Režisérka Alice Nellis přichází s novým, nesmírně lidským a silným filmem. Je to ten typ filmu, který se vám na každé další shlédnutí líbí víc a víc, na každé další shlédnutí v něm více poznáváte sami sebe, své blízké, své město, tuhle zemi. Film se jmenuje Tajnosti, produkoval ho (což mimo jiné znamená, že na něj sehnal peníze) Jan Svěrák, hlavní roli v něm ztvárnila Iva Bittová a hodně prostoru tu má hudba Niny Simone. Jan Svěrák o tomhle snímku trefně tvrdí, že ukazuje problémy, pocity a pohled na svět zevnitř ženy – nic podobného prý dosud neviděl a proto se na něm chtěl podílet. Příběh filmu se odehrává během jediného dne, který mnohé změní. A podle Alice Nellis je to den zcela konkrétní; den, který opravdu proběhl.

Takže: co to je za den?

Je to 22. duben roku 2003, jestli si to dobře pamatuji. Nina Simone zemřela 21. dubna, ten příběh se odehrává následující den. Zpráva o smrti Niny Simone je v Tajnostech jako takový spouštěcí mechanismus příštích dějů.

To si tak dobře pamatujete právě kvůli smrti Niny Simone nebo v tom je ještě něco dalšího?

Pamatuji si, že když jsem tu zprávu slyšela, vzpomněla jsem si na její muziku, popadla mě velká touha vyhrabat její cédéčko a pustit si je. Došlo mi, že Nina Simone už nikdy nic nenapíše... Nic závratného se mi ale osobně ten den nestalo. Ten večer jsem šla na premiéru filmu Nuda v Brně, ale žádné přelomové zážitky svého osobního života jsem, jak říkám ten den neměla. Jen takový silný pocit: znáte to, třeba co se týče muziky – člověk si uvědomí, že už třeba dva, tři dny neslyšel něco krásného a že mu to chybí. To jsem si toho dne intenzivně uvědomila a zase mě to navedlo na Ninu Simone. No a myšlenka na film se zrodila u té muziky. Vezměte si třeba její písničku Little Girl Blue – ta je o malé posmutnělé holčičce, vy ovšem postupně zjišťujete, že se jedná o starou ženu, která v sobě ale tu malou holčičku má. Musí přistoupit na svůjvěk, musí se s tím nějak srovnat... Navíc tahle písnička končí slovy Proč někdo nepošle nějakého posmutnělého chlapce, aby tuhle holčičku rozveselil? Tam někde je základ celého filmu.

To zní skoro jako pohádka...

Tajnosti jsou vlastně pohádka. Je to obraz jednoho dne vnímaný subjektivně. To, že se v něm stanou zásadní a převratné věci, je důsledkem vnitřního pohnutí, ke kterému se hlavní hrdinka dostane. Zvenčí toho na ni ten den zase tolik nepůsobilo. Ten den mohl proběhnout skoro normálně.

Vy si dokonce pamatujete, co jste 22. dubna 2003 měla na sobě!

Ano, měla jsem modré lněné šaty a bílé tričko. Ten den bylo hrozné vedro.

Jak se vám líbila Nuda v Brně?

Líbila. Měla jsem z toho radost: byl to totiž najednou čerstvý neokázalý, překvapivý zážitek. Nebyl to ten film, na který všichni čekají ve střehu; lidé na něj šli s čistou hlavou a já jsem byla ráda, že se ten film nebál být svůj.

Inspirovala vás Nina Simone a její hudba v životě ještě někdy k něčemu dalšímu?

Použila jsem ji v divadle, tam byla emoční inspirací. A pak: já mám jednotlivé písničky spojené s různými fázemi svého života, tak, jak na ně pasovaly. Nina Simone je takovým mým průběžným souputníkem.

Ještě někdo další ze světových zpěváků a písničkářů?

Jako dítě jsem měla ráda „Sonnyboye“ Williamse, Louise Armstronga, Ellu Fitzgerald. Tatínek nosil domů jejich desky a kazety a já jsem je tam po něm „dědila“. K jazzu jsem se tak dostala před vším ostatním, a to i před Beatles. Pokud se hudba dělí na vážnou a populární, tak jazz pro mě v dětství patřil do té vážné, házela jsem ho do stejné škatulky s Bachem a Mozartem. Do druhé škatulky nebo pytle pak pro mě patřili už zmínění Beatles, Jethro Tull, Frank Zappa, Led Zeppelin a třeba Ivan Mládek s Vladimírem Mišíkem. Postupem doby se pro mě jazz vydělil do samostatného pytle. Co se týče jednotlivých interpretů, skupin a zpěváků, ti přicházeli vždycky s určitým obdobím. Jeden čas jsem třeba měla hodně ráda Stinga. Jindy byl mým vzorem Frank Zappa. Pak Ian Anderson z Jethro Tull. Milovala jsem houslistu Gidona Kremera. A jeden čas i flétnistu Milana Munclingera.

Milan Minclinger byl hodně noblesní člověk...

Byl. On byl jedním z prvních, kteří se u nás začali systematicky zajímat o barokní muziku a dívat se na ni jako na něco svobodného (ne jako na nějakou historickou vykopávku). Tatínek mě vodil do Rudolfina, kde koncertoval Milan Munclinger se souborem Ars Rediviva – a mně to tenkrát připadalo jako zázrak. To byly fantastické zážitky! Já jsem vlastně muzikou žila odmalička. A žiju dodnes; s tím rozdílem, že jak už ji nedělám profesionálně, v ní můžu žít docela v klidu. Nikdo mi ji nekazí tím, že by mi do ní nějak vrtal a šťoural. Já jsem si v hudbě byla jako interpret hodně nejistá. Měla jsem jeden nástroj, flétnu, a musela jsem se soustředit na něj, přitom jsem pořád koukala, kde co lítá a spíš mě zajímalo, jak to všechno hraje dohromady. Byla jsem mizerný hráč v tom smyslu, že mě ten můj nástroj zase tak moc nebavil.

Když jsme u toho šťourání: šťoural vám třeba Jan Svěrák hodně do práce na filmu Tajnosti?

Ne. Šťourání v procesu tvorby, tedy pokud je praktikují fajn lidi, zase tak moc nevadí. Navíc já si zase do práce moc šťourat nenechám a Honza to ví. V tomhle je chápavý a navíc je sám režisér, takže to všechno zná. Občas jsem měla obrácený problém: Honza mi dal někdy tolik svobody, až jsem se jí děsila. Dalo mi to ale možnost natočit film, u kterého se nemůžu vymlouvat, že mě někdo k něčemu nutil, že to a to je takové proto, že to tak chtěl někdo jiný. Natočili jsme takový film, jaký jsme opravdu chtěli.

Nosíte si v sobě ještě nějaké jiné dny, jako si nosíte 22. duben 2003?

Takových dní je samozřejmě víc, ale jedna věc je u toho legrační: člověk si vzpomíná na konkrétní detaily, na kousky, a ty jsou často v kontrastu s tím, co je jejich podstatou. Ze dne, kdy jsem se dozvěděla, že můj tatínek umře mnohem dřív, než jsem si představovala, a než si asi všichni kolem něj představovali, tak z toho dne si přesně pamatuji, jaké byly mraky. Ze dne, kdy jsem se dostala na konzervatoř a měla jsem z toho velikou radost, si zase pamatuji, že jsem na sobě měla něco lehkého, že strašně foukalo a že strašně chrastily dráty (na tom místě, kam jsem si poodběhla přečíst ten dopis o přijetí). A pamatuji si na jeden den, kdy jsem se zamilovala, jela jsem autobusem, bylo hrozné vedro, v autobusu bylo puštěné rádio a z něho hrál Ivan Mládek. Zásadní věci mám vždycky spojené s nějakými detailními věcmi, s obrazy, se zvuky. Ty se spojí se zážitkem a dohromady to vytvoří silnou směsku.

Máte něco společného s Julií, hlavní hrdinkou filmu Tajnosti?

Vnějškem vlastně moc ne. Nejsem člověk, který by v určitou dobu udělal to, co ona: řekla si, že svůj život zasvětí rodině, zastrčí se do pozadí a skončí s věcmi, které dřív ráda dělala. Já jsem měla štěstí, že jsem vždycky měla něco, co můj život průběžně naplňovalo. Co s Julií ale mám společného, je to, že se v určitých chvílích (i při práci, kterou děláte rád) ocitnete v situaci, kdy je něco dodělané, lepší už to nebude a vy hledíte dál. Když jsem třeba jako dítě chodila na koncerty pana Munclingera do Rudolfina, říkala jsem si: kdybych hrála takhle krásně na flétnu a odehrála velký koncert v Rudolfinu, už něčeho dosáhnu, něco bude od té chvíle jinak, věci budou něco jiného znamenat, někam se posunu. Pak jsem ten velký koncert v Rudolfinu odehrála a nestalo se vůbec nic. Ten den byl stejný, jako ostatní. Žádný lepší pocit jsem neměla, spíš jsem byla zmatenější. Ale: tu touhu jsem si splnila a zjistila jsem, že v tom „to“ asi není. Tohle asi má, myslím si, s hlavní hrdinkou filmu Tajnosti společné skoro každý. Touhy není zapotřebí pouze naplnit, touhy je zapotřebí MÍT a hledat.

Hlavní hrdinka hledá i vnitřní svobodu...

Ano, touhu po vnitřní svobodě mám samozřejmě i já. Julie ji cítí z nějakých konkrétních důvodů, já třeba z jiných, ale určitě ji mám.

Mimochodem: proč se hlavní hrdinka vašeho filmu jmenuje právě Julie?

Možná proto, že se tak jmenuje moje hospodyně. (smích) Hlavní hrdinka mého filmu tak možná dostala jméno podvědomě. Víte, já mívám velké problémy se jmény svých postav, mám pocit, že zní vždycky nevěrohodně.

Stalo se vám někdy, že byste se (stejně jako Julie) jednou ráno probudila a řekla si: dneska to udělám!?

To asi ne. Já jsem člověk, kterého k něčemu zásadnímu musí někdo jiný donutit, sama se moc neodhodlávám. Nejsem ten typ, který se rozhodne a rychle začne jednat; u mě se ty věci spíš přihodí. A nabalí na sebe.

Ve filmu je několik úžasných scén s teenagery – vzpomínáte na svá pubertální léta?

Já jsem byla takový, řekla bych, nudný teenager, hodné dítě. Když pominu to, že otec nesnášel každého kluka, který se okolo mě ochomejtnul, tak jsem byla moc hodná, nic moc jsem neprováděla. V té době jsem žila jakoby oddělená od rodiny – měla jsem svůj život, své kamarády; a pak jsem byla doma. A tyhle světy nebyly moc propojené.

Ochomejtalo se kolem vás hodně kluků?

Tak adekvátně věku, neadekvátní byly tátovy šílené reakce. Já jsem byla hodné, poctivé, cudné dítě. A že se kolem mě motali kluci... no, taky se kolem mě mohly motat holky! Bylo by nepřirozené, kdyby to tak od těch mých patnácti let nebylo. Ale on to prostě neměl rád. Jenže jinak jsem k tátovi měla dost blízko, spoustu věcí jsme dělali spolu, například kolem muziky nebo kolem výtvarného umění. On měl spoustu kamarádů výtvarníků. Takže moje dospívání bylo poměrně příjemným věkem. A moji rodiče toho tolik neprováděli – anebo to neprováděli tak, abych o tom věděla a musela o ně mít velkou starost.

Takže jste o ně starost neměla?

Ale měla, chtěla jsem, aby byli v pořádku. Bylo mi líto, že zjevně nebyli šťastní v tehdejším systému. To mi bylo líto nás všech, ale mých rodičů obzvlášť, protože tím očividně trpěli.

Teenagerovské scény v Tajnostech jste si vymýšlela nebo jste se s nějakými „mládežníky“ radila?

Neradila, to bych se asi hrozně styděla. Ale k lidem tohoto věku mám blízko, třeba moje sestry mají děti. Překvapuje mě, že generace dnešních teenagerů je v mnohém hodně konzervativní – v dobrém slova smyslu. Člověk často předpokládá, že budou vyvádět různé divoké věci – a oni je nevyvádějí. Někdy je baví být dospělými. Tohle jsem na několika příkladech viděla a bavilo mě hrát si s tím. 

A ve filmu je to vidět. Tam, když jde do tuhého, se děti chovají opravdu jako dospělí, neříkají o svých rodičích, že jsou to debilové a pomáhají jim. To se zase tak často ve filmech nevidí.

Víte, ty děti si o svých rodičích myslí, že je vůbec nechápou, že jim chtějí stěžovat život (a rodiče to přitom myslí dobře). Pokud je ten vztah v pořádku a dítě není zásadně narušené (a to dcera v podání Marthy Issové není), tak je to v pořádku a nemusíte to přímo vyjadřovat. Ta dcera je normální, ráno se pubertálně ptá: jé, a co je?, ale když dojde na nějakou závažnou a důležitou věc, tak jste překvapen. To je, myslím si, součást toho věku: když jsou věci a vztahy takové, jaké mají být, tak teenageři necítí potřebu své pocity zásadně vyjadřovat. Všechny city jsou v nich a všechno je v pořádku.

Vy sama jste nedávno rozšířila rodinu o adoptovanou holčičku; bylo to pro vás těžké?

Ne, to byla naopak jedna z nejpřirozenějších věcí! Já jsem se na to moc těšila – a proto to člověk dělá. Nedovedu si představit jiný důvod, proč si člověk bere dítě, než že po něm touží. Ta adopce je doopravdy jednou z nejpřirozenějších věcí, kterou jsem kdy udělala.

Kde jste si Ellu Rose vyhlédla?

Já jsem si ji nevyhlédla. U nás je nastavený jiný systém adopce a myslím si, že není úplně špatný: ne, že by si rodiče vyhlédli děťátko, ale pro děťátko jsou vybíráni rodiče. Za prvé to upřednostňuje to dítě, a za druhé: jak byste si to dítě vybíral? Já jsem byla v různých dětských domovech a měla jsem pocit, že bych je měla odvézt všechny. Ty krásné proto, že jsou krásné. Ty ošklivé proto, že jsou ošklivé. Ty, které za sebou mají nějaké hrůzy proto, že vás potřebují a ty, které ty hrůzy za sebou nemají proto, aby žádné neprožily a vyrostly v pořádku. Ke každému dítěti je nějaký důvod. Takže se vybírají, jak jsem řekla, rodiče pro konkrétní dítě. Něco jiného je, když se nějakou shodou náhod seznámíte s určitým dítětem a vznikne mezi vámi přirozené pouto. Pak je to krásné. Když by mě ale někdo přivedl před řadu dětí určitého věku a řekl: vyberte si, pak je to pro mě noční můra. To je Sophiina volba.

Občas se někde objeví, že kvůli sluchovému handicapu vaší holčičky jste se naučila znakovou řeč.

Ale to je jinak! Moje holčička slyší dobře! Já jsem se učila znakovou řeč jednak kvůli scénáři, jednak kvůli divadlu. Nejdřív jsem psala scénář pro Honzu Svěráka a tam byla neslyšící postava (ta věc se nakonec nerealizovala), pak jsem měla takovou postavu v jedné divadelní hře. Je tedy pravda, že jsem se znakovku učila. Neznakuji dobře, ale domluvím se. Znaková řeč je krásná řeč. Lidé, kteří jsou na ni odkázáni – to je komunita, která je svým způsobem hodně izolovaná. Mnohem víc, než jinak handicapovaní. Oni totiž nemají možnost používat náš nejdůležitější dorozumívací kanál – řeč. Lidé postižení jinak mají tenhle kanál otevřený.

Budou mít Tajnosti verzi pro sluchově postižené?

Snad, to je otázka titulků, což se vyřeší velmi snadno. Pak by film mohl mít verzi pro sluchově postižené. A myslím si, že je to dobrá investice, která se vyplatí... tedy nemyslím obchodně, ale že to je dobrá věc!

Honza Svěrák, možná v legraci, možná ne, řekl, že si ve vás vyrobil konkurenci pro České lvy. Berete to taky tak?

Takhle jsem to nikdy nevnímala. Víte, tady za tento rok bude spousta zajímavých filmů – a mně to připadá normální. Každý točíme jinak a řada těch filmů je hezkých. Mně to přijde normální: kdybychom letos nenatočili filmy my s Janem Svěrákem, natočil by je někdo jiný. Za rok vznikne víc filmů, některé jsou takové, jiné makové. A když dostanou nějaké ceny? – Stejně to ve výsledku neznamená, že na ně přijde víc diváků nebo že automaticky dostanete peníze na další projekt. V takové malé zemi, jako je ta naše, ty ceny zase tolik neznamenají. Já mám doma Českého lva – a stejně jsem pět let netočila.

Ivu Bittovou do hlavní role jste si vymyslela vy, ale požádala jste Jana Svěráka, aby ji oslovil? Proč?

No proto, že se stydím a obzvlášť se stydím oslovovat lidí, které neznám. Stydím se jako každý jiný člověk – jenom to na mně možná není tak vidět.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 12/07