REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

VÁCLAV MARHOUL: "UŽ SE ANI NEPOZNÁVÁM"

Režisér a producent, major v záloze, svého času i herec a třebas i šéf filmového studia na Barrandově Václav Marhoul přichází s dlouho očekávaným filmem Tobruk. Jeho historickým pozadím je obrana stejnojmenného severoafrického přístavu československým 11. praporem před vojsky Itálie a Německa. Před natáčením herci absolvovali náročný vojenský výcvik a během natáčení v tuniské poušti bydleli ve stanech s minimem civilizačních vymožeností. Marhoul si dal záležet na tom, aby byl film autentický, aby herci věděli, co hrají. Jak to dopadlo, to můžete posoudit v kinech.

Na filmu jste strávil moře času, teď je "venku". Jste spokojen s výsledkem a zajímá vás vůbec, co tomu kdo bude říkat?

Víte, já jsem vlastně celoživotně odsouzen k tomu, že ten film neuvidím. I když - kdybych to spočítal, tak jsem ho viděl asi tak třistapadesátkrát, čtyřistakrát. Ve chvílích, kdy jsem psal scénář, už mi běžel před očima, spousta záběrů, které v něm jsou, byly komponovány už tehdy. Scénář vznikal dva a půl roku a ten film jsem si přitom v hlavě neustále promítal, pak jsem ho natáčel, pak jsem ho stříhal, potom jsme ho zvučili, pak jsme ho trikovali a pak jsme ho měli znovu ve střihu - ale film jsem nakonec neviděl a asi ani neuvidím. A přitom bych ho tak rád viděl! Tak rád bych si sedl do kina a podíval bych se na něj.

A s těmi názory - jsou pro vás důležité?

Já od Tobruku nemám odstup. Samozřejmě mě zajímá, co mu řekne kritika, co mu řeknou lidi, zajímají mě jejich reakce, zajímá mě, co si o něm budou povídat a jaká bude návštěvnost. Musím ale říct, že nevím, jestli tyhle svoje ambice naplním. Jestli si třeba ty kritiky vůbec přečtu. Z toho filmu jsem trochu rozvrkočený a nejsem asi schopen úplně přesně všechny tyhle informace vnímat, vstřebávat je - ať už budou negativní nebo pozitivní. Nejraději bych se někam ztratil, odjel někam, kde by mě nikdo nenašel, abych o tom filmu už nikdy v životě neslyšel. To by mi asi vyhovovalo.

Do Tobruku jste dal hodně ze sebe, je to tak?

Je, a proto - jak už jsem řekl - od něj nemám odstup. Opravdu nechci intelektualizovat, psychologizovat ani se stavět do role pana tajemného. Za čtyři roky jsem tomu filmu dal ze sebe tolik, že už se ani nepoznávám. Kdyby se mě někdo zeptal co jsem tím filmem chtěl říct, nejsem schopen odpovědět. Chtěl jsem toho říct tolik, že fakt nemůžu vměstnat odpověď do jednoduché věty. Ale  kdyby mě někdo přesto do odpovědi tlačil, tak asi takhle: chtěl jsem vzbudit emoce. Když je film bez emocí, není to dobře. Když lidé odcházejí z kina plni burizonů nebo buráků nebo co to tam pojídají, a v další minutě už ani nevědí, že byli na nějakém filmu, je to, podle mého, katastrofa.

Na konci Tobruku se na plátně objeví báseň Stephena Cranea o člověku v poušti?

Tu jsem tam zařadil schválně. Už když jsem psal scénář, měl jsem ji vytištěnou velkým písmem a měl jsem ji v Českém Krumlově pořád před sebou. Ta báseň je pro mě ten film. Nebo jinak: svůj film jsem vždycky chtěl přiblížit té básni. Poezii Stephena Cranea jsem neznal, ale ve chvíli, kdy jsem ji objevil a obzvláště ve chvíli, kdy jsem narazil na tuhle báseň, mě chytla. Vyvolávalo to ve mně tak děsivé asociace, že jsem si říkal: tohle je přesně můj film, takhle by měl dopadnout! Chtěl jsem, aby pocit diváků z filmu byl takový, jaký ho mám já z této básně.

Crainova prozaická kniha vás ostatně přivedla k myšlence filmu. 

Ano. Stalo se to díky mému příteli, sochaři Jaroslavu Rónovi. On mi ji jednou přinesl, k tomu se váže zajímavá historka, ze které je jasné, jak vznikají filmy. My oba velmi rádi lyžujeme. Jaroslav má vedle toho rád papričky a nikdy jim neodolá, i když ví, že druhý den tím pádem nebude moci lyžovat. No a to se také stalo: on snědl papričky a z jistých důvodů musel pak zůstat na chatě. Nevěděl, co má na oné místnosti dělat, tak prohrabával starou knihovnu, kde byly takové ty výtisky typu Auto-Moto-Revue z roku 1958 a tak podobně. A našel tam knížku Rudý odznak odvahy od Stephena Cranea, která vyšla v roce 1954 a ke které shodou okolností napsal předslov Josef Škvorecký, mimochodem - ten předslov je naprosto úchvatný. Já jsem nejdřív tu knihu odmítal, protože rok 1954 a název Rudý odznak odvahy - prostě jsem si myslel, že to je nějaká bolševická literatura. Brzy jsem ovšem sám sebe vyvedl z omylu, ta knížka je opravdu fantastická.

Film Tobruk ale není adaptací té knížky, že?

Není, z té jsem si vzal jenom ten svůj pocit, to, co jsem při ní cítil. Základní dějová linka ale zůstala: mladý dobrovolník jde do války a tu prožívá. Důležité je, že jde o dobrovolníka. Jde do války a ve svém věku má samozřejmě pocit, že je naprosto nesmrtelný. Dostane se do soukolí pro něj nepochopitelných a neuvěřitelných kruhů pekla ? ano, tak bych si to troufl nazvat. Pro takového kluka pak vlastně největším nepřítelem nejsou protivníci na druhé straně; není to ani ta válka; největším nepřítelem je on sám sobě. On vlastně jenom strašně bojuje o vlastní sebeúctu. Tenhle pocit jsem si z té knížky vzal a potom už jsem jenom technicky a pragmaticky vyhodnocoval: jak a s kým to natočím, do jakého to dám období, jestli to bude tam nebo tam. Z toho pak vzniklo finální rozhodnutí natočit film v poušti a natočit ho o 11. československém praporu - Východním.

Na začátku filmu je titulek, že všechny postavy jsou smyšlené. Přesto - nemá alespoň některá z nich reálný předobraz v někom skutečném, koho jste poznal z vyprávění pamětníků nebo jejich příbuzných?

Ty postavy fiktivní jsou, to beze sporu. K tomu titulku: když můj kamarád Jirka Strach točil pro Českou televizi film Operace Silver A, tak tam ti výsadkáři vystupovali pod svými pravými jmény, ti fiktivní nebyli. Já mám jména, která stoprocentně nesouhlasí se jmény veteránů u Tobruku, to je potvrzeno dochovanými seznamy, ta moje jména jsou naprosto fiktivní. Příběh je vzat z látky, která nemá s Tobrukem nic společného, takže je vlastně taky fiktivní. Přesto každá postava, která v tom filmu vystupuje, i samotný příběh, to všechno je samozřejmě ovlivněno vším tím, co jsem přečetl, co jsem našel ve vojenském archivu, co mi vyprávěli veteráni, a to jsou reality. Konkrétně: postava, kterou hraje Robert Nebřenský, tedy postava desátníka Koháka, má v realitě oporu v četaři Trlandovi. To byl cizinecký legionář, Slovák, a byl to ještě větší dobytek než desátník Kohák. Ten člověk skutečně existoval a byl velmi, velmi nebezpečný. V případě role Petra Vaňka, židovského vojáka, jsou naznačena určitá témata, třeba antisemitismus, což je zase historický fakt. Do dneška se nemluvilo o tom, že v československých jednotkách panoval docela silný antisemitismus. Takže tady je opora v principu.  

Točili jste v poušti; jaký jste k ní získal vztah?

To se těžko vysvětluje. Já říkám: poušť je jako oceán - a oceánu a poušti se propadá. Za čtrnáct dnů, tři týdny, kdy se s nimi člověk vyrovnává, se u něj dostaví buď nenávist nebo láska. Já jsem propadl lásce. Byl jsem tam šťastný. Neuvěřitelně se mi tam líbilo. Lidi mi občas říkají, že to tam přeci muselo být strašné - a já jsem jich vždycky ptal: co? A oni: třeba bouře, škorpióni, zmije, vedro. Ale mně se to líbilo. Ne to, že tam byly zmije, ale jiná věc: jak jsme tam bydleli ve stanech, žili jsme jenom my a film. Nic a nikdo mezi námi. Koncentrace na natáčení byla - jak z mé, tak z herecké strany - víc než stoprocentní. Žádná televize, žádný internet, žádný Čunek. Nic! Byli jsme mimo, koncentrace fantastická, herci neutíkali na představení, na dabing, nechodili do barů, měl jsem je pořád u sebe. Koexistovali jsme spolu a byli jsme k sobě citliví. A žili jsme jenom s Tobrukem. Proto se mi to tak líbilo. Vím, že už se mi to nikdy nestane. Jestli ještě někdy budu točit nějaký film, vím, že budu jezdit tramvají domů, lidi mi budou říkat informace, které mě nebudou zajímat a  zprávy o panu Čunkovi mě stejně dostihnou, i když přestanu číst noviny. Budou mi neustále zvonit telefony. Budu muset číst maily. Při práci na Tobruku jsem si uvědomil výjimečnost prostředí a situace.

Změnilo se něco ve vás?

Když sedíte v poušti a tisíce kilometrů čtverečních okolo není vůbec nic, je to fantastický pocit, který vede k určitému stylu pokory. Robert Nebřenský to vyjádřil skvěle: vylezli jsme jednou na takovou velkou horu a z ní jsme viděli náš tábor, takový náš mikrosvět, který najednou vypadal jako malá špendlíková hlavička. A Robert řekl: "Vidíš to? Mech vzešel, mech zašel a poušť bude žít dál!"

Během práce na filmu jste si údajně psal deník; nevyjde jako kniha?

Ten deník je psaný dva a půl roku, každý den, a je velmi osobní, i když se týká jenom filmu. Popisoval jsem to, co se týkalo jeho přípravy, výroby a natáčení, psal jsem o svých pocitech, není tam nic z mého osobního života ? no, možná pár věcí taky ano. Ten deník je naprosto upřímný, všichni lidé jsou v něm jmenováni svými pravými jmény, všichni sponzoři, novináři, herci, všichni vystupují sami za sebe; no a kromě toho tam jsou poctivě zaznamenané moje pocity, které jsem ten který den měl. Já jsem ten deník psal hlavně pro svoje děti, aby věděly, co tatínek kdysi páchal. Na jeho vydání jsem už dostal nabídky ze tří nakladatelství, ale nejsem zhluboka ani zdaleka přesvědčen, že tak učiním. I když vlastně ? Celé se to jmenuje "Tobruk - osobní deník V. M." a kdybych dal do podtextu "jak se dělá český film", snad by vyjít mohl. Je to vlastně popis vzniku filmu. Můj kamarád Pavel Štingl natočil dokument s názvem Popis jednoho zápasu, je o tom, jak Jaroslav Róna tvořil sochu Franze Kafky. Kdybych ten deník přeci jenom vydal, dal bych mu možná stejný název: Popis jednoho zápasu. Protože to vlastně je popis jednoho zápasu. Je to o tom, jak se v našich zeměpisných šířkách dělá český film. 

Deníky si psala i řada vašich herců - doporučil jste jim to?

Ne, do ničeho jsem je nenutil. To je jako kdybych jim říkal, aby si vyčistili zuby. Neříkal jsem jim to - nakonec jsou to už velcí kluci, takže si ty zuby alespoň jednou za tři dny vyčistili sami od sebe. Ale vážně - ne, ani jsem jim nedoporučil, aby si psali deník. Byla to jejich dobrovolná iniciativa.

Který ze světových válečných filmů považujete vy osobně za nejlepší?

Je to ruský film režiséra Elema Klimova Jdi a dívej se. Pamatuji si, jak jsem ho viděl poprvé. Byl jsem tenkrát na FAMU a ten film dávali na Václaváku v kině Paříž. Po skončení projekce jsem vylezl z kina, to mi bylo nějakých třiadvacet let, sedl jsem si na zídku, tenkrát byly kolem stromů takové rantly, seděl jsem tam asi půl hodiny a byl jsem úplně hotový. Koukal jsem se tupě před sebe a vůbec jsem nechápal, že kolem chodí nějací lidé a že mají starosti, jaké si koupit boty a kde se ten večer najíst. Jejich životní potřeby mi v tu chvíli připadaly naprosto nicotné. Ten film mě neuvěřitelným způsobem převálcoval a navždycky mě poznamenal. Navždycky. Považuji ho za nejlepší dílo světového filmu. Inspirovaly mě i jeho rytmus a tempo, a syrovost vyprávění. Ten film se na mně podepsal doslova krvavým písmem.  

S Tobrukem už jste absolvoval "turné" po Slovensku; jak ho tam přijali?

To je pravda, slovenskou premiéru má už Tobruk za sebou. Víte, premiéry jsou složitá věc. Premiérové publikum je vždycky trochu jiné než publikum běžné a ne každý se odhodlá vyjádřit svoje pocity. Na Slovensku to vždycky dopadlo tak, že film skončil a lidi zůstali sedět v sále. A seděli. Už bylo dávno rozsvíceno a oni pořád seděli. Nechápal jsem, proč neodcházejí - přece jenom po té dlouhé době už to v sobě mám s tím filmem trochu jinak než člověk, který ho vidí poprvé. Vždycky jsem pak stál venku a čekal jsem, kdo z diváků se odhodlá, fakt doslova odhodlá, za mnou přijít. Z těch reakcí, které přišly, byly všechny pozitivní. Mnohdy jsem až byl v rozpacích. Třeba v Trenčíně za mnou přišla paní s tím, že má syna v Afghánistánu a že ten film vnímá jeho očima. Očima syna, který právě bojuje v poušti. To jsou neuvěřitelně složité situace: chtěl jsem tu paní samozřejmě utěšit, přitom ten film není o tom, že by měl někoho utěšit. Pak jsem přemýšlel, jak se ta paní asi cítila tu noc; pravděpodobně ji celou proplakala.

Není tedy pravda, jak někteří předpovídali, že Tobruk na ženy nepůsobí?

Ne; musím říct, že mě moc překvapilo, jak na ně ten film funguje. Předpoklady byly úplně jiné: když svůj film nenaplním základním klišé válečných filmů, totiž že tam musí být žena a musí tam být láska, tak to nebude fungovat. Já bych přitom, popravdě řečeno, do toho filmu lásku napsal, kdybych ji tam ovšem cítil - ale necítil jsem ji. Spousta lidí mi tak tedy prorokovalo, že to na ženy nebude působit. Moje zkušenost ze Slovenska je ale jiná. Většina těch diváků, kteří za mnou přišli, byly právě ženy - a jejich reakce byly pozitivní. Třeba říkaly: "Pán Marhoul, je to taký smutný, smutný, smutný film; ale taký dobrý!" Takže nevím. Je to velmi složitá záležitost. Kdybych se chtěl hodně sebemrskat, začal bych se dívat na internet. Ale nemůžu, protože bych se z toho zbláznil. I kdyby to tam třeba byly samé dobré komentáře. Já osobně nesnesu, když lidi píšou pod pseudonymem, napíšou si, co chtějí, jakousi svoji dojmologii. A v osobním kontaktu: když za mnou třeba někdo přijde a řekne, že se mu film líbil, nevím, jak mám reagovat. Vlastně se zároveň stydím, zároveň jsem rád a zároveň chci utéct. Nevím, co odpovědět. Mám to teď prostě nějaký složitý.          

Přečetli jste si v TV 14 dní 18/08                                                        TOMÁŠ PILÁT

REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

 Redakce: Martek, s.r.o., Děkanská 2, Praha 4       tel.: 222 351 551, 724 780 180-1, martek@martek.cz    Copyright © 2008 Martek, s.r.o.