Aktivity Václava Marhoula směřují do mnoha stran. Absolvent FAMU se samozřejmě věnuje především filmu (režíroval Mazaného Filipa a hrál v několika dalších snímcích). Jeho další láskou je divadlo (Sklep). Stará se ale i o zviditelnění výtvarných umělců (Tvrdohlaví) a také válečných veteránů, legionářů a politických vězňů. Sám je ostatně členem Československé obce legionářské. V posledních týdnech ho naplno zaměstnávaly přípravy oslav konce 2. světové války, které po Ostravě a Plzni vyvrcholí 8. května v 10 hodin v Praze na Letenské pláni. Marhoul tu očekává půl miliónu diváků.

Jak obtížné je takovou akci zorganizovat?

Hodně. To co nejvíc zdržuje, jsou kupříkladu všechna povolení, která se musí vyběhat. Stojí nás to hodně sil, ale snad bude celá akce stát za to. Na velké vojensko - historické přehlídce, kterou vyvrcholí třídenní pražské oslavy, se představí jak pozemní technika, tak i nejnovější vojenská letadla. Každý by si tu měl přijít na své. A taky chceme, aby každý divák z oslav něco měl. Jinými slovy: ať bude stát na Letenské pláni kdekoliv, měl by mít stejně hodnotný zážitek. Večer pak ze Střeleckého ostrova odpálíme slavnostní ohňostroj.

Co nějaké filmové oslavy?

I ty budou. Ve třech pražských kinech - Oko, Lucerna a Konvikt - proběhne přehlídka válečných filmů. Některé z nich jsou opravdovými skvosty a nevidí se u nás každý den.

Kde jste se vzal v Československé obci legionářské?

Vyzvali mě legionáři. Víte, oni přivítají jakékoliv připomenutí svých zásluh. Vnímání společnosti, co se týče právě legionářů, je u nás velmi vlažné a oni zákonitě trpí deficitem společenského uznání. Ve chvíli, kdy pro ně kdokoliv cokoliv udělá, jsou za to vděčni.

Mění se nějak přístup "státu" k legionářům a veteránům?

Já bohužel žádný podstatný rozdíl nevidím. Jakákoliv vládní garnitura za posledních patnáct let se k této věci stavěla dost znuděně. Víte, mě nedojímá, že jednou za rok někdo z těchto lidí dostane státní vyznamenání. To je sice hezká věc, ale podle mého názoru by to měla být jen třešnička na dortu. Daleko víc mě zajímají sociální podmínky, ve kterých tito lidé žijí. Když si srovnám úroveň péče o veterány ve Velké Británii či Americe s tím, jak se náš stát stará o ty, kteří bojovali za jeho svobodu a samostatnost, je mi smutno. Třeba jen nemocniční péče je naprosto nesrovnatelná. A jejich důchody - to je další ostudná věc. Jedna věc je mít důchod za třicet let poctivé práce a druhá věc je mít důchod za dvacet let poctivé práce, deset let sezení v kriminálu jako politický vězeň a šest let ve válce. V tom přece není rovnítko. Lidé, co vším tím prošli, by měli mít důchod minimálně dvakrát vyšší.

Myslíte si, že co se týče uznání, jsou na tom současní veteráni (třeba ze Zálivu nebo Bosny) lépe?

Ne, bohužel. Většina české společnosti se řídí příslovím: "Co tě nepálí, to nehas." Práh podpory české spoluúčasti na světovém dění a bezpečnosti je velmi nízký. Třeba ti kluci ze Zálivu do toho šli s otevřeným hledím, přitom tehdy neexistovaly zákony o službě v armádě, o veteránech, nebyla vytvořena žádná péče o veterány. Dnes se to trošku zlepšilo, ale deficit je tu pořád obrovský. Péče o rodiny těch, kteří padli nebo byli třeba zabiti nešťastnou náhodou (což se také stalo), hodně kulhá. A vedle toho: návrat veteránů z vojenských misí bývá velmi složitý. Člověk, který prožil šest měsíců v podmínkách, které si normální smrtelník ani neumí představit, má s návratem do běžného života velké problémy. I tady je ze strany státu co dohánět.

Jak jste vy trávil vojnu?

To bylo na přelomu let 1984/85. Půl roku jsem byl v Armádním filmu, což nebylo špatné; ten druhý půlrok jsem ale strávil ve Vyškově a v Bratislavě v kasárnách a musím říct, že to asi bylo nejhorších šest měsíců mého života. Armádu jsem z hloubi duše nenáviděl.

A na vojně jste začal psát Mazaného Filipa ...

Ano. Dodnes tomu říkám duševní emigrace. Komunistický dril a  bezbřehá ubohost a blbost socialistické armády mě tak ubíjely, že jsem se po večerech schovával v jedné kanceláři a tam jsem vždycky dlouho do noci psal, abych taky nezblbnul.

Uvažoval jste o opravdové emigraci?

Jenom jednou v životě a drželo mě to asi dva měsíce. To bylo v roce 1983, kdy mě, kvůli mým názorům, vyhodili ze školy. Nakonec jsem si ale upřímně přiznal, že nejsem ten člověk, který by dokázal emigrovat; vždyť bych musel opustit všechno, co jsem měl. Rodiče. Prahu. Divadlo Sklep a všechny svoje kamarády od filmu.

...se kterými jste pak založil skupinu filmového trampingu AZ.K.alona.

Ano, to bylo v roce 1988.  Po pádu komunismu se ale rozpadla, protože přestal existovat náš společný nepřítel. V téhle skupině byli Milan Šteindler, Ondra Trojan, Zdeněk Tyc, Štefan Uhrík, Oskar Reif a mnoho dalších. Byli jsme spolužáci na FAMU a cítili jsme, že musíme držet pospolu, protože nás doba tlačí ke dnu. A ještě k názvu AZ.K.alona: byla to narážka na romantickou dobu prvorepublikového trampingu a taky na Balíkův film "Narozeniny režiséra Z.K.", který jsme tenkrát vyhodnotili jako nejhorší český film všech dob.

Stojíte si za tím i dnes?

Ano, ten film je hrozný. Je to vlastně Balíkova autobiografie: vypráví o tom, jak v roce 1945 nastupuje na Barrandov jako asistent režie a postupně ideologicky dozrává. V roce 1948 stojí při projevu Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí, je hluboce dojat a pochopí, že jeho místo je ve filmařské službě komunistickým ideálům. Tomuhle filmu jsme tenkrát udělili výroční cenu Zlatý náboj.

To ale nebyla jediná aktivita skupiny filmového trampingu.

Ne. Tahle skupina sice trvala jenom dva roky, stihli jsme toho ale víc. Třeba filmový potlach v bývalém Filmovém klubu v paláci Adria. V indiánských a kovbojských oblecích jsme tam stříleli ze vzduchovek, skákali přes oheň, četli úryvky ze světové literatury a samozřejmě promítali naše filmy.     

Vy jste se ale původně chtěl stát archeologem.

Chtěl - to souviselo s mým zájmem o historii, který mi ostatně vydržel dodnes. Archeologem jsem chtěl být asi tak ve dvanácti letech. Představoval jsem si, jak s tropickou helmou na hlavě a s lopatou v ruce přesýpám písek v Údolí králů a nacházím fantastickou, dosud neobjevenou hrobku.

Kdy vás ta myšlenka opustila?

Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že bych na to asi neměl dostatek trpělivosti. Egyptologie je královnou archeologie a dostat se do týmu, který dělá vykopávky v Egyptě - to už za sebou člověk musí něco mít. Dnes ale obdivuji lidi, kteří hrabou v zemi někde na Zbraslavi v keltském opidiu nebo nacházejí ostatky kdesi na Moravě. V zimě, v létě, zkoumají a objevují. To je úctyhodná práce. Tu trpělivost bych asi opravdu neměl.

Přitom o sobě tvrdíte, že jste fanatický systematik!.

No, taky bych si při té archeologii omlátil a odřel kolena. A bolelo by mě i v zádech. A asi by mi v zimě i mrzly ruce ...

Díky svým rolím platíte za drsňáka ...

Víte, takhle mě nevidí jen režiséři, kteří mě do těch rolí obsazují. Já nemám ani zapotřebí ani sílu někomu něco vysvětlovat. Upřímně mi záleží na nejbližších přátelích, a ti vědí, jak si v čem stojím. A jestli si mě někdo zjednoduší do polohy, která mu vyhovuje, a jestli se mu s tím žije lépe, pak mu k tomu dávám zelenou.

Drsňáka hrajete i v novém filmu Tomáše Vorla Skřítek. Jak se vám hrálo ve filmu, kde se nemluví, ale jen vydávají skřeky?

Báječně! A určitě jednodušeji. Jakékoliv slovní spojení je složité a zahrát svoji repliku dobře není legrace. V Divadle Sklep většinou hraju v tandemu s Milanem Šteindlerem a většinou jsme za kašpárky. To je vždycky jednodušší. Když jsem ale poprvé točil vážnou roli a říkal vážné repliky, měl jsem s tím obrovské problémy. Pořád jsem měl pocit, že se buď špatně tvářím nebo že to špatně říkám. Teď už je to lepší, ale začátky byly krušné.

Takže hrát beze slov pro vás bylo jednodušší?

Určitě. Dobré herectví je spojení mimiky, hry těla i slovního projevu. To všechno dohromady vytváří celek. Když jedna z těchto věcí chybí, je to pro mě jednodušší. Mluvím ale jen sám za sebe. Já nejsem profesionální herec.

Ještě k výtvarnému umění: vaše jméno je spojeno mimo jiné se skupinou Tvrdohlaví.

K Tvrdohlavým jsem přišel, co se týkalo tehdejšího výtvarného umění, jako hodně netknutý člověk. Už během studií na FAMU jsem sice navštěvoval výstavy a obdivoval se kupříkladu mistrům italské renesance, ale ke členství ve skupině jsem byl vyzván především pro své organizační zkušenosti v divadle Sklep a Pražské pětce. Tvrdohlaví tak vlastně byli první výtvarnou skupinou, která si najala manažera. Udělali jsem spolu devět výstav a dokonce jsme otevřeli galerii...

Její činnost ale musela z ekonomických důvodů skončit. Pokládal jste to za prohru?

Ne, naopak. Jsem hrdý na to, že jsem v centru Prahy tři a půl roku udržel galerii současného českého umění. Na to, jak se Praha oficiálně prezentuje, na to, jak o sobě tvrdí, že je evropskou metropolí kultury, má takto zaměřených galerií strašně málo. Jedna věc je vystavovat ikony jako Miróa nebo Chagalla, druhou věcí pak představovat české umělce.

Máte pocit, že existence a zánik Galerie Tvrdohlaví  může něco  napovědět o kulturní politice našeho státu?

Stát neustále argumentuje jinými prioritami než je kultura. Jednou chybějí peníze na léky, jindy na něco jiného. Přitom důsledky takové politiky jsou často, řekl bych, až impotentní. Myslím si, že státní rozpočet je spravován neefektivně a že daňový systém nefunguje dobře a jako takový je nepřítelem rozvoje občanské společnosti a neziskového sektoru.

Přečetli jste si v Avisu 7/05 TOMÁŠ PILÁT