Před letošními prázdninami zpracoval zpěvák, kytarista a textař Peter Nagy některé ze svých slavných písniček do duetů, pozval si několik kolegů zvučných jmen – a v Supraphonu vzniklo album Peter Nagy: Duety. Před několika dny za ně Nagy obdržel zlatou desku. Duetům bude do značné míry věnován i koncert, na kterém 5. prosince v Lucerně zahrají a zapívají stejní hosté, kteří spoluúčinkují na albu. K vidění a ke slyšení tu tedy budou například Petr Janda, Jožo Ráž, Vašo Patejdl či Zuzana Smetanová. A v roli předkapely západočeští Orion.

         Mimo jiné i o tom jsme si povídali v kavárně jednoho pražského hotelu, kde se chystá výstava Peterových fotografií (fotografování je další z jeho činností). Servírka donesla Peteru Nagyovi kávu, on na ni promluvil slovensky a ona mimoděk přešla také do slovenštiny.

To se stává velmi často. Funguje to i obráceně, tedy že by Slovák v přítomnosti Čecha začal mimoděk mluvit česky?

         Ano, stává, hlavně u mojí generace. My jsme vyrůstali v Československu, u nás jsme se dívali na českou a vy zase na slovenskou televizi. Čeština mi tedy rozhodně nepřipadá jako cizí jazyk. Absolutně ne. U nových generací je tomu ale už jinak. Když fotím například modelky, které jsou mladší než já, a to jsou (smutný úsměv), tak ty často už slovensky nerozumí. Dnes se v Česku slovenská televize chytit nedá a ony tak nemají, kde by k té slovenštině přišly. Musím si s nimi povídat česky.

         Na Slovensku je pořád česká televize dosažitelná bez problémů?

         Ano, pokud má člověk kabel, jsou pro něj dosažitelné všechny čtyři české televize.

         Slyšel jsem, že mnoho starších cizích filmů se na Slovensku dodnes promítá s českým dabingem. Je to tak?

         Ano, a mně to nevadí. Čeština mi nedělá žádné problémy, vždyť jsem od dětství četl knihy jak ve slovenštině, tak v češtině. Mně se čeština líbí. Musím říct, že čeština se obecně Slovákům líbí. Prý je tomu tak i obráceně.

         Co pro vás znamená datum 28. říjen?

         Den státnosti – znamená pro mě dodnes hodně. Ale především: myslím si, že rozdělení Československa nebylo šťastné. V době, kdy se celá Evropa sjednocovala, my jsme se rozdělovali. Byl to krok, který se nakonec ukázal jako naprosto zbytečný – stejně jsme dnes v jednom společném „státu“ – Evropské unii. U mě se ale rozdělením státu nezměnilo nic. Gró mých hitů, které vznikaly v době společného státu, si lidé stále pamatují. Lichotí mi, když v českém rádiu slyším svoji píseň. Takže opakuji: pro mě se rozdělením nic nezměnilo; pro lidi a pro politiky se ale změnilo dost.   

         Máte nějakou písničku v češtině?

         Ne; na albu duetů jsme ale museli střídat češtinu a slovenštinu. Tak třeba s Petrem Jandou zpíváme chvílemi oba dva česky a chvílemi oba dva slovensky – v těch pasážích, kde se naše hlasy potkávají. Totéž například s Petrem Mukem: zpíváme písničku Nelietajú, chvíli zpíváme nelétají, chvíli nelietajú. Ty jazyky jsou tak prolnuté, že nastávají zajímavé „problémy“. Petr Muk třeba nevěděl, co je česky správně – jestli nelítají nebo nelétají. (smích) Skutečnost, že když se baví se Slovákem, mluví chvíli česky a chvíli slovensky, mu přišla docela přirozená. I já to vnímám přirozeně. Klidně si chvíli zazpívám i česky, když je příležitost; nepokládám to za ústupek společenským normám ... 

… nebo národní hrdosti …

Já si myslím, že naše národy jsou si velmi blízko. Nakonec – když někdo jede třeba do Německa, tak mluví německy a nikdo z toho nic nedělá. Takže i ze mě, když přijedu hrát do Česka, občas vypadne nějaká ta česká věta. Sice se slovenským přízvukem, ale česká.

Svého času byla velkým hitem (také) česko-slovenská písnička Zvonky štěstí, kterou nazpívali Darinka Rollincová a Karel Gott. Jak se vám tehdy líbila?

Myslím si, že to je velmi dobře vystavěný hit, tak, aby posluchače chytil.

Co říkáte dnešní dráze Dary Rollins?

Já ji téměř výhradně vídám v bulváru … (smích) Ale vážně: já nerad hodnotím tvorbu svých kolegů. Dara trochu poodešla z cesty běžné písničky, ale nic proti tomu, to je její ambice. Ona více tíhne k funky či ke klubové scéně, takže jak říkám: trochu odbočila.

Ovšem i vy jste s ní měl svého času duet!

Ano, byla to píseň Aprílové děti, Daře bylo tehdy osm let. Dodnes si pamatuji, jak přišla do studia a řekla mi: Ujo Peter, ja som dnes dostala tri jedničky! To byla první věta, která z ní vypadla.

Kolik bylo tehdy vám, „strýčkovi“ Peterovi?

Dvacet tři. S Darou se tedy známe dlouhá léta. Ona ale, jak už jsem řekl, naběhla na jiný hudební směr, zatímco já jsem zůstal tam, kde jsem byl vždy: ve světě poprockové písničky.

Dovedete si představit, že byste spolu dnes nazpívali duet?

Ale ano, pokud by mě nenutila zpívat funky!

Za album duetů dostáváte zlatou desku. Pořád pro vás toto ocenění něco znamená nebo už je to „běžná záležitost“?

Samozřejmě znamená, taková věc vždycky něco znamená. Pop music je oblast, ve které člověk vlastně každý den dělá konkurs na svůj post. Ze zlaté desky mám samozřejmě radost. Udržet se v této branži na výsluní není jednoduché; obzvlášť v mém případě, protože já se nezviditelňuji přes bulvár. Nerad mluvím o svém soukromí. Když už o mém soukromí něco někde vyjde, je to proti mojí vůli.

Stává se to?

Ano, občas se to stane. Já ale opravdu nemám rád, když někdo monitoruje moje soukromí. Říkám: jsem skladatel, zpěvák, textař, fotografuji, pracuji pro Playboy, dělám kalendáře – to je, podle mého názoru, pro média naprosto dostačující materiál. Pokud se někdo chce zviditelňovat prostřednictvím svého soukromí, je to jeho věc; já k takovým lidem nepatřím.

Získat zlatou desku přitom asi není jednoduché …

To je pravda. Dříve, v dobách mých prvních elpíček, byla zlatá deska za dvěstě tisíc prodaných nosičů – to je dnes norma pro celou branži na celý rok! Svojí první desky jsem přitom prodal šestset dvacet tisíc kusů, druhé asi šestset tisíc. To se s dnešním prodejem nedá porovnat. Dnes je k mání ohromné kvantum muziky. Další věc je digitalizace médií – kapela se může prosadit mnohem rychleji, ale může také mnohem rychleji zaniknout. Těch kapel, které se dnes chtějí rychle prodrat na špici, je spousta a mají k tomu různé cesty: satelit, internet, soukromá rádia, digitální formy časopisů. Takže, jak se říká – lehce přišlo, lehce odešlo.

K tomu je tu i nelegální kopírování; podepíšete booklet vypálené desky?   

To je pěkná otázka. Jsem vždycky na rozpacích, často ale s vypálenou deskou přijdou slečny, které nemají peníze, děti nebo maminky … třeba na Ostravsku … vím, že tam mají lidé obecně peněz málo, že mnozí žijí na hranici únosnosti. Pak je mi líto jim vyčítat, že mají vypálenou desku. Tak se usměji a podepíšu. Vím, že když už si někdo obstará moje písničky, fandí mi. Pocity jsou to tedy smíšené.

Vy sám si nikdy žádnou desku nevypálíte?

Ne; jedině do auta pro případ, že by mi to auto ukradli. Originál si ale vždycky koupím.

Myslíte si, že krásné, rozkládací obaly cédeček mohou kopírování omezit?

Ne, to si nemyslím. Víte, to je jako s koupí auta: člověk o nějakém sní, ale koupí si takové, na jaké má. S cédečky je to podobné: když někdo tu desku chce a nemá na ni, tak si ji buď vypálí nebo stáhne na mp3. Mnohdy už ani nebazíruje na kvalitě, prostě mu jde o to, tu píseň mít. Ví, že životnost té písničky je několik měsíců a když ho přestane bavit, tak ji zase smaže. Digitalizací se všechno zrychlilo, ale současně i zdevalvovalo, i když, pravda, stále jsou tu výjimky, stále tu je pár gigantů pop music, pár lidí, kteří dělají velmi dobrou muziku. Já osobně jsem staromilec: alba si kupuji, prostě musím mít originály. Mám tak třeba sbírku starých Deep Purple, Eurosmith, všechna alba Lennyho  Krawitze a Bryana Adamse. Když mám špatnou náladu, vezmu si z poličky desku, pustím si ji, dívám se na obal – a je mi hned líp. A stačí mi to. Nejsem žádný hypermaketový konzument. 

Co jste si koupil naposled?

Nové album Santany, tu desku, kde zpívá s řadou hvězdných kolegů – Steven Tylerem, Michell Branch, Seanem Paulem či Athonym Hamiltonem. Je to fakt výborná, moderní deska, skvěle udělaná, úžasně se poslouchá například v autě.      

Pouštíte si někdy svoje desky?

Ano, někdy musím. Teď mám v autě desku duetů, o které už jsme mluvili, mám ji tam kvůli blížícímu se velkému prosincovému koncertu v Lucerně. Ty písničky sice běžně na koncertech zpívám, jenže v jiných verzích, ne jako duety. Musím se je tedy učit znova, jako duet, abych například nezpíval tam, kde nemám, třeba když zpívá můj partner.

Bude ten koncert „jen“ koncertní podobou desky nebo bude obsahovat i něco navíc?

Každý z mých hostů zazpívá navíc jednu svoji píseň, i já s kapelou zahrajeme a zazpíváme něco mimo tohle album. Koncert by měl trvat asi tři hodiny. Bude plný hvězd a plný skvělé muziky, proto by měl trvat o něco déle.

Své předskokany na tomto koncertě jste si vybral sám nebo vám je doporučili?

Kapelu Erion mi doporučili odborníci. Poslechl jsem si ji a líbila se mi, i když je to muzika tak trochu jako z jiné vesnice, Erion dělá něžnější muziku, než teď já. Moje kapela je v současnosti rockovější, hrajeme trochu tvrději. Myslím si ale, že s Erionem to bude dobrá kombinace. Kromě toho dávám rád příležitost a šanci se ukázat jiným. Kamil Petera kdysi řekl, že v pop music by se měli učit i starší od mladších. Je to pravda; já například hodně fandím Zuzce Smatanové, to je naše zlatá slavice. Před dvěma lety jsem byl v porotě soutěže Coca Cola Pop Star – a dal jsem jí všechny hlasy, které jsem měl. Hned jsem věděl, že je to zpěvačka, na kterou Slovensko dlouho čekalo.

A ještě k Erionu – občas je slyšet přívlastek „čeští Coors“, ve své muzice mají tak trochu i keltské náznaky. Slyšíte je tam?

Ano, ale spíš bych řekl, že Erion je dobrá česká folk-rocková kapela. Já bych nepřirovnával. Když se řekne, že někdo je á la někdo jiný, je to vždycky zavazující a to není dobrá cesta. Erion přitom, jako každá správná kapela, hledá vlastní cestu. I když – ono se všechno podobá všemu.

Je na Slovensku taky taková móda „keltské“ a irské muziky, jako v Česku?

Já žádnou slovenskou kapelu, která by hrála keltskou muziku, neznám. V Česku má folková muzika daleko větší tradici a daleko větší zázemí. Na Slovensku ale i tak bylo pár folkařů, například celé sdružení Slunovrat bylo velmi zajímavé. Jednou jsem byl na jeho koncertě, tenkrát s nimi jako host vystoupila Dagmar Voňková (ještě ne Andrtová). Ten koncert byl velice příjemný, takový jako že tajný, rád na to vzpomínám.

Kde všude je možné vidět vaše fotografie?

V Praze například v restaurantu a rockovém klubu  Infinity, něco je v galerii pana Podhůrského, něco z mojí první kolekce má Ranný Architekts v Karlíně. Pak v různých restauracích v Bratislavě. A na mém webu. A každý rok taky dělám dva kalendáře – ty se dají běžně koupit, takže i v nich.

A v Playboy …

Ano, do Playboy fotím akty, ale snažím se, aby to nebyly jenom obyčejné akty. Každá fotka nese nějaký nápad. Nikdy nefotografuji čisté akty; čistý akt není zásluha fotografa, to je zásluha přírody a dokonalosti fototechniky.

Jaký máte fotoaparát?

Canon 5 D. Patřím mezi „kanonisty“.

Co říkáte občasným disputacím mezi zastánci digitální a klasické fotografie?

Klasický fotoaparát je nenahraditelný, má svoje kouzlo, i když … Přirovnal bych to k rozdílu mezi velkým koncertním klavírem a syntetizátorem. Každý z nich má své plusy i mínusy. Když se s nimi člověk naučí zacházet, s oběma se dají vytvářet krásné věci. Stejně i v muzice. Některé kapely a zpěváci, třeba Prodigy, dokážou i se syntetizátory dělat nádhernou muziku. Na druhé straně – i Elton John nebo Norah Jones s klasickým klavírem také mají své kouzlo. Vzpomínám si, že když se objevily syntetizátory, všichni z toho byli nervózní, považovali to za podvod. Dnes máte legendy, například Depeche Mode, které mají muziku na synťácích postavenou, každý je uznává, mají plné sály. „Klasici“ si prostě musejí zvyknout, že přišlo nové období. Ti, kteří fotografují digitálními fotoaparáty si musí vydupat svoje místo v historii fotografie. To je celé. Myslím si, že umění – a pěkné umění – se dá dělat i na digital. Mnozí „klasičtí“ fotografové, kteří dostali do rukou digitální přístroj, už ho nepustili z ruky.

Závěrem: myslíte už na vánoce?

Ano, těším se na to, až své mobilní telefony hodím do vany ke kaprovi  a budu mít klid. Nejsem zastáncem zrychlování života pomocí informačních technologií, sám mu ale bohužel podléhám. Mám tři mailové boxy. Mám své internetové stránky, které si sám obhospodařuji. Mám dva mobilní telefony (jeden s českým, jeden se slovenským číslem). Je to hrozné, člověk nestíhá přijímat a zpracovávat informace, odpovídat, komunikovat … to je na nic. Zrychlování života nevede k jeho zkvalitňování. To je můj názor.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 22/06