Lenka Nová je ženou několika profesí, nejvíce ale zpěvačkou. Je v letech, kdy už si nemusí hrát na sebevědomou superstar; přesně ví, co se jí kdy povedlo více, co méně a hlavně co by ještě chtěla. Mluví uvážlivě a s úctou k druhým, i ona má už ale za sebou spoustu poctivé práce. V Brně, kde se narodila, prošla několika hudebními skupinami, nejznámější z nich byli The Street. Pak vyhrála konkurs na zpěvačku v kapele Laura a její tygři a v ní strávila pět let. Zpívala na deskách několika předních českých a slovenských skupin a zpěváků. Dnes šlape sólovou cestou a vydala album s úžasným názvem Lenka Nová deska (škoda, že jde použít jen jednou!). Kromě toho vystupuje v Divadle Husa na provázku, písničkou Hadi, vlci, štíři okouzlila děti a je neobyčejně půvabná. Je radost s ní posedět.

Když dnes lidé říkají: Lenka Nová, to je ta zpěvačka z Laury, berete to nebo byste se od toho už ráda oprostila?

To je vývoj. Já jsem měla své projekty ještě v době, když jsem v Lauře zpívala. Pak jsme s naší částí Laury skončili a já už z dřívějška měla nabídku na sólovou desku. Dala jsem se tedy do toho. Doba mého působení v kapele Laura a její tygři se ale samozřejmě nedá hodit za hlavu. Byla to pro mě obrovská zkušenost - jako zpěvačka jsem se dostala o stupeň výš, než jsem byla do té doby. Takže abych odpověděla na vaši otázku: dneska jsem už jinde, ale ve vzpomínkách a zkušenostech se od Laury úplně oprostit nemůžu.

Prožívala jste rozchod s Laurou bolestně?

Tenkrát mi to tak ani nepřišlo, a vlastně to platí dodnes. Když ale vidím, třeba v televizi, nějaké ukázky z naší tehdejší činnosti, když se dostanu k nějakým starým záznamům našich koncertů nebo ke klipům, tak se mi zasteskne.

Po čem konkrétně?

Po skvělých lidech i velice silných koncertech. Současně jsem měla přesně ten věk, kdy jsem si vyloženě užívala života.

Vy jste ovšem zpívala i na deskách několika dalších skupin...

Ano a všechno mi něco dalo. Když mě někdo oslovil s prosbou o spolupráci, vždycky jsem si toho moc vážila. Byli to prima lidi a fajn kapely, které dělali (a dodnes dělají)  skvělou muziku. Těžko říct, na co a na koho z nich vzpomínám nejraději - vlastně to ani nejde.

Vaše nová (Nová) deska se prý rodila v bolestech...

Nevím, jestli se dá říct v bolestech, určitě ale těžko a dlouho. Byly chvíle, kdy to šlo lépe, byly chvíle, kdy zase hůř. Nejtěžší bylo najít takové lidi, kteří k celé věci přistupovali s takovým nasazením, jako já, a můj projekt vzali za svůj. To dalo opravdu hodně práce. Nakonec se mi to ale podařilo a snad jsme odvedli pěkný kus práce.

A k té dlouhé době vzniku?

Proces tvorby toho alba prošel různými fázemi...(Lenka počítá)...asi pěti. Tolik totiž bylo producentských týmů, které se na desce podílely. Až ta pátá sestava s Michalem Dvořákem, Jirkou Janouchem a Milanem Cimfem dovedla desku do cíle, tedy k vydání. Předtím už to občas vypadalo, že je určitá práce hotová a nahrávka je v pořádku připravená k vydání, nakonec jsme ale stále něco zlepšovali. Jsem ráda, že jsme si dali na čas - teď je ta deska asi nejblíže mým představám.

Jak ty představy vypadají?

Myslím si, že jde o kompaktní album s vyrovnaným materiálem. Na desku se, podle mého názoru, dostaly opravdu ty nejlepší, nejsilnější kousky. Přitom některé z nich jsou staré přes šest let, jiné vznikaly teprve ve studiu. Jako celek ale, jak už jsem řekla, ta deska působí kompaktně, a to i přesto, že je hudebně velice pestrá.

Desku jste křtila na společném koncertě s Janou Kirchner.

To byl moc příjemný večer s takovým, řekla bych, "stereo-křtem". Na koncertu v Lucerna Music Baru jsme obě dvě uváděly do života svá nová alba, mně ho křtil producent a režisér Ondřej Trojan, Janě Miroslav Žbirka. A k té Janě - myslím si, že je to velká osobnost. Při každém setkání z ní "něco" vyzařuje. Rozhodně má velký talent a při svých vystoupeních jistě i suverenitu. Ovšem přijatelnou. Mám ji ráda a moc se mi líbí, jak zpívá.

Často se srovnává česká a slovenská populární hudba. Jak by takové srovnání dopadlo od vás?

Myslím si, že na Slovensku jsou o hodně dál, než my. Děje se tam mnohem víc věcí a hlavně Slováci dávají daleko větší prostor novým tvářím. Myslím si, že slovenská muzika je - ve srovnání s tou naší - o krok vepředu. Už tím, co jsem naznačila: nové trendy, noví zpěváci a kapely se tam dostávají do povědomí lidí. U nás se stále dokola omílá to samé, jakoby osvědčené.

To se asi týká i rádií.

Určitě. Na Slovensku se do éteru dostávají nové věci, u nás je to strašně těžké. Konkrétně: když jsem se snažila na rádiích o nový singl Ponorná řeka, byl to velký problém. Rádia by totiž nejraději hrála můj první singl, do toho nového se jim nechce. To je ale obecný trend - týká se to i mnoha mých kolegů. Rádia jakoby nechtěla posluchače obtěžovat něčím novým - vždyť lidé mají rádi to, co znají, rádi si zavzpomínají při starých písničkách... Ty nové přitom ale nemohou znát, protože není odkud...

A ještě ke kmotrovi vašeho alba Ondřeji Trojanovi...

S Ondřejem Trojanem jsem přišla do styku, když jsem pracovala v produkci filmu Želary. Tam jsem strávila čtrnáct dní, které mi přišly až neuvěřitelné a moc ráda na ně vzpomínám. Měla jsem tedy příležitost poznat i Ondřeje. Vážím si ho jako velké osobnosti. On ke své práci přistupuje hlavně srdcem. Moc jsem chtěla, aby moji desku pokřtil právě někdo takový. Že k tomu Ondřej Trojan svolil, to jsem byla opravdu moc ráda.

Jaké bylo natáčení Želar na Slovensku?

Já jsem nezažila ty nejtěžší natáčecí dny v zimě, ty prý byly hodně krušné. Ta fáze, kterou jsem zažila já, nebyla už tak krutá i když idyla to taky taky nebyla. Postup práce hodně závisel na počasí, které si ale dělalo, co chtělo. Když jsme potřebovali slunce, tak celý den lilo a když byly v natáčecím plánu mraky, zase svítilo ostošest sluníčko. Natáčení komplikovaly i velké vzdálenosti, všechno bylo hrozně daleko. Když se točí v Praze, není problém si pro něco zaskočit nebo dojet; ve slovenských horách to ale problém je. Všechno muselo být tedy dopředu vymyšleno a do detailů naplánováno. Z terénu už se nedalo zařídit nic, nebo alespoň ne rychle. Práce to ale byla krásná. Za prvé díky lidem, za druhé díky prostředí. Ty hory jsou fakt nádherné samy o sobě, kromě toho jsem tam zažila pučící jaro. To všechno mi dodávalo sílu a energii. No a vedle toho všeho tu byl Ondřej Trojan. Štáb vždycky věděl, proč se co dělá, jaký to má smysl a všichni to s ním sdíleli. Dokázal na ostatní přenést své nadšení i odpovědnost.

Co jste v produkci Želar měla konkrétně na starosti?

Starala jsem se o herce i o kompars. Dohlížela jsem na to, aby byli včas "na place", aby měli co jíst a pít, aby jim nebyla zima, aby se cítili co možná nejlíp. Prostě aby byli v pořádku.

A vaše zkušenosti s některými hvězdami?

Tak třeba paní Jaroslava Adamová. Zezačátku byla nepřístupná, komunikace s ní nebyla lehká. Já to ale chápu - cesta na Slovensko byla dlouhá a podmínky k natáčení těžké. Já bych asi sama byla v téhle situaci protivná. Postupem doby se postoje paní Adamové měnily. Když zjistila, že jsem jí opravdu k ruce a že jsem připravená udělat cokoliv, aby se cítila dobře, tak roztála a nakonec byla moc fajn.

A na place?

Jaroslava Adamová je skvělá herečka. Když na place bouchla klapka, ožila a byla zkrátka skvělá. To ale platilo o všech. Celý štáb byl dobře naladěn - hlavně díky Ondřejovi Trojanovi. Tahle zkušenost mě utvrdila v tom, že je to právě režisér, který udává náladu na place. Na jeho náladě a rozpoložení pak záleží rozpoložení ostatních.   

Želary byly nominované za naši republiku do oscarového klání, dostaly se mezi pět posledních filmů, nakonec ale neuspěly. Myslíte si, že právě Želary měly zastupovat Česko v soutěži o Oscara?

Víte, já nemůžu být objektivní, protože jsem se na tom filmu podílela. Pro mě si tedy Želary tu nominaci rozhodně zasloužily.    

Prý si dokážete představit život bez hudby - je to pravda?

Je to pravda. Taky už jsem si leccos zkusila. Vedle produkční práce (kromě Želar jsem spolupracovala i na připravovaném filmu Jana Hřebejka Horem pádem) ještě hraji divadlo a dělám servírku v jedné kavárně na Malé Straně. Dobrovolné životní změny mě baví, takže mezi jednotlivými profesemi ráda pendluji. Kavárna je samozřejmě především zdroj peněz - přece jenom musím platit složenky. Zkušenost je to ale jistě dobrá. Kolem druhé hodiny ráno, když je v kavárně bujarý večírek, toho sice mám už plné zuby a občas mě napadne, že bych raději seděla v divadelní šatně a oslavovala představení, má to ale i své přednosti. Člověk si zkusí něco nového a přitom potká zajímavé lidi.

Zpátky k muzice. Dnes máte svoji kapelu - představte ji.

Na desce, o které jsme mluvili, i v kapele odvádí velkou práci Jirka Janouch, kterého znám už z Laury. Z téhle kapely jsem si přivedla i bicistu Jardu Drápalu. Pak s námi hrají i dva noví kluci, které jsem dřív znala jenom z doslechu a přátelé mi je doporučili. Jsou to Tomáš Uhlík a David Pavlík. To je naše, zatím maličká, sestavička, ve které jsme absolvovali šňůru se skupinou Mig-21 a několik vystoupení s kapelou Chinaski. V Praze jsme měli nějaké samostatné koncerty a v létě bychom rádi vystoupili na některých festivalech. Už teď víme, že 31. července zahrajeme v Malé Skále.

Před časem jste prohlásila, že "bude stačit, když prodáte 80 - 100 tisíc kousků vašeho nového alba". Jak daleko už jste - třeba procentuálně?

(Smích) Odhadem jsme teď... někde na jednom procentu? Jde to těžce. Ale věřím, že se to zlepší. Víte, ono se to všechno sčítá. Jedna věc je prodej desky, druhá věc je živé hraní. To by nám mělo pomoci i v prodeji alba. A obráceně: deska vznikla mimo jiné i proto, abych měla co hrát na koncertech. Všechno dohromady je to úžasná věc, proces, při kterém něco nového vzniká. Na pódiu, stejně jako ve studiu, může vzniknout ohromně tvůrčí atmosféra. Na pódiu může písnička z alba dostat jiný kabát, každý z muzikantů do ní něco vloží. A ve studiu se zase může zásadně změnit píseň, kterou máme zažitou z živého hraní. Když se sejdou lidi, kterým jde o stejnou věc, je to skvělé.

Kdy se dá očekávat vaše další album?

Přesně vám to neřeknu, to záleží na mnoha okolnostech. Můžu ale říct, že už začínáme na nové desce pracovat. Zase bych si na ní ale chtěla dát záležet. Dnes už vím, že se nic nedá uspěchat. Než mít za každou cenu rychle desku, je lepší si nějaký čas počkat. Jednak věci nejdou tak rychle, jak by člověk chtěl, jednak není na škodu mít na tvorbu delší čas. Radost z tvůrčí práce je pak intenzivnější - jednotlivé písničky můžete déle vypilovávat, vylepšovat a dávat jim takovou podobu, jakou u nich chcete mít. Kromě toho jste o to déle v kontaktu se spolupracovníky, kteří k tomu rozhodně mají co říci. Už se nechci stresovat, naopak si natáčení nové desky chci užít.

Přečetli jste si v Avisu 9/04 TOMÁŠ PILÁT