Do českých kin vtrhla další domácí novinka – snímek nazvaný Grandhotel. Sleduje osudy několika zaměstnanců a hostů hotelu na Ještědu. Tady – a v nedalekém Liberci – se také odehrává většina děje. Režisérem snímku je David Ondříček, syn legendárního kameramana Miroslava Ondříčka. Filmařské geny v sobě nezapře: vznikl něžný a obrazově nápaditý film o lidech jako jsme my všichni, zasazený do atraktivního prostředí známého jizerskohorského vrchu.

Kromě filmování se Ondříček věnuje i „vinařskému podnikání“ – spoluvlastní a spoluprovozuje vinárnu Bokovka (nazvanou podle filmu Alexandera Paynea) v Pštrosově ulici v Praze 1. Jeho kolegy v této činnosti jsou například Jan Hřebejk, Aleš Najbrt či Tono Stano.

Jak vinárna prosperuje?

Dobře, lidé sem chodí, pijí hodně vína a jedí – takže vinárna prosperuje. Což nám šesti majitelům dělá radost.

Radost vám asi dělá i váš nový film. Milovníci vašich předcházejících snímků Samotáři a Jedna ruka netleská budou ale možná trochu překvapeni – Grandhotel je jiný. Chtěl jste to tak od začátku?

Upřímně řečeno, spíš k tomu došlo pozvolna, přirozeně, v průběhu doby. Já jsem si neplánoval, jak přesně má můj nový film vypadat, nechal jsem se unášet myšlenkami a hledal jsem látku, kterou bych chtěl zpracovat. Rozhodně jsem si neříkal, jestli chci nebo nechci pokračovat v tom, co jsem začal svými předcházejícími snímky.

Jaká tedy byla anabáze vzniku Grandhotelu?

Celé to vlastně začalo ve chvíli, kdy jsem si přečetl knihu Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem. Ta mě moc chytla a řekl jsem si: s tímhle člověkem bych rád spolupracoval. Setkali jsme se a pak už to šlo ráz na ráz.

Původní představa ale asi byla trochu jiná – přečetl jsem si starou synopsi, ve které například jedna z hlavních postav filmu, Fleischman, šmíruje hotelové hosty, což nakonec ve filmu není.

… a to zdaleka není jediná věc, která se nakonec z původního scénáře ve filmu neobjevila. Scénář se dost měnil a vyvíjel. Nejdřív jsem od Jaroslava Rudiše dostal jakýsi „nástřel“ a pustili se do všeobecné synopse. Dohodli jsme se přitom, že scénář bude sledovat pouze jednu linii, že nebude příliš rozvětvený. Jaroslav Rudiš je ale člověkem s velkou fantazií, kterou se nechává unést. Napsal tedy první verzi scénáře, ta mu pořád narůstala – on říká, že to před sebou všechno valí a je to pravda – a ten scénář měl dvěstě stránek. Byl plný nápadů a postav, hodně rozvětvený, v hotelu byla prostitutka, přijížděli tam němečtí hosté, kteří tam pořádali nějaké slavnosti, na které si brali české holky … a tak dál. Byl to film vysloveně ukotvený v Čechách, řekl bych hrabalovského typu. Jako literatura se mi to líbí, ale co se týče filmu, se mi do něčeho takového nechtělo. Třeba proto, že mi to chvílemi připomínalo jiné úsměvné filmy. Společně jsme tedy z původního scénáře začali vykřesávat příběh filmu do konečné podoby.

Jak rád se vedlejších motivů a postav Jaroslav Rudiš vzdával?

Ochotně. Na Jaroslavu Rudišovi obdivuji, že nejenom má nápady, ale že se jich pro dobro projektu dokáže i zbavovat. To je na něm opravdu skvělé.  

Ten film je poetický, hodně mluví obrazem; znamená to, že jako filmař dospíváte (nebo že začínáte směřovat jinam, než dřív)?

Jednou jsem si řekl, že bych byl rád, kdyby tenhle film fungoval i bez dialogů. To je pro scénáristu hrozná zpráva, nicméně jsem si přál, aby ten film byl pro lidi srozumitelný i jenom coby obraz a hudba, aniž by postavy mluvily. Velmi často se totiž stává, že lidi mluví jinak, než co si myslí. Já bych byl rád, kdyby přes ten film bylo VIDĚT, co si myslí, beze slov, aniž bychom to odečítali z toho, co řeknou. Pak jsem byl na festivalu v Karlových Varech a četl tam rozhovor s režisérem Kim Ki-dukem. Ten říkal, že pro něj je film obraz a hudba, to že jsou emoce a to že tedy je film. Byl jsem rád, že to říká: já si totiž myslím to samé.

Když jsme u hudby – vy jste prý skladateli Janu Muchowovi původně řekl, že není dost poetický na to, aby k tomuto filmu mohl napsat muziku právě on …

To je pravda. S Honzou se znám hrozně dlouho. Když jsem ten film dotočil, měl jsem ze sebe trošku radost, vysvětlím proč. Vím, že jsem trochu vnímán jako cynický, tvrdý člověk – a ten film mě otevřel. Snažil jsem se v sobě i v tom filmu probudit nějaké emoce. Když jsem ho tedy dotočil, přišlo mi, že je natolik emočně silný, že k němu emocionálně uzavřený Honza psát hudbu nemůže. Někde jsme se spolu opili a já jsem mu říkal, že asi ke Grandhotelu nebude moci dělat muziku, že to citově nezvládne. Mluvilo ale ze mě něco, co jsem před natáčením říkal i sám sobě. Honza požádal, abych ho nechal udělat alespoň nějaké demosnímky. Myslím si, že to pro něj byla výzva. Ne to, co jsem říkal, ale ten filmový materiál. O tom jsem přesvědčen.

Jste opravdu cynik?

Doba je cynická a já jsem přizpůsobivý, jsem tedy ironický, dá se říci i cynický. Něco takového ve mně opravdu je, to se nedá popřít. Mám svůj humor, ironii, mám různé cynické poznámky a názory. Ve chvíli, kdy se třeba někomu stane něco špatného, reaguji na to s určitým cynismem, který mi je vlastní. Chci to ale změnit, snažím se cynikem nebýt, protože mi to není příjemné a sympatické.

Ve světle toho, co jste právě řekl: překvapil vás po natočení film Grandhotel?

To je zajímavá otázka. Vlastně ano, překvapil a tak jsem vlastně překvapil sám sebe. Když jsem ten film nedávno viděl zcela hotový, spíš bych uvěřil tomu, že ho natočil někdo jiný, než že jsem ho natočil já. 

Kdo třeba?

Nějaká ženská režisérka. 

Před natáčením jste s herci zkoušel. Natáčely se vám nenazkoušené scény o hodně hůř?

Takových scén bylo jenom minimum, pouze ty menší, párvětné, co se vlastně zkoušet ani nedají. Jinak se snažím nazkoušet celý film jako divadelní představení, natáčím si to na video, pak o tom hloubám a říkám si, co funguje a co ne. Takhle přistupuji ke každému svému filmu, přistoupil jsem tak tedy i ke Grandhotelu; snad jen o něco důsledněji.

Původní příběh knihy Jaroslava Rudiše se odehrává ve starém hotelu v Liberci, vy jste děj přenesli na Ještěd. Proč?

Asi před čtyřmi lety jsem byl na Ještědu a velmi mě zaujal. To místo mě fascinovalo a nechápal jsem, jak je možné, že tam ještě nikdo nenatočil žádný film. Když mi Jára přinesl svůj příběh, byl pevně ukotvený v secesním hotelu Zlatý lev v Liberci; s Jardou jsme se ale jeli podívat, jestli by nešel přenést na Ještěd. Přijeli jsme tam, viděli jsme mraky pod námi, za tu chvíli se několikrát změnilo počasí, prošli jsme si hotel a o Ještědu bylo rozhodnuto. Musím říct, že to místo se pak hodně podepsalo na finálním scénáři.

Jak moc vám počasí komplikovalo natáčení?

Strašně moc, ten film byl kvůli počasí prakticky nenatočitelný. Na Ještědu je ale určitá výhoda v tom, že se počasí mění naprosto nelogicky – chvíli prší, pak vyjde sluníčko, pak zase zajde, prší, za chvíli je mlha, bouřka a zase sluníčko … My jsme tedy to počasí zase tak hlídat nemuseli, vzali jsme ho do hry (jenom jsme ho samozřejmě vždycky potřebovali udržet stejné v jedné scéně). I ve filmu se tedy počasí často mění.

Některé scény jsou natáčeny na ochozu na vrcholu ještědské věže – bylo to technicky náročné?

Tam dochází ke kombinaci několika způsobů natáčení. Některé záběry jsme pořídili z vrtulníku, u jiných jsme si pomohli jinak, ale nechci to moc prozrazovat. Kombinovali jsme několik technologií a náročné to bylo – především časově. Museli jsme se neustále přesouvat a pak jsme to skládali dohromady, aby ty záběry působily jako jedna scéna.

Důležitým motivem vašeho filmu je sudetoněmecká problematika ...

Určitě. Přispívá k celkové vykořeněnosti hlavního představitele, který taky není nijak zásadně uchycen. Já říkám, že zůstal dítětem, nebudu prozrazovat, proč. Sudety jsou v Liberci a kraji kolem opravdu hodně vtisklé. Ve scénáři už míň, ale nechtěl jsem se úplně zbavit tématu další postavy, Franze, který přijíždí na Ještěd rozsypávat popel svých starých kamarádů. Zdálo se mi, že tenhle motiv dobře doplňuje samotný příběh a zároveň má reálný původ v tom místě. Tedy jsme ho tam nechali.

Jaká byla reakce Ladislava Mrkvičky, když jste mu roli Franze nabídl?

Popravdě řečeno, to nevím. Pana Mrkvičky si nesmírně vážím, je to jeden z nejlepších herců jeho generace; lidsky jsme k sobě ale nenašli přímou cestu. On je maximální profesionál, ale není to moc otevřený člověk. Abych vypozoroval, jestli měl z mojí nabídky radost, to se mi při vší úctě nepodařilo. Herec je to fantastický, ale co se týče komunikace, přiznám se, jsem měl malinko problémy. Možná je to i naším věkovým rozdílem a tím, že nejsem tak zkušený režisér, abych ho dokázal plně otevřít.

Do epizodních rolí jste obsadil i Jaroslava Rudiše a vašeho spoluproducenta Kryštofa Muchu; bylo to jen tak z legrace nebo jste jim chtěl tak trochu i vystavět pomníček jako lidem, kteří se na filmu podíleli?

Oni si o to, být ve filmu vidět, oba tak trošku řekli. Jára je v malé epizodní roli, která mu sedí a já jsem rád, že tam je. Kryštof mě překvapil: myslím si, že je to výborný herec (i když je asi divné, že to takhle říkám). Já jsem mu původně dal takovou malinkou roličku, pak mi vypadl herec na větší roli a já jsem ho v ní zkusil. Kryštof byl perfektně připravený a zvládnul to skvěle. Myslím si, že má obrovské charisma: když se objeví na plátně, zaujme vás. To je první předpoklad filmového herectví. 

Radil jste se v průběhu práce na filmu se svým otcem?

Určitě. My se radíme o všem možném, takže i o filmech. Nemůžu říct, že bych s ním ve všem souhlasil, on už taky často podotýká, že je přeci jenom z jiné generace. Tátovi se třeba nelíbilo , že děj filmu přenášíme na Ještěd. Když ale ten film viděl, řekl mi, že jsem se rozhodl správně (a doufám, že to myslel vážně). Tentokrát se hodně – a možná hlavně – projevoval ve střižně, kde jsme s ním hodně věcí konzultovali. Měl spoustu konkrétních filmových nápadů, které celkově Grandhotelu pomohly.

A od filmu zpátky k vínu: kdo vlastně přišel s nápadem na vinárnu Bokovka?

Konkrétní jméno už vám neřeknu. My jsme původně měli takzvaný Wine Club, povídali jsme si o vínu a jednou jsme si řekli, že by bylo dobré mít nějakou základnu, kam bychom mohli chodit. Založili jsme tedy tuhle vinárnu, ale – upřímně řečeno – od té doby, co ji máme, jsme se tu společně sešli jenom jednou. A to jsme možná ani nebyli kompletní.

Obsluhujete tu také?

My jsme vymysleli takovou „znouzectnost“. Zjistili jsme, že nejslabší, co se týče návštěvy, je pondělí. Přemýšleli jsme tedy, jak ty pondělky rozproudit a přišli jsme na to: vždycky v pondělí obsluhuje jeden z nás – majitelů. Za šest týdnů se tu tedy všichni vystřídáme. Od té doby je pondělí nejsilnější den.

Kde pro vinárnu sháníte víno?

O tom by nejspíš popovídal Standa Diviš, malíř z někdejší skupiny Tvrdohlaví. On má jakési právo veta, protože jako jediný z nás vínu opravdu rozumí. Výběr vín je tedy hlavně na něm – a škála míst, kde se vybírá, je obrovská, od veletrhů až po návštěvy jednotlivých vinařů. Druhý člověk, který vybírá vína – především ty dražší – je sběratel umění Honza Bejšovec. Ten vybírá ta klasická Bordeaux a kupuje je na aukcích všude možně po světě.

Jaké víno máte nejraději vy?

Já to měním, nemůžu říct, že bych měl rád jenom jeden druh vína. Teď zrovna mám období moselských vín. Chci být i v čase premiér svého filmu svěží a ta vína jsou plná energie, mají málo alkoholu, povzbuzují. Tak v této době piji moselská vína.

Hned vedle vaší je další vinárnička – konkurujete si nebo fungujete v symbióze?

Fungujeme v míru. Myslím si, že by bylo dobré, kdyby tady těch vináren bylo ještě víc – kdyby tady vznikla taková, řekněme, Pštrosova vinárenská ulice. To by, myslím si, věci prospělo. Přiznám se, že v té sousední vinárně jsem nikdy nebyl a nevím, jestli někdo z ní byl někdy u nás. Ta vinárna je trochu jiného typu než naše, takového, řekl bych, moravského.

Jakého typu je vaše vinárna – evropského, světového?

Náš záběr je ohromně široký, i když zatím se příliš neorientujeme na Nový svět, nemáme tu Kalifornii, Austrálii, Nový Zéland, jižní Ameriku. Hodně nás zajímá Evropa, v tomhle teritoriu se dost pohybujeme a naši nabídku jsme doplnili také kolekcí zajímavých argentinských vín. 

Relaxujete u vína?

Taky, ale spíš relaxuji u sportu. Jsem hodně sportovně založený, hraji fotbal, tenis, v poslední době i golf, potápím se. Jinak relaxuji četbou a taky se s rodinou dívám na filmy.

Jak zvládáte roli otce?

Snad dobře, i když je to těžké. Výhodu máme v tom, že náš syn Rudolf je ohromně skvělý a je s ním velká legrace. Byly mu dva roky, má různé zábavy, je velice energický. O to jde to otcovství lehčeji. Samozřejmě nejsem takový táta, jaký bych měl být, nejsem doma tak, jak bych měl, ale snažím se.

      TOMÁŠ PILÁT, Přečetli jste si v Avisu 20/06