Jméno skupiny No Name vzniklo celkem banálně. V roce 1996 dali organizátoři jednoho festivalu kapele ultimátum: do druhého dne nám řeknete jméno, jinak vás nemůžeme napsat na pozvánky a nevystupujete! Název No Name byl v tu chvíli nejrychlejším a vlastně i pravdivým řešením.  Od té doby už uplynul nějaký čas a kluci z kapely No Name se stali dalšími z plejády slovenských muzikantů, kteří mají na růžích ustláno i v Česku. Sály při jejich koncertech nezejí prázdnotou, jejich písničky si zpívají čeští teenageři, obchodníci na jejich albech (kapela má na svém kontě už čtyři tituly) neprodělávají. Důkazem českého zájmu o tuto slovenskou skupinu je vedle dvojí účasti na prestižním galavečeru cen Anděl i velké turné, které No Name po českých zemích absolvuje od 2. do 20. dubna a do kterého je zahrnuto deset měst. Šňůra startuje v Ústí nad Labem, pokračuje přes Plzeň, České Budějovice, Prahu, Brno, Jihlavu, Ostravu, Zlín a Olomouc a končí v Hradci Králové. Tím ale rozhodně letošní účinkování skupiny v Česku nekončí. No Name se u nás stala doslova slavnou kapelou.

Stoupá vám sláva do hlavy?

Snad ne. Umístění v hitparádách a zájem o naše koncerty nějakým měřítkem úspěchu jsou. Ovšem to, že bychom šli po ulici a za námi běžel dav rozvášněných fanynek, se nám ještě nestalo. Myslíme si, že jsme úplně normální lidi, tak, jako jsme byli vždycky. Naši pozici na trhu a vůbec v byznysu jsme si tvrdě vydřeli.

Takže žádný hvězdný vzlet?

Kdepak! Asi šest let jsme na tom opravdu tvrdě pracovali, hráli jsme všude, kde jsme mohli a kde to šlo. Mnohokrát jsme vystupovali jenom za náklady nebo jsme byli dokonce i ve ztrátě. Než jsme se dostali tam, kde jsme teď, trvalo to dost dlouho. A navíc: nemyslím si, že by naše sláva byla taková, abychom se jí už teď lekali. Nejsme hvězdy typu Robbieho Williamse či podobných celebrit.

Patří Robbie Williams k vašim idolům?

To určitě. Máme jich ale víc - od Beatles, Rolling Stones a Queen až k Olympicu.

Zpátky k té popularitě. Přece jenom jste na tom dnes jinak, než před oněmi šesti lety .

To nepopíráme. Jsme si ale vědomi jedné věci: sláva je příjemná věc, pokud je vaším sluhou. Když se stane vaším pánem, může to začít jít z kopce. Zatím snad nemáme důvod ke strachu. Musíme přistupovat k věcem seriózně, profesionálně a produkovat špičkovou muziku. To je ostatně stejné u všech. Ať už jde o kapely Kabát, Lucie, Mňága a Žďorp či U2.

Jste připraveni i na neúspěchy?

Jistě. Fanoušci jsou nejvděčnější, když se kapele daří. Pokud se začne dařit zase jiné skupině, přestanou být vděční a přimknou se k někomu jinému. S tím je třeba počítat.

Nakonec ale pořád můžete zůstat hudební partou.

Přesně tak. Přiznáme barvu: muziku děláme jak kvůli lidem, tak i kvůli sobě. Někteří tvrdí, že koncertují a nahrávají jenom kvůli publiku, ale většinou nemluví pravdu. My máme rádi muziku, kterou děláme. Když ji mají rádi i posluchači, tím líp. Neskrýváme ale, že se skrze naši hudbu sami realizujeme. Chceme si užívat života, pít ho plnými doušky. Jsme už ve věku, kdy si o sobě můžeme rozhodovat sami. Doufám, že nám tohle všechno, včetně toho, že jsme spolu rádi, zůstane - ostatně máme rádi kapely, kde muzikanti tvořili dobrou partu a dlouho spolu vydrželi. Vezměte si třeba Rolling Stones!

Jak často se na vás obracejí firmy a instituce s tím, abyste podpořili jejich reklamní kampaně?

Často. Dnes už ale máme takovou pozici, že je můžeme odmítat. Děláme jen to, k čemu se svobodně rozhodneme. Zásadně si nenecháme nic nutit. Co se týče politiky, máme velmi lákavé nabídky, ale zatím se nám krásně daří je odmítat. V politice se neangažujeme. Vystupujeme ale na různých charitativních akcích; to je něco úplně jiného. Takové záležitosti, jako děti z dětských domovů či léčbu rakoviny, vždycky rádi podpoříme. Nedávno jsme měli hrát i na podporu registrovaného partnerství, ale nějak to nakonec nevyšlo. Vlastně ani pořádně nevíme proč, možná jsme se nesladili v termínu.

Jaký je váš vztah k registrovanému partnerství?

Žijeme v době, kdy je možné všechno a hlavně: dnes už je dokázáno, že jakákoliv sexuální orientace není choroba a tudíž se ani nedá léčit. Musíme to prostě tolerovat, vždyť je to vlastně normální. Homosexuálové to ale nemají jednoduché. Slováci jsou dost konzervativním národem a některé věci přijímají těžce. Ale shrnuto: nevadí nám, když je někdo homosexuál (pokud se nás to ovšem netýká). Máme dokonce některé dobré kamarády s touto sexuální orientací. Jeden z nich je majitelem nejlepšího dance-clubu v Košicích. V umělecké branži je ostatně takhle orientovaných lidí celá řada.

Takže jste pro zákon o registrovaném partnerství?

Ano, vždyť je to věc každého člověka. Pak jsou ale další složité záležitosti, jako třeba adopce dětí. To už jsou věci, o kterých je potřeba mluvit. Ale když se dva lidi stejného pohlaví mají rádi, ať spolu žijí, ať po sobě dědí, mají na to přeci právo!

Česká kapela Support Lesbiens má dokonce ochranu homosexuality v názvu. Máte s touto skupinou nějaké kontakty?

Zrovna s touhle kapelou jsme nikdy neměli možnost se nějak sblížit. Kdybychom ale měli jmenovat české kapely, se kterými si rozumíme, pak by to     byly Chinaski, Lucie, Olympic a Kryštof. Se všemi jsme hráli, s Lucií jsme dokonce absolvovali turné a Olympici jsou skvělí pánové, kteří mají ohromný smysl pro humor.

Setkáváte se v Česku s tím, že jsou vaši posluchači rádi, když slyší slovenštinu?

Určitě, líbí se to hlavně dívkám. Jsou u vytržení, když se jim často říká "ľúbim ťa". Tenhle výraz, který samy pokládají za obtížně vyslovitelný, prostě zbožňují. Kouzlo slovenštiny je ve dvojhláskách a ve změkčování, a to se lidem v Česku líbí. Kromě toho je slovenština, i kvůli absenci ve veřejnoprávních médiích, v Česku dnes vzácností ..

...a vy pro české publikum přece jen trochu exotičtí.

To je pravda. Když někam přijedeme a řekneme: Dobrý deň, ako sa máte?, lidé šílí. Pravda - platí to hlavně o těch mladých, kterým v době dělení státu byly čtyři roky.

Mají vaši mladí posluchači někde v povědomí, že ještě přednedávnem existovalo Československo?

Spíš ne. Těm mladým, kteří chodí na naše koncerty, je čtrnáct, patnáct let. Ti už si na náš společný stát nepamatují. Oni to chápou spíš tak, že Česko a Slovensko jsou vedle sebe a že Slováci jsou sympatičtí lidé. Stejně tak i pro Slováky jsou sympatičtí Češi. Vzájemné styky se rozdělením státu neutlumily; svědčí o tom i velké množství česko-slovenských manželství. Slováci mají rádi moravské víno, jezdí lyžovat do Špindlerova Mlýna a v létě na Šumavu. A obráceně: Češi tvoří značné procento turistů na Slovensku.

Slyšel jsem, že dovolená třeba v Tatrách je pro Slováky drahá. Je to tak?

Ano. V atraktivních lokalitách jsou ceny vyšroubované spíše pro turisty ze zahraničí. Nízké i Vysoké Tatry jsou - co se týče zimní i letní dovolené - na vysoké úrovni, mají tam různé vychytávky, a tomu odpovídají i ceny. Pro domorodce jsou hotely na těchto místech nad jejich možnosti, nezapomeňte, že průměrný plat je na Slovensku nižší, než třeba v Česku. Pro Slováky je tu tedy draho, i když tu platí o něco méně, než cizinci.

Kam jezdí Slováci na dovolenou na Slovensku?

Máme místa, která zahraniční turisté neznají a kde je levněji. Třeba v Pieninském národním parku je místo, kde dodnes stojí v hospodě panák borovičky šest korun. A jsou i další místa: Biela Voda, Donovaly. A třeba i Streda nad Bodrogom a blízký Klin, kde je nejníže položené místo na Slovensku (94 metrů nad mořem) a kde dodnes žijí v řece přirozeným životem želvy. Toto místo je navíc na okraji tokajské vinařské oblasti, což je jeho velká výhoda.

Když jsme u toho - co pijete vy?

Všechno! Tedy - všechno to, co se pije na Slovensku. Slovenská piva, česká piva, vína i tvrdý alkohol. Ale asi hlavně pivo. Stejně jako v Česku, je i na Slovensku pivařská populace velice silná. Tak i my v kapele jsme zvyklí na pivo: zažene žízeň, současně je ho hodně a trochu i zamotá hlavu. A nedávno jsme objevili i dvě lahůdky: pálenku z kořene hořce (ta je na žaludek a snad i na potenci) a ukrajinskou národní pálenku papričkovici, což je vlastně vodka s feferonkami. Báječné pití!

Dají se dnes na Slovensku pozorovat nějaké protičeské nálady?

To ne. Protičeská nálada panuje na Slovensku snad jen tehdy, když Češi hrají proti Slovákům hokej, ale to je normální. Každý fandí těm svým. Jinak mezi našimi národy panuje zdravá rivalita, ať jde o kurs české a slovenské koruny, zahraniční investice, export či hrubý domácí produkt. Vy máte fantastickou Škodovku, podnik, který je známý po celém světě, my máme zase Jánošíka (smích). Nejkrásnější ženy na světě jsou v Česku i na Slovensku. V tom je tedy zas jednota - inu, jak už jsme říkali, myslíme si, že naše státy jsou si velmi blízké.

Po rozdělení republiky je ten vztah navíc bez předsudků a nějakých zátěží .

Určitě. A jsme si dnes i vzácnější. Rozdělení Československa nám všem asi pomohlo v tom, že si teď každý zodpovídáme sám za sebe. Češi nemůžou říkat, že živí Slováky, Slováci si nemůžou stěžovat, že je Češi utiskují. Takhle to, podle nás, nikdy nefungovalo, ale ozývaly se hlasy, které to hlásaly. Teď už nemůžou a zůstalo nám to hezké: každý Slovák miluje Prahu jako jedno z nejkrásnějších měst na světě, každý Čech miluje Tatry. Mezi námi je to 1:1!

Je na Slovensku známá i česká kinematografie?

Jistě! Momentálně je tam ve velké oblibě film Jedna ruka netleská, ale Slováci mají rádi české filmy obecně, z poslední doby třeba Pupendo a z těch starších například Samotáře. Zajímavé je, že Slováci s velkým zájmem sledují předávání filmových cen Český lev. A časté jsou u nás reklamy na nové české snímky. Slovensko je v zahraničí první, kde se české filmy hrají. Jsme, co se filmu týče, takový testovací stát. Podle reakcí Slováků se pak dá usoudit, jaký ohlas budou mít české filmy dále v cizině.

Vaše poslední deska (Slová do tmy) má značný úspěch. Prodává se víc v Česku nebo na Slovensku?

Zatím jsme prodali třicet tisíc kousků, snad dosáhneme dvakrát většího čísla. Ovšem už těch třicet tisíc je skvělých! A co se týče rozdělení teritorií, je to půl napůl. Patnáct tisíc alb jsme prodali v Česku, patnáct tisíc na Slovensku. Je to fantastické - obzvlášť to české číslo. Přece jenom jsme slovenská kapela!

Podle čeho jste si vybírali místa koncertů nadcházejícího českého turné?

Těch měřítek bylo několik, od toho, kde je jaké publikum, přes počet obyvatel toho kterého města až k tomu, kde to už známe a máme rádi. Důležitou věcí jsou samozřejmě i peníze, tedy aby přejezdy mezi jednotlivými místy byly co nejekonomičtější. Začínáme v severních Čechách, hned 6. dubna hrajeme v Plzni a do Prahy dorazíme 8. dubna. Kromě tohoto turné už máme nasmlouvaných dalších pětadvacet podzimních koncertů v českých kulturácích od Znojma přes Liberec až po Českou Lípu.

Zdá se, že jste v ohromné pohodě. Trápí vás vůbec něco?

Určitě nás trápí války, které se všude po světě vedou. V době, kdy Američani útočili na Kuvajt, jsme zrovna měli turné. Pamatujeme si, jak jsme se báli, aby se to nezvrhlo v nějakou celosvětovou válku. My se tady vlastně máme naprosto skvěle. Žijeme v civilizovaném státě, máme co jíst, máme kde spát, děláme si hudbu. Hodně lidí ale nemá co jíst a nemá kde spát. To se nám nelíbí.   

Přečetli jste si v Avisu 6/04 TOMÁŠ PILÁT