Jitka Molavcová patří k nejpozoruhodnějším zjevům na naší současné kulturní scéně. Její jméno je od roku 1970 spojeno s Divadlem Semafor. Hostovala ale i v Divadle Viola, v Hudebním divadle v Karlíně (za roli Dolly Leviové získala v roce 1997 prestižní divadelní cenu Thálie), hrála i pro naše krajany v zahraničí. Spolupracuje i s několika hudebními tělesy, sólisty. V roce 1989 získala ocenění za herecký výkon ve filmu Jonáš a Melicharová, o rok později cenu Vlasty Buriana jako nejlepší komik. Září ve hře Oráč a smrt z roku 1401, je autorkou knížek pro děti, vydala 3 elpíčka a několik cédéček. Často hloubá o životě, v poslední době si ráda čte v knize Prorok libanonského filozofa Chalíla Džibrála. Má slabost pro středověké hudební nástroje a miluje les.

Naše povídání se odehrálo v šatničce, kterou si Jitka Molavcová "zbudovala" v novém sídle Divadla Semafor na Dejvické třídě. Je to místnost nevelká, zato útulná. Očividně ji zařizoval člověk se srdcem a vkusem.

Jak tenhle prostor vypadal, když jste ho viděla poprvé?

Když jsem do téhle místnosti poprvé nahlédla, padla na mě trošku stísněnost - ta místnost je opravdu uzounká. Prostory, kde teď sídlí naše divadlo, nám byly darovány bez zařízení, byly tu jenom holé zdi, nikde nic. Tak jsem si svoji šatničku na vlastní náklady upravila, koupila jsem si i židle, nechala jsem si udělat stoleček, vozím si sem knížky (které snad budu mít kam dávat) a úpravy ještě budou pokračovat. Kolegové, kteří sem v začátcích nahlíželi, říkali, že by tu být nemohli, že je to prostor jenom k prohloubení klaustrofobie. Teď už ale vypadá k světu a když mě tu navštíví kolegové dnes, mají stejnou radost, jako já. Asi nejvíc mě těší, že sídlím hned u jeviště. Za několik vteřin tak mohu vstoupit na prkna, která znamenají svět a můžu pokračovat v krasojízdě.

Asi není úplně obvyklé, že by si herci zařizovali divadelní šatny na vlastní náklady ...

Taková je doba. Na nic nejsou peníze, bojujeme, jako se bojuje ve všech resortech. Mnohdy divadelní dění sponzorujeme z vlastních zdrojů.

Přes ulici - kousek šikmo - máte Divadlo Spejbla a Hurvínka. Vstoupili jste s ním už do

kontaktu?

Musím se přiznat, že jako divák jsem v Divadle Spejbla a Hurvínka byla snad jen jednou v životě a abych tam pracovala, to se mi nepoštěstilo. Když jsme nový Semafor 4. září otevírali, přišla ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka paní Štáchová a přijala nás jako sousedy. Potřásli jsme si rukou, pozdravili jsme se a projevili radost z toho, že jsme sousedé. Do užšího kontaktu jsme  zatím nevstoupili. Ale co není, může za čas být.

Před poslední premiérou Semaforu jste říkala, že v divadle v podstatě bydlíte. Platí to stále?

Platí to stále. My totiž připravujeme premiéru další, Pension Rosamunda, ta spatřila světlo světa 23. listopadu. Kolotoč tedy pokračuje takzvaně "od nevidím do nevidím". Před minulou premiérou jsme zkoušeli často i od devíti hodin ráno do půlnoci, mnohdy po představení. Nebo jsme ještě v noci dotáčeli - představení Jako když tiskne je totiž doplněno filmovými dotáčkami, které doplňují děj. Technicky to tedy bylo hodně náročné. Pension Rosamunda tak technicky náročný nebyl - ale každá premiéra dá práci. Takže stále bydlím i v divadle. Mám tedy dva domovy.

Semafor má během sezóny hodně premiér, jedna stíhá druhou. Proč jste se vydali na tuhle cestu?

My jsme na repertoáru neměli moc titulů a domnívali jsem se, že je to chyba. Jiná divadla měla, co se týče her, daleko větší výběr. Tak jsme si řekli, že to musíme dohnat. Jiří Suchý je velmi pilný a činorodý a píše jednu hru za druhou. I když Pension Rosamunda, je vlastně listování v dosud nerealizovaném filmovém scénáři. Dosud byl v šuplíku a teď se tedy dostal na povrch. To ovšem neznamená, že by Jiří Suchý zahálel: v prosinci budeme mít další dvě premiéry. Jedna z nich  bude vzpomínkou na Redutu, kde to všechno začalo, Jiří Suchý hrál na basu a Jiří Šlitr seděl u klavíru; následovat bude vánoční program. Ten je tradičně v Semaforu velmi oblíbený a vždycky jako první vyprodaný. Lidé si možná vstupenky na tahle představení dávají jako dárky. Takže do konce roku máme o práci, radosti i starosti postaráno.

Kdybyste začátkem 70. let nepřišla do Semaforu, odvíjel by se váš život zásadně jinak, než se odvíjel poté?

Jako šansoniérka jsem  vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent 70 a pak jsem byla pozvaná na jakési předzpívání, do Semaforu. Podepsala jsem tehdy externí smlouvu, která se potom přelila do stálého pracovního úvazku. A odpověď na vaši otázku: Kdyby se nestalo to, co se stalo - kdo ví? I když divadlo bylo mým snem od dětství. Tím, že jsem vyhrála tu soutěž, se stalo, že jsem si zazpívala spoustu písniček a dostala jsem se i do světa populární hudby. Dokonce si mě tehdy všiml i pan Otomar Krejča a pozval mě k hostování do Divadla Za branou. Měla jsem tady s Libuškou Šafránkovou alternovat v Čechovově Rackovi. K tomu už ale z různých důvodů nedošlo. Takže i kdybych se nedostala do Semaforu, asi bych se nějakým způsobem divadla dotýkala. Nevím ?

Vy jste ale původně vystudovala úplně jinou uměleckou školu.

Ano, střední průmyslovou školu grafickou. Mám tedy "papíry" na technickou a výtvarnou redaktorku. Možná, že bych tu redaktorku dělala a vedle toho bych si prozpěvovala nebo se okrajově věnovala divadlu. Bůh ví.

Dá se říci, že i Jiří Suchý začínal jako grafik, a to v reklamě. Vedete spolu někdy výtvarné odborné disputace nebo spory?

Spory určitě ne, my jsme šťastné povahy. Máme společné kamarády grafiky, se kterými se rádi setkáváme. A dokonce jsme jednou dostali nabídku na společnou výstavu. Mě totiž velmi ovlivnil Miroslav Horníček, kterého jsem nesmírně obdivovala nejen jako herce a autora, ale i jako výtvarníka. Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem jsem začala "vyrábět" koláže i já. Zatím jen okrajově, ale do budoucna možná ? Třeba se k tomu o prázdninách vrátím a přiložím nějakou tu koláž. Zatím na to ale není čas- i když to jsou vlastně výmluvy. Je na to čas, ale nějak jsem se k tomu ještě nepropracovala. A třeba je to dobře ?

Jiřího Suchého se občas ptají, jak ho ovlivnila Jitka Molavcová. Zeptám se obráceně: jak vás ovlivnil Jiří Suchý?

Jiří Suchý musí ovlivnit každého;  je to  silná osobnost. Mě ovlivnil v pohledu na humor a na divadlo. Semafor je moje škola - já nemám žádnou jinou hereckou nebo pěveckou školu.

Měla jste někdy pocit, že vám kvůli Semaforu něco uteklo?

No - víte, ten pocit nemám. Samozřejmě jsem dostávala  různé zajímavé nabídky, které jsem kvůli provozu našeho divadla nemohla přijmout. Já jsem ale v Semaforu byla vždycky tak zaneprázdněná, zavalená tolika úkoly, že jsem ani neměla čas přemýšlet o tom, "co by bylo, kdyby". Je to otázka, ale já už si tyhle otázky nepokládám. Jsem spokojená, že kráčím po cestě hudby, humoru a poezie (tahle cesta mi byla vždycky blízká) a i kdybych hrála v jiném divadle, podvědomě bych tuto cestu zase vyhledávala.

Jiří Šlitr dostal 28. října in memoriam Medaili za zásluhy - a já mu to moc přeju. (smích)

Jiří Šlitr byl velkou osobností, se kterou já jsem se, bohužel, osobně nesetkala. Je to člověk, který ovlivnil a neustále bude ovlivňovat další a další generace. To dílo, které tady pánové Šlitr se Suchým zanechávají, je velkolepé, obdivuhodné a právě plné humoru, hudby a poezie. Poezie je v dnešní době tak málo a mnozí lidé ji podvědomě hledají. Touží po ní. Jako by měli potřebu čerpat z jiných vyvolených ...   

Co soudíte o udělování vyznamenání in memoriam?

Dívám se na to s úsměvem. A tajně  doufám, že se usmívají i Ti oceňovaní.

Hra Jako když tiskne se dotýká praktik bulvárního tisku. Měl někdy Semafor nebo vy osobně s bulvárem problémy?

Bohužel ano; když vyšly palcové titulky: Molavcová odchází po třiceti letech ze Semaforu! To se strhla velká bouře. Je zvykem, že s Jiřím Suchým hrajeme ve všech představeních  a najednou začali volat ze všech možných měst, kam jsme měli dorazit, jestli přijedeme, co se děje, jak to bude dál ... Provoz divadla  byl touto lživou zprávou ohrožen. Bohužel, i to se stává.

Vám osobně se ale skandály vyhýbají.

Naštěstí. Ale dnes je možné cokoliv. Někdo si zamane, že  napíše něco nekalého, a udělá to; pak je na vás, jestli jenom mávnete rukou, nebo proti tomu začnete něco dělat, třeba se soudit, bojovat, brojit. Ono tady je teď toho boje a brojení hodně. A já zrovna nejsem typ na brojení.

Jeden čas fungovala v Semaforu komická trojice "Kašpar, Melicharová, Baltazar", tedy Jiří Suchý, Jitka Molavcová a Josef Dvořák. Jak na ni vzpomínáte?

Moc ráda! Celé to začínalo velice slibně: hra Zuzana v lázni, kde se tahle trojice objevila poprvé, byla  úspěšná. Následovala Elektrická puma, to byl minimuzikál pro tři klauny. V něm jsme hráli jenom my tři, ale každý jsme měli alespoň deset rolí, takže nás tam nakonec bylo hodně. Byla to moc krásná spolupráce a celé to bylo úžasně vymyšlené. Navzájem jsme se  doplňovali. Nakonec ale chtěl Osud jinak a zůstali jsme s Jiřím Suchým ve dvojici. A po téhle cestě jdeme už šestatřicet let!

S Josefem Dvořákem jste pak točili pro televizi velice oblíbené Malé televizní kabarety.

K tomu mě přizvala Štěpánka Haničincová, která byla tehdy dramaturgyní v Československé televizi. Spolu s ní a Pepíkem Dvořákem jsme zezačátku ty kabarety otevírali. Scénáře psal Ondra Suchý. Jeho něžná poetika pro děti byla opravdu pěkná. My jsme si tam přidávali svoje myšlenky a legrácky a pan režisér nás nechal. Později se k nám přidávali Ondra Havelka, Láďa Gerendáš a Pavel Zedníček. Bylo to jako když si hrají děti na písku, měli jsme z toho obrovskou radost! Navzájem jsme se vytáčeli a přitom jsme se měli rádi. To bylo podstatné - a lidi to vycítili. Vznikl tak opravdu rodinný program s písničkami, kde jsme humornou formou nabádali děti, jak se mají chovat. Ne ale moc poučně, takže to děti braly a brali to i jejich rodiče. Mnozí na to vzpomínají dodnes. Tehdejší děti už mají své děti a ty kabarety občas v televizi opakují, takže je sleduje už nová generace diváků. Myslím si, že Malé televizní kabarety moc nezestárly.

Jiří Suchý s Josefem Dvořákem také namluvili spojovací komentář na vaši desku, ve kterém mluví o vás. Věděla jste ještě před vydáním alba, co budou říkat?

To byla moje první dlouhohrající deska. Věděla jsem, že se budou bavit o mně a o mých písničkách, které se tenkrát houpaly na různých hitparádách; co přesně budou říkat, to jsem ale nevěděla. Když jsem si to poslechla, musela jsem uznat, že to bylo vymyšlené dokonale. Bylo to vtipné a je to vtipné dodnes.   

Na té desce se objevily i písničky ze Semaforu.

Ano, například z her Zuzana v lázni a z Kytice. Mimochodem - Kytice, to je asi nejúspěšnější představení v dějinách našeho divadla, co se týká repríz. Bylo jich asi 650! Ale vedle toho byla na zmíněné desce i moje úplně první písnička, šanson Jacqua Brela Lásko má, který tak úžasně otextoval Pavel Kopta a kde jsem se doprovázela na kytaru. Na té desce se objevila dokonce autorská dvojice Molavcová - Suchý! Písnička Rozkvetlá zahrada má text od Jiřího Suchého a já jsem si dovolila ji zhudebnit. To je vzpomínka na moje začátky.

Právě teď vám vychází deska v sérii Portréty českých hvězd. Jsou tam písničky z počátku vaší kariéry, vy sama jim říkáte hříchy mládí. S těmi písničkami jste se ale dostala do 1. ligy československých zpěvaček!

To je pravda. Hříchy mládí tomu říkám proto, že to svoje zpívání jsem vždycky brala jako doplněk mé divadelní práce. I když se tehdy moje písničky houpaly na hitparádách a dokonce jsem přeskakovala různé renomované zpěváky, už tehdy jsem pracovala v divadle a moje myšlenky se ubíraly právě tímhle směrem. Ty písničky šly tak trochu bokem. Měla jsem je ráda, ani dnes se jim neposmívám, ale moje cesta vedla už tehdy

jinudy.

Stane se, že by vám dnes nějaký skladatel s textařem nabídli píseň, kterou byste "jen tak" nazpívala a rádia ji hrála?

Jé - to by bylo pěkný ! Ale myslím si, že k tomu hned tak nedojde. Do toho dnešního kolotoče jaksi nezapadám. Ale, co kdyby ? ? Víte, v životě je možné všechno. Třeba se najednou objeví píseň, kterou natočím a shodou okolností si ji lidé budou prozpěvovat. To bych měla radost. Ale je to velmi nepravděpodobné.

Novou desku vám křtila Miluška Voborníková. Jste kamarádky?

My se máme rády od dob mých začátků v Semaforu, kdy tam Miluška už rok zpívala. Já jsem do divadla tenkrát přišla jako studentka ze školy. Miluška je fajn holka. Někdy se přijde podívat do divadla jako divák, někdy si i zaúčinkuje (jako bývalá členka Semaforu). Jinak se ale, bohužel, zase tak často nevídáme. 

Ještě k televizi, tady nejdou pominout "vaše" Večerníčky. Když jste namlouvala psa Škubánka, údajně jste chroupala cukr, abyste se zvukově přiblížila psímu žraní. Je to tak?

(smích) Je to přesně tak. A kdybych ten cukr alespoň žrala v pět odpoledne! Já ho žrala v sedm hodin ráno! Zavřeli mě do studia a já jsem musela zvukově vyjádřit pocity psa při žraní. Tak jsem je vyjádřila pomocí cukru. Na seriál Káťa a Škubánek moc ráda vzpomínám. Namlouvala  jsem všechny postavičky. Od malé holčičky přes žáby, jiná zvířata a dospělé až po malého pejska. To jsem si užila !!!

Co vaše další "namlouvací" činnost?

Měla jsem štěstí - namlouvala jsem i některé další Večerníčky, třeba Putování za švestkovou vůní. Při téhle práci jsme se s Viktorem Preissem nasmáli! On byl vypravěčem a Pitrýskem, já jsem mluvila všechny ostatní postavičky rodu ženského. Docházelo i k tomu, že jsme se "odbourali" jako děti ve škole; práce se musela zastavit a čekalo se, až se vysmějeme. Teprve pak se pokračovalo. A vedle práce pro televizi jsem namlouvala Večerníčky dokonce i na cédéčka! Pan Jiří Šrámek, nebo Honza Fux  mě pozvali do studia a tak jsem namluvila například Vílu Amálku, Broučka, Kočku Mouru, Včelího medvídka a spoustu dalších. Tuhle práci mám ráda. Nedávno jsem taky natočila Andersenovy pohádky?

Vyjádřila jste se kdesi, že role z (hraného) televizního seriálu Návštěvníci patří k vašim

zapomenutelným. Neměla jste ji ráda nebo jste neměla ráda celý seriál?

Tak to nebylo. Návštěvníky jsem ráda měla, sledovala jsem je a líbilo se mi jejich zpracování. Herecké výkony všech byly opravdu obdivuhodné. Ale právě vedle nich byla ta moje role zapomenutelná. Byla to taková střední rolička a popravdě řečeno, už ani nevím, jak jsem se v tom seriálu jmenovala. Vím jen, že jsem si tam zahrála, ale to je asi všechno. Pamatuji se, že to natáčení probíhalo v Pelhřimově na náměstí a pokračovali jsme ve studiu na Barrandově. Nebo v Hostivaři ? Už ani nevím.

V kolika podobně zapomenutelných rolích jste se objevila?

Za těch šestatřicet let jich pár bylo, hlavně ve filmu. Byly to drobné roličky, které díru do světa neudělaly, ale hrála jsem je moc ráda. Větší filmovou příležitostí bylo  natáčení filmů s Jonášem a Melicharovou režiséra Vladimíra Síse a nebo filmy, které režíroval Jiří Suchý. Zajímavé úkoly mně nabídla televize. Pan režisér Jiří Krejčík mě například obsadil do role panny Otylky  ve filmové povídce Tichý podnájem, podle jedné z Malostranských povídek Jana Nerudy. A tak jsem si mohla zahrát vedle pánů Hrušínského, Kemra a Somra.  Už setkání s nimi bylo  pro mě velkým štěstím.

V divadle jste asi měla na role větší štěstí.

To určitě, divadlo mi v tomto ohledu dává více dárků. Třeba taková Dolly Leviová, to pro mě bylo sedm šťastných let v historické budově v Karlíně. Na to nikdy nezapomenu. Znám všechny odstíny té role, všechno si přesně pamatuji. Do podobné kategorie patří i mnoho semaforských rolí. Od Melicharové-ženského klauna, Mefista, Varvaru až po Amálii či  Rosamundu. Ale - jak známo, divadlo bohužel vyprchá, derniérou se zavře opona a je konec. Film zůstává.     

Za roli Dolly v muzikálu Hallo, Dolly jste získala cenu Thálie. Nezáviděl vám ji Jiří Suchý, alespoň trochu?

Ne, on mi ji přál. Navíc: za dva nebo tři roky byl oceněn rovněž cenou Thálie za celoživotní dílo a  dokonce jsem mu ji předávala já. My si navzájem přejeme. Ono to ani jinak nejde - to bychom spolu nemohli tak dlouho pracovat.

Jiří Suchý si před časem posteskl nad ne moc vysokou návštěvností vašeho divadla, že lidé na Semaforu milují svoji vlastní minulost, ale dnes už do hlediště nepřijdou. Co vy na to?

Ano, bylo takové období- když jsme se stěhovali z místa na místo, hráli jsme, kde nás nechali. Mnozí lidé na nás zapomínali, ale je zajímavé, že  naši věrní, ti nás vždycky našli. A teď  jsme konečně zakotvili v novém divadle v Dejvicích. A jako by lidé cítili jakési naše znovuvzkříšení. Takhle mi to dokonce několik diváků přímo řeklo. Mají pocit, že začíná nová éra Divadla Semafor. V souboru máme řadu mladých talentovaných lidí, kteří si "přitáhnou" svoje vrstevníky. Tak držím palce! Moc bych přála Divadlu Semafor, Jiřímu Suchému a vlastně i sobě (vždyť Semafor je můj domov a moje cesta), aby si diváci na ten náš nový stánek, na ten náš nový Semafor zvykli. A aby na nás nezapomněli.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 23/05

  Foto: Jana Pertáková