Režisér Jan Hřebejk, scenárista Petr Jarchovský, kameraman Jan Malíř a producent Ondřej Trojan přicházejí se svým novým opusem, filmem nazvaným Medvídek. Vystupuje v něm několik čtyřicátníků, původně přátel, některým z nich se postupně rozpadají partnerské vztahy a rodiny, jiní naopak nacházejí usmíření. Vedle herců zvučných jmen (Ivan Trojan, Jiří Macháček, Roman Luknár, Aňa Geislerová, Táňa Vilhelmová, Nataša Burger, Věra Křesadlová, Jiří Menzel) tu hraje i pár dětí, jejichž příjmení nápadně připomínají příjmení protagonistů filmu.

Kolik tu hraje dětí tvůrců a herců?

Jan Hřebejk: (smích) Zaznamenáníhodnou roli ve filmu hraje dcera Jiřího Macháčka Berta a jako miminko na křtinách se tam objeví můj syn Jonáš. Tehdy mu byl měsíc – a máme ho tak natočeného. Ale celý ten film je hodně osobní. Hodně svých blízkých přátel jsem třeba požádal o zapůjčení jejich bytů a mnohé scény se v nich skutečně točily. Kromě toho celá řada herců hraje ve svém oblečení. Medvídek není sice „film – pravda“, žádný polodokument, ale je v něm celá řada osobních odkazů. Hrají tam třeba moje obrazy... tedy obrazy, které vlastním (smích), a tak dál. A ještě k divákům: myslím si, že se příběh filmu týká spousty lidí, a ovšem i nás samotných. Ti, kterých se ty věci netýkají, se dobře pobaví a ti, kterých se týkají, budou mít zase jiný zážitek. Doufám.

Cílil jste Medvídka na generaci diváků – čtyřicátníků, jako se třeba povídalo o Vratných lahvích, že se obracejí především ke staršímu publiku?

Takové cílení může být ošemetné. U Vratných lahví se povedl vzácný případ, kdy se spojilo mnoho lákadel najednou: Svěrákovi mnoho let nenatočili žádný film a osobnost Zdeňka Svěráka – ať už jako autora nebo herce – přitahuje napříč generacemi publikum už řadu let. My jsme u Medvídka řešili jiný problém: jednak točíme filmy poměrně často, jednak jsme zkusili přijít s osobní výpovědí. A já, protože se považuji za tvůrce, který točí stále tentýž film – jen s jinými příběhy, ji tam vidím. Publikum to samozřejmě nemusí takhle vnímat. Já jsem nekalkuloval s tím, že by publikum oslovil věk hrdinů Medvídka. Myslím si, že to, proč člověk chodí do kina, je touha něco prožít, případně se pobavit a taky, aby s hrdiny filmů soucítil. Jestli si zrovna postavy z Medvídka zaslouží jeho soucit nebo jestli ho pobaví, to jsme nemohli vědět; mohli jsme se jenom modlit.

Jak vlastně vznikl název filmu?

Prvotní název filmu byl Medovník, protože se tam ten dort vyskytuje. Pak jsme si ale říkali, že film nechceme svazovat s příběhem medovníku, s tím, že někdo rozjede docela dobrý byznys tím, že něco peče doma. A hlavně jsme nechtěli vypadat, že nějakým způsobem kooperujeme s výrobci medovníku, že je to nějaký maskovaný product placement. Medvídek jsme ten film nazvali jednak podle toho dortu, jednak podle obrazu Stanislava Diviše, který ve filmu také hraje, a taky proto, že medvídek je obecně rozšířený, je to téměř symbol. Kdo má malé dítě, ví, že na 90 procentech hraček je medvídek, medvídků na hraní je kolem nás spousta. Ano, je to roztomilé zvířátko; já ale říkám, že současně je to i velice krutá šelma, která vás může pěkně pozlobit.

Ovlivňuje, podle vás, v Česku název filmu jeho návštěvnost?

Myslím si, že v Česku, na rozdíl od ciziny, nemá název žádný výraznější vliv. Kolja nebo Obecná škole nejsou nijak atraktivní názvy, jsou to ale mimořádně dobré filmy, tak na ně přišlo hodně lidí. No a pak jsou ty atraktivní názvy, třeba Hořký podzim s vůní manga, a to jsou snímky, které si dnes nikdo nepamatuje. Jde ale o to, aby název filmu nebyl pro lidi zavádějící. Proto jsme třeba ustoupili od původně zamýšleného překladu názvu našeho filmu Horempádem, protože mohl mít jiné asociace. Takže nemystifikovat. To neznamená, že by název měl říci vše; když lidé nevědí přesně o co jde, je to v pořádku, ale když je název mate, je to špatné. Já si ale myslím, že když se v tuzemsku budou lidé zajímat, o čem film je a kdo v něm hraje, mají k tomu mnohem víc příležitostí, než jen z názvu. Jak říkám, ve jménu filmu by nemělo být řečeno všechno. A to se, myslím, u Medvídka povedlo.

Diváci ovšem trochu do konečné podoby vašeho filmu zasáhli.

To je pravda, pořádali jsme testovací projekce ještě během natáčení a někteří diváci říkali, že mají trochu potíže s orientací v čase. Tak jsme při konečném střihu více zdůraznili časové odstupy. A diváci „promluvili“ i do plakátu. Byli to hlavně gymnazisté a my jsme na jejich názory dali.

Na rozvážkovém autě ve filmu se objevuje adresa webových stránek dortu medvídek. Existují i ve skutečnosti?

Ne, to jsme okopírovali od webovek a aut medovníku, kterému ale teď nechci dělat reklamu. Webové stránky filmu Medvídek ovšem samozřejmě existují.

Nechali jste se slyšet, že ten film je hodně osobní...

Petr Jarchovský: To je pravda. Myslím si, že jsme se tímhle filmem dostali sami k sobě, že jsme do sebe šli, že šijeme do vlastních řad.

Jan Hřebejk: Je osobní, protože pojednává o lidech stejně starých, jako jsme my, z podobné sociální vrstvy a v podobné životní situaci (tedy myšleno tak, že žijí v nějakých manželstvích, mají své přátele a mají své děti a řeší celou řadu podobných problémů). Ten film není úplně biografický, je to ale film, který je blízký nám a v tomto ohledu je míra otevřenosti větší, než když jsme dělali například retrokomedie. Víte, v každém filmu je velká míra osobního, ať jeho autoři chtějí nebo ne. To platí i o pokleslých snímcích. V Medvídkovi jsou celé scény, které jsme prožili a „vystupují“ v nich naši skuteční kamarádi. Snad jsme vůči nim nebyli netaktní, to jsme rozhodně nechtěli!

Co se týče těch bytů – jsou ve filmu různě pojaty, někde je velký nepořádek, jinde naopak pedantský pořádek. Jak se vám, Táňo, bydlelo v tom zaneřáděném?

Táňa Vilhelmová: Ten bordel tam byl vytvořen uměle, ne, že by byl můj, já jsem se v něm jenom zabydlovala. Musím ale říct, že jsem to zabydlování měla jednodušší, než třeba Aňa Geislerová. Ten můj byt byl rozhodně útulnější.

Jan Hřebejk: Ty byty jsme ani moc pro filmování nezařizovali. Když byl někde nepořádek, řekli jsme majitelům, aby ho tam nechali, že si ho ještě rozšíříme (a vytvořili jsme další nepořádek, třeba dětský). Tehdy zemřel tatínek majitele toho bytu a tak byl onen byt opravdu plný věcí, které bylo nutné probrat.

Do jaké míry je Medvídek oslavou ženy?

Do značné. Na začátku filmu se objevuje přísloví, že měkké je mocnější než tvrdé a voda je mocnější než kámen, což je myšleno jako podobenství o ženách, o ženském způsobu myšlení a jednání. Já si myslím, že Medvídek je skutečně oslavou žen, ne jenom tím, že ženy ve filmu končí posíleny a muži oslabeni, ale nějak ve svém věku mám takový pocit, že ženy jsou skutečně silnější bytosti. Chlap, i když různé situace ustojí, je po nich oslaben. A jedna důležitá věc: když se někdo tváří, že je vítěz, neznamená to, že vítězem skutečně je.

Co dalšího chtěl tímhle filmem „básník říci“?

Petr Jarchovský: Film Medvídek je – mimo jiné – i o tom, jak a kdy říkat pravdu.

Existuje nějaký návod, jak a kdy ji říkat?

Jan Hřebejk: Ne, na to návod neexistuje. Určitě je dobré, když člověk může za všech okolností pravdu říkat. To je takový, řekněme, i luxus: když si to člověk takhle vnitřně postaví a má v sobě tu míru laskavosti, že je schopen i nepříjemné pravdy říkat takovým způsobem, aby to lidi okolo něj nezdrtilo. Vždycky je dobré žít v pravdě – a to nemyslím jako frázi. Život ale člověka staví v celé řadě pravd, a tím nemyslím ty zásadní, jako třeba že člověk zapře Krista, do situací, kdy je jednodušší lhát. Kdy řeší desítky drobných problémů, kdy je lež lehčí. Pravda je prostě náročná.

Jedním z hlavních hrdinů filmu je český diplomat v Itálii; má to nějaký konkrétní důvod?

Ano, zvolili jsme zemi, kterou relativně dobře známe. Od začátku měl Ivan Trojan být na misi v Evropě, ve městě, které bude na první pohled poznat. Ovšem třeba v Paříži nebo Londýně musíte mít na všechno povolení. V Itálii sice taky, ale je tam tolik turistů, že se kamera ztratí … vidíte, vlastně jsme pracovali metodou skryté kamery. (smích) A zase – je to pro mě i osobní věc: poprvé na Západě jsem totiž byl v roce 1990 právě v Římě. Kromě toho miluji filmy Feliniho a třeba i Prázdniny v Římě. Vždycky jsem si říkal, že bych v Římě chtěl natočit kus nějakého svého filmu.

Ve snímku se mihne i tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda. Bylo těžké získat ho pro natáčení?

Ne, Cyril Svoboda je strýcem našeho kamaráda, producenta a výkonného ředitele Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech Kryštofa Muchy a ten nám pomohl. Osobou skutečného ministra zahraničí jsme chtěli náš film zdůvěryhodnit. Svobodovo natáčení trvalo asi pětadvacet minut, takže ho ani moc nezdrželo. 

Onen diplomat „má problém“ s dětmi, nechci prozrazovat, jaký; nicméně: ta situace pro něj není jednoduchá a Ivan Trojan to zahrál skvěle. Jak moc jste ho vedl?

Motivace jeho postavy je pochopitelná a Ivana to strašně zajímalo. Tu klíčovou scénu na konci filmu, kdy si vážně povídá se svými přáteli, jsme točili v naší vinárně a Ivan se ptal, jak to tedy je a jak to má zahrát. Já jsem říkal, aby to nechal být, že to vyplyne. Ivan ale nebyl úplně spokojený a tak si tam přidal vlastní repliku, která zní: člověk nemusí všechno chápat, stačí to přijmout.

Ten film je možná i o míře diskrétnosti, je to tak?

Ano. Dneska je obrovská míra indiskrece. Nechuť jít se vším ven od lidí okolo sebe beru, ostatně to pokládám i za své vyznání. A další motiv: Medvídek je i o nevěře, o nevěře vašich přátel a o sebenevěře. Myslím si, že každý si různé motivy filmu vysvětlí po svém, což je dobře.

A ještě k jedné scéně: v ní mají vážnou debatu dvě legendy českého filmu – Věra Křesadlová a Jiří Menzel. Paní Křesadlová, prožila jste někdy něco podobného?

Věra Křesadlová: Prožila, x-krát. Myslím si, že to zná každý. Takové debaty vypadají zvenku jako směšné, pro jejich aktéry jsou ovšem v tu chvíli velice důležité. Co se týče té naší filmové, moc bych nevěřila jejímu vyústění, tomu, jak dopadla. Osobně mám v životě úplně jiné zkušenosti. Ale někdo má třeba větší štěstí.

Ve filmu je několik zdařilých nočních scén; jak těžké je natočit noční scénu tak, aby opravdu vypadala, že se odehrává v noci?

Jan Hřebejk: Pokud je to v exteriéru, většinou se v noci musí točit. Způsob „americké noci“, kdy se noc točí ve dne, to jde jenom v určitých podmínkách a dnes je navíc filmový materiál natolik kvalitní, že je poznat, když v noci netočíte. A musíte točit v takzvanou hodinu H, kdy se setmí, ale obloha ještě „kreslí“. Tenhle čas trvá tak patnáct minut a během nich ty záběry musíte udělat. U Medvídka to nebylo tak těžké, to jsme natočili rychle, daleko složitější to ale bylo u filmu Horem pádem. Tam jsme potřebovali natočit projíždějící kamion, a to se nedá ani přisvítit. Museli jsme tedy mít druhý štáb, to byl štáb složený jenom z kameramana a jeho asistenta; ti si připravili přesně místo, kde budou točit a během toho vymezeného času stihli natočit tak dva záběry, víc ne; a my jsme přitom těch záběrů potřebovali třeba deset. Oni tedy měli svůj samostatný natáčecí plán, měli k dispozici to auto a vždycky v onu hodinu H, za deset minut osm, začali točit a v osm to sbalili. Jde to tedy, ale čas tomu vymezený a příznivý je velice krátký a dlouhou scénu bych do toho nerad psal. Měli jsme jednu takovou, dialog Josefa Abrháma s Aňou Geislerovou v hospodě, ale tam se to dalo trochu přisvítit, třeba nějakými svíčkami.

Zpátky k Medvídkovi: jak probíhala spolupráce s katolickou církví a především s opatem Břevnovského kláštera paterem Siostrzonkem?

Dobře, pater Siostrzonek se takové spolupráci nebránil. Já jsem mu řekl, o čem ten film je a požádal jsem ho, aby v něm účinkoval. Myslím si, že to byla čestná hra, náš film církev nijak nezesměšňuje. Celou řadu scén jsme taky točili v Břevnově, bylo to v době, kdy se tam nic moc nedělo – a my jsme se chovali slušně. Oni nám vyšli vstříc a my jsme vyšli vstříc jim.

Musel pater shánět k natáčení nějaké povolení od svých církevních nadřízených?

V tomto případě ne, opat má v klášteře samozřejmě větší autonomii, než třeba kanovník v kostele a pater Siostrzonek je velice vstřícný pán. Díky tomu je třeba i vnějšek českého velvyslanectví v Itálii právě v Břevnově. Tedy – samozřejmě toho filmového.     TOMÁŠ PILÁT

(Článek jste si přečetli v Avisu č. 18/07)