Vltavy/-123 minut, Žežulka, Pavel Fajt, který se pohybuje spíš v avantgardě. Pomáhaly nám i Epoque a Apollon kvartet, Petr Ostrouchov a další. Jsou to skvělí muzikanti a jsem za ně rád. Kdybych mohl s takovouhle kapelou pracovat dál, moc by mě to těšilo. Přispěli mi také Michal Mejstřík a EEIP. Milan Cimfe hrál a produkoval jak nejlíp mohl. Pop Akademie, please, obnovte Grammy pro hudebního producenta!

Mluvili jsme o Karlu Knechtlovi - to byl člověk s úžasnými znalostmi a přitom velmi systematický. V jeho péči vycházely retrospektivy některých zpěváků. Je tu, podle vás, nějaký jeho pokračovatel?

To nevím. Někdo by měl jít v jeho dráze, ale bude to jistě těžké. Znalosti Karla Knechtla byly opravdu neuvěřitelné. Víkend před jeho odchodem do nemocnice jsem za ním přišel s prosbou. Začal jsem totiž zase zpívat s Jazz Q a tak jsem po něm chtěl, aby mi doporučil, které bílé blues je dobré si sehnat a poslechnout. Mám rád přehled. No a on si sedl a začala z něj padat jména kapel a zpěváků. Hned - bez přípravy, bez hledání v encyklopediích. Jeho znalost jak české tak i světové scény byla obrovská. Mnozí kritici takovou znalost mají taky, ale jsou spíš samostatnými jednotkami a tahle práce je neláká. Těžko se najde někdo, kdo by pokračoval tak dobře v tom, co Karel Knechtl dělal, i když tu českou pop music jsem mu nezáviděl.

Posloucháte někdy svoje staré nahrávky - třeba s Marsyas?

Ne. I když to vlastně není tak úplně pravda. Nedávno jsem poslouchal různé staré záznamy z koncertů, protože firma Sony Music/Bonton ale i Indies chtějí vydat živé album původního tria Marsyas. Musím říct, že chvílemi jsem byl úplně převálcován tím, jak to bylo dobře nahrané, jak to znělo, jak silnou energii to mělo.

Vašeho Zmrzlináře také použil Jan Hřebejk do filmu Pupendo...

To je pravda a taky jsem před tím poslouchal naše první album. Chvílemi jsem si říkal, že dnes už nejsme tak dobří, jako jsme byli tenkrát. V pětadvaceti letech nepřemýšlíte jako dospělý chlap, nekličkujete před realitou a je tam zakonzervovaná velká energie. Umělecky jemně pokroucená, ale správným směrem. Uvědomil jsem si, že bylo dobře dotlačit tenkrát Supraphon k vydání téhle desky, i když jsme museli měnit texty. Bohužel.

Co ve vašich textech tenkrát vadilo?

Třeba verše ve Zmrzlinářovi: "Vedle v domě umřel starej pán, mimo svejch nemocí neměl nic, našel ho včera ráno soused, že prej tam něco zapáchá". To se skutečně stalo, tak jsem to použil, ale textařská komise tohle prostě nestrávila. Nebyl jí jasný ani význam a slovosled jiných veršů - přes to nemohli ti pánové a dámy přejít. Přitom některé zjevné narážky na srpen 1968 v textech zůstaly, protože je cenzoři nepochopili. "Z kostky dlažební se vylíh pták, pěti jazyky teď naříká, vole mu roste, sílí, hlavou se korun stromů dotýká".

Nechal jste se slyšet, že jste s Marsyas mohli zpívat úplně všechno a že vám to šlo skvěle dohromady. Zažil jste něco podobného po Marsyas?

Už bohužel ne. Hledal jsem, ale nepovedlo se. Vydal jsem se špatnou cestou, i když tenkrát se mi zpočátku zdála dobrá. Po jednom návratu z Ameriky jsem přijal nabídku Janka Ledeckého na album a na šňůru. Ještě s kytaristou Freddym Bittnerem, který hrává s pop-hvězdami a má skvělý hlas, jsme vytvořili trojici, která byla hlasově fakt dobrá. Právě kvůli tomu vokálu jsem to celé dělal. Tam jsem opět cítil, jaké to je, když se spojí tři různé hlasy, ale už takovou věc neudělám.

Mluvil jste o tom, že jste se chtěl vrátit do Ameriky. Znamená vydání alba Fabrica Atomica, že tu zůstáváte?

Kdybych byl volný jako pták, letěl bych se hned někam podívat. Ale víte, jak to chodí: moderní svět, peníze. Navíc mám malé dítě. Musím se starat. Ale ještě bych se někam rád na čas dostal. Nedávno jsme se byli podívat za kamarádem do Nového Mexika, do Taosu. Je úžasné pozorovat, jak se tam člověk změní. Tady žijete mezi fasádami. Jsou krásné, ale jsou to jen fasády. Tam z vás vychází něco úplně jiného, otevře se vaše lepší já. Jde z vás i do vás ta energie, kterou pak můžete umělecky využít. To platí i v jiných profesích. Cítil jsem, že kdybych tam přijel jako matematik a začal pracovat s čísly, byl bych otevřenější, než tady. A je pravda, že kolem Santa Fé a Taosu žije hodně bohatších umělců a vědců, kteří z toho prostředí čerpají. Je tam úžasný magnetismus podobný Sedoně. Když jsem tam přijel, předčilo to všechna moje očekávání. Znám i další místa. Rád bych tam brzy pod tímto působením něco vytvořil.

Ale to malé děťátko máte tady?

Ano, mám tu dvouletého chlapečka. V Los Angeles mám pak šestadvacetiletou dceru, pracuje tam jako učitelka.

Viděli se někdy?

Viděli se, když se Tobias narodil a teď před měsícem.

Zatím tedy zůstáváte v Česku?

Ano. Bydlíme v Praze, u domu máme zahradu a za sousedem další. Mám ovšem ještě jednu větší naproti Řípu, a tam mám ještě hodně práce. Buduji něco jako volný lesopark s běžnými i vzácnými stromy a než ho dotvořím, zůstanu v téhle zemi.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 14/03