Ať se mu to líbí nebo ne, stále je řazen spíše k muzikálovým zpěvákům. Hodně lidí ho zná například z Monte Crista nebo Johanky z Arku. Muzikálů, ve kterých účinkoval, je ovšem daleko víc. Bohuš Matuš však systematicky pracuje na tom, aby byl z muzikálové škatulky vyjmut. Studoval na konzervatoři, vydal sólovou desku, na podzim chystá další a vystupuje se svým programem po klubech. Sám ostatně říká, že přes muzikály se pouze chtěl dostat ke zpívání "od srdce". Nedávno se kolem něj rozvířila voda. Odřekl účast v připravovaném muzikálu Bídníci. Důvody byly uváděny všelijaké - od zdravotních až po sexuální orientaci kolegy Pavla Vítka, kterou údajně nesnesl.

Jak to tedy je?

Už několik měsíců mě trápí chronický zánět hlasivek. Rozhodl jsem se proto upustit od velkého hlasového vytížení a vyléčit si všechny svoje zdravotní problémy. Třeba už jenom kvůli chystanému albu.

Před konzervatoří jste se vyučil kominíkem. Vzpomínáte na to ještě?

Určitě. To je vlastně jediná škola, kterou jsem dokončil, přestože nebyla vůbec lehká. Měli jsme tam češtinu, ale taky třeba fyziku a chemii, tedy předměty, které na konzervatoři nejsou. Když to srovnám, byla jednodušší konzervatoř než se učit na kominíka.

Potřebují kominíci fyziku a chemii?

Samozřejmě nepotřebují. Ale tyhle předměty tam zařadili proto, aby se kominictví mohlo stát učebním oborem s maturitou.

Kominíci jsou spojeni se střechami a štětkami. To ale asi není jediná kominická činnost.

Není, to máte pravdu. Taky vymetají kotelny, což je ještě daleko horší. To totiž musíte nechat vyklidit oheň z kotlů a teprve pak tam můžete vlézt. Jenže ten kotel je stejně pořád rozpálený - není to nic příjemného. Na této činnosti byla snad jediná zajímavá věc: vymetání kotelen bylo dobře placené. Jinak nic.

Kominíci si asi dost užijí i zdravotně.

To je pravda. Hodně se nadýchají všelijakých nečistot. Já jsem pak vykašlával úplně černé hleny. To byla doba, kdy jsem ani nemohl moc zpívat. Na to kominictví není.

Je o tento obor zájem?

Vidíte, to mě zrovna docela udivilo. Myslel jsem si, že tam půjdou ti nejhorší žáci, ale byli tam i takoví, kteří na základní škole měli dvojky. Takže asi určitý zájem o tuto profesi je... No, ale když se zamyslím, tak to vlastně byl jen jeden kluk. Říkali jsme mu UFO, protože se zajímal o mimozemské civilizace a celkově byl dost zvláštní. Jinak na kominíka jdou ti, které nikdo nikde jinde nechce.

Vy sám věříte v mimozemské civilizace?

Tak jako tihle nadšenci ne. Ale určitě věřím, že někde v jiné dimenzi něco je. Něco, co třeba my očima vůbec nevidíme.

Slučuje se to s vírou v Boha? Jak jste na tom v tomto ohledu?

Bůh - to je taky takové neuchopitelné slovo. Co to je Bůh? Říká se, že slovo bylo Bůh ... V něco určitě věřím. Věřím v to moc, ale není to Bůh v té klasické církevní představě. Věřím ve svědomí.

Zpátky ke kominíkům. Když je lidé vidí, někteří si sahají pro štěstí na knoflíky nebo dokonce i na ně. Sahali si tak, když viděli vás?

Pořád! Až nás to už začalo štvát. Vůbec totiž nebylo příjemné, že nás každý osahával. Tak jsme začali zlobit. Když jsme viděli, že si někdo sahá na knoflík, tak jsme vlezli do popelnice. Koukali jsme se z ní a dělali různé posuňky. Ti lidé pak říkali: To jsou nějací divní kominíci!

Kde se vůbec vzala pověra, že kominíci přinášejí štěstí?

Asi na vesnicích. Lidé byli sami a když k nim přišel kominíček, měli radost z toho, že někoho vidí. Nejvíc to takhle fungovalo na samotách, obzvláště tehdy, když jim kominík přinesl nějakou dobrou zprávu. Přitom kominictví je opravdu černé povolání. Tak si k němu vymysleli něco pěkného: to, že kominíci nosí štěstí.

Máte pocit, že jako zpěvák nosíte lidem štěstí?

To bych si přál. Ale nevím. Asi jak komu. Nějaké štěstí jsem ale určitě přinesl. Mám třeba kamaráda, kterého jsem seznámil s jednou holkou. Mají holčičku a žijí spolu. Svojí matce jsem taky našel chlapa, se kterým žije. Ale štěstí se dá dopomoci. Alespoň v prvním plánu.

Velmi pochvalně se o vás vyjádřil Karel Gott. Jak dlouho se z toho dá žít?

Dlouho ne, stejně musíte ukázat, co ve vás je. Já už si přesně nepamatuji, co tenkrát řekl; bylo to něco v tom smyslu, že jsem jeho typ. Všichni říkají, že mě prohlásil za svého nástupce, ale takhle přesně to asi nebylo. S tím nástupnictvím se to už dneska tak nenosí.

Ono také jde o to, v čem byste tím nástupcem byl - v počtu získaných slavíků, v repertoáru, v hlasovém projevu, v technice zpěvu.

V tomto případě asi v technice zpěvu. Tak to asi Karl Gott myslel. V počtu slavíků ho těžko doženu.

Myslíte si, že jednou na tom budete pěvecky jako Gott, nebo už snad jste?

Pěvecky jsem na tom od svých šestnácti let zhruba stejně. To se příliš nemění. Pokud se v něčem měním, pak spíš v myšlení a toho, taky v komunikaci s lidmi, kteří by mi mohli pomoci. Já osobně jsem nikdy nepotřeboval, aby mě někdo někam natlačil; spíš jsem chtěl dělat radost jiným. Nejsem takový, že bych do věcí šel nad nutný rámec.

Posloucháte rád Karla Gotta?

Karel Gott se mi odmalinka strašně líbil. Dá se říct, že to vždycky byl můj vzor. Mně se ostatně líbily takové čisté hlasy, jaké vedle Gotta měli například Waldemar Matuška, Karel Černoch, Petr Novák nebo Pavel Novák. Tihle "staří" zpěváci. Gott se mi ale dodnes líbí nejvíc. Jak se pohybuji mezi zpěváky, tak přesně vím, jak kdo zpívá. Ať si říká kdo chce co chce, Gott pořád patří mezi špičku. Nevím, jestli by měl být zrovna první, ale na špici rozhodně patří.

Zájem o něj dokazuje i řada jeho imitátorů a lidí, kteří ho parodují.

To máte pravdu. Slyšel jsem spoustu lidí, kteří se snažili zpívat jako on. Ale to nestačí. Můžete zpívat jako Karel Gott, když vám chybí jeho osobnost, je to těžké.

Napodoboval někdy někdo vás?

V malém měřítku jsem to zažil v jednom sboru, kde byla většina holek. Ty si mě oblíbily a dělaly některé věci podle mě. Byla to maličkost, ale vyzkoušel jsem si, že to funguje. Ovšem Karel Gott to má opravdu vychytané. On si třeba dělá legraci a přitom si všichni okolo myslí, jak moc to bere vážně.

Ke Karlu Gottovi jistě patří i Karel Svoboda. Při práci na sólovém albu vám hodně pomohl .

To je pravda. První sólovou desku už jsem připravoval před několika lety, ale neshodli jsme se s firmou na písničkách. Pak jsem na Draculovi potkal právě Karla Svobodu a ten mi album produkoval. Taky ne hned, Karel Svoboda měl rodinné problémy, ale nakonec k tomu došlo.

Na té desce je několik starých šlágrů, které jste přezpíval. Nestačila by třeba jedna a zbytek, by mohl být původní?

Posluchači mají rádi věci, které znají. A kromě toho to jsou písničky, které mám rád. Stín katedrál jsem tady zpíval za sebe (ve filmu Rebelové jsem ho zpíval tak trochu jako bych byl Honza Révai), písnička Mží ti do vlasů se mi vždycky moc líbila a řekl jsem si, že kdybych ji trochu zmodernizoval, mohlo by to být ono. A pak je tam ještě jedna z téhle řady - Slavíci z Madridu. Tuhle písničku miluji, protože mi všude otevírala cestu: díky téhle písni jsem se dostal na konzervatoř v Brně, v Praze i do divadla. Říkal jsem si, že kdyby žádná jiná píseň na desce nestála za moc, Slavíci to zachrání.

A stalo se?

Spíš ne. Možná jsou na té desce úplně nejhorší. I když aranž Karla Svobody je skvělá.

Co říkáte všelijakým comebackům zpěváků? U Heleny Vondráčkové se o tom mluvilo hodně, ale čas od času přijdou vlny u zpěváků, kde by to málokdo čekal. Třeba u Milana Chladila.

Z Heleny Vondráčkové mám obrovskou radost. A obecně - všechno se mění a vrací. Vidíte třeba nádherné vyšperkované auto z roku 1920. Já bych si do něho dal lepší motor a jezdil bych s ním! Určitě je to lepší, než dnešní sériová auta. Podobné je to i se zpěváky. Milan Chladil měl výjimečný hlas příjemné barvy. Dnes u nás nikoho podobného nenajdete - snad kromě Dana Hůlky, kterému ještě někteří nadávají, že zpívá krásně. No a pořád žijí ti, kteří si takové zpěváky, jako byl třeba Chladil, pamatují a ten jejich comeback si zařídí. Třeba tím, že o tom píší.

...ale přitom se ti zpěváci dostávají i mezi mladé posluchače.

To je pravda. Třeba u Milana Chladila mě to udivilo. Ale není to jen Chladil. Jejich desky si kupují patnáctileté holčičky. Prostě se jim ta muzika líbí. Vedle toho poslouchají samozřejmě i house-music, ale když jim někdo pustí staré české zpěváky, najdou v tom zalíbení. Kdyby jim to někdo pouštěl, třeba v televizi, ještě víc, šílely by po tom. Hodně záleží na tom, co se pouští v televizi.

Zpíváte třeba s Boom Bandem, což je jazzový orchestr. Máte rád jazz?

Jazz mám rád, i když třeba s Boom Bandem zpívám jinou muziku. K jazzu jsem se jako zpěvák zatím nedostal. Když to ale někdo umí, je to úžasné. U nás se hodně muzikantů tváří, že hraje jazz, ale přitom to není ono. Jazz musí mít úroveň a spád.

Přečetl jsem si, že jste hrál hokej za nějaké mužstvo hvězd. Patří hokej k vašim koníčkům?

Kdepak! To bylo trochu jinak. Bylo to v Náchodě, kde jsme shodou okolností měli druhý den s Leonou Machálkovou koncert; tak už jsme tam jeli o den dřív jako hrát hokej. Jenže já jsem vůbec nehrál. Jednak to neumím, jednak mi byla velká zima. Seděl jsem tam v rohu a nakonec něco zazpíval.

Co jiné sporty?

Hodně dlouho jsem závodně jezdil na kole. A taky jsem běhal. Pamatuji si třeba ještě Katku Neumannovou. Ona tehdy běhala za ženy a já za muže. Katka vždycky vyhrála. Já sice ne, ale měl jsem tenkrát alespoň docela dobrou fyzičku. K tomu hodně pomohlo i to kolo. Jenže pak mi doktor řekl, že mám zničená záda a musel jsem toho nechat. Tak jsem začal hrát ping-pong, ale moc mě to nebavilo. Proto jsem se začal věnovat kytaře. Hrál jsem třeba i šest hodin denně.

To je dost!

Taky jsem se z toho málem zbláznil. V domě, kde jsme bydleli, jsem sedával na schodech, kde byla trochu akustika jako ve studiu, a hrál jsem. Dokázal jsem tam prosedět spoustu času, dní a let. A teprve po tom tréninku se mi uvolnily hlasivky a začal jsem mít takový hlas, jako mám teď.

Bohuš Matuš je vaše pravé jméno?

Bohuš vznikl úpravou z Bohumila. Teď se mi to jméno alespoň líp rýmuje. I když je to vlastně jedno. Bohouš nebo Bohuš. Taky mi konferenciéři občas jméno zkomolí. Slyšel už jsem různé tvary, třeba i Bohouš Matouš. Ale hlavně, že zazpívám a někomu se to líbí.

Pletou si vás někdy s kolegou Bohoušem Josefem, který hodně zpívá v muzikálech?

Docela často. Ale udivuje mě to. Bohouš Josef vypadá a zpívá úplně jinak, než já. Na tom vidíte, jak je to těm lidem jedno. Oni znají jen jméno a už si k němu nikoho nepřiřadí. Jednou mě pozvali na Miss mokré tričko. Už jsem tam byl a pořadatelé se pořád ptali: Kdy přijde ten Bohouš? Když jsem jim řekl, že to jsem já, tak z nich vypadlo, že vlastně chtěli pozvat Bohouše Josefa! A klidně mi to i řekli! Bohoušovi se takové věci přihodily určitě taky.

Co to s vámi udělalo, když vám řekli, že tam jste vlastně omylem?

Byl jsem z toho dost smutný. Když si pořadatelé ani nezjistí, koho zvou, tak to je hodně špatné a dokáže mě to naštvat. Podobné je to třeba i s novináři. Jednou jsem dělal rozhovor a ten pán, co se mě ptal, ani pořádně nevěděl, kdo jsem.

Jste si s Bohoušem Josefem konkurenty?

Nemůžeme být. On zpívá úplně jiným způsobem - rockově - a navíc ohromně dobře. Moc se mi líbí, jak zpívá. Je to zpěvák, který si umí udělat vlastní písničky a umí to i prodat. Přitom je to fajn člověk. Ale jednou jsem ho viděl hodně naštvaného a rozčileného. V nějaké hospodě mu nalili málo do panáka, prostě ho ošidili, a on se naštval. To mě docela překvapilo, protože ho znám jako mírumilovného člověka. Koukal jsem, že se umí i namíchnout. Ale je to dobře. Člověka by ti okolo neměli šidit.

Při práci na muzikálech Johanka z Arku i Monte Cristo jste se setkal s režisérem Jozefem Bednárikem. Jaký je?

To je pán, který je opravdu nekompromisní. Jakmile vidí, že děláte nějakou chybu, tak po vás jde. I na mě byl přísný, možná až moc. Neměl jsem ho za to rád, ba dokonce jsem na něj byl naštvaný, úplně jsem ho nenáviděl. Jenže on své věci opravdu rozumí a samozřejmě měl pravdu. Když mi pak na videu ukazoval, jaké dělám chyby, litoval jsem, že jsem ho pokládal za člověka, který mi chce křivdit. A když jsme zkoušeli Johanku z Arku, dokonce se mě zastal. Pamatuji si na incident, kdy jedna zpěvačka prohlásila, že se mnou zpívat nebude. On jí řekl: Budeš! A ona zpívala.

Řeknete, o koho šlo?

To nemůžu, nezlobte se.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 15/03