Jedna z nejvýraznějších slovenských zpěvaček už dávno překročila hranice své země, dokonce i svého kontinentu. Objev roku 2002 a zlatá slovenská slavice z let 2003 a 2004 se dnes samozřejmě a hrdě pohybuje po celém světě, váží si svých kolegů a jak říká, stále se učí. Zástup svých příznivců má i v Česku; na nedostatek zájemců o své koncerty si tady rozhodně nemůže stěžovat, žádaná tu jsou i její alba. Misha, vystudovaná angličtinářka a dlouhá léta tlumočnice, před nedávnem vylepšila svoje webové stránky a právě teď jí vychází nové album. Rodačka z Michalovců ho nahrávala v deseti studiích čtyř zemí světa.

Album se jmenuje 13.000 krát – proč tenhle název?

Jedna z písniček se tak jmenuje. Dál bych to ale nechala na posluchačích, ono to tam je celkem logicky vysvětleno. Jenom napovím: vychází to na 32 let.

Zažila jste nějakou činnost, setkání, zkrátka cokoliv (samozřejmě kromě čištění zubů nebo jídla) 13.000 krát?

Asi ne – nebo bych musela hodně dlouho přemýšlet. 13.000 – to je dost vysoké číslo. No, ale když nad tím tak uvažuji ... asi jsem se tolikrát ráno probudila! (smích) Ano, tak to může být.

Co vás vedlo k novým webovým stránkám?

Jednak nové album, k němu jsem chtěla mít i novou podobu internetových stránek, jednak touha zpřístupnit lidem všechny hudební novinky, které nabízím. Nová deska je hudebně hodně různorodá, najdete tam akustiku, funk, hip hop, obsahuje i spolupráci se zahraničními hudebníky – a to všechno jsem chtěla na novém webu lidem zpřístupnit. A kromě toho mě vytváření nových webovek bavilo. Internet je médium s ohromnými možnostmi a já je využívám. Na mých nových stránkách je skutečně všechno: nové fotografie, všechny texty (i překlady – chci totiž přístup ke své hudbě otevřít i lidem v zahraničí), jsou tam dále úryvky jednotlivých skladeb a také všechny videoklipy. Na Slovensku není moc hudebních stanic a když se něco natočí, věnuje se tomu čas a peníze, mělo by to také být někde k vidění.

Kde se u vás vzala ta fotografická vášeň?

To vzniklo někdy v době, kdy mi bylo osm let. Měli jsem doma takový starý foťák a já jsem byla tehdy posedlá fotografováním nábytku. Prostě jsem chodila po bytě, fotila nábytek a vytvářela s ním různá fotografická zátiší. Rodiče se často zlobili, že vyplácávám filmy v podstatě na zbytečnosti. Tehdy se tedy zrodila moje láska k fotografii. Fotografování ale obecně inspiruje i k další tvorbě. Já si sama píšu texty a polovinu hudby ke každé písničce; když se dívám kukátkem, skrz hledáček, a vidím jakýsi příběh, zastavím si ho, v počítači ho vrátím a pak třeba vytisknu a zase se dívám, může mě napadnout hromada věcí. To se týká textů i muziky. Kromě toho mě fotografie vracejí na místa, kde jsem byla a připomínají různé prožitky, což se taky dá v hudbě použít. Když má člověk talent v jedné oblasti, mívá ho často i v jiných oborech. Neznamená to, že by se skrze ně musel prezentovat, může je ale využít k obohacení té jedné oblasti, které se věnuje veřejně a naplno.

Když mluvíte o tom mnohostranném talentu, zbývá u vás literatura a výtvarné umění. Za literaturu by se daly považovat vaše deníky, které uveřejňujete na internetových stránkách, případně texty; co výtvarničina – malujete nebo kreslíte?

Ne, přiznávám se, že malovat asi neumím a ani mě to neláká. Tedy – lákají mě různé tvořivé výrobky, dřív jsem třeba pracovala s ubrouskovou technikou, zdobila jsem například dřevěné věci či různé krabičky, teď na to ale nemám čas. Když jsem pracovala jako tlumočnice, všechno jsem vytvářela hlavou a neměla jsem za sebou hmotné výsledky své práce. Vlastně to platí pořád, psaní, skládání i koncertování jsou „nehmotné“ činnosti. Někdy tak mívám pocit deficitu něčeho hmotného, co by po mně zůstalo a mívám potřebu něco vyrábět. Čas od času (třeba když si potřebuji naposlouchat nová cédéčka, které jsem si přinesla) se na dva tři dny odstřihnu od muziky, vytvořím si z bytu ateliér, udělám si pohodičku a hraji si. Někdy si k tomu přizvu svoji kmotřenku (holčičku své kamarádky) a něco si děláme spolu.

Při práci na novém albu jste hodně cestovala po světě; jste kosmopolita s domovem všude nebo máte „doma“ na jednom určitém místě, třeba v Michalovcích či Bratislavě?

V Michalovcích už asi ne, odsud jsem odešla, když mi bylo sedmnáct, a to už je dost dávno. Teď bydlím v Bratislavě a Bratislavu považuji za svůj domov. Kosmopolitní jsem v tom smyslu, že nemám problém přizpůsobit se a strávit čas v podstatě kdekoliv – pokud jsou kolem mě lidi, kteří mě mají rádi a něco spolu vytváříme. Cestuji ráda, ale v současné době se zase chci víc věnovat hudbě a koncertovat, takže už tolik po světě cestovat nebudu. Pendlováním mezi New Yorkem, Budapeští a Bratislavou jsem strávila tři roky.

Bylo to ale jistě užitečné ...

Bylo, mohla jsem tak například naživo vidět spoustu svých oblíbených umělců, měla jsem možnost pracovat se současnou světovou jazzovou špičkou, na nové desce mám tři skladby s Richardem Bonem, který je považován za jednoho z nejlepších baskytaristů na světě ... Povídat si s takovými lidmi a vidět je pracovat, sledovat jejich vášeň k hudbě a současně pokoru a skromnost – to je velká škola, zážitek a zkušenost. A platí to i o setkání a spolupráci s Monkey Business. To, že se mnou kluci chtěli nahrávat, je pro mě velká čest. A ještě větší čest pro mě je skutečnost, že Matěj Ruppert, ač v Monkey zpívá jenom anglicky, se mnou ten duet nazpíval slovensky!

Otevírá vám perfektní znalost angličtiny dveře do světa víc, než třeba zpěvačkám, které – byť jsou výborné – anglicky neumějí?

Určitě! Umět anglicky je velké plus. Na Slovensku i v Česku je hodně velice talentovaných zpěváků, zpěvaček (a vůbec hudebníků), ale neznalost jazyka je blokuje a můžou oslovovat jenom svoje publikum. Lidé totiž potřebují rozumět tomu, co zpěvák zpívá. Půlku textů na každou desku tak píšu ve slovenštině, aby mi rozuměli i posluchači na Slovensku a v Česku. Angličtinu ale z těch desek odstraňovat nechci, vždyť se jí věnuji od deseti let a je to, dá se říci, součást mého života. Navíc je to hezký jazyk a do stylu muziky, který dělám, tedy třeba do soulu, se ohromně hodí.

Pokládáte se za soulovou zpěvačku nebo by to bylo příliš úzké žánrové zařazení?

V mojí muzice je určitě dávka popu, základ je ale soulový. A myslím si, je stále dost upřímný a akustický na to, aby se dal ještě soulem nazývat. Co se dnes se soulem děje, je mnohdy diskutabilní. V zahraničí se to mnohdy tlačí do velice popových, zkomercionalizovaných, velice našlapaných songů. To je v pořádku, mládež to takhle chce, tak ať to dostává, nic proti tomu. Ale já si ráda udělám kvalitní soulovou věc. To ovšem neznamená, že bych neudělala komerční píseň. Nebráním se tomu. Musím si za ní samozřejmě stát a chci, aby se z ní těšilo i patnáctileté dítě. Vždyť i já si někdy můžu jít třeba zatancovat a chovat se jako „ujetá patnáctka“. Na druhé straně ale jsem už v určitém věku, ve kterém si potřebuji udělat i opravdovou kvalitku. Jít třeba do jazzu, uletět třeba do funky, hip hopu nebo dancu.

Co vy a muzikál?

Zatím nic, protože chci vyjadřovat vlastní myšlenky. Muzikál ale někdo napíše a zpěvák pak vyjadřuje jeho myšlenky. Nic proti muzikálu, aktéry, kteří musí být výbornými zpěváky, herci i tanečníky, velice obdivuji. Já ale chci lidem předávat svoje písničky. Do muzikálu bych šla asi jedině tehdy, kdybych ho sama napsala. (smích) 

Zpátky k angličtině: jak ovlivňuje vaši tvorbu?

Díky svojí angličtině, díky tomu, že nemám jazykovou bariéru, můžu spolupracovat s lidmi po celém světě a můžu se od nich hodně naučit. Poslouchám, jak se mezi sebou ve studiu baví a jak mluví například o produkci nebo hudebních postupech, a to je pro mě největší škola, něco, co vás nenaučí učitelé, když sedíte ve školních lavicích. Já kromě jiného miluji černošskou kulturu, která mě do značné míry ovlivňuje. Neznamená to, že se stylizuji do nějaké černošky, to ne, černoška nejsem, chci být sama sebou, ale ta symbióza, jednotlivé nástroje, klid v hudbě, poměr ticha a hudby – to mě inspiruje. Tuhle atmosféru se snažím přenést do své muziky. A určitě mi v tom hodně pomáhá, že umím anglicky, protože tohle všechno si od těch černochů můžu „stáhnout“.

Angličtina vás bavila odmalička?

Úplně odmalička ne, dokonce jsem na tu jazykovku, kam jsem ve druhé třídě kvůli angličtině přecházela, přestoupit nechtěla. Musela jsem pak chodit pěšky přes celé Michalovce a ztratila jsem staré kamarády; svoji novou školu jsem nenáviděla! Klady jsem si uvědomila až na gymnáziu: náhle jsem zjistila, že po šesti letech angličtiny na základní škole jsem nejlepší ve třídě a moc mě to baví. Poslouchala jsem nějakou písničku a Arethou Franklin a najednou jsem rozuměla tomu, co zpívá! Nebo jiná vzpomínka: jednou jsem si opisovala písničku Wonderfoul Life od zpěváka Blacka, a ten text mi nedával smysl – já jsem totiž brala každý řádek samostatně, ale text byl psán najednou a na řádky rozdělen tak, jak to bylo potřeba. A najednou jsem na to přišla – a hned jsem rozuměla, o čem ta písnička je. To mi bylo asi deset let. Tyhle věci mě vlastně přivedly k hudbě. A hudba zase nazpátek k angličtině.

Chtěla jste být zpěvačkou už jako malá?

Ne, nechtěla, vždyť svoji hudební kariéru jsem začala v sedmadvaceti letech. To už není člověk teenager, který si říká: já budu hvězda! V té době jsem za sebou měla devět let kariéry tlumočnice. Uměla jsem se o sebe jako překladatelka postarat a vůbec jsem nepotřebovala převálcovat zemi hudebním úspěchem. Chtěla jsem ale dostat k lidem to, co jsem si v mezičasech vytvářela. A že se mi to podařilo, že to ty lidi zasáhlo, mě velmi šokovalo. Svoji muziku jsem pokládala za menšinový žánr – a on je menšinovým žánrem pořád. A v Česku možná ještě víc, než na Slovensku.

Být tlumočnicí byla vaše životní volba?  

Ano. V patnácti jsem věděla, že se chci celý život věnovat angličtině a své další kroky jsem mířila tímto směrem. Cíleně jsem šla na jazykové gymnázium do Bánské Štiavnice, do čtvrtého ročníku, abych měla více angličtiny. Pak jsem se dostala na vysokou školu pedagogickou. Už v osmnácti jsem měla státnici a mohla jsem začít učit a tlumočit; od začátku vysoké školy jsem tedy mohla nabírat praxi a po absolutoriu jsem nemusela nic řešit. Stačilo zařídit si živnostenský list a fungovat na volné noze jako překladatelka a tlumočnice. Teď se pohybuji v úplně jiné branži, ale snad mi jazyková výbava a přehled, který jsem díky ní získala, pomáhá k tomu, že se na věci, a tedy i na hudbu, dívám reálně.

Na internetových stránkách slibujete, že vaše zápisky, které tam uveřejňujete pod názvem Diary, budou obsáhlejší než doposud. Hodláte po nějaké době vydat tenhle Diář knižně?

Určitě ne. Nemyslím si, že by lidé platili za to, aby si mohli přečíst takovéhle obyčejné zápisky. Můžou si je přečíst na internetu – a za několik let bude mít internet, myslím si, úplně každý. Nemám v sobě myšlenky typu: tak na tomhle bych ještě mohla vydělat, na tomhle taky a na tamhletom asi taky. Dostala jsem několik nabídek k tomu, abych napsala a vydala svoji biografii – a přišlo mi to velice směšné. Vydávat autobiografii po pěti letech v šoubyznysu, to tedy ne. To už bych byla na úrovni Britney Spears. A to opravdu není mým cílem.

Co nějaké jiné literární útvary?

Možná by mě lákalo vydat knížku textů nebo básní, to by mohlo být zajímavé. Nebyl by to ale obchodní tah, takovou sbírku by si koupilo jen pár lidí. Kdyby se to dalo zrealizovat tak, aby se vydavateli alespoň vrátily náklady, klidně bych do toho šla, taková věc má hodnotu. Ale na to mám ještě dost času.

Nedávno se objevila ve slovenských novinách zpráva, že jste v Thajsku, a vy jste přitom v té době byla na úplně jiné straně zeměkoule. Kde se taková věc vůbec vzala? 

Víte, bulvár si neuvěřitelným způsobem vymýšlí. Když vidím inteligentního člověka, jak čte bulvární noviny, zůstává mi rozum stát. S tím se ale asi nedá nic dělat, dnes čtou bulvár lidé bez rozdílu věku, vzdělání či postavení. Někdy přitom ty plátky vytvářejí naprosté nesmysly. Potřebují vyplnit šestnáct čtverečních centimetrů papíru, tak si vymyslí, že jsem v Thajsku. Nebo jiný příklad: asi před dvěma lety si jeden bulvární list vykonstruoval a napsal, že mám problémy s hlasivkami a musím na operaci. Já jsem přitom byla v nejlepší kondici, měla jsem jeden koncert za druhým, nic takového nebyla pravda. A představte si, že na základě tohoto výmyslu nám tenkrát organizátoři zrušili šest koncertů! Když jsme jim volali, ať nic neruší, že jsem v pohodě a že noviny lžou, odvětili, že by stejně ty lístky už neprodali, protože se všichni v tom plátku dočetli o mých hlasových problémech. A tohle se vám stane ve chvíli, kdy máte na starosti šest lidí v kapele a management!

Vracíte se někdy do Michalovců – máte tam ještě nějaké příbuzné?

Ano, mám tam celou rodinu: rodiče a bratra s rodinou. Bratrův synáček Leo, kterému budou dva roky, je mým nejoblíbenějším človíčkem na světě, každopádně je nejkrásnějším dítětem na zeměkouli. Dokonce jsem ho použila do jedné svojí skladby, do svého prvního singlu Čiarky. V ní je dětský smích a to je můj minisynoveček Leo – bylo mu tehdy asi deset měsíců. Už od jeho pěti měsíců jsem ho naháněla s minidiskem a mikrofonem, abych se dopracovala k jeho smíchu, který jsem do té skladby chtěla zakomponovat. A povedlo se mi to.

Jak často se za rodinou dostanete?

Tak jednou za měsíc, za dva. Někdy to spojím s koncertem. A když třeba koncertuji v Košicích, přijede tam rodina za mnou, a to i s malým. Když byl Leo poprvé na mém koncertě, byla to ohromná legrace. On mě do té doby znal jenom z domova bez make-upu a v teplákách, a najednou mě viděl na pódiu, velká kapela kolem, dva tisíce lidí v sále. Začal hrozně plakat a naříkat, že chce ke mně. Tak jsem ho vzala do náruče, přinesla jsem ho k mikrofonu – a problém zmizel, všechno okolo přestal vnímat a něco do toho mikrofonu zamumlal. Bylo to ohromně milé!

        TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 21/07